Yuiko - povídka

Tak se hlásím s pokračováním, nepochválíte mě, ale věřte, že se mi tyhle smutné díly píší daleko lépe, než ty veselé a šťastné :D. Myslím, že i název napovídá, že duch dnešního dílu nebude zrovna dvakrát optimistický. Tak přeji v rámci možností pěkné počtení: . . Jak se má tvářit člověk, kterému se ve vedlejší místnosti hroutí svět? Má brečet, má se usmívat a snažit se tak uchlácholit své okolí, má hledět do prázdna? Seděla jsem na chodbě před operačním sálem a bokem jsem se opírala o Patrika. Měla jsem pocit, že kdyby tam nebyl, pravděpodobně bych se zhroutila. Byl moje opora. Nemůžu říct, jak jsem se zrovna v tu chvíli tvářila, ovšem měla jsem pocit, že tohle tělo není moje. Nic mě neposlouchalo. Nedokázala jsem plakat, a vlastně ani jen tak hledět do prázdna. V hlavě mi hučelo a já tak měla pocit, že se co nevidět zblázním. "Anori, jsi v pohodě? Nechceš třeba kafe nebo tak?" promluvil na mě Patrik. Zavrtěla jsem hlavou. Pokud se teď zvedne a odejde, přestanu se ovládat. To

Tak se vám hlásím s pokračováním. Další díl už je také rozpracovaný, tak doufám, že na sebe nedá dlouho čekat, ať vás zbytečně nenapínám :). Přeji tedy pěkné počtení: . . Krev, úplně všude byla krev. Nebo jen na mých rukou? Ne, opravdu byla všude. Probudila jsem se s tlumeným výkřikem. Ležela jsem obličejem zabořeným do polštáře, který ten zvuk utlumil. I tak to ale bylo dost hlasité, aby to vzbudilo Trena, který ležel vedle mě. "Co se děje, lásko?" staral se hned. Bez odpovědi jsem mu jen přehrála svůj sen. Vlastně to ani nebyl sen. Neviděla jsem nic konkrétního, jen svoje zakrvácené ruce a měla jsem z toho hrozný pocit. "Co myslíš, že to znamená?" ptal se pak Tren tiše. "To já nevím. Tohle bylo divné," zavrtěla jsem hlavou. "Zapomeň na to, ano? A snaž se usnout, nebo alespoň odpočívej," chlácholil mě Tren. "Tak mě prosím pevně obejmi, ať mi to jde lépe," žadonila jsem. Cítila jsem se bezpečnější, když jsem byla schoulená v jeho náručí

Moc se omlouvám za to velké zpoždění. Tenhle díl jsem měla asi 14 dní napsaný kromě jednoho odstavce, na kterém jsem se naprosto zasekla. A po dopsání jsem prostě nebyla schopná to po sob přečíst. Doufám, že teď už to bude o něco lepší :) přeji vám tedy pěkné počtení a obzvlášť Kuroki bude mít ke konci radost :D . . "Kam zase běžíš?" bručela jsem z postele, když jsem po probuzení opět viděla Tren se už oblékat. "Nikam neběžím. Jen nechci, aby nás takhle někdo vyrušil," usmál se a posadil se ke mně na postel. Taky jsem se posadila, aby mě mohl snáze políbit. "A nebo prostě jen pospícháš na ranní cigaretu a myslel sis, že to zvládneš i bez mého lamentování," ušklíbla jsem se pak. Povzdechl si. "Já toho nechám, slibuji. Až na to bude vhodná příležitost," vzal mě za ruku. "A to bude kdy?" nenechala jsem se tak snadno rozptýlit. "Až bude všechno kolem tebe v naprostém klidu," políbil mě na čelo. "Stejně ti nedám svoje požehnán