Yuiko - povídka

Mám pro vás další pokračování. Uhodli jste, co se bude dít dál, takže nemá smysl to zbytečně protahovat. Nevím, jestli se k TOMU dostanu už v příštím díle, to ukáže fantazie. Tak pěkně čtěte a nechte koment: "Trene, pojď mi pomoct!" zavolala na mě ze zdola máma. "Vteřinku" opáčil jsem a přidělal ke zdi další poličku. Seběhl jsem dolů, ale vzápětí na mě volala Airine, abych přišel hned k ní. Asi se budu muset rozpůlit, protože ani chobotnice by nestihla zastat všechnu práci, kterou tady dělám já.    Juana rekonstruuje kuchyni, Airine zařizuje dětský pokojíček a já stěhuji náš pokoj do jiného. A všichni potřebují mojí pomoc. Samozřejmě, jsem jediný chlap, který tu zůstal. Seth je někde na služební cestě a Nik vzal Danyho na prázdniny na hory, aby si mohl zalyžovat. Na mě zbyla všechna práce a ještě Kessy.    "Airine, já mám jen jedny ruce a máma volala dřív" zahalekal jsem nahoru a došel do kuchyně. Tak jsem hned dostal hromadu úkolů. Některé jsem odložil, j

Včera jsem si k tomu zase sedla a nabuzená Akyřinými povídkami napsala další díl. S Valentýnem nemá nic společného, protože se mi to do povídky nehodí a taky nehodlám psát jednorázovky. Jestli chcete valentýnské lovestory, musíte navštívit Tajný svět (jso úžasné, ta holka má opravdu talent).   Jinak v tomhle dílu uplynou 3 měsíce. Je trochu blbě useknutý, ale míň to nešlo. V příštím díle už Anori na chvíli opustíme a vrátíme se v čase zpět, abychom se podívali, jak se vede Trenovi. Tak se těšte a teď přeji pěkné počtení a nechte komentář: Trenova odpověď přišla do dvou dnů. Detailně mi v ní popsal, co všechno dělá. Hodně pracuje, kvůli tomu volnu, co si vzal. Taky stěhuje náš pokoj do jiného. Ten náš dostane Airine. Nechápala jsem proč.    Dál psal o Danym, Kessy a taky že mu chybím. Až na konci mi vysvětlil, proč se u nás děje to stěhování národů. Napsal: "Asi jsem ti zapomněl vysvětlit, proč se tohle všechno u nás děje. Brzy budeš teta, Airine je v 5. měsíci. V našem pokoji bude

Po menší pauze se zase hlásím s dalším dílem. Poslední dobou trochu nestíhám, ale nakonec jsem se přeci jen donutila a něco napsala. Tak pěkné počtení a nechte komentík: Vrátila jsem se zpátky k bráně. "Už jsi v půlce výcviku, za chvíli se k němu zase vrátíš" řekl Patrik, když jsem procházela kolem. Sedla jsem si k němu na lavičku. "Já vím, ale pochop, vždycky jsem byla zvyklá, že stál za mnou a mohla jsem se o něj kdykoliv opřít. Teď tu není a já se musím spoléhat sama na sebe" pronesla jsem. "To asi ano, ale jde ti to dobře" usmál se. "No, to zrovna" zašklebila jsem se.    "Víš co, běž si ještě lehnout. Ráno bys měla být připravená alespoň na lehčí výcvik" poradil mi Patrik. Souhlasně jsem přikývla a vrátila se do budovy. Ráno jsem vstala spolu s ostatními a šla s nimi na snídani. V jídelně na mě chvíli všichni v tichosti zírali. Nevnímala jsem to a pustila se do snídaně. Přisedla si ke mně Fren, chvíli na to Vera a brzy se rozběhl ži

Omlouvám se za zpoždění, ale měla jsem na práci velmi složitou prezentaci a na povídku nezbyl moc čas. Teď jsem si našla chvilku, takže přidávám pokračování. Příjemné počtení a nechte komentík: Paul nečekal tak rychlý útok a trochu zavrávoral. Bohužel stáli hned u schodů, takže se skutáleli dolů. Chvíli nikdo nebyl schopen pohybu. An se podlomily nohy. Naštěstí ji Fren včas zachytila. Můžu se jen modlit, aby z toho neměla zase další nervovou horečku.    Ze spodního patra se ozývaly rány a bolestivé výdechy. Seběhli jsme schody, abychom viděli, komu patří. Tren byl jasně ten, kdo měl navrch. Paul se ho snažil ze sebe shodit, ale marně. Tren byl mnohem silnější, nejen fyzicky, ale i v kouzlech. Paul panikařil, nikdy neměřil síly s tak silným soupeřem.    Rychle mu ubývaly síly. Hlavu měl rozbitou o podlahu, z nosu mu tekla krev, ani jeho žebra na tom nebyla nijak dobře, ale nikdo s ním neměl slitování, a Tren už vůbec ne. Za to, co udělal by si zasloužil trest smrti. Bohužel to nebylo mo

Mám tu pokračování, ve kterém se všichni dozví pravdu, le co s tím udělají si nechám na příště. Tak mi tu nechte pěkné komentáře: Seděl jsem nad prací, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Moje mysl byla kdesi v Grinstonvillu. S povzdechem jsem zavřel desky s prací a promnul si spánky. "Trene, máš tu dopis" vyrušila mě Juana z přemýšlení. Natáhl jsem se pro něj. Myslel jsem, že byl od Anori, ale zarazilo mě písmo, kterým byl napsán.    Otevřel jsem ho. Byl od Marion. Žádala mě, abych co nejrychleji přijel. Nenapsala co se stalo, ale do Grinstonvillu nikdo jiný nesmí, takže to asi bude vážné. "Trene, co se děje?" položila mi Juana ruku na rameno. "Úplně jsi zbledl. Co se stalo?" ptala se. "Já nevím, ale musí jet. Řekni v práci, že si beru volno" řekl jsem, vzal si kabát a vyběhl do stájí pro Dafiné.    Hnal jsem ji tryskem. Studený vítr mě šlehal do tváří. Když pojedu co nejrychleji budu tam za 3-4 dny. Hnal jsem Dafiné, dokud nepadala únavou. Až poto