Yuiko - povídka

Tak vám sem házím další díleček, jako omluvu za dlouhé čekání je zase o trochu delší, než obvykle. Pěkné počteníčko: Nakonec jsem v kuchyni strávila více než 2 hodiny. Pak jsem uvařila velký hrnek čaje a šla k němu do pokoje. Tichounce jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř. V pokoji byl klid, vypadalo to, že si Tren čte. Zavřela jsem za sebou a přistoupila k němu. Knížka měla pěkně barevný obal, ale písmu jsem nerozuměla. Jeho dech byl až nepřirozeně vyrovnaný a zdálo se mi, že už dlouho neotočil stránku. Sklopila jsem mu tu knížku a musela se usmát. Spal. Byl unavenější než dával najevo. Vzala jsem mu ji z ruky, založila a odložila ji stranou. Sedla jsem si k němu na postel a pozorovala jeho uvolněnou tvář. Byl andělsky krásný. Vzpomněla jsem si, co říkal o svém otci. Určitě má tvář po něm. Neodolala jsem a pohladila ho po vlasech. Zastavila jsem se na temeni, kde by měla být velká rána nebo minimálně aspoň velká boule. Nic tam ale nebylo, jakoby se dneska dopoledne nic nestalo. Z

Tak se vám hlásí s dalším dílečkem. Tenhle bude takovej trochu zamotávací a taky jsem to torchu přehnala s délkou, ale vy to zvládnete. Jenom uporozňuju, že k tomuhle dílu nebudou vysvětlivky, protože v příští díle (nebo až v tom dalším XD) se všechno dozvíte, takže nebuďte zvědavý XD. Přeji pěkné počteníčko: Řekl jsem to docela tvrdě. V myšlenkách se jí usídlil strach. Snažil jsem se rychle ovládnout svůj výraz. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit" omlouval jsem se jí, jak nejupřímněji jsem mohl. Byla zmatená. Myšlenky jí lítaly rychlostí blesku. "Stíháš vůbec všechny svoje myšlenky?" zeptal jsem se jí pobaveně. Zatvářila se zmateně a myšlenky se jí rozletěly ještě rychleji. ?Trochu nestíhám tvoje změny nálad. Ještě před 10 vteřinama, by před tebou každý zdrhnul a teď se mi směješ." Řekla nakonec pomalu. Její myšlenky začaly nabírat jistý tvar. Pralo se v ní několik emocí. Nechápal jsem, jak se můžou v tak křehkém stvoření vytvářet tak silné emoce. Ona sama z nic