Boj o život

Je mi studno a nemám to jak obhájit, ale prostě nebyl čas, nálada a chuť něco zveřejňovat. Ale dnes jsem se pozitivně naladila a tak přináším ze šuplíku dílek. Bez obrázku, na ten nemám kapacitu :D

.

.

Poponášel jsem Anori na zádech už druhý den po našem odchodu od Ragara. Pořád jsem byl ve střehu, jestli neuvidím jít někoho za námi, ale zatím jsme tu byli úplně sami. Anori se každým dnem víc a víc přitížilo. Byla slabá a už nedokázala tolik skrývat naříkání. Rány se jí vůbec nelepšili a já nevěděl, co s tím mám dělat. Hrklo ve mně, když jsem uslyšel koňské zaržání. Hned jsem zastavil a sundal Anori ze zad.

"Lásko, jdu zjistit, ke komu patří. Třeba jsou to konečně naši," pošeptal jsem ji. Normálně by asi protestovala proti tomu, abych ji tam nechal samotnou, ale tentokrát neměla sílu mi odporovat. Jen slabě přikývla. Přiblížil jsem se k místu, odkud jsem slyšel hlasy. Bože můj, sláva! Jsou to naši! Blížila se k nám skupina jezdců, kteří měli na sobě Danteho znak. Okamžitě jsem se vrátil pro Anori, podepřel ji a pospíchal směrem k cestě, kudy každou chvíli měli projet. Jestli nás minou, tak už vážně nevím, co bych dělal. Proto jsem Anori táhl rychleji než obvykle a nedbal na to, že tiše sykala bolestí.

"Stůjde!" zavolal jsem za vzdalující se skupinou. To ne, přece nás tu nenechají. K mému štěstí se poslední jezdec otočil a zaznamenal nás. Okamžitě na nás upozornil skupinu, která se vracela naším směrem.

"Kdo jste a co chcete?" zavolal na mě.

"Jsme na vaší straně, vedu vyvolenou. Je zraněná a potřebuje okamžitě do nemocnice," vychrlil jsem ze sebe. Nevypadali, že by mi zrovna dvakrát věřili. Zřejmě Anori nikdy neviděli. Přemýšlel jsem, jak jim dokázat, že nelžu.

"Anthony," oslovil mě najednou někdo. Pohledem jsem zapátral po skupině. Že by mě někdo z nich znal? Nejdřív byli všechny tváře naprosto neznámé, ale pak jsem v jednom z dalších jezdců, co byli očividně vepředu skupiny a teď se přijeli podívat, co ostatní zdrželo, rozeznal Patrika. V životě bych neřekl, že budu ráda, že ho vidím.

"S těmi vousy by tě člověk málem nepoznal," zazubil se pak. Je pravda, že už jsem se několik týdnů neholil. Ale nějak k tomu nebyla úplně příležitost, že?

"Patriku. Anori je vážně zraněná. Potřebuje okamžitě lékaře," zopakoval jsem znovu, ale věděl jsem, že tentokrát mé žádosti bude vyhověno. Patrik teprve teď zpozoroval, že se mi o záda opírá Anori, bledá jako stěna. Pohasl mu úsměv, když ji viděl v takovém stavu.

"Přiveďte okamžitě koně, je to vyvolená, to má jít pěšky?" rozkázal někdo další, nejspíš velitel této skupiny. A tak nám přivedli koně. Jaké štěstí, že většinou každá skupina mívala koně navíc. Přesně pro takové případy. Vysadil jsem Anori do sedla a vyhoupl se za ni, abych ji měl pod dohledem. Takhle zvládneme dojet někam, kde Anori pomůžou. Patrik se zařadil vedle mě a pak se celá skupina vydala vpřed. Dozvěděl jsem se, že Dante není přítomen v této dimenzi, takže mi bylo jasné, že veškeré cestování musíme zvládnout pěkně poctivě a postaru. Nikdo jiný kromě něj a mojí Anori, která ovšem sotva udržela svoje tělo sedět vzpřímeně, nedokázal přenést člověka tak daleko. Naštěstí první tábor i se zdravotníkem jsme našli poměrně brzy. A pak začala dlouhá cesta, kdy jsme Anori vezli v upraveném dostavníku, kde měla pohodlí na ležení, zatímco my ostatní jsme jí dělali ozbrojený doprovod. V každém táboře, na který jsme narazili, se zdravotník zděsil, když viděl její rány a vždy jí dali čisté obvazy a nějaké masti proti bolesti. Očividně si nikdo netroufal léčit tak hluboké a zanícené rány. Díky těm hojivým mastem byla Anori většinu času mimo sebe, takže bylo dobře, že mohla ležet v dostavníku, na koni bych ji v takovém stavu jen těžko udržel. Cesta do Chamonu byla velmi zdlouhavá. Vynutil jsem si, že pojedeme do Chamonu za Teruem, protože to byl nejlepší lékař, jakého jsem znal a kterému jsem naprosto důvěřoval, že se o Anori nejlépe postará.

