Boj o život
Je mi studno a nemám to jak obhájit, ale prostě nebyl čas, nálada a chuť něco zveřejňovat. Ale dnes jsem se pozitivně naladila a tak přináším ze šuplíku dílek. Bez obrázku, na ten nemám kapacitu :D . . Poponášel jsem Anori na zádech už druhý den po našem odchodu od Ragara. Pořád jsem byl ve střehu, jestli neuvidím jít někoho za námi, ale zatím jsme tu byli úplně sami. Anori se každým dnem víc a víc přitížilo. Byla slabá a už nedokázala tolik skrývat naříkání. Rány se jí vůbec nelepšili a já nevěděl, co s tím mám dělat. Hrklo ve mně, když jsem uslyšel koňské zaržání. Hned jsem zastavil a sundal Anori ze zad. "Lásko, jdu zjistit, ke komu patří. Třeba jsou to konečně naši," pošeptal jsem ji. Normálně by asi protestovala proti tomu, abych ji tam nechal samotnou, ale tentokrát neměla sílu mi odporovat. Jen slabě přikývla. Přiblížil jsem se k místu, odkud jsem slyšel hlasy. Bože můj, sláva! Jsou to naši! Blížila se k nám skupina jezdců, kteří měli na sobě Danteho znak. Okamžitě jse