Tvrdá rána přijde vždycky uprostřed něčeho krásného

Tak, jak jsem slíbila, mám tu pro vás další díleček cyklu. Vybrala jsem variantu jednoho dlouhého dílu, tak snad vám to nebude vadit. Kdyby jo řekněte a já vám to rozdělim XD, ale myslím že nebude problém, přeji krásné počteníčko!!

Probudila jsem se do krásného teplého rána, ale neměla jsem z toho vůbec žádnou radost. Moc dobře jsem si pamatovala, co se stalo, než jsem omdlela. A taky jsem věděla, co musím teď hned udělat. Zvednout se a jít hledat Miu. Prudce jsem se posadila. Hlava se mi zatočila, ucítila jsem ostrou bolest v žaludku a žuchla jsem sebou zase zpátky do polštářů. Tak takhle to nepůjde. Chvilku jsem počkala, až se mi nebude tak strašně motat hlava a pomalounku jsem se posadila. Hlava se mi točila, ale už to nebylo tak strašné. Pomalu jsem sundala nohy z postele a postavila se. Nohy jsem měl vratké, tak jsem se chytila okraje postele a pomalu, krůček po krůčku, jsem ručkovala ke dveřím. Když mi došla opora v podobě kraje postele, zbývaly mi ještě asi tak 4 metry. Opatrně jsem se odrazila a udělala krok vpřed. Únavou se mi klepala kolena a po dvou krocích jsem sebou švihla o zem. Už jsem neměla sílu ani někoho zavolat na pomoc. Prostě sem tam jenom tak bezmocně ležela.

