Yuiko - povídka

Je tu neděle a já se opět hlásím s pokračováním. Název dílu nic moc, možná proto, že se v něm nic moc nestane....čí to bude oslava a jak se situace bude vyvíjet dál se dozvíte po přečtení. Tak si to užijte a budu ráda za každý komentář (to opravdu stojím za komenty jen jednomu jedinému člověku?? ) :( . . Probudila jsem se ještě za tmy. Ležela jsem nehnutě dál, věděla jsem totiž, že je vzhůru. Poznala jsem to podle nepravidelných pohybů jeho hrudníku. Už dřív jsem si všimla, že když o něčem přemýšlel, bezděčně zadržoval dech. Asi uvažoval o mě a o tom, jak mě převychovat. Když se začalo rozednívat, zvedl se. Ze zdola se pak ozvalo tiché cinkání nádobí. Zůstala jsem dál ležet. Až když se domem linula úžasná vůně vajíček a slaniny, oblékla jsem se. Nechtěla jsem, aby mě musel jít vzbudit. Bála jsem se tónu hlasu, kterým by na mě mluvil, bála jsem se výrazu, který by měl ve tváři, bála jsem se způsobu, jakým by mě budil. Když jsem přišla do kuchyně, přivítal mě jeho úsměv. "Dobré ráno

Je tu neděle a s ní i další díl, ve kterém se trochu pohneme v před, zároveň ale načneme novou kapitolu. Co víc dodat...jen že přeji pěkné počtení a nechte mi komentář: . . "Půjdeme se odpoledne podívat na ten kráter, chceme si ho pořádně prohlédnout. Půjdeš s námi?" ptala se mě Elizabeth, když jsme jely domů ze školy. Tren mi rovnou řekl, že se zdrží v práci a já tak mohla jet s nimi. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám jít nebo ne. Tren mi řekl, že si nepřeje, abych tam chodila, ale bylo jasné, že myslel, abych tam nechodila sama, jak jsem měla často ve zvyku. Když půjdu s partou lidí, nemuselo by mu to vadit. "Půjdu," kývla jsem. Byla nás dohromady asi 20, když jsem nepočítala mě, Elizabeth a oba Marky, protože my jsme byli téměř nerozlučná čtveřice. S většinou těch lidí jsem se znala a bavili jsme se spolu, ale nechyběly ani dvě slepice (tahle přezdívka už jim asi zůstane) a pár neznámých. Prolézali jsme nejdřív okolí kráteru, kde jsme hledali něco, co by nasvědč

Hlásím se s dalším pokračováním. Konečně se to začíná trochu rozjíždět, v příštím díle se všechno ještě více osvětlí, teď je spíš takové uvedení do dalšího děje. A abychom nezapomněla, omlouvám se všem, kteří umí latinsky a poznali, že to mám s největší pravděpodobností špatně! (Ano, opravdu jsem se nedávno učila kosti :D). Přeji krásné počtení a nechte mi koment: . . Oba dva jsme vyletěli z domu třetí kosmickou rychlostí. Čekali jsme, že se hned začne něco dít, ta rána přece nebyla jen tak! Setkali jsme se i s ostatními, kteří se zmateně rozhlíželi a očividně se čekalo, až někdo něco udělá. "Čekají, co řekneš," špitl mi Tren do ucha. Překvapeně jsem se rozhlédla, opravdu se většina z nich dívala na mě. "Ví někdo, odkud to přišlo?" zeptala jsem se po chvíli nesměle. Někdo ukázal směrem na východ, kam jsem se hned vydala, následována všemi ostatními. Tren mi povzbudivě stiskl ruku. Byla jsem z toho vážně trochu ne svá. Nikdy dřív se mi ještě nestalo, že by mi d

Tak, je tu neděle a já se hlásím s novým dílem. Ten konec se vám možná nebude moc líbít, ale alespoň se budete víc těšit na pokračování. Přeji příjemné počtení a prosím o komentíky. . . "Lásko, prosím," zašeptala jsem vemlouvavě a prstem mu jezdila po odhalené hrudi. "Semestr začíná už příští týden, přihlášky už byly vybírané dávno," zopakoval mi opět to, co jsem nechtěla slyšet. "Hm, tak jim řekni, že jde o mě. Třeba udělají výjimku," prosila jsem ho nejen slovy, ale i dokonalým štěněčím pohledem. Odolal asi 11 vteřin, než to vzdal. "Já to zkusím, ale nic ti neslibuji," povzdechl si. Děkovně jsem ho políbila a pohodlně se usadila na pohovku. Sledovala jsem jeho podmračený výraz, hleděl stranou, nejspíš o něčem přemýšlel. "Trene," oslovila jsem ho jemně, přesto sebou trochu cukl. "Co se děje? Já vidím, že tě něco trápí," ptala jsem se starostlivě. "Nic, co by tě muselo zatěžovat," vyloudil slabý úsměv. Stejně jsem