Zasedání Bratrstva

Stejně to nikdo jiný nečte, takže: Kuroki, přeji ti příjemné počtení :D

.

.

Uběhl týden od předávání zajatců. Měla jsem z Ragara, jeho slov a jeho chování velmi těžkou hlavu. Vím, nemělo by mě to trápit. Ale zápasila jsem sama se sebou, jestli mám Trenovi říct o našem rozhovoru a přiznat tak, že Ragara moc mrzí, co mu provedl. Nebo jestli mám mlčet a hrát si na tu zlou. Sice by mě ani nenapadlo uvažovat o tom, že by mi Tren za Ragarem někdy utekl. Byla jsem si naprosto jistá, že by se to nikdy nestalo. Ale byla jsem uvnitř ráda, když Tren Ragara nenáviděl stejně tak, jako já. Tahle informace by ho mohla trochu obměkčit a vnést na Ragarovu tvář trochu světla. A to já nechtěla připustit. Musel zůstat padouchem! A proto jsem zatím mlčela a přemítala, co by bylo správné.

"Zlatíčko, copak se děje? Od té výměny jsi taková zamlklá," promluvil na mě Tren, který akorát ztěžka dosedl na postel a odkládal stranou francouzské berle. Dva dny po výměně vydržel Tren v klidu odpočívat a ležet. Dokonce se nebránil ani tomu, abych s ním rozcvičovala jeho svaly na nohou, které mu tím dlouhým ležením pěkně zatuhly. Ruce mohl posilovat sám, ale nohy ho pořád moc neposlouchaly, jak byl zesláblý. Pak jsem mu musela přiznat všechny další akce, které pro mě Dante chystá, což spustilo řadu reakcí. Nejprve mlčel a bylo vidět, že je naštvaný. Pak počasoval Danteho, Ragara a Terua nepěknými výrazy za to, že mu komplikují život (Terua za to, že ho odmítal pustit z lůžka, ze kterého by se stejně sám nezvedl. Ale to byl prostě celý Tren). Když jsem se odvážila promluvit a připomenout mu cvičení, počasoval nepěknými výrazy i mě. Pak následovala hromada omluv a slibů, že bude hodný a bude se dál léčit. A nakonec přišel jeho zákeřný plán, kdy na mě dva dny zkoušel ta svoje smutná psí očka, abych ho nechala vstát a začala ho rozhýbávat chůzí. Bránila jsem se statečně, ale po dvou dnech mě udolal. Nebylo to poprvé, co jsem si musela přiznat, že těm jeho krásným smutným očím nedokážu dlouho vzdorovat. A tak jsem mu sehnala berle, a dva dny s ním chodila po pokoji tam a zpátky. No, chodila. Zase tak skvělé to nebylo. Nejprve nebyl Tren schopný udělat ani pořádný krok. Ovšem během prvního dopoledne jsem zaznamenala pokrok. Ty dva dny jsem byla svědkem toho, jak byl Tren zvyklý a schopný na sobě dřít. Kdybych ho nenutila odpočívat, pochodoval by se mnou 24 hodin denně. Jenže i pro mě to bylo únavné, musela jsem ho celkem dost podpírat. Dneska už poprvé chodil sám. Sice velmi pomalu a s dlouhými pauzami, ale pro mě to byl nepochopitelný pokrok. Opravdu dělal všechno proto, aby se co nejdříve dal dohromady. Ovšem nic to neměnilo na tom, že na žádnou z těch akcí mě stejně nemohl doprovodit.

"Trápíš mě tím, jak se sám ze sebe snažíš sedřít kůži. Nestihneš se dát do pořádku do zasedání Bratrstva, pojedu tam s Patrikem. Nebo s tvým otcem nebo někým jiným. Tak se přestaň tak namáhat," obrátila jsem tu debatu jinam.

"Vždyť už sedím a pro dnešek končím. Ale neříkáš mi pravdu. Trápí tě něco jiného," natáhl se pro mou ruku a vědoucně se mi zadíval do očí. Uhnula jsem pohledem.

"Občas mě štve, že mi vidíš do hlavy," zabručela jsem.

"Na tohle ti číst myšlenky nepotřebuji. Malé lži neprohlédnu, ale ty velké máš napsané ve tváři. No tak, svěř se mi," vyvedl mě z omylu a pak zatáhl za mou ruku, čímž mě donutil posadit se k němu na postel.

