Kdo je Mona?

Tak vám sem házím další díleček, jako omluvu za dlouhé čekání je zase o trochu delší, než obvykle. Pěkné počteníčko:

Nakonec jsem v kuchyni strávila více než 2 hodiny. Pak jsem uvařila velký hrnek čaje a šla k němu do pokoje. Tichounce jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř. V pokoji byl klid, vypadalo to, že si Tren čte. Zavřela jsem za sebou a přistoupila k němu. Knížka měla pěkně barevný obal, ale písmu jsem nerozuměla. Jeho dech byl až nepřirozeně vyrovnaný a zdálo se mi, že už dlouho neotočil stránku. Sklopila jsem mu tu knížku a musela se usmát. Spal. Byl unavenější než dával najevo. Vzala jsem mu ji z ruky, založila a odložila ji stranou. Sedla jsem si k němu na postel a pozorovala jeho uvolněnou tvář. Byl andělsky krásný. Vzpomněla jsem si, co říkal o svém otci. Určitě má tvář po něm. Neodolala jsem a pohladila ho po vlasech. Zastavila jsem se na temeni, kde by měla být velká rána nebo minimálně aspoň velká boule. Nic tam ale nebylo, jakoby se dneska dopoledne nic nestalo.

Za oknem vysvitlo sluníčko a jeho paprsky se mu odrážely ve vlasech v nejrůznějších odstínech hnědé. Hrála jsem si s prameny jeho vlasů a přemýšlela, jestli ho víc naštve, když ho vzbudím nebo když ho nevzbudím. Po dlouhé chvíli jsem se rozhodla pro něžný budíček. Pomalu jsem se nad něj naklonila, každou ruku položila z jedné strany jeho těla a přiblížila svůj obličej k jeho. Velmi opatrně a něžně jsem ho políbila. Otevřel svoje nebesky modré oči, ale ještě nebyl úplně vzhůru. Líbala jsem ho tedy tak dlouho, dokud mi nezačal polibky oplácet. Pak jsem se od něj odtrhla. "Tak už jsi vzhůru, Šípková Růženko?" usmála jsem se. "Ještě ne tak úplně" řekl s pohledem smutného štěněte.Sklonila jsem se, abych mu dala další probouzecí polibek, ale on mě strhl do polštářů
a přetočil se, takže teď byl nade mnou. Překvapeně jsem zamrkala. Tren se posunul blíž ke mně a pro změnu začal líbat on mě. Podpíral se na loktech, aby mě pod sebou nerozmačkal, ale stejně se naše těla na sebe těsně lepily. Jazykem zkoumal každý koutek mých úst, a jen občas mě pustil, abych se nadechla. Rukama se začal přibližovat k ramínku od šatů, když v tom někdo bez zaklepání vtrhl dovnitř. "Co potřebuješ tak důležitého, Airine?" zabručel Tren otráveně a stočil pohled ke své sestře, která stála ve dveřích a usmívala se. "Máš jít hned dolů. Juana chce s tebou mluvit. Vlastně s vámi oběma."
Odpověděla s oslňujícím pohledem a zmizela tak rychle, jako se objevila. Tren si povzdechl, sedl si na kraj postele a začal si obouvat boty. Klekla jsem si za něj, objala ho a políbila na krk. Jedním ladným pohybem si mě přesunul do klína. "Je to pech, mít mladší sestru" zamumlal. "Proč? Airine je moc milá" nesouhlasila jsem. Měla jsem jeho sestru moc ráda, i když jsem jí znala jenom chvilku. Zamyslel se nad mojí odpovědí a nejen tou nahlas vyslovenou, mezitím jsem mu srovnala límec od košile. Chtěla jsem mu zapnout i knoflíčky, ale pak jsem si to rozmyslela a svěsila ruce. "Ty je nezapneš?"zašeptal. "Ne, takhle ti to sluší mnohem víc" políbila jsem ho na holý krk. "Měli bychom jít dolů" povzdechl si po chvíli. "Dobře, tak ať na nás nečekají" vyskočila jsem na nohy a vytáhla Trena sebou. Jen se usmál, vzal mě za ruku a vedl do jídelny, kde už na nás všichni čekali. Kývla jsem jim na pozdrav a sedla si na volnou lavici. Tren se posadil vedle mě a objal mě kolem pasu. "Takže kdy plánujete odjet k Dantemu?" zeptala se nervózně