Nečekané spojenectví

Nesu pokračování, příjemné počtení:

.

.

Přecházela jsem tam a zpět po naší ložnici. Nenáviděla jsem být v tom pokoji opět sama, bez Trena. Jenže vzdychání Juany a nervózní pochodování Raziela v obývacím pokoji, jsem snášela ještě hůř. Už tři dlouhé dny uběhly od Trenova zmizení. Druhá strana se stále neozvala a já tak mohla jen doufat, že zůstal naživu. A že není někde s Ragarem sám, protože teď by se mu moc dlouho nedokázal bránit. Nenáviděla jsem ho za to, jak mi mého drahého snoubence neustále bral. Proč nemohl pochopit, že se Tren o něj vůbec nezajímá? Ušla jsem dnes už asi tisící kolečko kolem našeho pokoje. Moc jsem nejedla, nespala, vlasy jsem měla rozcuchané a zuby jsem si nečistila už dva dny. Ale bylo mi to jedno. Trápila mě ta šílená bezmoc. Nebylo to tak, že jsem plnila Danteho příkaz zůstat tu. To jenom z půlky. I kdybych se nakrásno rozhodla, že si pro Trena dojdu, neměla jsem to nejmenší tušení, kam bych měla jít. Kde ho hledat. Dante měl kolem sebe ty nejlepší stratégy, urgoval informátory a stejně nic nevěděl. Tak co bych zmohla já? A proto jsem tady běhala kolem dokola jako tygr v kleci a užírala se pocitem viny za to, že jsem nedávala pozor a ochránila tu nesprávnou osobu. Když se rozlétly dveře do pokoje, vyděsila jsem se, natáhla ruce před sebe a byla okamžitě připravená zaútočit. Byl to Dante.

"Klepe se," odtušila jsem. Mohla jsem ho napadnout. Juana vždycky zaklepala a nikdo mi tu nedělal takovéhle přepadovky.

"Vyděsilo mě, že tě paní Natori dnes celý den neviděla. Už tě nějakou dobu znám, takže by mě nepřekvapilo, kdybys utekla," odpověděl klidně Dante. Juana s Razielem stáli hned za ním.

"Kam bych asi tak utíkala. Nevím, kde ho drží," zamumlala jsem.

"A to je přesně to, co ti jdu oznámit," řekl Dante a bez vyzvání se posadil na opěradlo jednoho z křesel.

"Nějaké zprávy?" ožila okamžitě Juana. Popravdě, nevypadala o nic lépe, než já.

"Ano, ozvali se naši informátoři a pár hodin po nich i druhá strana. Samozřejmě, jak jsme čekali, drží Anthonyho a ostatní jako rukojmí výměnou za Anori," odpověděl.

"Kdy vyrážíme?" zeptala jsem se hned.

"Nemyslím si, že je vhodné tě brát sebou. Jsi nevypočitatelná," přimhouřil Dante oči. Očividně mi jen přišel oznámit, že Trena našli.

"Když mě nevezmete, zabijí je, až uvidí, že tam chybím. Když mě vezmete, udělají to možná taky, a možná je stihneme zachránit," nadhodila jsem.

"Učíš se od Anthonyho poměrně rychle," pousmál se Dante. A pak mě zasvětil do podrobností.

"Abychom stihli "předání", měli bychom vyrazit už dnes večer," oznámil mi pak a měl se k odchodu. Přikývla jsem, stihnu se připravit.

"Pojedu také," ozval se Raziel.

"Ne, příteli. To už je příliš mnoho příbuzenských vášní," zavrtěl Dante rázně hlavou. Slyšela jsem je se hádat, když scházeli ze schodů, i pak dole v obýváku. Neposlouchala jsem je. Rychle jsem se šla osprchovat, vyčistit si zuby a obléct se do jezdeckých šatů. Strávím v sedle poměrně dlouhou dobu. Tak bych na to měla být připravená.