"Měl by sis lehnout. Dneska bylo běhání mimo postel více, než dost," nutila jsem ho pak.

"Přestaň odbíhat od tématu. Já si potom lehnu," zarazil mě a bylo jasné, že bez odpovědi s ním nijak nehnu. Povzdechla jsem si a víc mu otevřela svou mysl. Měli jsme je spojené pořád, ale jen velmi okrajově. Teď jsem mu umožnila přístup k mým myšlenkovým pochodům. Bylo jednodušší mu to ukázat, než se to snažit vysvětlit slovy. Tren byl chvíli zticha, než se zasmál a políbil mě do vlasů.

"Je od něj sice milé, že mě nechtěl zabít, ale snažil se zastřelit tebe. A ty přece moc dobře víš, že na tvém životě mi záleží víc, než na tom mém. Můj život bez tebe nemá smysl. Takže se nemusíš bát, nemám ho ani o malinko raději, než jak to bylo doteď," uklidnil mě a přitáhl si mě k dlouhému polibku. Sice jsem měla ve zvyku mu tyhle jeho názory na důležitost jeho života vyvracet, ale tentokrát jsem to potřebovala slyšet.

"Jsi úžasný…a obětavý…a moc tě miluju…ale teď už si koukej lehnout, jinak žádné cvičení zítra nebude," líbala jsem ho mezi prvními slovy, ale pak jsem přešla k mírnému rozkazu a naváděla ho do polohy ležmo.

"Jak si přejete, slečno Anori," zašklebil se.

"Nezlob, nebo ti seberu berle a budeš mít po cvičení," hrozila jsem mu zdviženým ukazováčkem.

"S tím bych jedině souhlasil, Anori," promluvil ode dveří Teruo. Nebyl Trenovým cvičením zrovna nadšen, ale podřídil se jeho přání.

"Souhlasil jsem s tím, že můžeš trochu trénovat, ne chodit celé dny a dřít se. Tvůj organismus na to není připravený," huboval pak dál.

"Je na čase ho připravit. Ležím tu už kolik týdnů a za tu dobu jsem se necítil silnější," odporoval hned Tren, ale nechal se vyšetřit.

"Vypadá to v pořádku. Ale stejně se nedři, jinak ti to cvičení zarazím. A ty bys ho Anori neměla podporovat," otočil se pak ještě na mě.

"Má mě ráda, na rozdíl od někoho," bručel Tren z postele.

"Lásko, nezlob. Ani já ti neschvaluji tohle přepínání. A souhlasila bych s Teruem, kdybych neměla slabost pro ty tvoje krásné oči," postavila jsem se tentokrát na stranu Terua. Z lékařského hlediska měl pravdu. To chození jsem mu trpěla jen proto, že jsem nebyla jen jeho lékařka, ale hlavně milující snoubenka. Tren už na to neřekl nic, jen s pažemi založenými v bok hleděl z okna. Teruo mě pak vyvedl na chodbu a zavřel dveře od jeho pokoje.

"Už jsem přemýšlel o tom, že ti ho pustím domů do domácího léčení. Zdá se být v pořádku a neobjevily se žádné komplikace. Navíc ses ukázala být zdatnou lékařkou a věřím, že kdyby se přece jen nějaké problémy objevily, hravě bys je zvládla. Ale nelíbí se mi to jeho chození. Když ho teď zpustím z očí, bůh ví, jak to dopadne," řekl mi.

"Hm, mám mu to říct? Že bys ho pustil, kdyby se tolik nedřel?" zajímala jsem se.

"Ne, ničemu by to nepomohlo. Na pár dní by přestal, abych ho pustil, a pak by to bylo ještě horší než teď. Nechám si ho tu na pozorování, abych si byl jistý, že si tímhle počínáním jen nekomplikuje léčbu," zavrtěl hlavou a po mém slibu, že to Trenovi neprozradím, odešel na pokoj lékařů se před další noční trochu natáhnout. Já se vrátila na pokoj. Tren už se nemračil. Naopak mě odměnil úsměvem a natáhl ke mně ruku, což byla pozvánka k alespoň lehkému pomazlení.

"Přemýšlel jsem nad tím, že až mě Teruo jednou pustí z nemocnice, jaký domov myslíš, když říkáš domácí léčení?" zeptal se mě. Ten snad musel slyšet, že jsme se o tom bavili.

