Yuiko - povídka

Nesu pokračování. Dnes se trochu vyjasní, co se to vlastně děje :) . . Celá ta záležitost s Trenem a Patrikem mě natolik rozesmutnila, že jsem si svou misi vůbec neužila. Bylo to velice přínosné a o to více mě mrzelo, že na ni nikdy nebudu vzpomínat úplně v dobrém. Pomohlo mi to rozvinout moje již tak dost dobré znalosti a zkušenosti. Ale psychicky jsem tam trpěla. Patrik se mnou sice mluvil, ale ani jednou nenaznačil, že mi věří, že moje verze není vymyšlená a ani mi nevysvětlil, co znamená ten jejich výmysl. Mrzelo mě to, nechtěla jsem o něj přijít, byl to můj skvělý přítel. Když jsme se vrátili k univerzitě a Lizzy se hned rozeběhla ke svým rodičům, taky jsem se chvíli rozhlížela, jestli tam někde Trena neuvidím. Jeho náruč bych tak hrozně moc potřebovala. I přes to, že mi lhal. Ale samozřejmě se neobtěžoval pro mě přijít. Ale vymýšlet si historky, které by ho kryly před Dantem, že mě nechtěl pustit, když mi to ve skutečnosti dovolil, na to čas měl. Patrik mi navrhl, ať jdeme čekat

Další pokračování, povedlo se mi to doopravit ještě před cestou: . . Ráno jsem vstal jako obvykle. Ještě pořád jsem byl naštvaný. Přespal jsem u sebe v pracovně, protože jsem ji nechtěl vidět, ale z ložnice, kde je pohodlná postel, jsem ji odmítl vyhodit. Zase tak moc naštvaný jsem nebyl. Zapomněl jsem, že teď mám budík nastavený o hodinu později, protože mě do tábora přenášela Anori. No co, tak jednou přijdu později. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem se v kuchyni srazil s Anori, která chystala snídani. Ani se na mě nepodívala, nepozdravila, ale připravila dva hrnky na kávu a vůbec všechno tak jako obvykle. Odešel jsem se do ložnice obléknout a udělal si ranní hygienu. Pak si sedl ke snídani. Anori seděla na měkkém polštáři a mě kvůli tomu trochu hlodalo svědomí. Byl jsem včera vážně vytočený, může být ráda, že jsem ji nepřetrhl jako hada! Vracel jsem se z boje poměrně veselý. Měl jsem radost, že mě Anori poslechla a nešla se mnou. A že jsem přežil. Takhle silné Shinigami jsem