*****

(Tren)

Vedli nás všechny dlouhou chodbou. Opět jsem žasl nad tím, že se neponaučili z minula a nikomu z nás nezavázali oči. Až tak si byli jistí tím, že jim neutečeme. A vlastně bez Anori byli naše šance o dost nižší. Nadával jsem si do idiotů, že nás chytili. Byla to moje vina. Prvotně jsem neměl na Anori naléhat, abychom chodili ven. A už vůbec jsme neměli chodit mimo Chamon. Měl jsem dát Anori vědět, že se měním s Patrikem. Vyděsilo mě, když najednou zmizela. A když jsem si všiml, že chybí i on, došlo mi, že se snažila do bezpečí dostat mě. A já jí to zpackal. Pak už to šlo ráz na ráz. Nepřítel nepřestal útočit a já věděl, že tentokrát tu nejsou kvůli Anori. Snažil jsem se bojovat, ale ten den byl dlouhý a já poměrně unavený. Podklouzla mi noha a já se svalil na zem. Ostatní to rozhodilo a nepřítel nás měl dřív, než by se nám líbilo. Okamžitě s námi zmizeli. Tu pevnost, kam nás odváděli, jsem nepoznával. Netušil jsem, kde bychom mohli být. Ale naprosto přesně jsem věděl, co s námi bude. Hlavně se mnou. Mojí hlavu za tu Anorinu. Prosil jsem nebesa, aby mě tentokrát poslechla, aby se nechala od Danteho zpracovat a nejezdila sem. Tušil jsem, že poruší svůj slib a udělá všechno pro to, aby mi neublížili. Mě najednou oddělili od zbytku doprovodu a odváděli mě zase naopak směrem nahoru. Nechápal jsem, co se tu děje. Až když mě vstrčili do místnosti plné lidí, pochopil jsem. Ale já jim nic neřeknu. Nikoho jsem tam neznal. Moment…beru zpět, v rohu samozřejmě nechyběl Ragar. Upřeně na mě zíral, tak jako vždycky. Bylo mi to dost nepříjemné.

"Vítejte u nás, pane," pronesl jeden z nich. Ušklíbl jsem se.

"Chystáte se mě tu snad pohostit?" ptal jsem se jízlivě a jeden z mých strážných mě přetáhl přes záda nějakým řemen. Pálilo to jako čert.

"Předpokládáme, že se nezdržíte dlouho. Jen co za vás získáme slečnu Anori," chechtali se všichni.

"Vážně si myslíte, že je tak hloupá, aby vám sem vběhla?" vysmál jsem se jim. Ve skutečnosti to byla moje největší noční můra. Tušil jsem, že by to udělala.

"Máme jisté informace, že je to více než pravděpodobné," odpověděl někdo. Ragar, jistě je přesvědčoval on.

"Navíc, která žena by se nechtěla obětovat pro život své lásky. Nebudeme s ní zacházet zle. Což se nedá říct o vás. Nepřežijete tak jako tak," přešel jeden až ke mně a provokativně mi zíral do očí.

"Takhle naše dohoda nezněla," ozval se okamžitě Ragar. Popravdě, když jsem zvažoval mezi možností, že mě zabijí, nebo jestli mám patřit jemu, možná raději zvolím tu smrt.

"Je nebezpečný. A ty ho nedokážeš udržet pod zámkem. Už dvakrát ti utekl," odfrkl si ten, co stál u mě. Byl mi povědomý. Určitě jsem ho někde už musel vidět. Pravděpodobně další zrádce z našich řad. Setkal jsem se s Ragarovým naštvaným pohledem a ušklíbl jsem se. To jsi uhodl, že mě dostaneš jako svou výhru. To nikdy!

"Proč Anori chcete?" zeptal jsem se, dokud byli sdílní, i když jsem odpověď nečekal. Opět jsem dostal ránu přes záda. No jo, no jo, držet jazyk za zuby, rozumím.

"Řekněme, že na naší straně by byla daleko více a lépe využitá," odpověděl mi a pak sáhl do své náprsní kapsy, odkud vytáhl saténovou krabičku. Vyndal její obsah a podržel mi ho před obličejem.

"Víte, co to je?" ptal se provokativně. Onen předmět byl modrý kámen na řetízku, ovinutý stříbrným drátem. Viděl jsem ho jen v knize. Přikývl jsem. Byl to čarodějnický amulet.