"Nás společný, samozřejmě. Řekla jsem, že se k Juaně nevrátím, dokud tam bude Nik. A svoje slova myslím vážně," odpověděla jsem.

"Nemyslíš, že by ale přece jen bylo lepší zůstat tady v Chamonu? Máš to blíž do nemocnice i k Dantemu, který tě teď úkoluje. Navíc, přes ty tvoje úkoly budu doma občas sám, a takhle by se o mě mohla starat máma," říkal.

"Hm, v tom posledním máš pravdu. Jinak mě ani Dantemu nedělá problémy se přemisťovat. Ale neměla bych tě nechávat samotného, to by tě Teruo nepustil. To je šlamastika," mračila jsem se, když jsem musela uznat, že má pravdu.

"Prostě budeš muset skousnout svou hrdost, a jít se mnou k mámě," pošťuchoval mě.

"To se načekáte, pane, než já skousnu svou hrdost. Budu o tom dlouze přemýšlet," vyplázla jsem na něj jazyk. Tren se zasmál a pak už jsme si jen v tichosti užívali jeden druhého.

*****

"Já chci jít taky," zabručel Tren z postele, ruce trucovitě založené na prsou.

"Ne. Víš sám moc dobře, že na takové věci ještě nemáš dost síly," zavrtěla jsem odmítavě hlavou, políbila ho na čelo a měla se k odchodu.

"Hlavně buď opatrná, lásko," volal za mnou. Přikývla jsem, poslala mu ještě vzdušný polibek a vyšla ze dveří. Dnes se konalo zasedání Bratrstva, poprvé v jeho zmenšené formě, a Dante trval na tom, že se ho musím zúčastnit. Vyšla jsem tedy ven před nemocnici a přemístila se. Ocitla jsem se na místě, kde začalo moje dobrodružství v této dimenzi. Vesnice, kde mělo Bratrstvo svoje sídlo a kam se po jeho oslabení opět uchýlili. Procházela jsem rychle vesnicí, až jsem míjela i kamenný domek porostlý břečťanem, který patřil rodině Natori a kam mě Tren poprvé vzal. Teď tu bydlela Airine s Timem a Sethem. Napadlo mě, že bych se za nimi mohla po schůzi třeba zastavit. Teď jsem se ovšem nezdržovala a urychleně pospíchala dál. Na kraji lesa na mě čekal Erik i s mojí Minet, osedlanou a připravenou na cestu.

"Anori, rád tě zase vidím," přivítal mě s úsměvem a na uvítanou mě políbil na tvář.

"I já tebe Eriku. Jak je?" ptala jsem se hned a přitom se nechala vysadit do sedla. Erik začal vyprávět a přitom jsme se oba dali do pohybu, abychom se k domu Bratrstva brzy dostali.

"Takže tvůj otec pořád ještě neskousl, že ses osamostatnil?" ptala jsem se.

"Ne, je na mě pořád hodně rozzlobený. Úplně se mnou odmítá komunikovat. Máti se musí pomalu plížit z domu, aby mě mohla vidět," protočil očima a já poznala, že s jednáním svého otce absolutně nesouhlasí. Přikývla jsem, ale dál to již nekomentovala. Až k domu Bratrstva jsme dojeli v tichosti. Erik pak rychle sesedl z koně, aby pomohl i mě. Odvedl ustájit naše koně a za chvíli jsme již společně vcházeli dovnitř. Tam jsem se hned posadila vedle Nejvyššího, který díky poslednímu přeorganizování moci teď již nehlasoval s ostatními, ale mohl rozhodnutí napadat a případně posílat Dantemu nebo mě na vetování.

"Zdravím tě, Anori," usmál se hned a trochu se na lavici uskromnil, abych měla dost místa.

"I já vás," přikývla jsem.

"Jsem Derek, mimochodem," prohodil pak jen tak, jako by se nechumelilo. Překvapeně jsem zamrkala. Je pravda, že jeho jméno jsem slyšela snad jednou a ještě si ho ani moc nepamatovala. Ale udivilo mě, že mi nabídl ho používat. Všichni ho oslovovali "pane" nebo se o něm mluvilo jen jako o "Nejvyšším". Jelikož se ale začalo zasedání, dál jsem to nekomentovala. Byla jsem připravená dávat pozor, a navíc jsem doufala, že když jsme se zbavily té špatné poloviny, mohlo by se řešit i něco užitečného. Pohlédla jsem na papír, který měl Nejvyšší položený před sebou. Byl to dnešní program a hned první bylo moje jméno a k tomu slovo, co jsem neznala. Proboha, co o mě budou probírat?

