Neznámý

Byla středa odpoledne a já seděla u Natori v obývacím pokoji a hrála si s dětmi s dřevěnou stavebnicí. Usmívala jsem se na ně, odpovídala na jejich otázky, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. Věděla jsem, že si pro mě Tren nepošle. Že nebude potřebovat mou pomoc. Že mě nechá v klidu doma, abych si mohla léčit kotník. Ale doufala jsem, že se mi alespoň občas ozve. V myšlenkách…jen na minutku. Abych věděla, že je v pořádku.
„Teto! Soustřeď se!“ vyrušil mě Danyho hlas.
„Dany, nebuď na tetu Anori zlý. Je hodná, že si s vámi vůbec hraje,“ okřikla ho hned Juana, která tu seděla s námi. Tim se zvedl ze země a přešel ke mně.
„Stýská se ti po stlejdovi?“ zeptal se mě a pohladil mě při tom po vlasech.
„Ano, broučku. Dělám si o něj starosti,“ přikývla jsem a jemně mu přimáčkla prst na nos. Tim se zahihňal a vrátil se ke své rozestavěné věži. Snažila jsem se více soustředit na děti a méně na Trena. Když byl čas na svačinu, běžely si děti vychutnat domácí puding a já na chvíli ulevila bolavým nohám. Klečela jsem několik hodin a už jsem měla trochu ztuhlá kolena. Na zaťukání na dveře jsem zareagovala jako první. A přestože bych neměla chodit otevírat, zkontrolovala jsem kukátkem příchozího. Byl to Patrik, proto jsem otevřela dveře a skočila mu kolem krku.
„Taky tě rád vidím, malá čarodějko,“ zasmál se a objetí mi vrátil. Jen jsem se usmála, podržela ho v pažích ještě chvíli a pak ho pustila. Hned jsem se dívala okolo, a doufala, že spatřím Trena. Jenže Patrik tu byl očividně sám. Hrdlo se mi bolestivě stáhlo. Když přišel Patrik sám znamená to snad, že mi přišel oznámit, … Patrik si nejspíš musel všimnout výrazu mé tváře, a tak rychle natáhl ruce před sebe v obranném gestu.
„Nemusíš se bát! Nic se mu nestalo. Když jsem od něj v Danteho sídle odcházel, byl živý a zdravý. Jen mě pro tebe poslal, že armáda bude naše rozkazy potřebovat hned a on ještě potřeboval mluvit s Dantem,“ vysvětloval rychle Patrik. Správně si vyložil, že si myslím, že mi přišel oznámit špatné zprávy.
„Takže mám jít hned teď? Bez rozloučení?“ ptala jsem se překvapeně.
„Tak mi to nakázal. Ale asi by se nic nestalo, kdybys mě přenesla do tábora a sama se sem vrátila a počkala na něj,“ prohrábl si Patrik vlasy a bylo vidět, že tuhle možnost zvažuje, přestože pro něj tvořila trochu komplikaci.
„Ne, půjdu s tebou rovnou. Když to tak Tren naplánoval…dej mi minutku, sbalím se,“ špitla jsem a zmizela dovnitř domu, abych si v rychlosti pobalila věci a dala sbohem Juaně, dětem a Airine.
„Brzy mi ho vraťte,“ špitla jsem do ucha Juaně, když mě na rozloučenou objímala. Ta mi jen s úsměvem přikývla. A pak jsem vzala Patrika za loket a přenesla nás do místa, kde moje armáda nocovala. Bylo to asi jen den od místa, kde byl náš tábor rozbalen obvykle. Očividně Dante Trena opravdu odvolal a přemístil, a proto pro mě hned poslal Patrika.
