Zpátky na vysoké

Zdravím a omlouvám se za to zpoždění. úplně mi to vypadlo. Doufám, že tímhle dílem si to u vás vyžehlím :)

.

.

Strážní mě vedli přes radnici, ale ne k východu. Naopak dovnitř. Vůbec jsem netušila, že je radnice tak velká. Jak jsem byla zesláblá, sotva jsem stačila jejich svižnému tempu, ale nic jsem neřekla a oni mě nesledovali. Konečně jsme se dostali ven, pravděpodobně nějakým zadním východem. Slunko mě oslepilo, příliš dlouho jsem byla zavřená ve tmě. Když jsme stáli venku, jeden ze strážných mě postrčil kousek dopředu.

"Je tu přechod, madam. Dante vás tam očekává," řekl a pokynul mi. Pokrčila jsem nad tím rameny a vstoupila do přechody. Objevila jsem se na místě, které mi absolutně nic neříkalo. Pravděpodobně jsem tu nikdy nebyla. Ale proč by mě Dante chtěl zrovna tady? Udělala jsem ještě několik kroků, než jsem ho našla sedět v altánu.

"Chtěl jste se mnou mluvit?" ozvala jsem se. Možná mě slyšel přicházet, protože sebou netrhl, když jsem promluvila, i když ke mně seděl zády.

"Pojď sem, Anori," pokynul mi, ale neotočil se. Poslechla jsem ho.

"Možná si myslíš, že je nespravedlivé držet tě pod zámkem," řekl.

"Ne, já vím, proč to děláte. A jsem si jistá, že vy víte, proč nechci ustoupit," zavrtěla jsem hlavou.

"Posaď se," ukázal mi na hromadu polštářů. Po tom slaměném lehátku ve vězení by mi všechno připadalo pohodlné, ale ty polštáře byly jako balzám na moje bolavá záda.

"Jsem rád, že tuhle část můžeme přeskočit," promluvil pak a usrkl si ze svého poháru. Nevím, co pil.

"Podívej se dolů," vybídl mě pak. Altán stál na kopci, a moje místo bylo šikovně udělané, nemusela jsem se ani zvedat, abych přehlédla celé místo pod námi. Bojovalo se tam.

"To je bitva," vyhrkla jsem a vyskočila na nohy. Viděla jsem muže oblečené v našich uniformách, někde vlála moje zástava.

"Sedni si, dítě," napomenul mě Dante. Posadila jsem se zpátky, ale oči z bitvy nespustila.

"Je tam taky? Taky bojuje?" vyzvídala jsem.

"Anthony stojí v první linii. Je to jeden z našich nejlepších bojovníků. Nemůžu ho držet stranou," odpověděl Dante.

"Proč tam nejsem s ním?" ptala jsem se a dívala se o to pozorněji, jestli ho neuvidím. Byla jsem moc vysoko, než abych rozlišila jednotlivé muže.

"Je to tvůj trest. Ani jeden z nás nemůže ustoupit, to oba víme. Takže já tě s ním nenechám bojovat a místo toho budeš tady se mnou sedět a sledovat vývoj. A až se naši muži vrátí, uvidí tě tu, což pro ně bude znamením, že jejich vyvolená je pořád s nimi. Já tě potrestám a ty v jejích očích neupadneš, protože nebudeš muset sklánět hlavu," odpověděl Dante.

"To zní diplomaticky," usoudila jsem.

"To by mělo, jsem politik," usmál se Dante.

"Ukážete mi alespoň, kde bojuje?" zeptala jsem se a stále marně pátrala po bitevním poli.

"V první linii, ale to už jsem říkal," opřel se Dante do svého křesla.

"Dobře, já nejsem žádný velitel. Kde je v tuhle chvíli první linie?" opáčila jsem. Dante se jen zasmál a ukázal mi na mapu, kde byla první linie vždycky barevně odlišená. Srovnala jsem jí s bitevním polem a díky tomu podstatně snížila okruh, ve kterém mohl Tren být. Ale ani tak jsem ho neviděla.