Cesta byla lepší, když jsme se přiblížili do míst, kde jsme se s Anori občas zdržovali, Zde totiž byly nejrůznější průchody, které nám značně zkracovaly cestu. I tak nám cesta do Chamonu zabrala skoro dva týdny. Když jsme konečně zahlédli jeho brány, úlevně jsem vydechl. Teď už ji k doktorům dopravíme v pořádku.

"Konečně," vydechla Anori, která zrovna teď jela se mnou. Účinky mastí vyprchali už včera, takže teď měla sice bolesti, ale byla při vědomí a odmítla jet sama v dostavníku. Nebránil jsem jí. Taky jsem byl radši, když jsem ji měl u sebe.

"Teuro se o tebe postará, lásko. Už to bude dobré," políbil jsem ji na spánek. Slabě se usmála. Vždycky byla tak živá a veselá. Teď jen seděla a hleděla před sebe. V bledém obličeji měla tmavé kruhy, díky kterým bylo na první pohled poznat, že není v pořádku. Navíc mi pořád křečovitě drtila ruku a já tak měl přehled nad tím, jak trpí. Ale zasloužil jsem si to. Byla to moje hloupost, že ji dostali. Před nemocnicí jsem ji sundal ze sedla a pomáhal jí dojít dovnitř. Nohy měla slabé, téměř se na nich neudržela a nejednou mi v náručí klesla. Konečně jsme byli uvnitř od všech těch čumilů, které náš příjezd přilákal. Samozřejmě, všichni byli rádi, že se jejich vyvolená našla a vrátila k nim. Jenže mě to teď bylo úplně jedno. Já hlavně chtěl, aby mi ji někdo konečně uzdravil.

"Teruo!" zahlédl jsem svého přítele, který zrovna procházel jednou chodbou s nějakým jiným doktorem a živě s ním diskutoval. Na své jméno zareagoval a hned mu ztuhl úsměv, když Anori uviděl.

"Panebože, co se stalo?" ptal se, podepřel Anori z druhé strany a spolu jsme ji odvedli k němu na ošetřovnu. Ve stručnosti jsem ho seznámil s tím málem informací, které mi Anori dala. Teruo ji okamžitě začal prohlížet a přitom jsem jasně viděl, jak se mračí.

"To jí to nemohli vyléčit už v těch táborech? Dnešní lékaři jsou opravdu k ničemu! Zbytečně trpěla celou cestu. An, bude to štípat, ano? Máš to hodně zanesené, musím to nejprve vyčistit," povídal a přitom konal svou práci. Anori tiše zanaříkala a pak si zacpala pusu, aby nesténala nahlas. Jednou rukou jsem jí vískal ve vlasech a druhou chlácholivě tiskl rameno. Hrozně nerad jsem to viděl, ale neodešel bych od ní za žádnou cenu.

"Teď si to musí trochu odpočinout, než to budu moct zacelit. Dám ti něco proti bolesti," oznamoval jí pak, načež Anori dostala jednu injekci do svalu na paži. Úlevně vydechla a za dalších pár minut se jí zaklížila víčka a usnula. Byla tak slabá. Něžně jsem ji políbil na spánek.

"Odvezeme ji na pokoj, kde si může odpočinout, než budu pokračovat v léčení," oznámil mi pak a hned na to se ve dveřích objevily dvě sestry a i s lehátkem, na kterém Anori usnula, ji odvezli z místnosti. Chtěl jsem jít za nimi, ale v tom mi zabránil Teruo, který mě krátce, ale pevně objal. Zaskočilo mě to.

