Yuiko - povídka

Tak je neděle a hlásím se s dalším dílem :) Doufám, že si ho užijete. . . Druhý den mě Tren opět odvezl do školy. Počkala jsem si, až zmizel mezi stromy a pak jsem se vydala do lesa na druhou stranu. Nemělo smysl chodit teď na přednášky, když jsem neměla zařízenou žádnou práci. A měla jsem plán, který mi s trochou štěstí mohl vyjít. Jinak jsem totiž už vážně nevěděla, kde jinde hledat. Tren to sice nepřiznal, ale i on byl v koncích. Když jsem byla z dohledu všech, přemístila jsem se. Na chvíli jsem zaváhala, než jsem opět vstoupila na pozemky obklopující tu nádhernou a hlavně velkou bílou vilu. "Přejete si?" zastavil mě jeden ze sluhů. No jistě, nikdo si mě tu nepamatoval a navíc jsem teď měla dost krátké vlasy, takže to mě měnilo ještě víc. "Jsem Anori Hokaido a přišla jsem za panem Natori," odpověděla jsem popravdě. "Pan Natori si nepřeje být nikým rušen a jsem si jistý, že s ním nemáte domluvenou schůzku. Domluvte se s ním na jiné návštěvě," snažil se m

Zdravím a omlouvám se za to zpoždění. úplně mi to vypadlo. Doufám, že tímhle dílem si to u vás vyžehlím :) . . Strážní mě vedli přes radnici, ale ne k východu. Naopak dovnitř. Vůbec jsem netušila, že je radnice tak velká. Jak jsem byla zesláblá, sotva jsem stačila jejich svižnému tempu, ale nic jsem neřekla a oni mě nesledovali. Konečně jsme se dostali ven, pravděpodobně nějakým zadním východem. Slunko mě oslepilo, příliš dlouho jsem byla zavřená ve tmě. Když jsme stáli venku, jeden ze strážných mě postrčil kousek dopředu. "Je tu přechod, madam. Dante vás tam očekává," řekl a pokynul mi. Pokrčila jsem nad tím rameny a vstoupila do přechody. Objevila jsem se na místě, které mi absolutně nic neříkalo. Pravděpodobně jsem tu nikdy nebyla. Ale proč by mě Dante chtěl zrovna tady? Udělala jsem ještě několik kroků, než jsem ho našla sedět v altánu. "Chtěl jste se mnou mluvit?" ozvala jsem se. Možná mě slyšel přicházet, protože sebou netrhl, když jsem promluvila, i když ke m

Velice se omlouvám a sypu si popel na hlavu. Taková pauza se mi už dlouho nepovedla. Zarazilo mě zkouškové a pak jsem se zasekla. Ale teď pro vás mám pokračování a ještě navíc mám v zásobě dost dílů, minimálně do konce prázdnin, takže se vás snad udobřím :). Přeji pěkné počtení a zanechte mi komentář. . . "Tohle je poslední volný pokoj, který máme," ukázal nám hostinský takový malý kamrlík. "Je tu jen jedna postel," upozornil ho Tren. Hostinský si ho prohlédl od hlavy až dolů. "Dost velká pro dva. Buď berte, nebo si najděte pokoj jinde," pokrčil ramena. Mlčela jsem, nechala jsem ho, ať to vybere sám. "Dobře, beru to," kývl nakonec Tren. Když hostinský odešel, zabouchl za námi dveře a začal se svlékat. "Jdu si dát koupel," oznámil mi a odcházel do vedlejší místnosti. Já tam zůstala sama a nevěděla, co mám dělat. Jestli jít za ním nebo ne. Chvíli jsem jen tak přešlapovala na místě, ale pak se rozhodla za ním jít. Možná se trochu zlobil, ž