"Pane, situace se vyvíjí dobře. Přišel jsem si pro další instrukce, jak jste říkal," ozvalo se po asi po půl hodině. Byl to on a naštěstí nezraněný. Nevšiml si mě. Dante ho vzal k mapě a začal mu něco vysvětlovat. Já pořád čekala, kdy Tren zvedne oči, ale on to neudělal. Pořád jen civěl na Danteho prst, který létal nad mapou. Už končili s instrukcemi, když mi došla trpělivost. Utrhla jsem ze svého občerstvení kuličku hroznového vína a hodila ji po něm. Trefila jsem ho pěkně na obličeje a donutila ho tak se na mě podívat.

"Any?" zeptal se překvapeně.

"Jsme to já," usmála jsem se.

"Vypadáš mnohem lépe," pochválil mě. Stačil krátký pobyt na sluníčku a čerstvém vzduchu a hned se mi vrátila barva do tváří.

"Bude bojovat?" otočil se pak Tren na Danteho.

"Ne, má to jako trest. Copak to nezvládáte i bez ní?" zeptal se.

"Zvládáme, samozřejmě. Ale hodilo by se, kdyby nebylo takové neuvěřitelné horko," usmál se Tren. Dante jen zavrtěl hlavou.

"No tak, Dante. Nic vám to neudělá, když jim trochu pomohu. Podívejte, jak je splavený," podívala jsem se na Trena. Jeho jindy rozcuchané vlasy teď byly splihlé a lepily se mu na obličej.

"Dobře, ale nic víc," souhlasil nakonec Dante. Tren mě políbil a pak se rozběhl zpátky do bitvy. Dokonce i jeho polibek chutnal potem. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou a napřáhla ruce nad sebe. Doteď přímé sluníčko se zatáhlo mraky, takže snížilo svůj svit a zároveň i lehce poklesla teplota. To by jim mohlo stačit. Opět jsem se usadila do polštářů. Trena jsem v tom zmatku samozřejmě nenašla. Jen jsem doufala, že je v pořádku. Už se smrákalo, když se bitevním polem ozval jásot. Zvedla jsem se z polštářů, kde jsem až do teď ležela. Kdo jásal?

"Je po všem. Můžeme jít," zvedl se najednou Dante.

"Kam?" zajímala jsem se a pospíchala za ním.

"No domů. Já jdu přechodem. Nepojedu s nimi na koních zpátky. Je to týdenní cesta," odpověděl.

"Ale co Tren?" ptala jsem se.

"Vzal jsem ho sem, tak zpátky si může dojet, ne?" pokrčil Dante rameny.

"Prosím," chytila jsem ho za paži a zamrkala. Dante nebyl tolik vysazený na moje ženské laškování, ale moje prosby u něj často zabraly.

"No dobře, najdi si ho," povzdechl si. Rozeběhla jsem se z kopce a cestou zdravila muže a oni mě. Ptala jsem se jich po Trenovi, až mě na něj konečně navedli. Šel vedle Terua a něco si povídali. Skočila jsem mu do náruče a vlepila mu dlouhý polibek.

"Teda, to je tak nespravedlivé. Já chci taky někoho, kdo mě přijde odměnit za námahu v boji," smál se Teruo. Lípla jsem mu pusu alespoň na tvář. Tren si z toho výjimečně nic nedělal.

"Copak se děje, zlatíčko?" ptal se mě pak.

"Dante se přemisťuje domů a chtěl vzít jen mě. Ale já tam nechci být týden sama, tak pěkně pojď," táhla jsem ho za ruku. Tren stihl říct jen Teruovi rychlé sbohem a pak dorovnal svůj krok těm mým, aby za mnou nevlál.

"Pomalu jsem se nestačil ani rozloučit," huboval mě pak, ale nemyslel to zle. Nikdy to nemyslel zle, když se usmíval. Rychle jsme vyběhli na kopec, kde už netrpělivě čekal Dante, aby nás mohl přenést zpět domů. Jen co se za námi zavřeli domovní dveře, přilepila jsem se k Trenovi a líbala ho.

"Musím si dát sprchu. Ve vězení je člověk s hygienou dost na štíru," zasmála jsem se a zamířila do koupelny.