„Tak, co budeme dělat?“ zeptala jsem se opatrně a doufala, že Patrik ví, co a jak. Já totiž byla trochu zmatená. Patrik se pustil do vysvětlování. Chvíli jsem strávila tím, že jsem pomáhala zajistit rozmístění celého tábora a následně jsem odešla pomoct zdravotníkům. Když jsem viděla zraněné, nebylo mi zrovna dvakrát dobře a opravdu jsem litovala toho, že jsem Trena neviděla. Možná byl živý, ale co když byl nějak vážněji zraněný? Možná se teď bude pár dní zbytečně trápit. Jen těžko jsem odolala nutkání se s Trenem spojit pomocí myšlenek. Nejspíš nechtěl, abychom se potkali, jinak by to přece nějak zařídil. Nebo by mě kontaktoval on. A tak jsem se zaměstnala myšlenkami na práci. Noc jsem přečkala s Patrikem ve velitelském stanu a druhý den ráno dohlédla na správné sbalení všech našich věcí. Krátce po poledni jsme již dojeli do našeho běžného tábora, kde jsme se s Patrikem hned pustili do zařizování všech náležitostí a příprav na další postup. Přestože jsme měli od Trena naprosto podrobné plány a oba jsme tak nějak věděli, co máme dělat, zabralo nám všechno mnohem více času, než Trenovi. Domů jsem se přemístila až pozdě večer a úplně vyčerpaná. Dala jsem si rychlou sprchu, snědla jablko, protože doma nic jiného k jídlu nebylo a chystala se zalézt do postele. Vyrušilo mě klepání na dveře, ale tentokrát jsem byla trochu rozumnější a ignorovala ho. Nebylo pro mě bezpečné, abych komukoliv otevírala, když jsem byla doma sama. A Tren byl příliš daleko na to, aby mě ochránil. Neodvažovala jsem se rozsvítit si na cestu, abych k sobě nepřilákala pozornost toho někoho přede dveřmi, a tak jsem cestu do ložnice absolvovala v naprosté tmě. V ložnici jsem se posadila na okenní parapet a vyhlédla ven. Doufala jsem, že tak zahlédnu toho nočního návštěvníka. Samozřejmě jsem neviděla na vstupní dveře. Jen na přístupovou cestu. Ale měla jsem štěstí, protože během chvíle se do mého zorného pole dostal Simon s lucernou a něco volal. Nejspíš našeho hosta vyzýval k tomu, aby odešel. A ten neznámý mu vyšel vstříc. Nebyl to nikdo, koho bych tu předtím viděla. Měl stříbrné krátce ostříhané vlasy, mladou a pohlednou tvář a vypracované tělo, které dával na odiv v rozhalené tunice. I na tu dálku jsem si mohla všimnout, že jeho prsní a břišní svalstvo bylo perfektně vypracované. Zdálo se mi dokonce, že měl nějaké tetování, ale to jsem nebyla schopná identifikovat. Vypadal jako anděl, ale měl „bad boy“ image. Byl to démon, a ne zrovna nějaký nováček. Nepochybovala jsem, že s mečem, který měl v bohatě zdobeném vysokém opasku, uměl bojovat. Zajímalo mě, proč sem přišel, koho hledal a co si se Simonem povídal. Ale ven jsem nevyšla a ten neznámý muž najednou zvedl v obraně ruce a odcházel pryč. Rychle jsem odstoupila od okna, aby mě náhodou nezahlédl. Zároveň jsem se lehce připojila do Simonových myšlenek, abych se dozvěděla, že ten muž chtěl mluvit se mnou o něčem důležitém, a že věděl, že jsem uvnitř. Simon mu naštěstí vysvětlil, že v současné době, a hlavně v této noční hodině, žádnou návštěvu nepřijmu. Naštěstí o tom, že jsem tu sama bez Trena, se nezmínil. Ten neznámý muž se mi moc nelíbil, ale nepochybovala jsem o tom, že se dozvím, proč se se mnou snaží spojit. Rozhodla jsem se tyhle myšlenky hodit za hlavu do doby, než se vrátí můj snoubenec a raději si rychle zalezla do peřin. Nestihli jsme všechnu dnešní práci a zítra nás čekal stejně tak náročný den. Nechápala jsem, jak to Tren všechno zvládal, a zároveň chodil domů včas a s dostatkem energie, aby se mohl věnovat i mě.
 

*****

(Tren)

Věděl jsem, že tu není, hned, jak jsem překročil práh svého rodného domu. Trochu jsem doufal, že se Patrikovi vzepře a počkají tu na mě, ale zároveň jsem chápal, že v táboře jí bylo zapotřebí.