Juana. "Původně jsme chtěli dnes odpoledne, ale vyskytla se jistá komplikace, takže to necháme na ráno." Odpověděla jsem. "Jaká komplikace?" "No.." začala jsem, ale nevěděla co říct. Tren se rozhodl mě rytířsky zachránit "Objevil se Darik a zaútočil na Anori, ale zpacifikovali jsme ho" řekl s úsměvem, s významným pohledem na mě a hlavně s velkým důrazem na slovo my. Nik překvapeně vykulil oči, ale nijak to nekomentoval. "No..je tu ještě jiný problém, před kterým by bylo dobré…tak jako…utéct" pípla nesměle Airine. Pochopila jsem proč tak nesměle hned, jak jsem zachytila Trenův vražedný výraz. Slovo utéct asi neměl ve svém slovníku.Stiskla jsem mu ruku, aby jí neřekl něco ošklivého. "Co je to za problém?" zeptala jsem se jí. "No..ona totiž přijede Mona" vysoukala ze sebe konečně. "Cože?" ozval se Nik, asi taky o ničem nevěděl. "Mona? Co ta tu chce?!" zavrčel nenávistně Tren. Trochu jsem se přikrčila, nikdy nechci, aby s takovou nenávistí mluvil o mně. Chlácholivě mi stiskl paži, zase si četl moje myšlenky. "No, co by asi tak chtěla?" zeptala se Airine otráveně. "Hmm, to máš pravdu" byla jeho jednoduchá odpověď. "Kdo je Mona?" ptala jsem se.
Všichni se na mě podívali se soucitem v očích. Zabodla jsem pohled do Trena. Uhnul očima a tiše odpověděl "Nikdo"Otočila jsem se "Niku? Airine?" ale ani oni my neodpověděli, jen zakroutili hlavou a sklopili pohled. Co to bylo za osobu, že mu nikdo nechtěl nic říct? "Juano?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. "Mona je…" začala Juana, ale už jsem nic neslyšela přes vodopád cizích slov, které na mě Tren vychrlil pomocí myšlenek. Myslela jsem, že mi praskne hlava. "Trene!" vyjekla jsem a chytila se za spánky. Hned s tím přestal, ale zůstal napjatý. "Trene, přestaň s tím. Má právo to vědět!" klidnila ho Juana přísným hlasem. "Nevím jestli je dobré ji tímhle zatěžovat" bránil se. Nešťastně sem na všechny pohlédla, jako poslední jsem se zastavila u něj. "Mona…je…moje…" zmlkl. "prosím, dořekni to!" žadonila jsem. "Je to moje bývalá snoubenka" vysoukal ze sebe a já na něj zůstala nevěřícně zírat. "A proč přijde?" zeptala jsem se šeptem. Tren mě objal pevněji a pohladil po tváři. "Doslechla se o tobě a chce dostat Trena" zašeptala Airine nazpátek. Tentokrát jsem pevněji stiskla já jeho. "Neboj, já se nedám" chlácholil mě Tren. "A proč tě chce dostat? Proč byla tvojí snoubenkou?" ptala jsem se. Tren si povzdechl, bylo vidět, že mi to říct nechce, ale bude muset. "Už je to dost dlouho, kdy jsme byli snoubenci. Miloval jsem ji, nebo jsem si to aspoň myslel. Ale s porovnáním s tebou to nic nebylo. No…a potom prostě zmizela. Poslala mi zprávu, že si bude brát někoho jiného. A teď pravděpodobně žárlí." Obeznámil mě Tren se situací. "Jenže problém je v tom, že už byli zasnoubeni. Podle toho má na něj větší právo než ty" dodala k tomu Juana. "Na to nemusí být dva?" zeptala jsem se. Všichni se na mě nechápavě otočili. Nikdo mojí otázku nepochopil. "Jako, že s tím nemusí souhlasit oba?" upřesnila jsem to. Juana chápavě kývla hlavou. "K zasnoubení ano, ale oni už mají po zásnubách a od těch už k svatbě není daleko" objasnila mi to. Nejistě jsem se otočila na Trena. "Já k tomu nikdy nedovolím!" políbil mě do vlasů. "Ani my ne!" přizvukovala k tom Juana. "Jo, já chci mít za ségru tebe, ne nějakou fiflenu" přidala se Airine. "Nás už se nezbavíš" smál se nik. Musela jsem se zasmát s nimi. Oni teď byli moje rodina. A měli mě rádi. "Já nejvíc" zašeptal mi