"Já po dnešní bitvě taky nejsem zrovna dvakrát přitažlivý," odkýval mi to s úsměvem Tren a následoval mě.

"Lásko, ty jsi přitažlivý vždycky. Mám ti to dokázat?" ptala jsem se provokativně. Zavrtěl hlavou.

"Nech si to do ložnice," pošeptal mi do ucha. Společně jsme se vysprchovali a v peřinách se dostatečně vyblbli. Leželi jsme oba na zádech a vydýchávali se z posledního milování. Zítra nebudu moct jezdit na koni, tak moc jsem měla namožené slabiny.

"Půjdeš zítra do práce?" zeptala jsem se ho. Přitáhl si mě do náruče a přehodil přes nás peřinu.

"Ne, ještě ne. Nejdřív musím zase zajistit, aby tě mohl někdo hlídat. Věřím tomu, že situace se brzy znovu vrátí do starých kolejí," odpověděl.

"Já ale potřebuji do školy. Už jsem tam nebyla tak dlouho. Musím za rektorem, abych si zjistila, jak budu moct pokračovat, jestli mě tedy rovnou nevyhodí," promluvila jsem. Chvíli nad tím přemýšlel.

"Hm, zítra s tebou můžu jet já," navrhl.

"To můžeš," usmála jsem se. Pak už jsme se oba snažili usnout. Tedy, já se nemusela snažit, usnula jsem téměř okamžitě. Ranní skřehotání budíku bylo příšerné. Ale nějak jsem se donutila vstát. Tren přišel chvíli po mě, oblečený do tmavých kalhot, bílé košile a přes ní měl tuniku s mým znakem. Vyšívaný drak se mu ovíjel kolem boku. A protože jeho tunika byla v tmavě modré barvě, oblékla jsem si na dnešek tmavě modré šaty. Já prostě zbožňovala, když jsme k sobě mohli ladit. Do školy jsme jeli dostavníkem, jiným než obvykle, ale přesto jsme dojeli dostatečně dopředu před první přednáškou. Tren se chvíli opozdil a já se přes nádvoří vydala hledat Lizzy. Našla jsem je stát u kašny, jako obvykle. Jako první mě spatřil Marek, který na mě upozornil Lizzy zataháním za rukáv.

"Já snad vidím fatu morganu! Anori, ty jsi přišla mezi nás, obyčejné smrtelníky?" vypískla a už jsem ji měla kolem krku. Tolik k teorii o tom, že se bude zlobit.

"Kde máš tašku?" zpozorovala hned.

"Snad mi nechceš říct, že tu s námi dnes nebudeš! To mi nemůžeš udělat," spustila.

"Neboj, tašku má můj osobní nosič, který se někde zapomněl. Musím jen za rektorem a pak tu s vámi budu celý den," ujistila jsem ji. V tu chvíli mě kolem pasu objal Tren a jemně mě políbil do vlasů.

"Ahoj děcka," pozdravil je a i oni jeho. Pak jsem se vydala za rektorem. Řekl mi toho spoustu, ale nebyl čas to Trenovi znovu tlumočit, navíc jsem si to sama potřebovala srovnat v hlavě, takže jsme rovnou zamířili na přednášku. V hale už byla spousta lidí a volná místa byla jen vzadu, což tedy Trenovi rozhodně nevadilo. Vyslechli jsme si několik přednášek, nechápu, že ty v ranním bloku byly vždycky tak nudné a uspávající. V jednu chvíli jsem opravdu usnula a Tren dělal poznámky za mě. Ještě že ho mám.

"Jdeš s námi na oběd?" ptala se Lizzy Trena.

"On možná, ale já nemám peníze na kartě," kousla jsem se do rtu. Úplně jsem na to zapomněla, byla to taková doba, co jsem tu byla naposledy.

"Prosím tě, neřeš peníze a pojď," vzal mě Tren za ruku a nechal mě si vybrat, jakékoliv jídlo jsem chtěla. Nakonec musel založit dokonce i Marka, protože ten taky zjistil, že má prázdnou kartu.

"Místo abys ty někam zval mě, musí tebe Anorin přítel zvát na oběd," hubovala ho Lizzy.