"Ehm, takže. Rád bych začal dnešní sezení. Jelikož Bratrstvo utrpělo značnou ztrátu autority a věrohodnosti, myslím, že by bylo vhodné začít znovu pracovat na věcech, které se ustanovily v minulých dvaceti letech a na jejichž schválení se značně podíleli zrádci. Proto je dnešní program trochu plnější než obvykle. Měli bychom to ale všechno znovu zvážit," ujal se slova první z členů. Aha, to nezní špatně.

"Přejděme tedy k prvnímu bodu," přikývl Nejvyšší.

"V den, kdy Tren Anthony Natori přivedl naši vyvolenou do této dimenze, bylo navrhnuto, že by se pan Natori měl zodpovídat primárně rozhodnutím pana Danteho a následně i vyvolené, až nabude patřičných znalostí a zkušeností. Tento návrh byl zamítnut. Ovšem v poslední době se ukázalo velice nepraktickým, že jak pan Natori tak naše vyvolená museli podléhat rozhodnutím Bratrstva. Navrhuji proto, aby bylo provedené nové hlasování a rozhodování," nadnesl opět ten první člen. Tak tohle se mi líbí! To budu plně podporovat. Několik členů vystoupilo ve prospěch tohoto návrhu, kdy vyjmenovali všechny starosti, které mi ze špatných rozhodnutí Bratrstva vyplynuly. Několik jiných členů protestovalo s tím, že to mělo i svou výhodu v tom, že mě budou mít alespoň částečně pod kontrolou, protože pořád hrozí nebezpečí, že bych se mohla přidat k druhé straně. I tentokrát se našel názor, že jsem svou loajalitu již několikrát potvrdila. Pak ten mladý člen, co mě kdysi přezkušoval, nadhodil, že kdyby o mě měli přijít, bude to sice rána, ale nebude to znamenat konec války. Budou se přece všichni bít dál, protože bojují za správnou věc. Tak tenhle názor se mi taky líbil. Pohodlně jsem se opřela, myslím, že toto zasedání mě bude i bavit. Návrh nakonec prošel a Tren tak byl konečně zbaven povinnosti poslouchat a řídit se všemi nařízeními Bratrstva. Dokonce mohl i porušovat zákony pro případ, kdy bych byla v přímém ohrožení života. Očividně pojistka proti tomu, aby se už nemohlo stát, že by mi Trena vzali jako minule. To taky porušil zákony jen proto, že jsem nutně potřebovala pomoc. Z toho bude mít určitě radost, až mu to oznámím. Na druhou stranu ho právě zavázaly k tomu, že mě musí poslouchat. Z toho už nejspíš tak nadšený nebude, ale já nejsem hloupá, abych to proti němu nějak zneužívala. A navíc, Tren stejně většinou udělá všechno, co mi na očích vidí a nemusí ho k tomu nutit žádný předpis. Miluje mě. Opět jsem svou pozornost stočila k debatě přede mnou. Tohle sezení zvládnu.

"Přejděme k dalšímu bodu seznamu," pronesl opět onen člen a jejich debata se tak ode mě stočila k bankám. Pokud jsem to pochopila správně, jednalo se o snížení bankovního splátkového úroku pro míšence, kdy vyžadovali nastavení stejných měřítek pro všechny. To snad neplatilo? Nejdéle se radili ohledně toho, jakými cestami banky donutit srovnat výšku úroku. Po tomhle pak ještě řešili, jestli a jak nabrat nové členy, kdy zapojit velitele Kadashiho do akce a předělali jednu současnou strategii, protože jim bylo jasné, že zrádci všechny důležité kroky vyzradili. Opět se vrátili ke mně, kdy jen chvíli debatovali, jestli když už budu u čarodějek, mám od nich něco chtít. Jelikož je ale nenapadlo nic konkrétního, uzavřela jsem to s tím, že si počkám, co mi řeknou čarodějky a podle toho se zařídíme.

"Jak dlouho ještě?" protahovala jsem se odpoledne.

"Zbývá poslední bod. Myslím, že už tu nemusíš sedět," odpověděl Nejvyšší. Když zbývá poslední bod, tak už to vydržím. A tak jsem se zdržela o další půl hodinu.

