Neznámý
Byla středa odpoledne a já seděla u Natori v obývacím pokoji a hrála si s dětmi s dřevěnou stavebnicí. Usmívala jsem se na ně, odpovídala na jejich otázky, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. Věděla jsem, že si pro mě Tren nepošle. Že nebude potřebovat mou pomoc. Že mě nechá v klidu doma, abych si mohla léčit kotník. Ale doufala jsem, že se mi alespoň občas ozve. V myšlenkách…jen na minutku. Abych věděla, že je v pořádku. „Teto! Soustřeď se!“ vyrušil mě Danyho hlas. „Dany, nebuď na tetu Anori zlý. Je hodná, že si s vámi vůbec hraje,“ okřikla ho hned Juana, která tu seděla s námi. Tim se zvedl ze země a přešel ke mně. „Stýská se ti po stlejdovi?“ zeptal se mě a pohladil mě při tom po vlasech. „Ano, broučku. Dělám si o něj starosti,“ přikývla jsem a jemně mu přimáčkla prst na nos. Tim se zahihňal a vrátil se ke své rozestavěné věži. Snažila jsem se více soustředit na děti a méně na Trena. Když byl čas na svačinu, běžely si děti vychutnat domácí puding a já na chvíli ulevila bolavým noh