Yuiko - povídka

Tak se po delší době opět hlásím s pokračováním. Práce mě tak zahlcuje, že občas prostě všechno pracovní zavřu a jdu psát povídku :D. Dnes konečně odhalení k čemu tu Anori vlastně je. A předem se omlouvám, ale když jsem tu povídku v patnácti začala, bylo to stylem - to mě do té doby napadne. No a nenapadlo, takže za velice omezenou nápaditost se omlouvám! . . Přiznávám, že ve chvíli, kdy jsem ztratil Anori z dohledu, jsem měl trochu strach. Zůstal jsem tu jen s tím druhým míšencem a proti nám stála tlupa ozbrojených mužů. Předpokládal jsem, že to všechno byli dozorci. Ti s námi nebudou mít zrovna velké slitování. "Tak jdeme," zavelel jeden z nich a nevybíravě do mě strčil. Vydal jsem se tedy směrem, který mi naznačoval. Nešli jsme do města hlavní branou, ale postranním vchodem. Viděl jsem kolem sebe tolik mužů a žen své rasy, nikdo z nich však nebyl svobodný. Bylo mi z toho trochu těžko. Doufal jsem, že Anori ten pohled zvládla a nenechala se ovládnout emocemi. Musela být pro

Tak jsem tu s pokračováním, které už mám zase více jak měsíc schované v šuplíku. A navíc s týdenním zpožděním s vydáváním, než jak jsem slíbila. Přesto doufám, že se díl bude líbit :). . . Po pár hodinách jízdy mě celá tahle výprava přestala bavit. Po poslední bitvě jsem byla ještě neodpočatá a rozlámaná. A popravdě v sedle jsem se necítila jako v bavlnce. Ale nahlas jsem nebrblala, protože jsem si byla vědoma, že to já jsem chtěla jet co nejdříve. Dante mě pravděpodobně trochu trestal za to, jak jsem na něj tlačila s tím plánováním. A protože měl mnohem více zkušeností, dokázal mi to vrátit tak, aby potrestal jen mě a zároveň to nikdo jiný nepoznal. Možná kromě Trena, který poctivě držel tempo vedle mě a obdarovával mě povzbudivými pohledy. "Anori, kde bereš čas si ještě dělat takové účesy," dojel mě z druhé strany Patrik a Trenovi kývl na pozdrav. "Já si, Patriku, neumím na hlavě vytvořit nic složitějšího než cop. Tohle všechno je Trenova práce," oznámila jsem s ú