"Děkuji vám všem za účast. Další sezení Bratrstva bude za dva týdny, opět v tomto sídle. O programu budete všichni informováni," ukončil hlavní mluvčí dnešní den a všichni postupně odešli. Samozřejmě to neznamenalo, že se teď budou čtrnáct dní válet doma, ale budou kontrolovat plnění věcí, na kterých se dnes usnesli a vytvářet podklady pro nové podměty.

"Dereku, mohu si tohle vzít? Trena bude určitě zajímat, jak to dopadlo," natahovala jsem se po seznamu, který stále ležel před námi.

"Ale jistě, já ho nepotřebuji," přikývl mi. Pak mě doprovodil ven před budovu, kde jeho roli vystřídal Erik.

"Eriku, řekni mi. Nejsem v našem jazyce nijak dobrá, takže nevím, jestli jsem to pochopila správně,…" oslovila jsem ho a vyptávala se ho na všechny věci, které jsem si z dnešního sezení odnesla. Chtěla jsem Trenovi říct jen správné informace.

"Ano, je to tak," přikývl mi Erik, když jsem mu všechno pověděla. To bylo pro mě dobré znamení. Rozumím! Erik mě pak požádal, jestli pokud se budu přemisťovat, nevezmu i jeho, že by rád Trena navštívil. To jsem mu odsouhlasila, a tak jsme se ocitli před nemocnicí. Airine přece můžu navštívit kdykoliv jindy a o naše koně se postarají. Vzpomněla jsem si na svou první návštěvu nemocnice, kdy jsem se v chodbách absolutně neorientovala. Nyní jsem tu díky Trenovi byla jako doma. Došli jsme až k jeho pokoji, který byl neobvykle plný lidí. Za Trenem totiž přišla Juana s Airine a Sethem a dokonce vzali sebou i Danyho. Stál tu Teruo a Hayato, který očividně také přišel Trena zkontrolovat. A já přivedla Erika.

"Koukám, že mám dnes návštěvní den," smál se Tren z postele. Chvíli mi trvalo, než jsem se propracovala až k němu. Než jsem ovšem stihla Trenovi věnovat uvítací polibek, vzala mě kolem ramen Airine.

"Anori, zlato, to se Tren opravdu nemůže oholit?" ptala se mě sladce a mrkala na mě přitom těmi svými dlouhými řasami.

"Airine, tvůj bratr byl postřelený, vážně nemocný a několikrát operovaný. Já jsem ráda, že je zatím v pořádku a to, že má strniště, mě vůbec netrápí. Magii má zakázanou používat, na to, aby stál u zrcadla sám, je příliš slabý, a abych ho podpírala já, na to je zase příliš těžký. Takže to budeš muset překousnout," řekla jsem jí sladce.

"Děkuji, lásko. Třeba do mě teď konečně přestane šít," posmíval se jí Tren. Airine na něj jen vyplázla jazyk, ale jinak byla hodná. A já konečně mohla Trena políbit na uvítanou.

"Tak vážení. Nechme jim soukromí a taky myslím, že návštěv bylo víc než dost," vyhazoval pak všechny Teruo, kterému se tohle zalidněné prostředí asi přestávalo líbit. Erik přistoupil k lůžku, aby s Trenem prohodil pár slov a oznámil mu, že až se dá do kupy, je připraven nastoupit do služby. Pak spolu s Hayatem a Trenovou rodinou odešel.

"Tak a konečně mám svou nádhernou snoubenku jen pro sebe," zavrněl Tren a políbil mě na krk. Zasmála jsem se, skopla ze sebe boty a přitulila se mu do náruče. Po tomhle náročném dni jsem potřebovala trochu jeho blízkosti.

"Tak co je nového, pokud mi to smíš říct?" zeptal se mě a vískal mě ve vlasech. Slastně jsem přimhouřila oči.

"Když jsem se zmínila před Derekem, že ti to hodlám říct, tak neprotestoval. Tak asi můžu," pokrčila jsem rameny.

"Jo Derekem? Jednou s tebou nejdu a už si tykáte?" smál se.

"Netykáme. A přece bys nežárlil. Nejvyšší je pro mě přece jenom trochu starý, ne?" škádlila jsem ho hned. Ale neměl si začínat. Políbil mě na čelo, takže jsem věděla, že si dělal jen legraci.

"Mám pro tebe pár dobrých zpráv a jednu, ze které nebudeš mít takovou radost," oznámila jsem mu pak.

