Yuiko - povídka

Takže se hlásím s pokračováním dílu, opět mě asi nebudete mít rádi, ale věřte, že jsem to udělala jen pro to, abych mohla udělat něco dobrého v příštím díle. Takže když mě teď budete mlátit, tak se nedozvíte, co pěkného tam příště bude ;). Takže přeji příjemné počtení a nechte mi prosím komentář: . . "Jedna, dvě tři, čtyři, a znovu, jedna, dvě, tři, čtyři…soustřeďte se, jedna, dvě tři čtyři, zase jste prohrála," namířil mi zbraní už poněkolikáté na krk. Frustrovaně jsem si povzdechla. Asi mi bylo opravdu souzeno zemřít jednou v boji na potupný boj z blízka, protože jsem nebyla schopná se pořádně bránit. "Pojedeme ještě jednou, nakonec to půjde, uvidíte," chlácholil mě a znovu se proti mně postavil. Zvedla jsem svůj meč, který i když nevážil téměř nic, mi únavou těžkl v ruce. "Do toho," kývla jsem. A spustila se série dalších útoků z jeho strany, protože já jsem stíhala jen bránit a to ještě jenom občas. "Já na to prostě nemám," zanadávala jsem, k

Tak se vám hlásím s pokračováním. Dnes to nebude nijak moc extra dějové, i mě občas opouští fantazie. Ale snad vás to apoň trochu pobaví. Přeji pěkné počtení a jsem ráda za komenty: . . Bylo 1. ledna dopoledne a já i Tren jsme ještě leželi v posteli a dospávali Silvestrovské oslavy. Tedy Tren už byl vzhůru a kreslil mi prstem kroužky na nahé rameno. Já jsem si užívala jeho doteky a přitom vlastně ještě napůl spala. Dost nás oba překvapilo, když se ozval zvonek. Kdo by mohl takhle brzy otravovat? Copak ostatní nezahání spánkový deficit? "Jdu tam, ještě se dospi" zašeptal mi Tren do ucha a opatrně se zvedl z postele, aby se mnou zbytečně nehoupal. Sledovala jsem ho, jak si oblékl kalhoty a sešel dolů otevřít tomu vlezlému hostu. Opřela jsem se o lokty a napínala uši, abych slyšela, kdo to je. Měla jsem totiž takové tušení a jen jsem doufala, že není správné. "Nevidím jediný důvod, proč by nemohla přijít až odpoledne. Je trochu nezdvořilé někoho takhle tahat z postele,"

Tak se hlásím s pokračováním...vím že nestíhám vydávat oravidelně v neděli, ale hold můj čas není nafukovací. Tak aslespoň takováhle malá omluvička. Přeji příjemmné čtení a nechte mi komentář: . . Hned druhý den ráno jsme Danymu zabalili všechny věci a vyrazili jsme do Chamonu. Normálně by nám cesta trvala několik dní, ale Dante nedávno vytvořil takový malý a nenápadný průchod, který nás přenesl jen několik málo kilometrů před město. Nikdo o něm nevěděl, jen my zasvěcení. Dante by asi ani nechtěl, aby jím chodilo příliš mnoho lidí. Jenže poslední dobou potřeboval stále častěji přemisťovat některé osoby do naší vesnice a tohle byl ten nejjednodušší způsob. Oba jsme kladli Danymu na srdce, aby o tomhle průchodu nikde moc nevyprávěl, ale oběma nám bylo jasné, že se to úplně neutají. Vzali jsme s sebou i naše koně, abychom nemuseli pěšky, takže za průchodem si Tren vzal k sobě Danyho a já jela na Minet a vezla jsem naše zavazadla. Kvůli Danymu jel Tren pomaleji než obvykle, takže jsem mu k