Yuiko - povídka

Tak se hlásím se slíbeným pokračováním...je to takový klidný díl o ničem, takže si ho užijte, přístě už se to trochu rozjede. Přeji pěkné počtení, užijte si Silvestra a nezlijte se moc, ať mi můžete nechat komentář: . . Vánoční svátky jsme rozhodně neměli klidné. Byli jsme samá návštěva a Dany s Kessy byli strašně hyperaktivní. Ne jednou jsme na ně museli zvýšit hlas. Naštěstí Trena oba poslechli, což se u mě bohužel říct nedalo. "Na oběd doma," zavolala jsem za Danym, který se mnou odmítal zůstat a radši šel i s Kessy ven. Povzdechla jsem si. Nejspíš je na čase, aby si pro něj Nik přijel. "Copak tě trápí?" objal mě Tren. Natočila jsem hlavu do strany, aby mě mohl políbit. "Nejraději bych už poslala Danyho domů. Začíná mi trochu přerůstat přes hlavu," postěžovala jsem si s hlavou zabořenou do jeho ramene. "Kde vůbec je?" rozhlédl se kolem. "Šel ven, že prý je tu se mnou nuda," odpověděla jsem. "No počkej, to si s ním ještě vy

Vážně se moc moc omlouvám, ale přes celé svátky jsem se nedostala na počítač a až dneska byl čas něco naťukat. Takže si tedy představte, že je dnes 24.12.2011, nalaďte se na příjemnou atmosféru Vánoc a užijte si dnešní díl. Copak asi dostanou pod sromeček? . . Přípravu na Vánoce jsme nezačali zrovna nejlépe. Dobře, já jsem je nezačala nejlépe. Den před Štědrým dnem jsem už od rána začala pobíhat po domě a připravovat se na to, až přijedou i ostatní. Chtěla jsem, aby to bylo všechno dokonalé, jako to měla Juana. Jenže, byla tu hromada otázek, na které jsem jen těžko hledala odpověď. Kolik udělat salátu? Kolik řízků? Když tu budou chtít přespat, kam je uložíme? Kam postavit vánoční stromek, aby nepřekážel a zároveň, aby se do obývacího pokoje vešlo 10 lidí? Bude stačit cukroví, co máme? Tren se snažil mi pomáhat jak nejvíc to šlo. Přesto jsem byla jak na trní, vůbec jsem ho neposlouchala a pořád si nahlas opakovala, co všechno je ještě nutné udělat a že to nemůžu nikdy stihnout.

Tak se konečně hlásím s předvánočním dílem. Omlouvám se, měl tu být na čtvrtou adventní neděli, ale psala jsem seminárku a na povídku mi nezbyl čas. Pokusím se do Vánoc naťukat pokračování a slibuju, že je teď nechám chvíli v klidu, aby si mohli užít Vánoc a Silvestra. Tak si užiijte díl a nechte mi komentář: . . "Kime, řekla jsem, že mě teď nemáš rušit," zakřičela jsem rozčileně směrem ke dveřím, na které někdo naléhavě zaklepal. Bylo tolik práce a policisté jeden za druhým podávali své výpovědi. "A já se domníval, že se vám posila bude hodit," ozval se krásný melodický hlas. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla ke dveřím, o jejichž futra se opíral mladý a neuvěřitelně krásný muž a ovíval se deskami, pravděpodobně obsahujícími jeho přihlášku. Sjela jsem pohledem jeho štíhlou, ovšem vypracovanou postavu, skrytou za upnuté tmavé Jeany a tmavou košilí u krku ležérně rozepnutou. Odkašlal si, aby mou pozornost strhl ze své postavy na svá slova. "Jistě, ehm, př

Je tu 3. adventní neděli a s ní i můj dárek...poračování, Název je možná trošku zavádějicí, ale nebojte se, nikomu jsem vzpomínky nevymazala ani nic takového. Jen si to přečtěte a uvidíte sami. Už jsem trochu rozjela vánoční atmosféru, stejně jako minule, neslaví Vánoce a adventy stejně jako my...ale to vy víte. Tak hezké počtení (dnes žádné infarkty ;D) a nechte mi koemntík: . . "Slíbil jsi, že nikam nepojedeš," rozčilovala jsem se. "Já vím, ale pochop…" bránil se. "Ne, ty pochop. Nechci tu být zase sama," řekla jsem vemlouvavě a objala ho kolem krku. "Chápu, přivedu ti sem někoho na hraní," otřel se zlehka svým nosem o ten můj. "Koho?" vytáhla jsem zvědavě obočí nahoru. Zamyslel se. "Tak vidíš. Nejlepší bude, když tu se mnou zůstaneš ty sám osobně," položila jsem mu hlavu na rameno, když dlouho mlčel. Povzdechl si. "Já vím, že tam musíš, jen tě zlobím. Ale bude mi moc, moc smutno," zamrkala jsem na něj smutnýma

Omluvám se za zpoždění, ale čas je prostě můj velký nepřítel. Tady tedy vydávám díl, který tu měl původně být jako dárek k bronzové neděli. S klidným srdcem vám můžu popřát krásné počtení a budu vděčná za komentáře. Jinak ještě díl je 18+ ;) . Ráno jsem se probudil s obvyklou zátěží, respektive Anori, která mi ležela na prsou. Vlastně už ne obvyklou ale výjimečnou. Teď, když už nejsme spolu, tomu mohu říkat malý zázrak. Chvíli jsem ležel jen tak a užíval si poslední chvíli, kdy k ní budu mít takhle blízko. Nejradši bych si ji tu zamkl a nikam ji nepustil. Při nejlepším ji ještě na kolenou odprosil, aby mě vzala zpátky. Jenže když vím, že by mě odmítla, nebudu to ani zkoušet. Vstal jsem, abych mohl připravit snídani. Cinkání hrnečků v kuchyni ji pravděpodobně probudilo, protože to netrvalo nijak dlouho a objevila se ve dveřích. "Asi tu nemáš žádné moje šaty, že?" zeptala se nesměle. Muselo jí být nepříjemné, být čtvrtý den ve stejných šatech. "Ve skříni jsou všechny,