„Vítej doma, synku,“ usmála se máma hned, jak mě zaregistrovala a stiskla mě v pevném objetí. To jsem jí vrátil, ale myslel jsem hlavně na to, že přestože jsem se tu opravdu cítil doma, stejně se mi stýskalo po našem malém domku. A hlavně po ženě, která v něm na mě čekala. Pak jsem se přivítal i s Airine a nakonec s oběma kluky.
„Budeš si s námi strejdo hrát? Teta Anori to s námi nestihla dokončit,“ táhl mě Dany hned do obývacího pokoje.
„Dany, já jsem unavený. Vrátil jsem se z boje, potřeboval bych se vysprchovat a trochu najíst. A pak si s vámi můžu chvíli hrát,“ vysvětloval jsem a urychleně se vzdálil. Potřeboval jsem ještě chvíli pro sebe. V koupelně jsem se hodně přemáhal, abych v myšlenkách nekontaktoval Anori. Jistě měla s Patrikem plné ruce práce. A nejspíš neměla na hovory se mnou čas. Jinak by mě přece kontaktovala ona. V kuchyni na mě čekala přichystaná večeře. A přesto že to bylo jídlo, které jsem měl rád, přistihl jsem se, že mi vlastně chybí Anorina kuchyně. Vařila jednoduše, ale lehce a zdravě a já si na to tak zvykl, že mi naše jídlo připadalo trochu moc těžké. Dal bych přednost Anorině zdravější variantě. Což jsem před mámou samozřejmě neřekl. Chvíli jsem si pohrál s dětmi a máma mi pak nastínila, s čím vším by ode mě potřebovala pomoc. Ještě ten večer jsem se pustil do drobných oprav v kuchyni, než jsem se úplně vyčerpaný odebral do postele. Pod pokrývkou jsem našel Anorinu noční košilku. Nejspíš ji tu zapomněla, když se ve spěchu balila. Připadal jsem si trochu jako psychopat, ale nemohl jsem si pomoct. Zabořil jsem do ní hlavu a zhluboka se nadechl. Pořád voněla jako ona. Jako moje milovaná malá čarodějka. Tu noc jsem usínal s její košilkou v náručí. Celé ty tři dny, které jsem u mámy strávil, jsem opravdu makal, abych stihl udělat vše, oč mě požádala a nemusel se tu zdržovat o něco déle. Vážně jsem chtěl domů. Airine do mě sice celou dobu hučela, abych s ní přece jen strávil nějaký čas, ale úspěšně jsem se ubránil, i když to znamenalo, že na mě Airine byla naštvaná. Ještě v sobotu v noci jsem se sbalil a vyrazil do naší vesnice. Danteho průchody byly stále aktivní, takže jsem dorazil právě ve chvíli, kdy začalo svítat. Erik, který měl ten den službu, mi jen s úsměvem zasalutoval a nechal mě projít. Vklouzl jsem do domu tiše jako myška, na jídelní stůl položil čokoládu a květiny, které jsem pro ni pořídil jako dárek, a po špičkách se vydal do ložnice. Kde jsem našel svoji lásku, jak se rozvalovala polonahá v posteli. Prakticky na sobě měla pyžamo, nebo lépe řečeno jednu ze svých košilek, ale jak se v noci vrtěla, měla ji vrhnutou až nad prsa. Vystrkovala na mě ten svůj dokonalý zadek, což pro mě byla velká zkouška sebezapření. Ve kterém jsem naprosto selhal. Prostě jsem musel za ní. Chvíli jsem přemýšlel, jak to udělat, abych ji nevyděsil, ale pak jsem si řekl, že spí tak tvrdě, že jakýkoliv způsob ji probudí trochu šokem. Svlékl jsem si pásek od kalhot a tuniku, jinak ale zůstal oblečený, a vlezl si k ní do postele. Anori se ke mně hned přimkla. Bylo úžasné, jak byla v polospánku přítulná. A já ji jemně laskal a užíval si její přítomnost.
„Trene?“ protáhla po chvíli rozespale.
„Hmm, kdo jiný,“ škádlil jsem ji. Usmála se a přitiskla mi rty na klíční kost.
„Kolik je hodin?“ ptala se pak
„Něco po páté,“ oznámil jsem.