"Jsem rád, že tě vidím," prohlásil dojatě. Nechápavě jsem na něj zamrkal.

"Prohlásili tě za mrtvého, je tomu pár týdnů. Vaši tě už oplakali. Nevěřil jsem, že by to byla pravda, ale nikdo o tobě tak dlouho neměl žádné zprávy," vysvětlil rychle, když viděl, jak na něm zírám.

"Měl jsem štěstí, že jsem přežil, když se na mě zřítila ta pevnost. A pak hrozně dlouho trvalo, než jsem našel nějaký náš oddíl. Mezitím jsem narazil na Anori a s tou se putování dost zpomalilo. Neměl jsem jak dát vědět," ospravedlnil jsem se. Vůbec mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Chudák máma, musela být v šoku. A až mě uvidí, bude ještě ve větším.

"Já se ti o ni prvotřídně postarám. Ty bys vážně měl jít domů a ukázat se. Nějak opatrně, ať tu nemáme s infarktem ještě tvoji mámu. A vážně jsem rád, že ses našel," objal mě znovu. Tentokrát jsem byl připravený a objetí mu krátce oplatil. Pak jsem přikývl, a odcházel ven z nemocnice. Byl jsem akorát ve vestibulu.

"Trene!" vykřikla máma, která tam z nějakého důvodu stála taky a vrhla se mi kolem krku. Taky jsem ji pevně objal.

"Já to věděla. Věděla jsem, že nejsi mrtvý," plakala s hlavu na mém rameni. V tu chvíli došel i táta a objal nás oba najednou. A tak jsme tam takhle stáli všichni tři notnou chvilku.

"Jsem v pořádku mami, nic se mi nestalo," konejšil jsem ji, když se nemohla uklidnit a pořád plakala.

"Měla jsem takový strach. Nejdřív tě zajali, pak tě jeli osvobodit a pak jsme o tobě i Anori ztratili veškeré informace. Řekli nám, že jste oba padli," vyprávěla mi, když byla alespoň trochu schopná mluvit.

"Oba jsme živí. Já jsem i zdravý, nic mi neudělali. A když se zřítila ta pevnost, měl jsem štěstí. Trochu mě to praštilo do hlavy, ale jinak se mi nic nestalo. Anori je na tom hůř," vyprávěl jsem tentokrát já.

"Pojďme domů, i já chci vědět, co se tam přesně dělo. Celá ta bitva byla hrozně divná," navrhl táta. Chvíli jsem uvažoval, ale pak jsem svolil. Anori je teď uspaná tišidly, Teruo se mi o ni postará, slíbil mi to. A měl jsem trochu pocit viny, že jsem Juanu vystavil takovému stresu, že si zaslouží, abych s ní strávil jedno odpoledne. Anori to jistě pochopí. Došli jsme domů, máma připravila nějaké rychlé jídlo, kterým jsem nepohrdl, a pak jsme se pustili do vyprávění. Začal jsem já, kdy jsem jim popsal, jak nás zajali, a co bylo potom. Samozřejmě jsem vynechal informaci o Ragarově sexuálním zájmu o mou osobu. Doufal jsem, že tohle rodiče neví a ani vědět nebudou. Pak mi máma popsala situaci do té doby, než Dante zorganizoval záchranou skupinu. Těšilo mě vědět, že se o mě Anori bála a nijak si nedala vymluvit, že pro mě pojede také, i když ji Dante sebou brát nechtěl. Následně se vyprávění ujal táta, který doplnil pár informací z plánování záchrany navíc a pak mi popsal jejich cestu až do doby, než nás všechny vyvedli ven.

"Překvapilo mě, že se za tebe Anori nevydala," řekl pak a pátravě se na mě zadíval.

"Tenhle slib jsem z ní mámil pěkně dlouho. Ona ví, že by se za mě nikdy neměla vyměnit, ale většinou to stejně porušila. Tohle bylo poprvé, co mě poslechla. A bylo by to jedno, jestli by se rozhodla to neudělat. Stejně by mě popravili. Vlastně se o to pokusili hned, jak jste zaútočili, ale byla to Anori, kdo tomu zabránil," zastal jsem se jí hned. Táta v obraně zvedl ruce, jako že jí to nevyčítá a máma už měla zase slzy na krajíčku. No a pak byla řada na mě, abych pokračoval ve vyprávění.

