Yuiko - povídka

Jsem dokonalá a zasloužím si velkou svatyni, neboť jsem to zase zvládla a přinásím pokračování včas :D. Takže já vám přeji příjemné počtení a užijte si dílek...myslím, že hlavně Kuroki udělám velikou radost :D . . Přesně jak Tren naplánoval, ráno jsme sbalili stany, všechny věci naložili na koně a kolem desáté ráno byli připraveni k odjezdu. Tren ještě vydal poslední pokyny co dělat, kdyby náhodou cestou došlo k napadení, protože se obával nějaké pomsty ze strany Ragara s Radimem. Když skončil a všichni se otočili ke svým koním, přitáhla jsem si ho k jednomu vášnivému polibku. Věděla jsem, že celý týden teď budu muset sedět za Kevinem a nemohla jsem se dočkat toho, až dojedeme do naší vesnice, kdy s ním strávím celý víkend. Pomalu jsem se došourala ke Kevinovu koni. Nechtěla jsem s ním jet, mnohem radši bych jela s Trenem na jeho krasavici Dafiné. Tam už ale postávala ta malá žába a culila se na Trena jak sluníčko. Tren mi věnoval jeden povzbudivý úsměv, ani on z toho všeho nebyl na

Tak, je to sice neuvěřitelné, ale za víkend jsem pro vás stihla napsat další pokračování, ve kterém se pohneme dál a bude to maličko akční ;). Přeji hezké počtení a za komentáře budu jen ráda: . . Políbil jsem Anori na rozloučenou a jemně ji ťuknul svou myslí, aby mě k sobě pustila. Okamžitě tak učinila a mnou prostoupila vlna jejího vědomí. Trochu jsem se pousmál, bylo to jako za starých časů jen s tím rozdílem, že i ona viděla do hlavy mě. Víc jsem se zachumlal do teplé kožené bundy s kožíškem, protože takhle po ránu byla opravdu zima. Vyrazili jsme na cestu. Cáry mlhy, které se povalovali všude na zemi, nám docela ztěžovali cestu, nebylo přes ně moc dobře vidět. Navíc jsme byli během deseti minut naprosto zmrzlí a prokřehlí. A to nebylo zrovna nejlepší, když jsme se měli potýkat s tak rychlým nepřítelem. Mohl jsem jen doufat, že Anori stihne bouřku vyvolat včas a že na ně bude platit třeba i značná vlhkost okolního vzduchu. Šel jsem s Erikem vpředu a zbytek skupiny nás v těsném z

Moc, moc, moc a moc se omlouvám, ale já vážně vůbec nic nestíhám, poslední dobou se na mě všechno valí...doufám, že se mnou vydržíte, opravdu se pokusím zlepšit a tohle bdue takové malé bolestné ;) . . Ještě ten den jsme se vydali na zpáteční cestu do našeho tábora. Nevěděla jsem, proč Tren tolik pospíchal, ale bylo mi to víceméně jedno. Šla jsem prostě za ním. Do tábora jsme dorazili kolem poledne druhého dne a já měla hned zkaženou náladu tou malou pijavicí, která se okamžitě pověsila Trenovi kolem krku a dětským hláskem mu žalovala, jak se na ni ten zamilovaný mladík pořád lepí. Dost mě překvapilo, když ji jinak trpělivý Tren odstrčil stranou a se slovy, že ho to nezajímá, odešel do svého stanu. Claire zůstala zaraženě zírat a pak se vrhla do náruče právě onomu chlapci, na kterého si předtím stěžovala. Ten si ji s ochotou přivinul na hruď. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a opatrně vešla do stanu za ním. "Můžu?" zeptala jsem se ve vchodu. Překvapeně ke mně zvedl hlavu. "J