"A kolik pak jich máte, co?" ptal se dál a řetízkem provokativně houpal. Pokud ho na krk dostala čarodějka a začala čarovat, měl se rozzářit. Teď byl chladný a tmavý. Pokrčil jsem rameny. Jestli čarodějky nějaký mají, to jsem netušil. Říkalo se, že dokázal násobit vlastnosti. V Anoriných rukou by musel být zdrojem neuvěřitelné síly.

"Máme pro slečnu šperky, mimo jiné i tento. Je mladá a tvárná. Po měsíci nebo dvou na našem zámečku, kde by byla naším váženým hostem, by se jistě dala nalomit a přidala se na naši stranu. A s tímhle,…" chytil řetízek pevně do hrsti, "bude ještě silnější," pronesl. Nevěřícně jsem na něj zíral. Věděl jsem, že dostanu další ránu, ale nemohl jsem se nezeptat.

"Vy si myslíte, že ji získáte na svoji stranu? Že vám bude zobat z ruky? Ani já jsem ji nedokázal zkrotit. Anori je nezávislá, ji si nějakým kamenem nekoupíte. Nenechá se zavřít do zlaté klece" pronesl jsem. Byla to dokonce dvě švihnutí. Ještě jednou a neudržím se na nohou. Už teď se mi klepala kolena.

"Možná že vás nezabijeme hned. Ale jako nástroj, abychom ji donutili se k nám přidat, byste nám mohl ještě posloužit. Odvést, a nechejte ho pěkně na samotce a bez jídla, však on zkrotne a bude spolupracovat," pronesl a mávl rukou. Okamžitě mě z každé strany chytil jeden ze strážných a smýkli se mnou směrem z místnosti. Odvedli mě o tři patra níž, svázali mi ruce za zády a nechali mě v tmavé cele. Nebylo tu okno, jen kámen, mříže a velmi slabé světlo ze vzdálené pochodně, kde pravděpodobně byl nějaký strážný. Neměl jsem ani to nejmenší ponětí, jak tohle může dopadnout. Nechtěl jsem usnout, ale tohle všechno bylo tak vyčerpávající,…

Nemohl jsem spát dlouho, když jsem se trhnutím probudil. Někdo přicházel. Je to sice už poměrně dlouho, kdy jsem byl naposledy v takové nebezpečné akci, ovšem situace kolem Anori mě neustále nutila mít instinkty v aktivní formě. Tak nějak jsem tušil, kdo by to mohl být. Přesto jsem si namáhal oči, jak nejvíc jsem mohl, abych v tom šeru příchozího rozeznal. Samozřejmě, že to byl Ragar. A já tu byl sám. To se mi vůbec nelíbilo. Zastavil se kus přede mnou a dlouze si mě prohlížel. Připadal jsem si jako kus pečeně vystavené za pultem, jakým způsobem se na mě díval. To se mi líbilo ještě méně.

"Přinesl jsem ti něco k jídlu," řekl a mě tím naprosto překvapil. Jen jsem na něj vytřeštil oči, než se mi podařilo můj výraz naplno ovládnout.

"Tak mi pusť ruce," zkusil jsem to.

"Ne, kocourku. Znovu mě nenachytáš. Otevřít," zavrněl, ulomil kus z krajíce a držel mi ho u úst. No, tak ať mám tuhle potupu za sebou. Ragar si moje krmení užíval, já se snažil polykat, jak nejrychleji jsem dokázal, abych to už měl za sebou. Pak mi nabídl lahev s vodou. Naklonil ji ovšem tolik, že voda tekla příliš rychle. Rozkašlal jsem se, jak jsem se snažil dostat vodu z plic.

"Chceš mě utopit?" spílal jsem mu tiše, aby nás strážní neslyšeli. Nemohl jsem mu odepřít bonus, že mě tu nenechal o hladu.

"Promiň. A nemusíš šeptat, hlídku mám já," zamumlal a vodu mi teď naklonil mnohem opatrněji. Mě se tedy zjištění, že jsem tu s ním úplně sám vůbec nelíbilo. Ragar pak zůstal sedět moc blízko naproti mně. Mohlo mi být jasné, že tentokrát se z toho budu vyvlékat jen těžko a že zachránit mě může jen nějaká kontrola. I když bůh ví, jestli by ho zarazili.