"Taky bych chtěla, aby pro mě dělal něco takového, jako dělá on pro tebe," otočila se pak ke mně.

"To tak nemůžeš brát. Tren pracuje a kvůli penězům se hádáme pořád. Dává mi jich až moc a já je nechci. Kdybych chtěla, mohla bych mít každý týden nové boty s kabelkou do páru a on by neřekl ani popel," postěžovala jsem si.

"Na co ty si stěžuješ? Každá jiná by byla šťastná," plácla mě Lizzy po zádech. Jenže já nebyla každá. Odpolední přednášky teprve začaly být trochu zajímavé. Tedy jen ta první. Ta byla o vývojových vadách dětí v prenatálním období. Tren sice asi nerozuměl všemu, ale i tak pozorně poslouchal a zdálo se, že ho to velmi ovlivnilo. Byl po té přednášce celý zamlklý.

"Zlato?" oslovila jsem ho, když jsme přecházeli po chodbě do jiného sálu. Překvapeně zamrkal, byl zamyšlený.

"S tím, co jsi slyšel na té přednášce, si nemusíš dělat starosti. Je to časté u lidí. V naší dimenzi je riziko málo pravděpodobné, a čím větší jsou rodiče míšenci, tím lépe," oznámila jsem mu. Zářivě se usmál, přesně jsem trefila do toho, co ho trápilo.

"Mám tu tašku těžkou jako blázen," stěžovala si Lizzy, když jsme stoupali po schodech.

"Na mě nekoukej, já ti jí neponesu," ohradil se hned Marek.

"No ani já ne. Já se té své šikovně zbavila," zasmála jsem se. Tren na to neřekl nic, jen se usmál. Tašku mi nosil celý den, pořád mě objímal kolem boků, vždycky když jsme byli u skříněk, mě krátce líbal. Tohle mi celou dobu na vysoké chybělo. Asi by mě měl doprovázet častěji. Jak mě první odpolední přednáška bavila, ta poslední byla za trest. Něco s analýzou dat a výpočty. Hrůza. Vůbec jsem se nechytala a nebyla jsem sama. Ani Lizzy, ani Marek nevypadaly o moc víc zúčastněně. Po přednášce jsme zůstali v sále a rozhodli se, že si úkoly z dnešní hodiny uděláme hned, protože večer budu mít ještě menší páru o tom, co se tu probíralo. Ale nešlo nám to. Zůstal tam s námi dokonce i lektor, protože viděl snahu, a tak dohlížel nad našimi výsledky, které pořád nebyly správné. Tren si vedle mě něco črtal na kus papíru.

"No tak, slečno, je to jednoduché. Když uděláte všechno tak, jak jsem vysvětloval na přednášce a zcifrujete všechny výsledky, kolik vám vyjde?" naléhal na Lizzy lektor. Jenže ona vůbec nevěděla.

"Osm," zabroukal Tren. Všichni k němu zvedli hlavu.

"Co prosím?" zamrkala jsem.

"Vyjde osm. Vždyť je to jasné," odpověděl tentokrát víc zřetelně.

"Výborně, mladý muži," usmál se lektor, šťastný, že alespoň někdo ho chápe.

"Ty tomu rozumíš?" divil se Marek. I já žasla.

"Já se analýzou dat živím," zasmál se Tren a pak se podíval na mě. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, než jsem musela uznat, že má vlastně pravdu.

"Je smutné, že nevíš, co tvůj snoubenec dělá," rýpla si Lizzy.

"Je smutný, že nevíš, co máš dělat. Já umím alespoň cifrovat. Nerozumím těm vzorcům, protože jsem na polovinu přednášek chyběla. Ale Tren mě to doučí, viď?" obrátila jsem se na něj.

"No jistě," usmál se na mě. Když byli konečně všechny výsledky hotové, lektor nás opustil a my se vrhli do dalších úloh. Sice jsem tu dost dlouho nebyla, ale k těm úkolům mi stačilo dávat pozor na hodině a navíc Tren si něco málo pamatoval ze svých studií, takže jsme je dali rychle dohromady. Lizzy s Markem toho měli ještě dost před sebou, já se alespoň mohla věnovat Trenovi.