*****

Díval jsem se na televizi, ale vůbec jsem jí nevěnoval pozornost. Moje myšlenky stále létaly vedle do pokoje, kde spala Anori. Nemohl jsem dostat z hlavy vzpomínky na její nepřirozeně bledou tvář. A jak tam jenom bezvládně ležela. V noci sebou začala házet a křičet. Na jednu stranu to bylo dobře, aspoň dala najevo, že ještě žije. Ale když jsem ji šel zkontrolovat, zjistil jsem, že má horečku. Musel jsem ji osprchovat a převléknout, protož byla celá upocená. Horečku jsem jí pak srazil prášky. Teď už byla dlouho zticha, což mi přišlo docela divný. Zrovna když jsem přemítal, jestli jí mám jít zkontrolovat, ozvala se z ložnice tupá rána. S těmi nejhoršími představami co se mohlo stát, jsem se vymrštil z pohovky a běžel vedle. Rozrazil jsem dveře a uviděl Anori, jak leží na zemi a těžce oddychuje. Pomalu jsem k ní přistoupil a opatrně ji zvedl do náruče. Chtěl jsem ji položit zpátky do postele, ale ona sebou začala házet a kroutila přitom hlavou, čímž mi znemožňovala ji pořádně držet. ,,Co je?" zeptal jsem se nabroušeně ,,Měla jsi mě zavolat, když jsi chtěla jít pryč. Teď si musíš odpočinout." Řekl jsem a položil jí přitom na postel. ,,Ne!" zaprotestovala tiše. Zakroutil jsem hlavou, jako že ne,a obrátil se k odchodu. ,,Trene….prosím." zlomil se jí hlas a ozval se vzlyk. Nad zvukem jejího pláče se mi zajíklo srdce. Otočil jsem se a uviděl její zmučený výraz. Tohle zabolelo, jako rána kladivem. Vědět, e to já jsem jí ublížil, to bylo strašné. Posadil jsem se k ní na postel. ,,Trene, já musím….." zajíkla se, ale rychle pokračovala ,,Mia…ona…volala…" začala zase natahovat. ,,Pšt" utěšoval jsem jí a prsty jí utíral slzy. ,,Všechno vím, zjistil jsem si to. Tým už jí hledá, ale ty musíš odpočívat." Vysvětlil jsem jí něžně a doufal, že to pochopí. ,,Ne!" ozvala se přísným hlasem. ,,Půjdeme taky!" Povzdechl jsem si. Nemělo smysl se s ní hádat. ,,Dobře, ale pod podmínkou, že něco sníš. Jsi strašně hubená." konstatoval jsem nakonec. ,,Platí, ale nejdřív se musím umýt." řekla s pokusem o úsměv a posadila se. Obličej se jí křečovitě stáhl, když se jí zase zamotala hlava. Rychle jsem jí zvedl do náruče a nesl do koupelny. Omotala si ruce kolem mého krku, ale bylo to z opatrnosti. ,,Neboj, já tě nepustím." Řekl jsem trochu uraženě. ,,Já ti věřím." Řekla omluvně, ale ruce nespustila, místo toho si mi opřela hlavu o hruď. Nechal jsem jí, nebylo to nepříjemné. Vlastně se mi to líbilo. Moc se mi to líbilo. Odnesl jsem jí do koupelny a tak jí posadil na stoličku. ,,Kdyby něco, tak zavolej." Řekl jsem a nechal ji tam samotnou. Ona si ani neumí představit, jak moc rád bych slyšel, že potřebuje pomoc. Usadil jsem se k televizi a pustil si nějakou vědomostní soutěž, abych utišil nutkání jít tam za ní. Asi za 10 minut se k mé radosti z koupelny ozvalo nesmělé ,,Trene?". Usmál jsem se svému štěstí a vešel do koupelny. Zůstal jsem opařeně stát ve dveřích. Až tohle jsem opravdu nečekal. Anori seděla na té samé stoličce jako předtím, ale byla spíš polonahá, než polooblečená. Přes rozepnutou halenku a napůl natáhnuté jeany sem mohl vidět celou její nádhernou postavu, všechno, co normálně schovávala. ,,Můžeš mi pomoct?" zeptala se s ruměncem na tváři. ,,Jestli ti to nevadí." Odpověděl jsem stále přikovaný na místě. ,,Stejně si mě už viděl" konstatovala s pohledem upřeným na svoje čisté oblečení. ,,Promiň, ale měla jsi horečku a já myslel, že to takhle bude lepší, já…se…" začal jsem se obhajovat, ale přerušil mě její smích, v tuhle chvíli ten nejkrásnější zvuk na světě. ,,Nevadí a pomůžeš mi teda?" zeptala se znovu a otřásla se zimou. Konečně jsem se odlepil z místa a rychle jí pomohl se obléct. Snažil jsem se dotýkat se jen oblečení, ale neubránil jsem se letmým dotykům. Buď si toho nevšimla (o čemž jsem pochyboval) a nebo jí to nevadilo. Když jsem jí oblékl, objala mě kolem krku, abych jí mohl vzít do náruče. Odnesl jsem jí ke stolu a postavil před ní tác s jídlem, který jsem předtím objednal. Anori něco málo snědla, podle až moc málo, ale nechtěl jsem jí buzerovat a s mojí pomocí do sebe dostala hrnek čaje. Po jídle se pomalu postavila na nohy a přešla ke dveřím. ,,Tak jdeme?" zeptala se. Bylo mi trochu líto (no dobře, bylo mi to hodně líto), že jí už ji nemusím nosit. Ona mi ale hned zase udělala radost, když zase zčervenala (ten odstín ji moc slušel) a natáhla ke mně ruce. ,,Po schodech mi budeš muset trochu pomoct. Nemusíš mě nést celou dobu, aspoň kousek." Řekla potichu, zatímco jsem ji bral do náruče. ,,prosím tě, těch tvých pár kilo unesu jako nic." Řekl jsem se smíchem, přitiskl si ji blíž k sobě a vyrazil ze dveří.