"Ne!" stihl jsem ještě vykřiknout, než po mě skočil. Ve vteřině jsem měl jeho ústa na svých, rukou se mě snažil donutit, abych povolil čelist. Bránil bych se, ale s rukama svázanýma za zády a v kleče to moc nešlo. Naštěstí se mu nepovedlo otevřít mi ústa. Ale nemohl jsem si oddechnout na dlouho. Hned se mi začal sápat po košili a rozepínat ji. Nějak se mi povedlo dostat z pod sebe nohy, takže jsem ho pak mohl od sebe lépe odstrkovat. Bohužel ruce mi k obraně dost scházely.

"Proč se mi bráníš," zavrčel naštvaně, když jsem ho nakopl do břicha, ale okamžitě byl u mě zpátky, drtil mi ve stisku koleno a znovu se mě pokoušel políbit.

"Možná proto, že to znovu začít nechci," zaprskal jsem. Moje košile už byla rozepnutá a já se mu teď snažil zabránit v rozepnutí kalhot.

"Pojď se mnou dobrovolně, budu k tobě opatrný. Zvykneš si," tentokrát mi domlouval, jak kdybych byl čtrnáctiletá naivní holčina.

"To určitě," vyhekl jsem. Ten boj s ním mě dost vyčerpával. Ještě chvíli a budu to muset vzdát.

"Je to mýtus, že si nezvykneš. Vždyť jsi z části démon a ti s tím nemají problém. No tak," snažil se ke mně dostat co nejblíž, aby mi zabránil ho znovu nakopnout. A mě vážně docházela síla. Pásek už jsem měl také rozepnutý, už jsem se vážně viděl opět s ním. Fakt, že mě líbal na krku, mi na naději taky zrovna nepřidal.

"Proč zrovna já?" vydechl jsem zoufale v posledním pokusu ho od sebe odehnat, když už měl cestu k mému přirození volnou. K mému velkému překvapení se ode mě odtáhl.

"Jak to myslíš?" zamrkal, zatím co já se snažil posadit do co nejbezpečnější polohy.

"Proč sis vybral ke svému terorizování zrovna mě? Nemám o muže ani ten nejmenší zájem," prskal jsem. Toho si snad za tu dobu mohl všimnout, ne?

"To říkáš jen proto, že máš tu holku," ušklíbl se.

"Ta holka je moje snoubenka, kterou miluju. Copak vážně nedokážeš pochopit, že mě tímhle dost ponižuješ?" zkoušel jsem mu to vysvětlit po dobrém.

"Nezkusil jsi to. Mluvíš na základě tamtoho. To bylo jiné, řekněme vynucovací," znovu se na mě vrhl, tentokrát ještě agresivněji. Měl jsem opět jeho ústa na svých, jednou rukou mi bloudil po břiše, tou druhou se snažil prodrat přes moje překřížené nohy.

"Proč to nenazveš pravým jménem. Bylo to mučení, kdy jsi mě normálně znásilnil. Jdi ode mě," pral jsem se s ním s novou silou, když rty sklouzl opět na můj krk.

"Bude to jiné, přísahám," opakoval pořád to svoje.

"Nestačí ti, že jsi mě naposledy málem zabil? Nemůžeš mě prostě nechat být?" můj hlas pomalu přecházel do ječení. Možná jsem trochu hysterčil, ale nikdo se mi nemohl divit. Ragara jsem těmito slovy očividně vytočil. Hrubě mě popadl za spodní čelist a zvedl mi obličej směrem k sobě.

"Po tobě jsem nestřílel," zavrčel, zvedl se a nasupeně odkráčel. A mě se ulevilo. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Sice jsem si právě odehnal asi jediný zdroj potravy, co jsem tu měl. Ale za tu cenu mi ten kus chleba opravdu nestál. Slyšel jsem ho mumlat si něco o nevděčnosti. Doufal jsem, že se po dobu své služby urazil natolik, aby za mnou už znovu nepřišel.