"Nezlobíš se, že přesně nevím, co děláš, že ne?" ujišťovala jsem se.

"Samozřejmě, že ne, blázínku," políbil mě do vlasů. To jsem byla ráda.

"Vím, že děláš s čísly, pořád papíruješ a hraješ si s tabulkami," řekla jsem na svou obhajobu, abych mu dokázala, že mám alespoň trochu přehled.

"Já si nehraju. Je to důležitá součást," ohradil se hned Tren, ale přitom se smál. Prohlížela jsem si naše propletené ruce.

"Tobě by prstýnek taky slušel," promluvila jsem a přitiskla prsteníček víc k jeho prstu.

"Já bych tedy dal přednost jinému stylu. Obyčejný zlatý kroužek mi bude bohatě stačit," zasmál se. Protočila jsem oči a smála se s ním. Však on věděl, jak jsem to myslela. Pevně mě objal kolem ramen a přitiskl si mě na hruď.

"Co kdybys přestal pracovat úplně a naplno se věnoval mě a chodil se mnou každý den do školy?" ptala jsem se. Tohle jsem vždycky záviděla svým spolužačkám na vysoké. Jak se k někomu mohly přitisknout, políbit ho, vnutit mu těžkou brašnu s knihami…

"Potom ale taky nebudeme mít peníze na oběd," odpověděl mi naprosto logicky. Jen jsem si povzdechla.

"Když s tebou je to tu nejlepší," postěžovala jsem si.

"Hej Anori, zapomínáš na mě! Vůbec si mě nevšímáš, máš oči jen pro něj," připomenula se mi Lizzy.

"No, je to můj snoubenec," odpověděla jsem s úsměvem. Byl to snad nejlepší školní den, který jsem zažila. A jen proto, že Tren byl tak úžasný. Když jsme konečně dojeli domů, přemluvila jsem Trena ještě ke krátkému souboji s meči u nás na zahradě. Souhlasil, takže jsme ještě dobrou hodinku trénovali. Ale mě to tedy vůbec nešlo. Tren byl ze včerejšího boje pořád rozcvičený, takže jsem to byla já, kdo v jednom kuse seděl na zemi a bez meče.

"Proč mě taky jednou nenecháš vyhrát?" zamračila jsem se uprostřed dalšího boje, kdy jsem jasně viděla, že on vyhraje. Tren to pravděpodobně považoval za konec, že už se mi nechce a proto se zastavil a svěsil ruce. Já ovšem pokračovala v boji a vedla jsem ránu, kterou by vykryl, kdyby ji čekal. Jenže on ji nečekal a tak dostal přímý zásah do hlavy. Nebyla to zase taková rána, ale stejně si z ní kecnul na zadek.

"Trene promiň, ježiš, já myslela, že pokračujeme," omlouvala jsem se mu.

"Pomůžu ti na nohy," nabízela jsem mu.

"Ne, počkej, mě se všechno točí," hlesnul a ještě pěknou chvíli tam seděl, než se dokázal postavit.

"Opravdu mě to mrzí, kdybych si všimla, že jsi přestal bojovat, neuhodila bych tě," opakovala jsem pořád dokola.

"Já ti věřím," pousmál se a nechal se odvést dovnitř. Tam jsem ho položila na gauč a na hlavu mu dala studený obklad. Vděčně si ho přitiskl na poraněné místo. Já se vydala dělat něco rychlého k večeři.

"Co ti ten rektor tedy říkal?" zeptal se mě večer Tren. Vzhlédla jsem od seznamu, který jsem si sepisovala. Tren pořád ležel natažený na pohovce se studeným obkladem na hlavě, ale teď se díval na mě.

"Že nebude problém s dohnáním toho půl roku, co mi chybí. Teď začínají praxe a já se po večerech budu učit a na konci kromě toho, že bych měla předložit svou činnost, já budu mít ještě navíc přezkoušení," odpověděla jsem a vrátila se k seznamu. Kontrolovala jsem, jaké učebnice jsem doma měla a jaké si budu muset dokoupit nebo půjčit v knihovně.

"Hm, a co ta praxe? S nikým ses nedomlouvala," upozornil mě Tren. Tomu taky nic neunikne.