„Tak se ještě trochu prospíme, než budu muset vstát a jet do tábora? Ještě je brzy,“ zabroukala.
„Lásko, je neděle, nemusíš vstávat do tábora,“ líbal jsem ji do vlasů.
„Hmm, ale my jsme to s Patrikem všechno nezvládli. Nejsme tak výkonní jako ty. Takže tam musíme. Ale stačí, když vstanu na sedmou,“ broukala, ale ani neotevřela oči.
„Sundej si oblečení, a vrať se ke mně pod peřinu,“ pobídla mě pak. Tak takový rozkaz jsem splnil rád. Nebyl jsem sice unavený, přesto jsem nechal Anori spát a jen ji hladil po zádech. Protože samozřejmě hned, jakmile měla možnost, si mi přilehla na hrudník a znovu spokojeně usnula.
„Takže se mi to nezdálo a opravdu ses mi vrátil! Stýskalo se mi,“ zabroukala najednou Anori a přimkla se ke mně ještě pevněji.
„Mě se stýskalo víc,“ usmál jsem se. Očividně byla předtím tak rozespalá, že mě nerozeznala od snu.
„Kdyby se ti stýskalo víc, tak by ses mi ozval. Trnula jsem hrůzou, jestli jsi v pořádku,“ hubovala mě. Ano, teď už byla opravdu vzhůru.
„Ty ses mi taky neozvala, srdíčko,“ poukázal jsem na logický fakt.
„Jenže já seděla doma na zadku a hrála si s dětmi. Mě bys od ničeho nerušil. Zatímco ty jsi bojoval. Moje vyrušení tě mohlo stát cenné soustředění a tím i život,“ ubila mě argumenty. Ignoroval jsem fakt, že moc dobře věděla, že jsem poslední tři dny byl v bezpečí našeho domu. Věděl jsem, že se jí moc nelíbilo, že jsem tam zůstal bez ní, a tak jsem se rozhodl na to nepoukazovat a ustoupit jí.
„Jako vždy máš pravdu, lásko. Ale přesto je pravdou, že se mi po tobě moc stýskalo,“ broukal jsem smířlivě, zabořil jí hlavu do vlasů a zhluboka se nadechl. Tohle bylo daleko lepší než její opuštěná košilka.
„Vždyť já vím. Jen tě škádlím,“ usmála se a začala se protahovat.
„Pojedu do tábora s tebou a se vším vám pomůžu. Alespoň budeme dřív hotovi a zbyde nám čas i jen pro nás dva. Pokud nenastane nějaká nečekaná situace,“ navrhoval jsem jí. Měl jsem v hlavě představu společného klidného odpoledne.
„Obávám se, že spíš nastane ta nečekaná situace. Předpokládám, že jakmile se rozkřikne, že jsi zpátky, přijde si se mnou znovu promluvit ten neznámý muž,“ povzdechla si Anori, přestala se protahovat a vyskočila z postele. Musel jsem si pospíšit, pokud jsem ji chtěl chytit a stáhnout zpět do peřin.
„Jaký neznámý muž?“ ptal jsem se a držel ji uvězněnou pod sebou.
„Druhý den, co jsem tu byla sama, na mě pozdě v noci někdo klepal. Samozřejmě jsem nešla otevřít, když jsem byla doma sama, ani jsem si nerozsvítila, prostě jsem dělala, že tu nejsem. Vyběhla jsem do ložnice a sledovala z okna přístupovou cestu. Chvilku na to dorazil Simon a toho muže poslal pryč, že teď v noci s ním mluvit nebudu. Prý chtěl probrat něco důležitého. Od té doby se tu neukázal. A něco mi říká, že se s ním potkáme právě dneska,“ vysvětlovala mi Anori a poslušně ležela přitisknutá pode mnou.
„Hmm, jsem rád, že jsi byla tak rozumná a neotevřela mu. Ale nelíbí se mi, že s tebou chce někdo cizí mluvit. Ještě navíc v noci. To je divné,“ mumlal jsem si pro sebe, a přitom jí polibky kopíroval linii klíčích kostí.
„Lásko, té práce je tam sice málo, ale pořád tam musíme dojít. Patrik tam na mě čeká,“ smála se Anori a snažila se mi vykroutit.