"Když se tomu vojákovi, co mě držel, nepovedlo mě popravit, pustil mě a běžel bojovat. Neměl jsem zrovna nejlepší kondici, takže mi trvalo, než jsem se vůbec postavil na nohy, navíc se země pořád třásla. A v tu chvíli vběhla Anori dovnitř pevnosti. Nechápal jsem a doteď nechápu, co tím vlastně sledovala, ale ta pevnost se začala rozpadat a tak jsem vběhl za ní, abych ji odvedl ven. Ovšem nenašel jsem ji a pevnost se mezitím velmi rychle zbortila. Dostal jsem něčím ránu do hlavy a probudil se až druhý den odpoledne. Měl jsem štěstí, protože se propadla podlaha jen pár metrů ode mě. Rozhodl jsem se, že najdu náš tábor a zjistím, co se stalo. A pak jsem musel uzavřít dohodu s Ragarem, tím co mě postřelil, že půjdeme společně. On neuměl přežít v přírodě sám, a já potřeboval někoho, kdo by mi pomohl v případě, že by nás napadli. Vážně jsem měl fyzičku v trapu. Ale ten stres a pak nutnost se postarat o Anori mi vlastně pomohly se vypracovat zase zpátky. Poslední dny mi přišlo, že mám stejnou sílu, jako dřív," vysvětloval jsem. Oba rodiče se moc netvářili na moje uzavřené příměří, ale chápali, že v tu chvíli jsem neměl moc na vybranou.

"Po pár dnech cesty za naším táborem, jsem…prostě…poznal, kterým směrem je Anori a že jí ubližují. Jako její meertalen to poznám," doplnil jsem, když na mě táta dost překvapeně pohlédl. On tohle neznal. Juana mi povzbudivě přikývla, ona věděla, o čem mluvím.

"Změnil jsem směr trasy, abych ji našel a zachránil, ale ona nás našla sama. Nevím, jak se jí podařilo utéct, ani co se dělo. Ani to, kdo a kam ji odvedl. Neřekla mi vůbec nic, ale myslím si, že to bylo kvůli Ragarovi, před kterým nechtěla mluvit," polemizoval jsem. Měl jsem takovou radost, že se našla a následně takovou starost ohledně jejího zdraví, že mi bylo celkem jedno, co se stalo. Ale teď mě začala sužovat zvědavost

"An byla vážně zraněná. Bičovali ji, nejspíš se jí o ty rány pak nepostaraly, protože se dost zanítily. Nebyla na tom dobře, proto jsem pospíchal, jak nejvíc jsem mohl, abych ji dostal někam, kde by nám pomohli. Naštěstí jsme našli skupinu jezdců našich oddílů, kteří nás dopravili až sem do Chamonu," dokončil jsem svoje vyprávění. Táta mlčel, nechával si to projít hlavou a máma mě znovu pěvně objímala. Jenže mě zajímala jiná věc.

"Proč nás nikdo nehledal? Proč jste odešli?" zeptal jsem se táty. Tohle mě trápilo snad víc, než co se dělo s Anori.

"Ta bitva byla asi nejdivnější, co jsem kdy vedl. Když začaly ty otřesy, pustili se do nás. Chvíli jsem se snažil najít Anori, měl jsem takový pocit, že bych na ni měl dát pozor, ale nikde jsem ji neviděl, navíc mě nepřátelé brzy zaměstnali. A pak na nás vypustili jakési tvory. Nikdy jsem nic takového neviděl. Byli rychlý, téměř neviditelní, a způsobovali ošklivá zranění. Prchali jsme před nimi ve snaze si ochránit život. Dante hned poté, co jsme se dostali alespoň trochu do bezpečí, odešel do jiné dimenze, řešit nějaké záležitosti, myslím si, že dokonce řešit ty tvory. Já se pídil po tobě a Anori, jestli vás někdo neviděl. A dostalo se mi informace, že ano, že jste spolu ujeli pryč. Říkal jsem si, že si se prostě snažil Anori uchránit, a že před těmi tvory nebyl moc čas prchat cíleně. Čekali jsme, že se každou chvíli objevíte v některém táboře, pak tady doma…," vyprávěl táta.