*****

(Anori)

Od pevnosti, kde drželi Trena a ostatní jsme byli už jen pár hodin jízdy. Jela jsem uprostřed, vedle mě byl Dante. Obával se, aby nás nenapadli ještě dřív, než k pevnosti vůbec dojedeme.

"Anori, ať už máš za lubem cokoliv, varuji tě. Máme plán, který by mohl fungovat. Nezkaz nám ho," domlouval mi. Neřekla jsem na to nic, jen popohnala Minet k rychlejší jízdě. Slyšela jsem ho, jak říkal Razielovi, že se obává toho, že se rozhodnu vzdát výměnou za Trena. Vlastně jsem to měla tak trochu v plánu, takže jeho obavy nebyly úplně zbytečné. Ale já to s ním nehodlala řešit. Ještě pár hodin monotónního dupání koňských kopyt. Bylo to neúnosné. Když jsem v dálce zahlédla budovu, zpomalila jsem, abych srovnala tempo s Dantem a Razielem.

"To je ono?" zeptala jsem se. Dante mi odpověděl jen přikývnutím. A tak jsme těch posledních pár minut absolvovali v tichosti. Několik našich mužů vyjelo napřed, aby ohlásili náš příchod, takže když jsme se přiblížili, venku už stála nastoupená většina osazenstva pevnosti. Možná se mi to jen zdálo, ale za balkónovým oknem jsem postřehla nějaký pohyb. O vedení druhé strany jsme měli jen málo informací. Možná by nebylo špatné to tam zkontrolovat. Teď jsem ovšem měla trochu jiný program. Venku už klečeli muži mojí ochranky, za nimi ozbrojení nepřátelé. Mého Trena akorát přiváděli zevnitř. Košili měl zapnutou šejdrem, navíc i pásek vykazoval známky spěšné úpravy. Takže mu Ragar opravdu nedal pokoj. Až se mi dostane pod ruku… Naštvaně jsem sevřela ruce v pěst. Strážný, co přivedl mého snoubence, mu podkopl nohu, čímž donutil Trena dost neohrabaně padnout na kolena. Okamžitě měl čepel u krku.

"Přiveďte vyvolenou," vykřikl jeden z nich. I s Dantem jsem vyjela před přední řadu. Tren si povzdechl, nevypadal, že by mě viděl zrovna rád. Tušil, že se za něj vyměním. A já si v tu chvíli vzpomněla na slib, který na mě tolikrát mámil. Že se nikdy nevydám výměnou za jeho život. Nemohla jsem přece dopustit, aby ho zabili! Ale vnitřně jsem cítila povinnost tomuhle závazku dostát.

"Takže, slečno. Byl bych rád, kdyby se to odehrálo v klidu. Pojďte sem k nám a váš ochránce nepřijde o hlavu. Jinak…" odmlčel se a strážný, co držel Trena jako rukojmí, mu přitiskl meč pevněji k hrdlu. Přejela jsem pohledem všechny ostatní zajatce. Dokonce i věčně vyděšený Erik vypadal, že je smířený se svým osudem. Můj pohled se vrátil k Trenovi, který na mě zíral a velice nenápadně zavrtěl hlavou. Zhluboka jsem se nadechla, Dante vedle mě se narovnal a Tren s dalším povzdechem zavřel oči.

"Ne," řekla jsem dost hlasitě. Nejdříve bylo úplné ticho, následně se ozval vzrušený šum.

