Yuiko - povídka

Omlouvám se, ale včera jsem na to úplně zapomněla, vydávám tedy dnes. Doufám, že si díl užijete a pilně pracuji na pokračování, tak snad bude zavčasu. . . V práci jsem byla celý den zavřená u sebe v kanceláři. Nechtěla jsem vůbec vycházet ven. Čekala jsem, že pro mě Tren večer přijde, ale neudělal to. Trochu mi to zkazilo už tak pochmurnou náladu. Ale co. Dojít zvládnu i sama. Loudala jsem se, neměla jsem náladu vůbec na nic. "Ahoj," volala jsem už ode dveří. Tentokrát tu nic nevonělo. To opravdu nedělal vůbec nic? Slyšela jsem je z obýváku. Došla jsem až tam a našla je všechny tři sedět na pohovce. "Ahoj, chlapci? Nikdo mě nevyzvedl, plotna je studená, co jste dělali celý den?" dala jsem si ruce v bok. "My dva byli s tebou v práci, jako obvykle," bránil se hned Erik s Patrikem. "A já chtěl něco dělat, ale upadl mi vysavač na nohu a asi jsem si zlomil prst," přiznal se Tren. Přistoupila jsem blíž. "Opravdu? Ukaž mi to," zajímala jsem se

Jak jsem slíbila, je neděle po pauze a já se donutila napsat pokračování. Myslím, že už název mluví za vše, tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář: . . Jak se mi původně nechtělo jet na hory pryč od případu, tak se mi teď zase nechtělo zpátky. Doba, kdy důkazy a stopy přicházely jedny za druhými, byla pryč. Teď jsem opět byla na mrtvém bodě. K tomu, abych byla vyřešení případu zase o něco blíž, bych totiž potřebovala najít ony pozemské čarodějky, na které všechny indicie ukazují a přinejlepším se stát jednou z nich. Ovšem otázka byla jak se k nim dostat, a kde vůbec takovou informaci hledat? Seděla jsem u stolu ve své kanceláři, hlavu položenou na pracovní desce mezi samými papíry, které byly všechny naprosto k ničemu, a utápěla jsem se v pocitu vyhoření. Probralo mě, když mi v zorném poli přistál hrníček s horkou kávou. Zdvihla jsem pohled a setkala se s tím Trenovým. "Kde ty to kafe pořád bereš?" zeptala jsem se místo poděkování. "Když ty ráno sedíš u snídaně

Hlásím se s pokračováním, tentokrát včas. Počítejte s tím, že teď bude menší pauza, ale o zkouškovém vydávat fakt nezvládnu. No a kdyby se vám zdálo, že tenhle díl místy upadá, tak se nezlobte, jsem nemocná a psala jsem to s vypětím posledních sil. I tak přeji pěkné počtení: . . Tím, že jsme šli spát až ráno, nechtělo se mi vstávat ani za nic. Dlouho jsem jen bez hnutí ležela a přemlouvala se otevřít alespoň jedno očko. Tren pořád ležel vedle mě a hladil mě po zádech, jen občas mě na chvilku pustil, a pak opět pokračoval v hlazení. Nevěděla jsem, co provádí, že mě musí pouštět. A tak zvědavost zvítězila nad lenivostí a já konečně otevřela oči. Můj andílek ležel pohodlně opřený o polštář, na nose brýle (ten nový obal na ně ležel na nočním stolku vedle něj, což mi udělalo radost) a četl si. Aha, proto mě musel pouštět, aby otáčel stránky. "Dobré odpoledne, miláčku," usmál se, když zjistil, že jsem vzhůru. "Ahoj, ty už jsi vzhůru?" zeptala jsem se celkem zbytečně. &quo