"A pak nám přišel tvůj úmrtní list O Anori ani slovo," dopověděla za něj máma a pevně mě držela za ruku. Tak to bylo vážně zvláštní. Z táty jsem pak dostal popis těch tvorů a bylo jasné, že to byli ti samí, se kterými jsem se setkal během mojí záchranné mise, kterou jsem tenkrát vedl. Takže je někdo vážně používal jako zbraň. A navíc se mi moc nezamlouval fakt, že je Dante pryč. Byl takovou zárukou, že bude alespoň tohle město v bezpečí, když tu byl.

"Vážně mě mrzí, že tu Dante není. Potřeboval bych s ním mluvit. Něco mi tu nehraje," povzdechl jsem si.

"Bohužel se mi nesvěřil s tím, kam přesně jde, ani kdy se vrátí. Je tu jen jeho zástupce," pokrčil táta rameny.

"Jestli je to ten stejný jako obvykle, tak se za ním rozhodně nepohrnu. Nemá mě zrovna v oblibě," ušklíbl jsem se.

"Ten nemá v oblibě nikoho, kdo by s ním potřeboval něco řešit," usmál se táta. Pak jsme chvíli seděli v tichosti.

"Pěkně se mi střídáte, děti. Nejprve jsem trnula hrůzou o tebe, abys přežil to postřelení. Pak mě nechali věřit tomu, že jsi padl. A teď budu myslet na Anori, aby byla v pořádku," povzdechla si Juana.

"Má ty rány opravu ošklivé a trpěla hroznými bolestmi skoro celou cestu. Teď je ale v péči Terua a věřím, že ten udělá vše, co je v jeho silách, aby se Anori co nejdříve zase uzdravila," klidnil jsem ji, i když samotného mě strach úplně neopustil.

"Určitě bys byl rád u ní, že? Jen jdi. Já jsem spokojená, že vím, že je můj syn živý a zdravý. A za Anori se přijdeme brzy podívat," pohladila mě máma po vlasech, stejně jako když jsem byl malý kluk. Vděčně jsem se usmál a spěšně vyskočil z pohovky. Chtěl jsem mít Anori pod dohledem co nejdříve. Pospíchal jsem do nemocnice, přesto jsem byl dostatečně ve střehu na to, abych za sebou postřehl něčí přítomnost. Otočil jsem se s vytaseným mečem a překvapeně zíral na Ragara. Co ten tu sakra dělal? Jak je možné, že se dostal do města? Dante přece udělal určitá ochranná opatření.

"Co tu chceš?" zeptal jsem se nepřátelsky, ale ruku s mečem nespustil. Byl jsem připravený se bránit.

"Přišel jsem se podívat, jestli ses ve zdraví dostal domů," odpověděl.

"Ne tvojí zásluhou," odsekl jsem.

"Nemyslel jsem to tak. Byl jsem na tebe naštvaný," obhajoval se hned. Povytáhl jsem obočí.

"To je na mě Anori v jednom kuse, ale nikdy mi nevyhrožovala, že mě nechá mučit tak moc, abych škemral o smilování," odpověděl jsem přímo. Nikdy mi nebyla příjemná jeho pozornost, ale víc mě asi štvala jeho přetvářka. Celou dobu se tváří, jako že mu na mě záleží, a pak zjistím, že mu jde jen o to, aby mě dostal do postele. To se chlapec načeká. Nikdy si mě k sobě nenalomil, ani když se choval ohleduplně. Nebudu mu dělat hračku, abych uspokojil jeho potřeby. Nezískal si mou důvěru, vždycky jsem byl v jeho přítomnosti ostražitý. Po mých slovech se Ragar ušklíbl.

"Jak dlouho si myslíš, že jsem ochotný čekat, než se laskavě rozhodneš?" štekl.

"Já ti svůj názor opakuji neustále dokola. Nemohu za to, že ho neakceptuješ. I kdybych byl sám, tak bych s tebou neměl nic společného," zavrtěl jsem hlavou. Třeba to konečně pochopí.

"Ty ještě změníš názor, o to se postarám," zavrčel naštvaně. Povzdechl jsem si. A to je přesně ono. Je jedno, kolikrát mu řeknu ne, on to prostě neakceptuje. V tom případě je to ale jeho problém.