„Dáváš mi košem kvůli jinému? Au!“ chytil jsem se hraně za srdce a snažil se tvářit ublíženě. Anori mě samozřejmě prokoukla, ale s drobným uculením přistoupila na moji hru.
„To víš drahý, instinktu neporučíš. Hrozně ráda shromažďuju hezké věci. A mít jen jednoho pohledného muže mi nestačí. Chci si jich pořídit stádo. A ty se pěkně vrať do své vitrínky, ať se mi neošoupeš,“ odzbrojila mě svou historkou. Vyprskl jsem smíchy, stejně jako Anori, nedokázal jsem udržet vážnou tvář.
„Já bych tě rád ošoupal,“ zavrněl jsem pak.
„Možná později. Teď musíme pracovat!“ připomněla mi znovu Anori.
„A pak že já jsem workoholik,“ protočil jsem oči, ale vstal z postele a pomohl na nohy i Anori. Ještě pořád trochu pokulhávala, ale kotník už neměla tak sytě fialový. Pomalu se to vracelo k normálu. Nejspíš si všimla, že se na ni dívám, protože mi svůj kotník lépe natočila.
„Řekla bych, že se to trochu lepší. A už to i mnohem méně bolí. Jsem ráda, trochu jsem se bála, že opravdu budu už navždycky kulhat,“ okomentovala to.
„Říkal jsem, že to chtělo čas. Brzy se to jistě srovná, lásko,“ objal jsem ji. Pak jsme se oblékli, něco rychle zakousli a Anori nás přemístila do tábora.
„Ahoj, už jsem si říkal, že máš na to naše rande zpoždění, ale chápu, že kvůli Trenovi dostanu košem,“ zavtipkoval Patrik na účet našeho zpoždění hned, jak jsme vstoupili do mého stanu. On už byl v plné práci. Všiml jsem si, že Anori vedle mě trochu ztuhla a po očku mě sledovala. Ale já pochopil, že to s tím rande byl jen vtip.
„Ve skutečnosti jsem dostal košem já kvůli tobě. A proto jsme tady,“ vrátil jsem mu to na stejnou notu. Tomu jsme se všichni společně zasmáli. Já si pak od nich zjistil potřebné informace a v rychlosti dodělal, co chybělo.
„Co kdybychom vyrazili domů dřív, než se na nás zase něco sesype?“ navrhl jsem a Anori mi se zářivým úsměvem přikývla.
 

*****

(Anori)

Prakticky už jsem Trena chytala za loket, že nás přemístím domů, když do stanu vešel jeden z míšenců a oznámil nám, že je tu nějaký muž a chce se mnou mluvit. Vyměnili jsme si s Trenem rychlý pohled, já přesně tušila, že sem dnes přijde.
„Pozvěte ho dál,“ přikývla jsem. Do stanu vešel muž a já v něm hned poznala toho démona. Krátké stříbrné vlasy, rozhalená tunika a tetování. Měl celkem jasné rozpoznávací znaky. Hned jakmile vstoupil, mě sjel pohledem od hlavy až k patě a pak nasadil spokojený výraz. Jako kdyby si prohlédl na tržišti nového koně a byl poměrně spokojený se zevnějškem. Drzoun jeden! Tren vedle mě přešlápl z nohy na nohu a strhl tak mou pozornost zpátky k sobě. Mračil se na příchozího a nedůvěřivě si ho prohlížel. Zároveň mi položil ruku na kříž a lehce mi v tom místě sevřel látku šatů. A mě bylo jasné, že to zatím nemá nic společného s tím, co nám přišel říct. Trenovi se prostě jen nelíbil jeho vzhled. Tahle jeho reakce byla typická pro situace, kdy vyhodnotil jiného muže jako pohlednějšího, než byl on sám. Což se překvapivě stávalo velice často. Tren o sobě neměl zase tak úplně vysoké mínění, takže jako potenciální soky hodnotil ostatní muže poměrně často. A tady navíc hrály roly jeho obnažené prsní svaly. Jenomže v mých očích se mému drahému snoubenci nerovnal ani po kotníky. V rámci svého myšlenkového pochodu jsem si všimla, že po mě Tren ani jednou nestřelil pohledem, sledoval jen příchozího. Přestože jsme měli myšlenky neustále přístupné jeden druhému, Tren mi nechával to největší možné soukromí. Na rozdíl ode mě, kterou měl v hlavě prakticky pořád. I teď jsem vnímala jeho žárlivost. Možná bych se nad tím měla zamyslet a trochu se omezit. Pro Trenův klid a moje větší pohodlí jsem udělala ještě jeden krok směrem k Trenovi a opřela se mu o bok. Tren kolem mě okamžitě ovinul jednu paži a věnoval mi rychlý pohled a krásný úsměv. Nově příchozí se pak zaměřil na Trena s Patrikem a zamračil se.