Tren do ucha tak, abych to slyšela jenom já. "Takže, kdy přijede?" zeptal se Nik, když se přestal smát. "Asi za 2 hodiny" odpověděla Airine. "Dobře, pak sejdeme dolů" povzdechl si Tren a vyběhl se mnou do svého pokoje. Hned za dveřmi mě přimáčkl ke zdi a vášnivě mě políbil. Pak, jakoby se nic nestalo, si sedl na postel. Stála jsem u té zdi, stále celá omámená z toho polibku. "Nepůjdeš si sednout?" zasmál se. Konečně jsem se odlepila a přešla k posteli. Strčila jsem do něj, aby si lehl a stulila jsem se mu u boku. Smutně jsem si povzdechla. "Co tě trápí?" ptal se a hladil mě po tváři. Jen jsem zakroutila hlavou. "Víš, že mi to můžeš
říct" naléhal na mě. "Je to taková blbost, budeš se zlobit" schovala jsem si obličej do vlasů. "Na tebe se nikdy nebudu zlobit" zašeptal a odhrnul mi vlasy z tváře. Dlouho jsme se dívali jeden na druhého, až jsem to vzdala. "No, víš, napadlo mě, jestli jste spolu…něco…" nedořekla jsem, ale on to pochopil. "Já se nezlobil kvůli tvojí otázce a ty si zase nevezmeš k srdci mojí odpověď, ano?" Jen jsem přikývla. "Vlastně to byla moje první holka, se kterou jsem se vyspal" řekl s pohledem upřeným z okna. Zalapala jsem po dechu. "Pamatuj, co si mi slíbila" připomněl mi. Snažila jsem se zklidnit svůj dech, ale moc mi to nešlo. Tren se nadzvedl a překulil tak, že jsme teď leželi úplně stejně jako předtím, než nás Airine vyrušila. "Anori, není důležité, co bylo, ale co je teď. Teď jsi pro mě nejdůležitější ty. Tebe miluju víc než vlastní život. A nějaká Mona? Pche" odfrkl si "Ty jsi pro mě to nejdůležitější na světě, můj smysl života. A nic to nemůže změnit" dořekl a líbal mě, mnohem vášnivěji než kdy jindy. "Máš ale ještě jinou otázku, že?" zeptal se s úsměvem, když mě pustil, abych se nadechla. Zčervenala jsem "To máš pravdu, ale je to takové.." usmál se a pokynul mi, abych se ptala. "Kolik žen jsi měl mezi Monou a mnou?" pípla jsem. Rudá jako rajče. "Žádnou. Nikdy jsem se neoženil" zasmál se. Velmi elegantně se vyhnul mojí otázce. Zamračila jsem se. Bylo mi ještě trapněji než předtím, že to musím opakovat. "Dobře, s kolika ženami si BYL mezi mnou a Monou? A opovaž se říct, že to byly dívky nebo nějakou jinou blbost!" pohrozila jsem mu. Obdařil mě oslnivým úsměvem. "Bylo jich celkem dost, nemyslím si, že je to nějak důležitá informace" řekl nakonec. "Kolik?" nedala jsem se. "Pět. Ty jsi sedmá" přiznal. "Trochu přelétavý, ne? Ptala jsem se provokativně. "Proč myslíš," vytáhl obočí. "No se mnou pracuješ 5 let a za tu dobu si byl sám, že?" Přikývl. "No a nebudeš o moc starší než já, bude ti tak kolem 35…" přerušil mě jeho hlasitý smích. Zvedla jsem pohled a upřela ho na jeho tvář, rozjasněnou úsměvem. "Lásko, pamatuješ, co jsem ti říkal včera v noci?" zeptal se mezi smíchem. "Ne úplně všechno" připustila jsem. "Jsem rozhodně starší než si myslíš" uklidnil se konečně. "Tak 40?" "Víc" "45?" "Víc!" "Tak to mě taháš za nohu! Není ti víc!" hádala jsem se. "Pamatuješ, jak starý je Dante?" Zůstala jsem na něj chvilku tupě zírat. "Kolik?" zeptala jsem se po chvíli nesměle. "Za 38 dní budu slavit svoje 524 narozeniny." Oči mi málem vypadly z důlků. "C..C..Cože?" to jedině jsem ze sebe dokázala dostat. Přikývl. "Proto se mi nemůžeš divit, že jsem měl víc žen, než muži u vás. Jsem už přece jenom na světě o něco déle" konstatoval. "No jo, ty už jsi vlastně takový stařeček" popichovala jsem ho. "To je fakt, hraničí to s pedofílií" vrátil mi to excelentně a políbil mě na klíční