Yuiko - povídka

Nesu pokračování, příjemné počtení: . . Přecházela jsem tam a zpět po naší ložnici. Nenáviděla jsem být v tom pokoji opět sama, bez Trena. Jenže vzdychání Juany a nervózní pochodování Raziela v obývacím pokoji, jsem snášela ještě hůř. Už tři dlouhé dny uběhly od Trenova zmizení. Druhá strana se stále neozvala a já tak mohla jen doufat, že zůstal naživu. A že není někde s Ragarem sám, protože teď by se mu moc dlouho nedokázal bránit. Nenáviděla jsem ho za to, jak mi mého drahého snoubence neustále bral. Proč nemohl pochopit, že se Tren o něj vůbec nezajímá? Ušla jsem dnes už asi tisící kolečko kolem našeho pokoje. Moc jsem nejedla, nespala, vlasy jsem měla rozcuchané a zuby jsem si nečistila už dva dny. Ale bylo mi to jedno. Trápila mě ta šílená bezmoc. Nebylo to tak, že jsem plnila Danteho příkaz zůstat tu. To jenom z půlky. I kdybych se nakrásno rozhodla, že si pro Trena dojdu, neměla jsem to nejmenší tušení, kam bych měla jít. Kde ho hledat. Dante měl kolem sebe ty nejlepší stratégy,