Yuiko - povídka

Ahoj, hlásím se s dalším dílem. Předně se olouvám, že mi to teď tak trvá, ale mám plnou hlavu toho, abych si stihla na vysokou všechno včas přihlásit a tak podobně. Další díl už je rozepsaný, tak snad ho stihnu do dovolené napsat ;). Přeji pěkné počtení a nechte mi komentář: . . Horké mužské tělo mě tlačilo do nadýchaných peřin. Tohle jsem chtěla, přesto to bylo divné. Bylo to jiné než obvykle. Ta druhá přítomnost byla cizí. Horké polibky mě nerozpalovaly, naopak jsem se od nich snažila uniknout. Hlazení a dotyky ve mně nezpůsobovaly chvění, které by se pak projevovalo v mých slabinách. Ten dech byl příliš sladký a cítit prvotřídním koňakem. Ruce, které mi roztahovaly kolena od sebe, nebyly něžné, ale násilím tlačily proti mým zkříženým nohám. A já se nemohla bránit, nešlo to. Stále jsem se nořila do peřin hlouběji a hlouběji a nemohla z nich ven. Mohla jsem jen křičet. Probudil mě můj vlastní výkřik. Jen sen, byl to jen sen. Nemohla jsem se uklidnit, věděla jsem, že tohle nebyl normál

Měla jsem trochu odmlku, přesto se hlásím s pokračováním. Konečně jsem se rozhodla vyslyšet přání Trenova dědy a došlo na onu návštěvu. Že to nebude probíhat v klidu vám mohlo být jisté, ale uvidíte sami, jak se to nakonec vyvrbí: . . Ráno jsem se v posteli probudila v naší typické poloze. Já se mu tiskla zády na jeho vypracovanou hruď a on mě pevně objímal pažemi. Někde jsem četla, že takovou pozici zaujímají páry, kde má muž majetnické a ochranitelské sklony k ženě. To by naprosto sedělo. Sice by to mělo být obráceně, protože jak včera sám přiznal, já jsem tady byla ten dominantní partner, ale jemu se tahle poloha očividně líbila a ani já nemohla vůbec nic namítat proti ochraně, kterou mi jeho paže poskytovaly. Přetočila jsem se v jeho náručí čelem k němu. Ten pohyb ho probudil. "Ještě chvilku," zabroukal, přitáhl si mě pevněji k tělu a zase oči zavřel. "Já myslela, že jedeme k tvým prarodičům a že budeš chtít vyrazit brzy?" podivila jsem se. Oči neotevřel, ale pr

Hlásím se s dalším pokračováním, které začne trochu drsně, ale znáte mě, už se nevydržím zlobit moc dlouho :D. Přeji vám příjemné počtení a nechte mi komentář: . . "Díky za pomoc," hlesla jsem, sundala paže z jeho ramen a o kus odstoupila. "Hm," zabručel a pátravě se rozhlížel kolem. "Nemusel jsi sem jezdit, jestli tě to tolik obtěžovalo," mračila jsem se. Tentokrát si jen pohrdlivě odfrkl. "Můžeš mi říct, na koho se zlobíš? Na mě? Erika? Nebo na oba najednou? Co jsme provedli?" ptala jsem se ho, protože jsem vůbec nechápala, co mu přeletělo přes nos. Neodpověděl, jen se otočil a vracel se k místu, kde nechal koně. To mě dost rozčílilo. "Trene Anthony, mluvím s tebou, tak mě laskavě neignoruj," řekla jsem přísně a chytila ho za ruku. Prudkým škubnutím se mi vytrhl. "Vážně se musíš ptát?" štěkl na mě. Zarazila jsem se, opravdu se stávalo jen málokdy, že by na mě mluvil takovým tónem. "Pravděpodobně ano," odpověděla js