"Jak ses sem vůbec dostal. Město je zabezpečené," otázal jsem se pak. Vést dále tuto debatu nemělo smysl, protože jsme si každý vedli svou.

"Máš strach o tu svoji krasotinku? To bys měl. Vedení je dost naštvané, že jim dokázala utéct. Udělají všechno proto, aby ji získali zpátky, nebo aby nestála na ničí straně," oznámil mi a zmizel. Mě jakoby udeřil do žaludku. Aby nestála na ničí straně? Rozběhl jsem se, ale tentokrát ne do nemocnice, ale do Danteho sídla. Je mi jedno, že je jeho zástupce protivný chlap, musíme Anori ochránit. Nečekal jsem dlouho, než mě přijal. Přivítal mě s otráveným úšklebkem. V rychlosti jsem mu nastínil situaci a požádal ho o zvýšení bezpečnostních opatření. No opravdu, copak je normální, aby se nám nepřátelé volně procházeli po městě? Jenže on se mi vysmál! Že to prý není potřeba, dokonce mě obvinil z toho, že si vymýšlím, jen abych dostal další ochránce a sám si mohl odpočinout. To mě rozhněvalo. I kdybych měl padnout vyčerpáním, nikdy bych neupřednostnil vlastní odpočinek před Anoriným bezpečím. Hádal jsem se s ním, ale on to bral jako uzavřené a pozval si dovnitř dalšího. A tím byl Patrik. Ten chvíli počká, než to tu dořeším. Bouchl jsem pěstí do stolu, až oba nadskočili, Patrik i zástupce.

"Neodejdu odsud, dokud to nezačnete řešit," procedil jsem skrz zuby.

"Anthony, co se děje? Něco s Anori?" ptal se Patrik. Pravděpodobně mě znal dostatečně na to, aby věděl, že kvůli nikomu jinému se nedokážu tolik rozčílit. Rychle jsem ho tedy seznámil s fakty. I on se postavil na mou stranu, že je dozajisté potřeba zvýšit Anorinu ochranu. Ovšem ani ve dvou jsme nedokázali nic vyřídit. Pak nám dokonce pohrozil, že jestli okamžitě neodejdeme, nechá nás zavřít. Byl jsem neuvěřitelně rozčilený, že mě nebere vážně, a naštvaný, že mi odmítá pomoct, ale Anori mě potřebovala u sebe, ne abych někde seděl za mřížemi a čekal na Danteho. Nasupeně jsem tedy odkráčel z místnosti s Patrikem v těsném závěsu.

"Nepotřebujeme jeho požehnání. Můžeme to vzít do vlastních rukou. Vezmi si první hlídku a já seženu pár dalších lidí. Dokážeme ji ochránit," navrhl Patrik. S tím jsem nemohl jinak, než souhlasit.

"Děkuju," řekl jsem pak ještě. Vnitřně mě sice sžíral pocit žárlivosti, protože jsem viděl, že ji má rád, ale jeho pomoc jsem oceňoval.

