Yuiko - povídka

OK, takže je tu první advent a jako dárek mám pro vás pokračování. Ani v tomto díle se ovšem nedočkáte jjich šťastného návratu, spíše jsem si jen hrála s jejich city. Jen si to přečtěte a uvidíte sami. Díky za komentáře: . . "Chápu, že ti asi bude nepříjemné, když se tě budu dotýkat, ale jak řekl táta, je to nezbytné," promluvil tiše a zlehka mi položil ruku na kříž. Přikývla jsem a nechala se vést. Jeho ruku jsem téměř necítila, držel ji tak lehce, spíš aby to vypadalo pro lidi, bylo to perfektní divadlo. Mrzelo mě to. Tvářil se strašně sklesle a jeho stisk stále slábl. Zakopla jsem, ale on mě chytil dřív, než si vůbec někdo stačil všimnout mé ztracené rovnováhy. Okamžitě mě pustil, přesto se mi srdce rozběhlo rychleji, při jeho silnějším dotyku. Takhle jsem došli až k hlavní budově, kde už se scházeli i ostatní členové městské rady, Bratrstva, prostě všichni potřební. Vešli jsme dovnitř, kde nás hned vítal Dante. Tren mě teď držel pevněji kolem pasu, přesto jsem cítil

Tak přináším pokračování. Nenechte se ukolébat názvem, nic hezkého vás zatím ještě nečeká, spíš si budete prstem ťukat o čelo, protože se mi povedlo dokázat, že i Tren má své slabé chvilky. Přeji příjemné počtení a budu ráda za každý komentář: . . (Raziel) Nebylo to ani 10 minut po tom, co odešla Anori a ve dveřích se objevil Tren. Vypadal snad ještě hůř, než když jsem ho viděl ráno. Bylo mi jasné, že se spolu museli potkat, nebo se alespoň vidět. "Byla tu Anori," zavolala za ním Juana. Všiml jsem si, jak pevně sevřel zábradlí od schodů. "Já vím," pronesl jen tak na půl úst a odešel nahoru. Jua chtěla jít za ním, ale zastavil jsem ji. Teď by mu stejně žádné kázaní nepomohlo. Věděl jsem naprosto přesně, jak se musí Anori cítit. A byl jsem si jistý, že Jua zase chápe, jak se cítí Tren. Taky jsem ji musel opustit pro její bezpečí, ale neřekl jsem jí nic hrozného. Prostě jsem se sbalil a odešel, nechal za sebou jen krátký vzkaz, ze kterého se stejně nic nedozvěděla. Ano

Ta vám přináším další pokračování. Jak to bude s našimi hrdiny? Předem upozorňuji, že je to velmi emotivní (ze začátku vám to možná nepřijde, le počkejte na konci). nebudu moc pokračovat, jen se nětěšte na hezký konec. Nechte mi komentík, děkuji: . . Dnes tomu byl přesně měsíc, kdy k nám Anori přijela. A za celou tu dobu se nestala ani malinkatá změna v jejím stavu. Ještě jsme se nedozvěděli, co se vlastně stalo, mohli jsme se jen domnívat, že se asi pohádala s Trenem, jestli ne ještě něco horšího. Taky se tu objevil Dante. Prý byl u nich doma, ale Anori tam nenašel. Opatrně jsem se zeptala, jak je na tomTren. "Slovo troska zcela nevystihuje jeho stav," odpověděl Dante zadumaně a prohlížel si Anori, která opět seděla v křesle u okna a nepřítomně zírala ven. Přešel až k ní a začal se s ní bavit. Dostal z ní o něco málo víc odpovědí, než my, přesto se nezdál být spokojen. "Nechceš vědět, jak se má Anthony?" zeptal se jí schválně. Křečovitě si přitáhla kolena pod

Co víc k tomu dodat, při psaní jsem se málem složila. Nebudu vám přát, abyste si to užili, ale nechte mi komentáře (a hrozby smrtí se jako komentář nepočátají!): Vrátila jsem se zpět do domu. Tren si naštěstí nevšiml toho, že bych byla pryč. Přišla jsem k němu a políbila ho za ucho. "Buď na sebe opatrný," zašeptala jsem. "Neboj," pousmál se. Jenže já se bála. On si vůbec neuvědomoval v jaké byl situaci. A ani nemohl, protože jsem to před ním pečlivě tajila. Těžce jsem si povzdechla. Nechtěla ho opustit, jak na mě naléhal Ragar, ale…na prsou mě tížil strašný pocit, že zrovna já jsem mu způsobila většinu problémů. Už kolikrát mu ublížili kvůli mně a bezpočetkrát jsem mu ublížila já sama. Nedokázala jsem to ani spočítat, bylo toho příliš. "Lásko, co se děje?" zeptal se a zvedl k sobě můj obličej. Zavrtěla jsem hlavou. "Poznám na tobě, že něco není v pořádku, mluv," přikázal, ovšem tak něžným tónem, že se to jako rozkaz brát nedá. Opět jsem zav

S radostí vám mohu oznámit, že jsme se dopracovaly na jubilejní 100. díl! (jako gratulaci přijímám i dary :D). Bohužel, co už tam veselé není, je jeho obsah. Myslím, že po dnešním díle, vám bude jasné, co na mje miláčky chystám. Jubilejní díl tedy nebude žádná romantická pohádka, spíš taková příprava na něco špatného... nebdu moc prozrazovat, máte se ještě na co těšit. Počtěte si a nechte mi komentář: . . Franklin nás dovedl před bariéru v místě, kde těch potvor bylo nejvíc. "No, takže co budete dělat?" zeptala jsem se. Byla jsem unavená a rozhodně se mi nechtělo lézt ven za těmi potvorami. Doufala jsem, že jen potřeboval obecenstvo a nebudu se toho muset nijak účastnit. Opět po mě blýskl tím provokativním úsměvem. "Potřebuji abyste šla se mnou, slečno," natáhl ke mně ruku. Protočila jsem oči v sloup, přesně tohle jsem čekala. Bez nějakého dlouhého protahování jsem vložila svou ruku do té jeho a nechala se odvést skrz bariéru na druhou stranu. Čím míň se budu zd

Hlásím se s pokračováním. Jelikož jsem si to minulým dílem trochu zkomplikovala, budu se Dušičkám věnovat jen ve zkratce (i když se tak jmenuje díl). Místo toho se dočkáte trochu akčnějších scén. Jinak mohu upozornit, že se v mé hlavě zrodil šílený plán, takže tohle je takový klidný díl před bouří, která bude následovat a nebude to už dlouho trvat. Jinak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář: . . První, co jsem ráno viděla, byla jeho zamyšlená a podmračená tvář. "Co se děje?" ptala jsem se hned a hladila ho ve vlasech. "Dnes je den památky všech duší, u vás památka zesnulých," odpověděl tiše s pohledem upřeným do stropu. "A to se nesmíte smát?" zeptala jsem se s pozdviženým obočím. Shlédl na mě. "Proč bychom nemohli?" odpověděl otázkou. Vyčkávavě jsem si podepřela hlavu a čekala, jestli mu to dojde samo. Po nějaké chvíli se nadechl. "Vždycky jsem chodil na hrob babičce. Jenže ten je teď daleko a navíc se odsud nemohu hnout, díky té