Co skrýváš?

Když jsme se usadili, vytáhl Tren svůj policejní odznak a začal té půvabné slečně pokládat otázky. Já ani nevím, co vlastně probírali, nevěnovala jsem jim pozornost. Soustředila jsem se na příjemnou atmosféru, která panovala v tomto malém krámku. Ze zamyšlení mě vytrhl až Trenův hlas ,,Tak nevadí, děkujeme za pomoc." Hmm, nic zajímavého jsem tedy nepropásla. Potřásla jsem si s tou dívkou rukou a omámeně vyšla na ulici. Hned jsem pocítila úlevu, když mi slabý větřík pročistil hlavu od všech těch sladkých vůní. Konečně jsem mohla zase jasně přemýšlet. ,,No jo, co se dá dělat, zkusíme ještě to druhé květinářství" řekl Tren unaveně a ztěžka dopadl za volant. Měla jsem dost strach, jestli tu cestu zvládne odřídit, vypadal vážně dost unaveně. A já bych nerada skončila někde ve sloupu. Musíme přece najít Miu. Spolkla jsem svoje obavy, nechtěla jsem se ho totiž dotknout a soustředil a se na cestu. V druhém krámku jsme byli za 5 minut. Provoz ještě nebyl tak hustý, takže jsem se na druhou stranu města dostali dost rychle. Vstoupili jsme do krámku, který byl mnohem větší, ale ne tak hezký a útulný, jako ten předchozí. Tenhle mi připadal naprosto obyčejný. Za pultem stál mladík se špatnou pletí a mastnými vlasy. ,,Přejete si?" zeptal se příjemným hlasem, který mě překvapil. U něho bych čekala hluboký přeskakující hlas, na ten medový hlásek. I když na mě tenhle krámek nepůsobil tak, jako ten první, rozhovor Trena a toho mladíka jsem neposlouchala, nezajímalo mě to. Vůbec na mě tohle prostředí působilo nezáživně, až nudně. Jenom podle Trenova výrazu jsem poznala, že jsme ani tady nepochodili. Opět. Ale bylo mi to celkem jedno. Odešla jsem na vzduch, ale ta znuděná nálada mě neopustila. Pomalu jsem obešla auto a nasedla na místo spolujezdce. Tren se za mnou chvilku díval a pak si rychle sedl na místo řidiče. Nastartoval, ale nejel na hlavní, jak jsem myslela. Proplétal se úzkými, rušnými uličkami směrem do centra. Sice mi to bylo stále fuk, ale něco mi nedalo a musela jsem se zeptat: ,,Kam jedeš?". Tren se na mě starostlivě podíval, než odpověděl: ,,Pojedeme do hotelu, ještě jsme tu neskončili. Ty si ale musíš nejdřív lehnout." Zašklebila jsem se, ale ospalá jsem byla. Nikdy předtím jsem si nevšimla, jak na mě působí různá prostředí. Nejdřív ta povznesená nálada a pak ta znuděná, která mě teprve teď začala opouštět. Zvláštní. Normálně se mi to nestává. Dojeli jsme k malému hotelu. Přistoupili jsme k recepci a objednali si pokoj. Bohužel měli pouze manželské apartmány a ve městě žádný jiný hotel nebyl. Tren se tedy obětoval, že bude spát na pohovce. Pokoj byl opravdu hezky zařízený, všechny barvy se k sobě perfektně hodili, až mě to fascinovalo. Než jsem se stačila vynadívat a odložit si bundu, byl už Tren v pokoji s tácem plným jídla. Do té doby mi nedošlo, jaký mám hlad. Snědla jsem skoro všechno. Když jsem zvedla oči od tácu, setkala jsem se s Trenovým zvědavým pohledem. Usmíval se na mě a otáčel v ruce krásně zeleným jablkem. ,,Asi jsem ti měla něco nechat." Zkonstatovala jsem a sklopila oči. ,,Nemám hlad" odpověděl Tren a usmál se ještě víc ,, a navíc jsem zachránil jablko!" a jako by to chtěl potvrdit, zakousl se do něj. Po večeři jsem si dala sprchu a usadila se u televize. Tren se posadil vedle mě a vypnul televizi, protože tam stejně nic nedávali. Chtěla jsem se na něco zeptat, ale předběhl mě. ,,Anori, zítra půjdu zase do toho prvního květinářství" řekl a podíval se z okna. ,,Jasně v kolik vyrazíme?" zeptala jsem se a snažila se skrýt obavu v hlase. Nechtěla jsem jít znovu ani do jednoho z nich. ,,Já půjdu sám!" řekl Tren pevně a podíval se mi zpátky do očí. Vydechla jsem úlevou, ale z Trena jsem měla docela strach, když se takhle tvářil, chtěla jsem aby se zase usmíval, moc mu to tak slušelo. Jakoby moje přání vyslyšel, jeho tvrdý výraz se roztáhl do konejšivého úsměvu. Že nemusím jít byla sice dobrá zpráva, ale zase se objevila moje zvědavost a já se musela zeptat: ,,Proč?". ,,Anori" povzdechl si Tren a úsměv mu zase zmizel ,,Jak si se cítila v těch květinářstvích?" Sice jsem nechápala, jak to s tím souvisí, ale odpověděl jsem: ,,Divně, v tom prvním tak jako povzneseně a v tom druhém znuděně. Nevím tohle se mi nikdy předtím nestalo". Zkonstatovala jsem rychle a podívala se do jeho znovu vážně tváře. Pohled mi sklouzl na moje ruce složené v klíně a zamračila jsem se. Nechtěla jsem před ním dávat najevo, že nejsem tak silná, jak ukazuju. Ale nemohla jsem si pomoct, nechtěla jsem mít před ním tajemství. Nechápala jsem proč to tak cítím. Pak jsem si uvědomila, že už je docela dlouho ticho. Vzhlédla jsem a viděla Trena, jak se na mě upřeně dívá, s takovým zmučeným výrazem. ,,Víš" začala opatrně ,,ty jsi až moc vnímavá. Existuje spousta věcí, o kterých nevíš. A ani vlastně nesmíš vědět. Tohle zrovna patří mezi ně." Dořekl a odešel do koupelny, čímž jasně ukončil debatu, i když jeho tvář prozrazovala, že by chtěl hrozně moc pokračovat. To si dělá srandu! Řekne mi tohle a čeká, že já jenom pokrčím rameny a nechám to být? Úžasný mám o čem přemýšlet. Nasupeně jsem vstala a odešla do ložnice. Třískla jsem za sebou dveřmi. Lehla jsem si a snažila se usnout.Slyšela jsem, jak se opatrně otevřeli dveře, pak slabý povzdech a tiché žuchnutí, jak se dveře zase zavřely. To asi Tren se šel podívat, jestli jsem v pohodě. Asi mu to přišlo líto. To by teda mělo. Nemusí si dělat starosti! Opravdu mi to nemusel říkat. Fakt se neusne líp, než s nerozluštěným tajemstvím. V tu chvíli mi spadla víčka a já upadla do spánku plného neklidných snů.