"Ne?" zopakoval překvapeně nepřítel. I Tren překvapeně zamrkal, a pak se usmál. Jak mohl mít radost z vlastní smrti, jsem nevěděla. Já doufala, že Danteho plán vyjde. Země se najednou začala třást, naši čarodějové začali tvořit paniku, ve které jsme mohli získat možnost naše zajatce osvobodit. Já se z počátku soustředila na čepel, která se Trenovi stále tlačila ke krku a obalila jsem jí ostří vrstvou své moci. Nedovolím, aby se mu něco stalo. Danteho plán vyšel, vyvolalo to paniku, kterou naši muži využili k tomu, aby se pustili do boje s nepřítelem a část jich chránila zajatce. Strážný, co držel Trena, ho pustil a běžel na pomoc svým druhům. A já nabyla přesvědčení, že bych se vážně ráda dozvěděla, kdo tohle zosnoval a kdo mě chce mermomocí získat. Seskočila jsem z koně a dřív, než mě stihl Dante nebo Raziel zastavit, jsem se propletla bojištěm a vběhla do pevnosti. Schody jsem našla rychle, vyběhla jsem do druhého patra, kde jsem tušila místnost s oním balkonem, kde jsem zaregistrovala něčí přítomnost. Stálo tam hned několik mužů, kteří na mě překvapeně zírali. Všechny jsem si je důkladně prohlédla. Byla tu ovšem jedna věc, kterou jsem nedomyslela. Otřesy byly intenzivní a pevnost nebyla příliš stabilní. Vrchní patro se začalo řítit. Otočila jsem se s úmyslem odtamtud vypadnout. Ovšem silná rána do hlavy mi všechno začernila a já už nevěděla vůbec nic.

*****

(Tren)

Když se Anori odmítla vzdát, neuvěřitelně mě tím překvapila. V rychlosti jsem se s ní i s rodiči v myšlenkách rozloučil a čekal na rozsudek. Teď jsem jim k ničemu, když se za mě Anori odmítla vyměnit. V tu chvíli se země začala třást. Jestli to byla Anori nebo někdo jiný, jsem nepoznal. Strážný, co mě držel, se mě pokusil popravit, ale jeho meč mě na krku jen tlačil. Tohle už musela být Anori. Nikdo jiný z nich tolik nelpěl na mém životě. Až se mi dostane do rukou, zlíbám ji od hlavy až k patě. Strhla se panika, strážný mě udeřil do zad a odběhl. Ta rána mě poslal k zemi a na pár chvil dost zablokovala. Po několika marných pokusech vstát se mi to konečně podařilo. Byl jsem zesláblý. A přestože Ragar i po mém odmítnutí dál pokračoval v tajném pašování jídla, krajíc chleba k mojí regeneraci nestačil. Když o něm mluvíme, nedal mi ty následující dny pokoj a pokaždé mě líbal, osahával a jednou mi dokonce vyhrožoval, že jestli se mu nepodvolím já, půjde za někým z našich mužů. Nepřál bych to nikomu, ale ani sobě. Nevím, jestli tam byl nebo ne, každopádně já k ničemu dobrovolně nesvolil. Když jsem téměř stál, prohnala se kolem mě Anori a vběhla dovnitř. Proboha! Měla by utíkat na druhou stranu, vždyť se ta pevnost díky těm otřesům co nevidět sesype. Se značnými problémy jsem klopýtal za ní. Ono popravdě jsem měl i normálně podkopanou rovnováhu. A tahle třesoucí se země mi to nijak neusnadnila. Dokázal jsem dojít dovnitř budovy a tam mé pátrání po Anori zastavil fakt, že jsem vůbec netušil, co plánovala a tak jsem ani nemohl vědět, kam vlastně běžela. Zlíbám ji od hlavy až k patě za mou záchranu a za to, že mě poslechla a nevydala se, a hned potom ji přetrhnu jako hada, protože tohle bylo tak hloupé! Prošel jsem ještě o kus dál, než se mi na hlavu začaly sypat