kost. Tímhle mi úplně vyrazil dech. "Nejsem u vás ještě dítě, že ne?" zeptala jsem se v panice. Chvilku se smál, než byl schopný dát dohromady souvislou odpověď: "No, podle toho, kolik ti je? Nikdy jsi mi to neřekla" dobíral si mě. Samozřejmě můj věj moc dobře znal, protože posledních 5 let byl na každé oslavě mých narozenin. Prostě to chtěl slyšet ode mě a taky narážel na náš nepsaný zvyk, že na věk dámy se nikdy neptá a tipuje se vždycky míň. Jednou mi říkal, že nechápe, proč je to tabu, teď už vím proč. Co pro něj bylo nějakých 10 let? "Už 32!" odpověděla jsem. "Tak to ti chybí už jenom 15 let a budeš dospělá" Vrhla jsem po něm panický pohled. "Dělám si srandu" smál se "Samozřejmě už jsi dospělá. Jenom o 400 let mladší než já." "Mě to moc vtipný nepřijde" zašeptala jsem. "Co tě trápí tentokrát?" zeptal se. Zase jsem zakroutila hlavou. "Jestli mi to neřekneš, přečtu si to sám" varoval mě. "Nebudu na to myslet" vyvrátila jsem mu to. "To nemusíš, jestli tě to už jednou napadlo, tak si to přečtu" oznámil mi s úsměvem. Zase jsem na něj zírala neschopná se nějak bránit. "Tak co, povíš mi to?" zeptal se. Usoudila jsem, že bude lepší, když mu to řeknu sama. "Kolika se dožíváte let?" zeptala jsem se opatrně. Znovu se začal smát. "Jestli mě někdo nezabije, tak tu budu věčně" smál se. "Vážně?" ptala jsem se nevěřícně. Přikývl a sklonil se na , aby mě políbil na krk. Ozvalo se zaklepání. Tren protočil oči v sloup a zvedl se, aby otevřel. Pak si to ale rozmyslel, vrátil se ke mně a přitiskl mi rty na krk. Cítila jsem jeho jazyk na své kůži, jak jezdí sem a tam. Natočila jsem hlavu do strany, abych mu udělala víc místa. Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát naléhavěji. "Běž otevřít" zašeptala jsem a zavadila mu zuby o ucho. "Jak chceš" zvedl se a šel otevřít. Ve dveřích stála Juana. "Pojďte už dolů. Mona přijede dřív" obeznámila nás s fakty a odešla. Udělalo se mi špatně od žaludku. Co když to bude nějaká krásná, štíhlá blondýna s pádnými argumenty? Jak před ní Trena ubráním?

Tren přešel ke mně a objal mě. "Máš pravdu, že Mona je štíhlá blondýna. Ale víš co? Mám mnohem raději brunetky" zašeptal smyslně a zatahal mě za pramen hnědých vlasů. "A navíc, žádný argument není tolik pádný, aby mě od tebe dostal. Teda pokud to sama nebudeš chtít." "No, hned se mi ulevilo" řekla jsem sarkasticky a vyšla na chodbu. Tren stál okamžitě vedle mě, vzal mě za ruku a společně jsme vešli do jídelny. Všichni tam už byli a čekali otočeni směrem ke dveřím. Posadila jsem se na tu samou lavici, jako předtím. Nejradši bych se uklidila někam do rohu. Tren mi ale plán překazil, posadil si mě totiž na klín. "Buď v klidu, Neodejdu od tebe, když nebudeš sama chtít" uklidňoval mě. To teda nebudu chtít, řekla jsem si sama pro sebe. Letmý polibek za ucho mi připomněl, že to slyšel. Seděli jsme tu pak v naprostém trochu ještě několik minut. Tren si hrál s mými vlasy, pletl na nich copánky. Docela mě to uklidňovalo. Miluju, když si mi někdo hraje s vlasy. Pocit uvolnění ale rychle zmizel, když se ozval zvuk přibližujících se koňských kopyt.Koňské zařehtání, tiché kroky a zaklepání na dveře. Zvedla se Juana a přešla ke dveřím. Tam se zastavila, zhluboka se nadechla a pak pomalu otevřela. "Dobrý den, Juano! Je tady Tren?" ozval se zpěvavý hlásek. Nervózně jsem si poposedla, takže jsem teď seděla do strany. Objala jsem Trena kolem krku, on mě zase kolem pasu a povzbudivě se usmál. Rozhovor u dveří se mezitím