"Tam je docela zásadní problém," povzdechla jsem si a on zbystřil.

"S čím?" zajímal se.

"S mým věkem. Rektor sám požádal pár nemocnic v dosahu, zda bych nemohla pracovat u nich. Jenže pro všechny jsem moc mladá, než aby mě nechali pracovat na své půdě. Ptal se dokonce i ve vzdálenějších oblastech, kde bych musela bydlet, dá se říct, na intru, ale ani tam nepochodil. Ani Teruo mi nedokázal sehnat v Chamonu místo. Potřebovala bych, aby mě na ten půl rok někdo zaměstnal a pak mi dal doporučení k tomu, že jsem dostatečně zodpovědná. Pak by možná souhlasili. Jenže kde mě asi tak přijmou, že?" vyklopila jsem všechno, co mě trápilo. Tren nad tím chvíli uvažoval.

"To nebude snadné, to máš pravdu. Takhle mladé lidi opravdu nikdo nezaměstnává," pokrčil pak rameny.

"Ale zkusím to nějak zařídit. Někde se poptat," pousmál se pak. Taky jsem se usmála, i když jsem pochybovala o jeho úspěchu.

"Tady je seznam knížek, které bych potřebovala sehnat kvůli studiu," vložila jsem mu do ruky kus papíru.

"Dobře, zařídím to. A co se týká zítřka. Odvezu tě do školy, ale bohužel tam s tebou nebudu moct zůstat. Pojedu do práce, zjistit co a jak. Potom tě zase vyzvednu a odvezu domů," oznámil mi. Neprotestovala jsem. Nemělo by to smysl. Já měla pořád plnou hlavu toho, jak si zařídit brigádu, která by mi poskytovala dostatek času na učení, nebyla zase příliš manuálně náročná nebo aby tam nebyla potřebná přílišná zručnost. Moje šance byli velmi mizivé. Druhý den, přesně jak Tren plánoval, mě odvezl do školy, kde jsem celou tuhle situaci řešila s Lizzy, ale ani ona mi nemohla pomoci. Prý v mém věky taky hledala brigádu, protože si chtěla přivydělat, ale marně. Tím jsem nebyla nijak nadšená. V knihovně jsem si vypůjčila pár titulů, o kterých jsem věděla, že jsem je Trenovi nezapsala na seznam a pak na něj venku čekala. Netrvalo mu to moc dlouho, musel kvůli mně pospíchat. V sedlové brašně měl nacpaných spoustu knih, očividně byl nakupovat.

"Stála jsem tě moc peněz?" ptala jsem se s pohledem upřeným na knihy.

"Ahoj zlato, rád tě vidím. A s tím si nedělej starosti," mrkl na mě a za ruku mi pomohl do sedla.

"Jak bylo v práci?" ptala jsem se ho.

"Hrůza. Mám na stole obrovské hromady různých papírů, co musím založit, něco spočítat, ale hlavně to musím nejdříve přetřídit. Potřeboval bych tam alespoň týden bydlet, abych to dal zase do pořádku. Budu potřebovat asistentku. Je mi líto, srdíčko, ale sám to nezvládnu," oznámil mi pak. Sice nerada, ale odsouhlasila jsem mu to. Přece si ho nenechám zavalit prací.

"Slibuji, že se budu snažit hledat nějakou málo pěknou nebo přinejlepším trochu starší, abys na ni nemusela žárlit," zasmál se pak a přitáhl si mě k polibku.

"Kdo má na starosti příjem tvojí sekretářky?" ptala jsem se ho pak

"Děda říkal, že se toho ujme sám, aby to nedopadlo jako minule s Aidou. Ta se tam dostala přes nějakého chlápka jen pro svou pěknou postavu," odpověděl Tren. To byla docela dobrá zpráva.

"A co moje budoucí kariéra?" zeptala jsem se pak.

"Promiň, miláčku. Nic jsem nenašel. Ale neboj, budu hledat, a něco ti najdu," slíbil mi. Já si tím tak jistá nebyla.

"A teď pojď ke mně," rozpřáhl náruč, abych se mu do ní mohla schoulit. Jak ráda jsem ho poslechla.