*****

Když jsem se ráno vzbudila, šla jsem hledat Trena. Trochu mě znervóznilo ticho a prázdnota pokoje. Na pohovce ležel lísteček. Trochu mě to uklidnilo, ale ne natolik, aby se i přestaly klepat prsty. Musela jsem se 2x zhluboka nadechnout, abych si ho mohla přečíst. Překvapilo mě to úžasně úhledné písmo. Nikdy jsem si nevšimla, jak krásně píše.Když jsem přestala žasnout nad jeho rukopisem, začetla jsem se do obsahu: Anori, nechtěl jsem tě budit, jel jsem do toho květinářství. Vrátím se kolem poledne. Dávej na sebe pozor! Tren. No, úža. Kdyby si odpustil tu poslední poznámku, byla bych v pohodě. Z mých vražedných myšlenek mě vytrhl zvuk telefonu. Rychle jsem běžela a zvedla sluchátko: ,,Haló?" zeptala jsem se. Myslela jsem, že je to Tren. ,,Anori? Anori?!" ozval se ustrašený a zničený ženský hlas. ,,Mio?" došlo mi náhle. ,,Mio, kde jsi," zeptala jsem se se stejnou panikou v hlase, s jakou mi ona odpověděla: ,,Anori, jsem v nějaké tovární hale, já…." Najednou její hlas ztichl, ozval se smích, pekelný smích a sluchátko ohluchlo. V tu chvíli se se mnou zatočil svět. Měla jsem temno před očima, když i z ruky vypadlo sluchátko a podlomila se mi kolena. Začala jsem se sesouvat k zemi.

*****

Ráno jsem vstal brzy. Anori ještě spala. Díval jsem se na ní dobrou půl hodinu. Byla opravdu krásná. Tiché zaklepání na dveře mě vytrhlo ze zamyšlení a já šel otevřít, stála tam drobná hosteska a podávala mi tužku a papír, které jsem si objednal. Rychle jsem načmáral vzkaz a vyběhl z pokoje. Nasedl jsem do auta a rozjel se. Byl jsem zrovna v půli cesty do prvního květinářství, když jsem měl vidění. Rychle jsem obrátil auto a plnou rychlostí se začala vracet k hotelu. By jsem zpátky během 2 minut. Proběhl jsem recepcí a schody bral po třech. Vběhl jsem do pokoje zrovna ve chvíli, kdy Anori zbledla. Viděl jsem, jak se jí protočily panenky a vypadlo jí sluchátko z ruky. Stál jsem tam, neschopný pohybu a díval se, jak se jí podlomila kolena a začala se kácet k zemi. V tu chvíli jsem vyrazil a na poslední chvíli ji zachytil. Zvedl jsem ji a odnesl do postele. Byla lehoučká, jako pírko. Pohled na ni mě bolel. Takhle zmučená, co bych dal za to, aby se teď usmála. Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Zrovna já! Nechci jí ublížit! Už jsem ten pohled nevydržel. Nechal jsem ji tam o samotě a šel se podívat, jestli dokážu zjistit číslo, toho posledního hovoru.

Omlouvám se, dougám že mě nezabijete a pokusím se co nejdříve vydat další dílek