"Přirostla mi k srdci. Ostatně asi jako každému. Udělám cokoliv, abych ti pomohl ji ochránit," přikývl mi a s mávnutím odběhl sehnat další lidi, kteří by mi pomohli Anori ochránit. Já se vydal do nemocnice. Hlava mi už zase třeštila, ale připisoval jsem to tomu, že buď Anori přestala působit ta injekce proti bolesti, a nebo že si za to můžu sám, jak mě rozčílil Ragar a pak Danteho zástupce. V nemocnici jsem jako první narazil na Terua, takže jsem se nemusel zdržovat dohady se sestrou na recepci, že chci, aby mě za Anori pustila i mimo návštěvní hodiny. Rovnou jsem mu i v rychlosti pověděl, co se mi stalo, a že budu pro Anori chtít zvýšenou ochranu. To mi odsouhlasil. Každý viděl, že moje žádost není přehnaná, jen ten panák v Danteho domě ne. Nechápal jsem, jak mohl být tak zaslepený. Teruo mě pak nasměroval na její pokoj s tím, že pokračovat v léčení bude až ráno, až Anori nabere dost sil. S tím, že kdyby se něco dělo, mám intenzivně zmáčknout zvonek, který dá vědět lékařům, se rozloučil a odešel si lehnout. Kvůli Anori se rozhodl zůstat v nemocnici přes noc. Jeho přítelkyně mě nebude mít moc ráda. Neustále jsem ho zaměstnával. Vyběhl jsem schody do druhého patra a počítal dveře, abych se dostal k pokoji Anori. Potichu jsem vklouzl dovnitř pro případ, že by spala. Ovšem to, co se mi naskytlo za pohled, mi adrenalin v krvi zvýšilo o sto dvacet procent. Nad Anori se skláněl muž v tmavé kápi a tiskl ji hlavu do polštáře. Anori se zmohla jen na občasný slabý odpor, jednak byla nejspíš pořád utlumená tou injekcí, a taky jí bolest v zádech nedovolovala žádné prudké pohyby. Okamžitě jsem k tomu muži přiskočil a strhl ho k zemi. Anori se mezi tím lapavě nadechovala, očividně ji opravdu dusil. Já se s ním mezitím rval. Zpacifikoval bych ho, kdyby mu někdo další nepřišel na pomoc. Kolem krku se mi obtočila něčí paže a tentokrát jsem to byl já, komu se krátil dech. Ostře jsem tomu někomu zaryl loket do žeber, takže povolil a já byl schopný se vykroutit. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že ten někdo je Ragar. Musel jsem se teď vypořádat s oběma. Nepohrdl bych malou pomocí, ale zmáčknout zvonek, aby přišel Teruo, jsem neměl čas. Ragar mi zezadu chytil ruce, zatímco ten druhý mi několikrát pěstí udeřil do žaludku. Zaskučel jsem, nebylo to zrovna dvakrát příjemné. Podařilo se mi toho neznámého nakopnout, a pak jsem se znovu potýkal s Ragarem. Navíc ten druhý opět přiskočil k Anori, která se tím vypětím víc probudila z omámení a kladla mu tedy o něco větší odpor. I tak ale na něj byla příliš slabá. Setřásl jsem Ragara, poslal ho k zemi jednou ranou do zubů a opět odtrhl toho druhého muže od krku své snoubenky. Rány padaly ze všech stran a já měl co dělat, abych je stihl všechny krýt. Nemohl jsem si dovolit nechat se nachytat. Závisel na tom Anorin život. Jen periferně jsem postřehl, že se Anori snaží nadzvednout na loktech a následně málem rozdrtila tlačítko zvonku, jak se zoufale snažila přivolat pomoc. Ragar si toho všiml a přes ruku ji udeřil takovou silou, až Anori nahlas zasténala. Nepochyboval jsem o tom, že ta ruka byla zlomená. To mě naštvalo, takže jsem se pustil s větší vervou do něj, než do toho druhého. Trvalo asi další dvě minuty, než se rozrazily dveře a dovnitř vešel Teruo. V rychlosti přelétl situaci a hned mi přiskočil na pomoc. Ragar mě od sebe odstrčil takovou silou, že jsem zavrávoral a svezl se k Anori na postel. Znovu zasténala, jak jsem jí dopadl na bolavá záda, ale teď nebyl čas se tímhle zabývat. Ragar totiž zmizel a já se rozhodl chytit alespoň toho druhého. S Teruovou pomocí se mi to podařilo a během pár vteřin jsem zíral do tváře Dantemu zástupci. Tak proto se nehodlal zabývat její ochranou! Sám se ji pokusil zabít. A nemohl se vymlouvat, že ne. Viděl jsem na vlastní oči, že zrovna jeho prsty se svíraly kolem jejího krku.

"To ledacos vysvětluje," utrousil Teruo naštvaně. Pomohl mi toho hajzla spoutat pomocí magie a sám se vydal pro strážné. Já ho zkontroloval, jestli se opravdu nemůže uvolnit a pak dvěma dlouhými kroky přešel k Anori, kterou jsem si opatrně přitáhl do náruče a utěšoval ji. Plakala, ale měla k tomu dobrý důvod. Musela být vyděšená.

"Kde jsi byl tak dlouho," štkala mi na rameni a pevně mě svírala jednou rukou. Tu druhou si tiskla na prsa, musela ji bolet.