první drobné kamínky. Měl bych odtud okamžitě vypadnout. Na zrychlený ústup ovšem nebyl čas, i kdybych o něm bez Anori uvažoval. Strop se začal řítit rychleji, než jsem předpokládal a brzy již nebylo kudy ustupovat. A já stejně nemyslel na nic jiného, než na to, zda se Anori dostala včas do bezpečí. Nechápu, jak a co se stalo. Ale když jsem otevřel oči, stálo slunce na obloze mnohem dál, než během "předání". Oblohu bych vidět neměl, byl jsem uvnitř pro Anori. A pevnost se začala rozpadat. V tu chvíli mi došlo, jak mě hrozně bolí hlava. Musel jsem dostat něčím ránu do hlavy a chvíli být v bezvědomí. Ale vůbec si to nepamatuji. Soustředil jsem se na ruce a nohy, abych zjistil, jestli mi nic není. Vším jsem mohl hýbat a po chvíli mě i přestala tak hrozně tepat hlava a já se mohl pomalu začít zvedat. V tu chvíli se i ozval můj žaludek, který zazpíval hladovou árii. To mě zarazilo, dostal jsem najíst chvíli před tím, než mě měli předat, jak dlouho jsem tu sakra ležel? Když se mi povedlo se zvednout, pořádně jsem se kolem sebe rozhlédl. Z pevnosti zbyly jen některé obvodové zdi, já byl uprostřed trosek. Měl jsem poměrně velké štěstí, protože jen pár metrů ode mě se propadla podlaha do sklepení. To bych jinak asi dopadl mnohem hůř. Začal jsem přelézat trosky směrem k lesu, který byl za pevností. Nebo před pevností. Popravdě jsem ztratil orientaci, ve kterém směru vlastně jsem. Hlava mě pořád bolela, a když jsem se za ni chytil, zjistil jsem, že mám vlasy slepené zaschlou krví. Muselo mě to pěkně praštit. Nešlo mi do hlavy, proč tu kolem vůbec nikdo není. Čekal bych, že tu budou naši, že to tu budou prohledávat. Pak mi teprve došla další věc. Anori! Ta by přece neodešla, aniž by se přesvědčila, kde jsem. Muselo se jí něco stát. A pak jsem se rozhlédl ještě pořádněji. Před troskami ležela spousta těl, podle znaku na jejich tunikách to byli nepřátelé. Musela se tu pak strhnout ještě další bitva. Ale proč? A kde jsou naši? A hlavně kde je Anori? Přímo přede mnou ležel ten muž, který mě vyzpovídával, když mě sem přivedli. Poklekl jsem k němu a prohledal mu kapsy. Ani jsem nevěděl, proč to dělám, ale sebral jsem mu tu krabičku s přívěskem. Pokud ho Anori dostane, měla by přitom stát pořád na naší straně. Vydal jsem se směrem k lesu, půjdu a najdu je. Někde. Doufám. V tu samou chvíli vyšel z lesa jen kus ode mě Ragar. To je snad naschvál! Copak ho nemohl někdo něčím praštit? Nebo ho to nemohlo zasypat? Oba jsme chvíli stáli a zírali na sebe. Jeho první krok nastartoval moji reakci. Dal jsem se do běhu. Bohužel pro mě, jsem byl pomalejší, takže mě během chvíle dohonil. Chňapl po mě, já to neustál a svezl se na zem. Jak mě pořád držel za pásek u kalhot, mírně mi je stáhl. Zůstal na mě civět, nevím teda proč, jestli ho tolik zarazil pohled na lem mých boxerek, ale já toho využil, vší silou se mu vyškubl, nakopl ho do břicha a utíkal dál. Já s ním už nebudu ani minutu o samotě. Jenže Ragar se vzpamatoval dříve, než jsem čekal a za chvíli už mě zase doháněl. Tentokrát mi ale opravdu došly síly a já se svezl na všechny čtyři a lapal po dechu. To Ragara zarazilo. Zastavil kus ode mě a sledoval mě, jak se snažím nadechnout a držím se za bok.