"Tak nejprve ty dobré," pobídl mě. A já mu pověděla o sníženém bankovním úroku, nových strategiích a těch ostatních věcech. Tren se chvíli šklebil, když jsem povídala o těch bankách.

"No netvař se takhle. Já přece nevím, kolik dlužíš. Vím jen, že dlužíš a to jsi mi sám řekl. A snížený úrok je přece dobrá zpráva, ne?" udobřovala jsem si ho, protože jsem si nebyla jistá, proč se mračí. Odkýval mi to.

"A co je ta špatná zpráva?" zeptal se pak.

"Ode dneška mě musíš oficiálně poslouchat," pronesla jsem na oko smutným hlasem. Odtáhl ode mě obličej, aby na mě lépe viděl.

"Co to má společného s Bratrstvem?" ptal se zmateně. Nevydržela jsem a začala se smát.

"Počkej lásko, to je vážná věc. Já to nechápu. To jsi Bratrstvu oznámila, že místo, abys poslouchala ty mě, poslouchám já tebe a oni ti na to dali papír?" ptal se dál. To mě rozesmálo ještě víc.

"No samozřejmě. Dostala jsem potvrzení, že jsem si tě ochočila," chechtala jsem se. Tren vedle mě trpělivě čekal, než se vysměji a budu schopná mu to vysvětlit. Zhluboka jsem se nadechla pro uklidnění.

"Dnešním dnem se oficiálně přestáváš zodpovídat Bratrstvu a podléháš pouze Danteho a mým rozkazům. Takže už tě nikdo nebude honit, ale musíš mě poslouchat," vysvětlila jsem.

"Ty můj blázínku. To není špatná zpráva, ale výborná zpráva. Ty si ani neumíš představit, jaké mi ty dědkové dělali nepříjemnosti. Nikdy jsem neměl s úřadem meertalena tolik starostí, jako s tebou. A teď mi to všechno odpadne," radoval se.

"Dokonce smíš i porušit zákony, pokud by byl můj život v nebezpečí," oznámila jsem ještě.

"Tak to je ještě lepší," usmíval se a za odměnu mě několikrát políbil.

"Čekám na vaše rozkazy, slečno Anori," zavrněl pak. Tolik k tomu, že bude nějak protestovat.

"Chtěla bych dostat pusu, semhle," ukázala jsem si na rty a on mě poslechl.

"Nečekala jsem, že to vezmeš tak nadšeně," broukala jsem pak, když jsem si zase užívala vískání ve vlasech.

"To proto, že netušíš, kolik jsem ti toho vyběhával a zařizoval. Teď nebudu muset nad vším, co uděláš, tolik přemýšlet, nebudu muset myslet na to, který paragraf se na to vztahuje a jaký papír mám vyplnit. Nic takového. Danteho rozkazy už jsem stejně poslouchal a co se těch tvých týče, pokud uznám, že tvůj rozkaz se příčí zdravému rozumu, neposlechnu tě. Jsem v postavení, ve kterém si to můžu dovolit," objasnil mi to.

"Dávám ti snad pitomé rozkazy?" čertila jsem se hned.

"To jsem neřekl. Jen abys počítala s tím, že pokud budeš chtít jít do příliš nebezpečné akce, odvedu tě do bezpečí i proti tvé vůli," ujistil mě, že plnou moc nad jeho počínáním nezískám.

"Taková troufalost!" dělala jsem na oko uraženou. Poznal to.

"Slečna Anori snad zapomněla, že nejsem jen její ochránce, ale hlavně její milovaný snoubenec?" škádlil mě tentokrát on. Tomu jsem se zasmála a jeho polibkům ochotně nastavila rty.

"Jsem ráda, že máš správně nastavené své priority," pocuchala jsem mu vlasy.

"Lásko, všechno, co dělám, je v první řadě řízeno tím, že tě miluji. Kdybych se k tobě choval jako tvůj ochránce, vypadalo by to jinak. Jenže já ti zkrátka nedokážu nic moc odepřít," políbil mě do vlasů.

"S tím jsem naprosto spokojená," zavrněla jsem mu v náručí.

"To si můžu myslet," zasmál se a opět zamotal své prsty do mých vlasů. Jak by si mohl myslet, že to, co mi dává, mi nestačí? Získala jsem celý jeho život a hlavně celé jeho srdce. To je víc, než v co jsem kdy doufala.

Nějak se mi nelíbil jiný obrázek na téma meeting :D