*****

Probudila jsem se do naprosté tmy. Strašně mě bolela hlava. Ten, kdo mě unesl mi dával nějaké prášky. Byla jsem po nich strašně unavená a otupělá. Už mě tu držel 2,3 dny? Nebo tak nějak? Já nevím. Absolutně nemám pojem o čase. Je den? Noc? Pokusila jsem se postavit. Šlo to špatně, ale šlo to. Pomalu jsem podél zdi hledala nějaký východ. Byla jsem strašně zesláblá únavou a nedostatkem jídla.Sunula jsem se pořád dál a začala mě zachvacovat panika, protože jsem nic nenahmatala, jen holé zdi. Zoufalstvím jsem šla stále rychleji a rychleji, až jsem konečně něco nahmatala. Bylo to na dotyk chladné, asi něco kovového. Jela jsem prsty podél, až jsem nahmatala něco, co připomínalo kliku. Že by dveře? Zkusila jsem, jestli není zamčeno. Nebylo. Světlo z dlouhé chodby mě oslepilo, musela jsem chvilku počkat až si moje oči zvyknou. Opatrně jsem vykoukla zpoza dveří a když jsem nikoho neviděla vyběhla jsem z místnosti. Sáhla jsem si na krk a nahmatala svoje leésa. Trochu se mi ulevilo, když mnou projela vlna energie. Teď už jsem mohla jít vzpřímeně a nemusela se přidržovat zdi. Došla jsem k dalším dveřím, které opět nebyly zamčené. Opatrně jsem vešla dovnitř a rozhlédla se. Uvnitř to vypadalo jako tovární hala, ale naprosto prázdná. Jediné, co upoutalo mojí pozornost byl telefon, pověšený hned vedle dveří. Rychle jsem po něm drapla a vydechla úlevou, když jsem zjistila, že funguje. V tu chvíli jsem v chodbě zaslechla kroky a úleva byla okamžitě pryč. Rychle jsem vytočila telefonní číslo a doufala, že to někdo zvedne, nejlépe komisař Natori. Hned po druhém zazvonění to někdo zvedl. ,,Haló?" ozval se hlas mojí sestřenice. ,,Anori?, Anori?!" zavolala jsem poplašeně. Co ta tam sakra dělá? ,,Mio?" ozvalo se po pomlce vyděšeně. ,,Mio, kde jsi?" ,,Jsem v nějaké tovární hale, já….." v tu chvíli mi vyletělo sluchátku z ruky a se smíchem jsem dostala ránu do hlavy, která mě omráčila.