"Jsi v pohodě?" zeptal se pak. To mě rozčílilo. Jak se může tak hloupě ptát!

"Jestli jsem v pohodě? Mám za sebou díky tobě dost náročných operací, moje fyzička je v trapu, a protože si nemůžete nechat ujít příležitost mi packat život, místo abych se zotavoval v teple domova, byl jsem o krajíci chleba a vodě v tom vašem sklepení. Vůbec nejsem v pohodě!" vyštěkl jsem na něj, položil se na záda a doufal, že mi přestane tepat hlava, hučet v uších a ten idiot vedle mě co nejdříve odejde. On si ale sedl vedle mě a čekal, až se vydýchám. Když jsem zjistil, že neodejde, rozhodl jsem se ho na chvíli využít, než se ho ze sebe zase budu snažit sundat.

"Co se stalo?" zeptal jsem se. Zvedl ke mně zmatený pohled, ale rychle mou otázku pochopil.

"Po tom co se rozpadla pevnost a ta tvoje princezna se ztratila, nás vaše strana napadla, ať vám ji okamžitě vrátíme. Nevím kde je, naposledy jsem ji viděl na koni, než začaly ty otřesy. Pak se obě strany začaly stahovat, když jim došlo, že nikdo neví, kde Anori je. A do trosek nikdo nešel, protože se začala propadat podlaha v místech, kde bylo sklepení. Šel jsem s našima, když mi došlo, že tebe jsem bojovat neviděl. Včera ráno jsem se odpojil od naší družiny a vrátil se sem tě najít. Jenže jsem se tu trochu zamotal, proto mi to trvalo tak dlouho" vylíčil mi, co se dělo.

"Včera? To jsem tu ležel tak dlouho?" zděsil jsem se. Na to mi jen přikývl.

"Takže nikdo neví, kde Anori je?" otázal jsem se dál. Že jsem tam ležel tak dlouho, by vysvětlovalo, proč mě všechno tak bolí a proč mám takový hlad. Můj žaludek moje myšlenky hlasitě potvrdil. To Ragarovi neušlo, sáhl do vaku, co měl přehozený přes záda a podával mi nějaké pečivo. S díky jsem přijal a doufal, že je to jeho svačina, která neobsahuje žádné omamující látky.

"To ti nepovím, protože to nevím. Jen si myslím," zabručel.

"Co si myslíš?" nedal jsem se tak snadno odradit.

"Naše vedení zmizelo taky, takže předpokládám, že ji mají oni. Naši by se nestáhli tak snadno, kdyby si mysleli, že je tam ta čarodějka někde zasypaná a oni ji mohli získat pro sebe. To si aspoň myslím," vyřkl své domněnky. Já mezitím ukusoval z toho bochánku a přemýšlel. Vyděsilo mě, když jsem zaslechl hovor. Meč mi sice nesebrali, takže bych ho mohl magií přivolat, ale neměl jsem sílu se moc bránit. I Ragar to zpozoroval.

"Mám pro tebe návrh. Pokud jsou to naši, zahraju to s nimi do outu, jako že jsi můj zajatec. Pokud jsou to vaši, uděláme to opačně. Zajímalo by mě, co tu sakra dělají," přikrčil se vedle mě.

"Proč bych s tebou měl uzavírat dohody? Pro mě vždycky končí návrhem, který nepřijmu," zabručel jsem.

"Budeme muset jít poměrně dlouho sami, než najdeme některý oddíl, pochybuji, že stanují tady v okolí. A já nejsem zase nějak zdatný v orientaci a přežívání. Ty s tím máš bohaté zkušenosti. Na oplátku tě můžu uchránit, pokud potkáme naše. Když jsem viděl tvojí současnou fyzičku, neubránil by ses. Ať chceš nebo ne, Trene, teď zrovna mě potřebuješ," šeptal, aby k nám nepřilákal procházející vojáky.

"Přistoupím na to s jedinou podmínkou. Budeš se ode mě držet tak daleko, jak to jen půjde," bručel jsem. Ragar si mě změřil dlouhým pohledem, pak mi vlepil polibek. Nečekal jsem to, takže jsem ani nestihl zareagovat.

"Fajn, od teď," přikývl na můj návrh. Otřel jsem si rty do rukávu, na což se Ragar dost šklebil. Co čekal? Ale nezbylo mi než souhlasit. Nešlo jen o to, že mi může pomoci vyváznout bez úhony, pokud narazíme na hlídku, ale pokud někde vyčerpáním upadnu, pomůže mi. Nerad jsem si přiznal, že se mi jeho pomoc vlastně hodí. Vojáci nás minuli bez povšimnutí. Počkali jsme ještě pár minut, než jsme si byli jisti, že jsou dostatečně daleko. Pracně jsem se vyškrábal na nohy.

"Kudy odešli naši?" zeptal jsem se pak. Ragar mávl jedním směrem.

"A vaši?" Ragar mávl dost podobným směrem.

"Takže když půjdeme středem, máme šanci, že na něco narazíme. Pokud se ovšem nějak nepřemístili," konstatoval jsem a Ragar mi to odkýval. A tak jsme vyrazili zpět přes trosky pevnosti směrem na západ. Jsem vážně zvědavý, co se z tohohle společenství nakonec vyklube.