Yuiko - povídka

Tak, jak jsem slíbila, mám tu pro vás další díleček cyklu. Vybrala jsem variantu jednoho dlouhého dílu, tak snad vám to nebude vadit. Kdyby jo řekněte a já vám to rozdělim XD, ale myslím že nebude problém, přeji krásné počteníčko!! Probudila jsem se do krásného teplého rána, ale neměla jsem z toho vůbec žádnou radost. Moc dobře jsem si pamatovala, co se stalo, než jsem omdlela. A taky jsem věděla, co musím teď hned udělat. Zvednout se a jít hledat Miu. Prudce jsem se posadila. Hlava se mi zatočila, ucítila jsem ostrou bolest v žaludku a žuchla jsem sebou zase zpátky do polštářů. Tak takhle to nepůjde. Chvilku jsem počkala, až se mi nebude tak strašně motat hlava a pomalounku jsem se posadila. Hlava se mi točila, ale už to nebylo tak strašné. Pomalu jsem sundala nohy z postele a postavila se. Nohy jsem měl vratké, tak jsem se chytila okraje postele a pomalu, krůček po krůčku, jsem ručkovala ke dveřím. Když mi došla opora v podobě kraje postele, zbývaly mi ještě asi tak 4 metry. Opatrně

Takže táta nás dneska vytáhl ven, protože bylo ,,pouhých" -3°C, takže skvělé počasí na procházku. Z okolí našeho centra ho nadchly Vaňovské vodopády, takže sjme vzali psa, nasedli do auta a vyjeli si pěkně na Větruši. Po krátkém výletu následovala 8 km dlouhá tůta na Vańovské vodopády a zpět. Žádné zamrzlé Niagáry to sice nebyly, ale i tak to vypadalo mooc krásně a i příroda kolem byla nádkerná. Všichni kromě bráchy jsme si tedy výlet opravdu užili, nejvíc asi Bettynka. A jako správný nadšenec pro focení nádherné krajiny jsem s sebou vzala foťák. Krajinu jsem nakonec moc nefotila (vlastně vůbec), ale vyšlo z toho několik krásných foteček mojí hafuši. No a samozřejmě se s vámi o moje dílo podělím :). No trochu jsem kecala, že nemám fotky krajiny, pohled na naše milované Ústí XD. Naše kráásná Mariánka a Benešák :). Tak tady trávíme náš volný čas ve městě (hlavně KFC!!). Samozřejmě Větruše. A tady slibované fotky mojí pesy, jak hledá myšičky XD. ,,Tak dělejte, se porád někde flákáte!

Když jsme se usadili, vytáhl Tren svůj policejní odznak a začal té půvabné slečně pokládat otázky. Já ani nevím, co vlastně probírali, nevěnovala jsem jim pozornost. Soustředila jsem se na příjemnou atmosféru, která panovala v tomto malém krámku. Ze zamyšlení mě vytrhl až Trenův hlas ,,Tak nevadí, děkujeme za pomoc." Hmm, nic zajímavého jsem tedy nepropásla. Potřásla jsem si s tou dívkou rukou a omámeně vyšla na ulici. Hned jsem pocítila úlevu, když mi slabý větřík pročistil hlavu od všech těch sladkých vůní. Konečně jsem mohla zase jasně přemýšlet. ,,No jo, co se dá dělat, zkusíme ještě to druhé květinářství" řekl Tren unaveně a ztěžka dopadl za volant. Měla jsem dost strach, jestli tu cestu zvládne odřídit, vypadal vážně dost unaveně. A já bych nerada skončila někde ve sloupu. Musíme přece najít Miu. Spolkla jsem svoje obavy, nechtěla jsem se ho totiž dotknout a soustředil a se na cestu. V druhém krámku jsme byli za 5 minut. Provoz ještě nebyl tak hustý, takže jsem se na dr