dostal do stádia, kdy jí Juana pozvala dál. Mona vešla dovnitř a já zalapala po dechu. Byla ještě hezčí, než jsem si jí představovala. Štíhlá vysoká blondýna, obličej jemný a andělsky krásný, postavu a hlavně dekolt by jí mohla závidět kdejaká topmodelka. Krátké, tmavomodré šaty s velkým výstřihem jenom zdůrazňovaly její dokonalost. "Trene, miláčku! Mě se po tobě tolik stýskalo"spustila tím nejlíbeznějším hláskem, který jsem kdy slyšela a rozešla se směrem k němu. Instinktivně jsem ho stiskla pevněji, oslovení miláčku se mi vůbec nelíbilo. Tren dělal jako že jí nevidí a políbil mě na tvář. Mona se zastavila uprostřed pohybu a zabodla do mě nepřátelský pohled. "Kdo je to? Nepředstavíš nás?"zeptala se ho už bez těch něžností. Teď mi její hlas připadal, jako hlas rozmazleného děcka. Nemohla jsem si nevšimnout Třenová úsměvu, když jí odpovídal. "Tohle je Anori, moje přítelkyně" pohladil mě něžně po tváři "Mona" mávl ledabyle rukou směrem k ní. "Jeho snoubenka" řekla pyšně s nosem nahoru. "Bývalá" opravila jsem ji nesměle. Kdyby jí v tom nebránil ten stůl, už by se na mě vrhla. "Bývalá?" zeptala se nevinně. "Vždyť jsem se měli tolik rádi, co že už mě nechceš?" začala hrát svojí falešnou hru na city. "Nic se nestalo, jenom jsi zmizela 300 let, zlomila
mi tím srdce. Naštěstí ho ale někdo posbíral a dal zase do pořádku" utřel jí a znovu mě pohladil. "Ale já tě pořád miluju a tobě taky určitě nejsem lhostejná" pokračovala ve své hře. "Bohužel" byla jeho prostá odpověď. Nakrčila obočí, ale nijak to nekomentovala. Ucítila jsem v mysli slabé šťouchnutí. Nejdřív jsem myslela, že je to Tren, ale pak mě zaplavily obrázky, které mi on určitě neukazoval. Na jednom byl Tren a Mona na zelené louce, smáli se, pak se Tren pomalu naklonil k ní, ona k němu a políbili se "Náš první polibek" řekla ona. Pak se obraz vyměnil, byli na něm zase oni dva tentokrát oba nazí, snažila jsem se nemyslet na to, co dělali. Pak se to opět vyměnilo. Tren s Monou seděli u jídelního stolu a Tren jí podával malou saténovou krabičku….Chtělo se mi to z toho brečet. Když už se skláněli k polibku, obraz se vymazal. Místo toho jsem cítila, jak se kolem mojí mysli něco obmotalo. "Mono přestaň!" zavrčel Tren. "Já nic nedělám" bránila se se škodolibým úsměvem. "Já vím moc dobře, co děláš. Přestaň s tím nebo začnu dělat to samé" varoval ji. Zatvářila se nechápavě. To, co se kolem mojí mysli původně jen obtočilo, se začalo stahovat, až se to na mě úplně nalepila. Zase mě zaplavily obrázky, tentokrát ale se mnou a s ním. Stočila jsem pohled směrem k Moně. Tvářila se, jako by jí někdo opařil. Spokojeně jsem se usmála, pochopila jsem, že teď pro změnu Tren ukazuje obrázky jí, a zároveň i mě. Pak mi taky konečně došlo, že to Trenova mysl, se kolem mě obmotala jako obrana. "Řekni mi, co na ní vidíš!" zaječela a tvářila se přitom naprosto znechuceně. "Řekni mi, co má ona a já ne?" Jsem hezčí, bohatší, váženější,…" vřískala. "Tohle si o mě vážně myslíš?" zahřměl Tren. "Co?" zeptala se nechápavě. "Vážně si myslíš, že mi tolik záleží na slávě, na bohatství?" nevěřícně zakroutil hlavou. "To mě vážně neznáš. A navíc bych nesouhlasil s tím, že jsi hezčí!" utřel jí a zase mě políbil na tvář. "Toho budeš litovat!" zavřeštěla a nasupeně odcházela. "Už teď litujeme, ale tebe!" zavolal za ní Nik hlášku ze Shreka. Všichni se začali smát. Z venku se ozvalo zavřeštění, což
spustilo další salvu smíchu, který pokračoval ještě dlouho potom, co Mona odjela.