*****

Probrala jsem se opět do naprosté tmy. Chvíli jsem poslouchala, ale neslyšela nic, než svůj vlastní zrychlený dech. Chtěla jsem zvednout ruce, ale nešlo to, ozvalo se jen slabé zarachocení. Jsem spoutaná? Došlo mi v panice. Taky jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi něco chybí. No jistě! Moje leésa bylo pryč. Tentokrát si ten někdo dal pozor. Taky to ale znamenalo, že patří do mého světa. Slyšela jsem, jak se někdo tiše zasmál a otočila tím směrem hlavu. Neviděla jsem nic, jen stín. Stín! Došlo mi po chvilce. ,,Konečně si na to přišla!" ozval se samotový hlásek a ten stín přistoupil blíž ke mně. Nebála jsem se ho, ale instinktivně jsem se přitiskla blíž ke zdi. Stín prošel kolem a mě a zastavil se u protější zdi. Uslyšela jsem slabý zvuk, jak jsem později poznala, bylo to škrtnutí sirkou. Proč zapaluje oheň sirkou? Přemýšlela jsem. V tu chvíli mě zachvátila šílená bolest. Prostupovala mi celým tělem, ale já jsem věděla, že je to jen v mé hlavě. Jen v mé hlavě! Opakovala jsem si stále dokola. Připadalo mi to jako věčnost, když bolest povolila a já se zhroutila k zemi, teda kam až mi to řetězy dovolily. ,,Mučit tě je tak snadné. Čekal jsem od tebe mnohem víc." Ozval se nade mnou ten sametový hlas. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem snad to nejkrásnější stvoření na světě. Každému by se nad ním rozbušilo srdce a musel by ho milovat, ale já ne. Pro mě to byl nepřítel, kterého jsem se musela zbavit. ,,Ty jsi tak naivní. Proč by ses mě chtěla zbavit?" otázal se ten tvor znovu a mě došlo, že mi čte myšlenky. Sakra byla jsem moc slabá na to abych si je chránila. A on to moc dobře věděl. Dělalo mu to radost, že se mu nemůžu bránit, normálně bych ho rozsekala. ,,Ty mi neodpovíš?" zeptal se znovu a ústa se mu stáhla do úšklebku, když mě zase začal mučit pomocí myšlenek. ,, Protože si můj nepřítel a chceš se zbavit ty mě!" odpověděla jsem navztekaně, když jsem mohla zase popadnout dech. ,,Nic nechápeš!" zasmál se zase. Už mi začínal pomalu lézt na nervy. Nevím odkud, ale najedou vytáhl bič a pořádně mě s ním třískl. Sykla jsem, ale jinak na sobě nedala znát svou bolest. ,,Co nechápu?" můj zájem mu očividně udělal radost, protože hned odpověděl. ,,Mě nejde o to zničit tebe." ,,A koho?" zeptala jsem se rychle, ale bohužel mi to začínalo docházet. ,,No přece tvojí sestřenici. Anori. Má velké předpoklady." Řekl a znovu mě udeřil ,,A to se mi nelíbí." Následovala série úderů, po kterých mi zbylo mnoho ran a já pomalu začala ztrácet vědomí.,,Ale no tak, snad mi tu teď neomdlíš!" vysmíval se mi. ,,Jak si to myslel s Anori?" Ona přece nemůže být ta vyvolená! Ona ne! Prosím! ,,Tvé prosby jsou zbytečné. Ona JE ta vyvolená! A proto musí být odstraněna!"jeho hlas se na konci zatvrdil. Opět nevím odkud ty vytáhl, ale najednou mě začal na odhalené hrudi pálit žhavým uhlíkem. Z úst se mi vydralo zasyčení. Jeho úsměv z mojí bolesti náhle pobledl. Ve vteřině zmizel i se svými mučícími nástroji, zbyla tu po něm jenom modrá koule, která mi najednou zajela do hrudi a já začala ztrácet vědomí. Sakra! Tohle kouzlo mi vysávala mojí životní energii. Nebyl to tedy žádný začátečník, tohle je totiž dost náročná magie, mám proti sobě silného soupeře. Víka už mi těžkla, když jsem uslyšela výkřik ,,Mio!" Tenhle hlas musel patřit jedině Anori. Nemůže tu teď být, musí zmizet! Nevím jak on může být daleko. Donutila jsem se otevřít oči a viděla, jak ke mně běží Anori, hned za ní Tren a potom celá policejní eskorta. To bylo poslední, co jsem viděla. Cítila jsem jenom ruce na svém obličeji a slyšela slova útěchy. Potom mě něčí silné paže zvedly a nesly mě pryč. Pak jsem ztratila vědomí.

*****

Běžela jsem dlouhou chodbou jak nejrychleji jsem mohla. Tren běžel hned za mnou a ruce měl nepřirozeně natáhlé dopředu pro případ, že bych upadla. Za námi běželo ještě asi 20 policistů z vládní eskorty. Chodba, kterou jsme běželi, se mi moc nezamlouvala, a tak jsem stále zrychlovala, abych už byla venku. Chodba konečně začala končit velkými dubovými dveřmi. Prudce jsem je rozrazila. Kdyby byly zamčené, udělala bych si pořádný otřes mozku. Srdce mi úlevou poskočilo, když jsem na konci neveliké místnosti zahlédla Miu. Hned se ale zase bolestně stáhlo, když jsem viděla, jak je zubožená. Všude po těle měla spoustu ran a nejvíc mě šokovala vypálená skvrna na hrudi. ,,Mio! Zavolala jsem na ni a rychle k ní doběhla. Začala jsem ji hladit po tváři a šeptat jí slova útěchy. Slyšela jsem za sebou Trena, jak vydává rozkazy, aby to tu celé prohledali. Pak přešel k Mie, vzal ji do náruče a pokynul mi, abych s ním šla pryč z tohoto labyrintu.

Doufám, že jste si dílek užili, na další si budete muset nějakou dobu počkat. Se školou a divadlem moc času nemám, ale budu se snažit. Jinak na obrázku můžete vidět, jak asi přibližně vypadá tvář Mii :).