"Omlouvám se lásko. Byl jsem doma. Juana dostala můj úmrtní list, musel jsem ji ujistit, že to byl omyl. I když si začínám myslet, že to někdo pěkně nastražil. A cestou za tebou mě zdržel Ragar. Pak jsem běžel do Danteho domu za zástupcem, abych mu řekl, že se tu volně potlouká a že pro tebe chci zvýšit ochranu. Ale poslal mě do háje jen proto, aby se tě sám pokusil zbavit. Od něj jsem šel hned sem za tebou. I když jsem málem přišel pozdě," vysvětloval jsem jí, že jsem to neudělal schválně, ale byla to pěkně hloupá shoda náhod, která mě zdržela. Anori byla téměř k nezastavení, nevěděl jsem, co mám dělat. Jen jsem tam seděl a objímal ji. Mezitím se vrátil Teruo se strážnými, kteří dost zakolísali, když viděli, koho mají odvést.

"Nechápu, co se to tu stalo. Pan Natori mě bezdůvodně napadl, když jsem jen přišel zkontrolovat vyvolenou. To jeho odveďte, za mé napadení," spustil hned.

"Zkontrolovat, jestli ještě dýchá, že? Pokusil jste se jí zabít!" zavrčel jsem, ale zůstal sedět u Anori.

"A ještě mě uráží! To si vyprošuji! Okamžitě mě uvolněte a chopte se jeho!" rozkázal. Strážní rozpačitě přešlápli a podívali se na Terua. Ten mlčel, neviděl to, co já. Přišel až ve chvíli, kdy už jsem se s ním pral. A Anori byla příliš roztřesená, než aby něco řekla. Pořád plakala a schovávala mi obličej do košile. A mému slovu očividně nikdo nevěřil.

"Nemyslím si, že by Anthony lhal, co se týče slečny," promluvil jeden ze strážných a udělal krok směrem k zástupci.

"Tak vy si buďte jistý, že vaše kariéra právě skončila. Tady už si neškrtnete," vyhrožoval mu zástupce okamžitě, takže se ten muž zarazil.

"Tak už ho odveďte. Vidíte tu snad někoho jiného, kdo by mohl slečnu Anori ohrozit?" vložil se do toho Teruo, čímž také vyjádřil podporu tomu, že říkám pravdu.

"Odvést mě? A na čí příkaz?" ušklíbl se zástupce.

"Na můj!" ozval se rozhodný hlas a do mého zorného pole vstoupil Hayato. Měl na sobě bílou košili, tmavé sako a přes něj šerpu, která znázorňovala, že je Danteho přímým následníkem. Nikdy jsem ho neviděl tak formálního.

"Odveďte ho, na mou zodpovědnost. Otec mi dal stejná práva, jako svému zástupci," oznámil přísně. Strážní už na nic nečekali, chopili se svázaného a odvedli ho pryč. Hayatovi se jen těžko odporovalo, když působil tak autoritativně. A když navíc každý věděl, že je to Danteho syn.

"Děkuju, Hayi," kývl jsem na něj. Obdařil mě svým zářivým klukovským úsměvem, kterým se velice odlišoval od svého otce. Zase to byl starý dobrý Hay a ne náš vládce.

"Maličkost, původně jsem se jen přišel podívat za An, jak jí je. Nečekal jsem, že se tu budu hodit," pokrčil rameny a pak zaměřil pohled na dívku v mé náručí. Ještě pořád se třásla a neodtáhla se ani o milimetr.

"Už ode mě neodcházej," zaprosila pak.

"Nikam nepůjdu," slíbil jsem jí. A myslel jsem to vážně. Nikdo a nic mě z tohoto pokoje nedostane. Teruo pak Anori znovu prohlédl záda, která musel opět trochu vyčistit a pak se zaměřil na její ruku. Měl jsem pravdu, byla zlomená. Hned se u nás objevila sestra a ruku jí zasádrovala. A to všechno probíhalo v mojí náruči, protože se z ní Anori odmítala hnout.

"Záda ti doléčím zítra ráno, teď to musí ještě odpočívat. A ty se taky pokus si odpočinout. Teď tě nikdo nespustí z očí," říkal jí Teruo. Anori mu přikývla, ale neposunula se ani o kousek. Já ji políbil do vlasů a ochotně pohupovat v náručí. Málem jsem o ni dnes přišel. A to už znovu nikdy nedovolím!