„Chtěl jsem mluvit jen s vyvolenou, míšenče, ne s celým procesím,“ zavrčel pak směrem k vojákovi, který ho přivedl.
„Pokud jdete v pracovní záležitosti, tak je plukovník Natori hlavním velitelem. Pokud se jedná o něco osobního, pak je zároveň mým ochráncem, takže trvám na jeho přítomnosti. Ostatní se případně mohou vzdálit. I když si nemyslím, že mám v plánu s vámi řešit cokoliv tak osobního, aby nemohli být přítomni,“ promluvila jsem. Trenovi cukly koutky v úsměvu.
„Přicházím v pracovní záležitosti, slečno. Přišel jsem si pro Siriomis,“ spustil hned. Páni, ten tedy nechodil kolem horké kaše. A zároveň mě jeho arogantní styl vystupování rozčiloval.
„Pro Siriomis? A kdo vás posílá?“ ptala jsem se okamžitě a byla připravená kdykoliv zareagovat, kdyby se jednalo o nějakou past.
„Čarodějky přirozeně. Psala jste jim, aby se o tu záležitost s ní postaraly. A tak poslaly mě, abych ji přivedl před tribunál,“ oznamoval.
„Drahý, naznačily ti čarodějky nějaký takový průběh?“ spojila jsem se v myšlenkách s Trenem.
„Vůbec ne. Ve skutečnosti ani na jeden z mých dopisů neodpověděly,“ oznámil mi Tren.
„Omlouvám se, jestli vám má nedůvěra bude připadat hrubá, ale jistě chápete, že v této situaci, kdy jsme byli vystaveni tolika různým iluzím, si vaše oznámení musím nejprve ověřit, než vám svěřím tak důležitého a nebezpečného zajatcem, jakým je Siriomis,“ oznámila jsem mu.
„Přirozeně, s tím jsem počítal. Každopádně bychom byli dál, kdybyste mě přijala již tenkrát ve vašem bytě,“ přikývl, ale zároveň na mě vyplivl výčitku.
„Patriku, zajisti mu prosím ubytování, dokud si neověřím jeho slova. A teď pokud nás omluvíte…,“ utnula jsem hrubě jeho návštěvu, ale upřímně mě vytáčel. Jak si mohl dovolit se mnou takhle mluvit?! Arogantní floutek! Není slušné někoho obtěžovat s pracovními věcmi u něj doma, a ještě v rámci nočních hodin, ale on to klidně podá tak, jako že je to moje vina a moje neomalenost. Ten muž vytáhl jedno obočí, ale nakonec se krátce uklonil a odešel s Patrikem ze stanu.
„Nevěřím, že by čarodějky poslaly takového arogantního osla,“ ulevila jsem si. Tren se vedle mě tiše zasmál.
„Taky mě překvapilo, jak drze s tebou mluvil. Ale cítil jsem z něj velice silnou magii, trochu odlišnou od obvyklé moci démonů. Je možné, že říká pravdu,“ oznámil mi pak Tren své pozorování. Bylo pravdou, že mě tak rozčílil, že na tohle jsem se zapomněla soustředit.
„Od toho máš mě, abych myslel na to, na co ty zapomeneš,“ políbil mě na tvář a já se usmála. Občas mi přece jen viděl do hlavy.
