Yuiko - povídka

Mám sice denní zpoždění, ale včera jsem dorazila na kolej opravdu pozdě večer a už jsem neměla sílu nic vydat. Teď jsem konečně našla příležitost a obrázek, abych vás mohla potěšit (nebo nepotěšit - jak koho) dalším dílem. Přeji příjemné počtení a za komentář budu ráda ;) . . Byli jsme už druhý den na cestě. Směřovali jsme k jedné pevnosti, kde podle našich zvědů mělo být dost zásob strany odporu, ale jen málo stráží. Údajně to bylo strategické místo pro nás, abychom zaútočili a trochu je poplašili. Jela jsem hned vepředu vedle Trena. Museli jsme udržovat takové tempo jízdy, abychom se jako družina drželi pohromadě, takže Tren musel jet pomaleji než obvykle a já ho tak krásně stíhala. Chtěla jsem si ho užít alespoň takhle, když Dante rozhodl, že budeme stát každý na jiné straně bojiště. Tren v první linii a já někde více vzadu s ostatními čaroději. Nechtěl, abych přímo bojovala. Budeme jen pomáhat kouzly první linii, aby se jim podařilo lépe odrazit nepřítele. Měla jsem o Trena strach,

Sice jsem avizovala, že díl nebude, ale pravděpodobně mou šedou kůru mozkovou něco osvítilo, že byla schopná si všechno zapamatovat a ještě mi zbyl čas na povídku. Tak tady ji máte a v příštím díle se snad konečně dočkáš Kuroki ;). . . Prodírala jsem se zástupem lidí ven z koupaliště. Mohli jsme mluvit o štěstí, že jsme měli tu možnost přijít dříve, protože sem snad přijela celá Kanada. Opravdu jsem musela používat lokty a trochu kopat, abych si vydobyla každý metr směrem ven. Tren už tam na mě čekal, dokonale upravený, se suchými a do všech směrů rozcuchanými vlasy, ostatně tak, jak je měl vždycky a zatraceně mu to slušelo. "Je to hrůza, už jsem myslela, že se ven ani nedostanu," stěžovala jsem si, když jsem konečně stála vedle něj a dopínala si halenku. Do dámských šaten se nahrnul takový zástup lidí, že jsem vzdala možnost se v klidu obléknout a vysušit si hlavu. Snažila jsem se teď tedy zachránit, co se dalo. Tren srovnal naše věci do společné tašky a pak mi pomáhal rozče

Tak se opět hlásím. Vzhledem k tomu, že tahle intra nikdo nečte, asi nemá cenu sem cokoliv psát. Navíc si myslím, že název mluví za vše. I tak ale podotknu, že tohle je spíš takový oddechový dílek :D už na ty nerváky taky nemám, musím se zregenerovat na příště. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář: . . Donesl jsem Anori zpět na louku, na které jsme se poprvé setkali s Lorenou a jejími stoupenkyněmi. Z její strany tam už nebyl nikdo. Jen uprostřed seděla Marion s Patrikem a Erikem a o něčem tiše diskutovali. Když nás spatřili, vyskočili na nohy. "Stalo se něco?" ptala se Marion starostlivě. "Ne, je jenom unavená. Půjčovala si ode mě trochu moci, aby byla schopná Lorenu porazit," vysvětlil jsem to. Zdálo se mi totiž, že Anori cestou usnula, takže by nemohla odpověď. "Chci se vrátit co nejdřív domů a jít si lehnout," hlesla. Aha, takže nespala. "Dobře, co kdybyste se s Anthonym přenesli domů, a já odvezu zbytek autem?" navrhl Patrik. To mu An

Je to neuvěřitelné, ale ve středu nemám ještě ani čárku a za ty dvě cesty vlakem zvládnu napsat pokračování. Tak se vám tu s ním chlubím. A kdyby něco, opravdu to není zkopírované ze Soul Eatera...bylo to v plánu už delší dobu, ale pořád jsem neměla potřebu to použít. A zrovna se to sešlo tak, že jsem zkoukla i to anime...přece si opravdu nemyslíte, že bych tam Druhou část Duše dala jen proto, abych zavřela pusu Bratrstvu, když to si dokáže Anori zkrotit i tak? :D Tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentík. . . Asi hodinu jsme jeli mlčky. Tren se díval před sebe na silnici a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Ani Marion nevypadala, že by chtěla porušit to mlčení. Mě už ticho začínalo lézt na nervy. Potřebovala jsem se trochu rozptýlit, než budu muset zase čelit Loreně. "Co tu budeš dělat celou dobu, než se vrátíme?" zeptala jsem se nahlas. Tren se na mě zkoumavě podíval, ale pak se vrátil zpět k pozorování silnice. "Čekat, co jiného," odpověděl pak. "Nad čí

Je neděle a já hrdě přináším další díl. Dělám radost i sobě, že mi to psaní tak jde od ruky. Tenhle díl je takový smutnější, na to předem upozorňuji, takže se neděste :D ale až se začtete, pochopíte, že tohle téma moc vesele psát nejde. Tak přeji pěkné počtení a nechte mi komentář: . . Hleděla jsem na ni. Srdce se mi stáhlo, ale snažila jsem se pravidelně a zhluboka dýchat, abych se netřásla po celém těle. V mých představách vždycky vypadala jako děsivá žena, nebo spíš baba, opravdová čarodějnice, ale její skutečný vzhled byl až nezvykle normální. Navíc byla dost hezká. Měla dlouhé vlnité blond vlasy a drobný obličej. Vůbec celkově byla dost malá. Oblečená byla do červených šatů s živůtkem, na krku znamení pentagramu. Na rukou měla jemné tmavé rukavičky do půli paží. Zbytek paží, ramena a hlavu jí kryl černý plášť s kápí, kterou měla staženou do obličeje. Když došla ještě o něco blíž k nám, kápi si sundala. Mohly jsme si tak všechny všimnout její perleťové čelenky s černým visacím kamí