„Dnes to necháme být a pojedeme domů. Je neděle, Marion bude dost možná na nějakém zasedání nebo provádí rituály. Ale v pondělí už bychom ji mohly v Grinstonvillu zastihnout. Pojedete se mnou oba. Patrik se mnou smí dovnitř, u tebe si nejsem jistá, jestli to dovolí. Ale prakticky se to týká vězně tvé armády, takže by tě mohly nechat se účastnit. Souhlasíš?“ začala jsem rozhodovat a pak se otočila čelem k němu. Tren mě sledoval s pozdviženým obočím a mě došlo, že už mu zase rozkazuji. A tentokrát ve velkém. Provinile jsem si skousla ret.
„Jistě, souhlasím. Pojedu s vámi. Ale je to tvoje armáda, ne moje. Já jí jen velím. Takže si nemyslím, že mě pustí dovnitř. Ale pokud mě tam chceš, počkám před branami,“ přikývl nakonec Tren.
„Já bych tě ale chtěla mít s sebou, ne před branami,“ povzdechla jsem si a objala ho kolem pasu, abych si trochu vyžehlila svůj předchozí přešlap. Tren se okamžitě uvolnil a přitáhl si mě do pevného objetí.
„Tak bude muset Marion vylézt ze své čarovné chýše a sejít se s námi na neutrální půdě,“ zabroukal smířlivě. To mě rozesmálo a cítila jsem, že i on se směje.
„A pak budeme muset pořešit našeho nově příchozího,“ povzdechla jsem si. Díky tomu, že mě Tren stále objímal, jsem cítila, jak ztuhnul.
„Any, lásko, nechci, abys za ním chodila sama, ano? Raději bych u toho vždycky byl. Já ti sice věřím, že bys ho zvládla, ale stejně…“ žádal mě. Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho na čelo.
„Já jsem si všimla, jak mě zhodnotil pohledem. A tak trochu čekám, že se bude snažit. Ale ty se nemusíš ničeho bát, pro tebe to ani v nejmenším není soupeř,“ chlácholila jsem ho. Tren se okamžitě zatvářil provinile. Nejspíš proto, že jsem ho prokoukla, že žárlí.
„Promiň, já…“ začal se obhajovat, ale já ho umlčela polibkem.
„Kdyby si sem nakráčela nějaká cizí žena, a vystavovala by tu na odiv svá prsa, tak jako to dělá on, nesměl by ses k ní přiblížit ani na stovky metrů. Takže tě chápu a pokud to nebude nezbytně nutné, budu s ním komunikovat jen s tebou po boku. A kdyby něco, tak mu oznámím, že můj snoubenec je mnohem dokonalejší a pohlednější než on,“ ujistila jsem ho, že se pro to nezlobím. Trena moje poznámka nejprve pobavila, kdy mi předvedl jeden ze svých klukovských zářivých úsměvů. A ke konci bych řekla, že byl trochu v rozpacích. Zachránil ho Patrik, který se tu objevil a oznámil, že démon je ubytovaný, dávají na něj pozor dva muži naší armády, a dokonce se stavil u hlídky Siriomis a nabádal je k vyšší ostražitosti pro případ, že by nově příchozí chtěl Siriomis osvobodit.
„Skvělá práce, Patriku,“ přikývl Tren a Patrik s úsměvem zasalutoval.
„My jdeme domů, jdeš s námi?“ nabízela jsem se.
„Tvou nabídku na přemístění využiju rád, ať se nemusím zpátky plahočit na koni. Ale pak si půjdu odpočinout po svém. Ne že bych vás neměl rád, ale vypadáte, jako že se na sebe každou chvíli vrhnete a u toho být nemusím,“ škádlil mě. Jen jsem ho se smíchem pleskla po ruce. Pak jsem nás všechny tři přenesla na přístupovou cestu k našemu domu, kde se s námi Patrik opravdu rozloučil s tím, že se staví večer za Trenem něco s ním probrat. My tedy odešli dovnitř jen ve dvou.
„Patrik měl pravdu. Mám v plánu se na tebe vrhnout a on u toho opravdu být nemusí,“ zabroukal mi do ucha Tren. Ve skutečnosti jsem to ale byla já, kdo se prudce otočil a skočil Trenovi kolem krku. Okamžitě měl moje rty na těch svých.
„Tak ještě jednou a pořádně. Vítej doma, drahý,“ zašeptala jsem pak, když mě v náručí nesl na pohovku.