Setkání s "cizinci"

Tak se vám hlásí s dalším dílečkem. Tenhle bude takovej trochu zamotávací a taky jsem to torchu přehnala s délkou, ale vy to zvládnete. Jenom uporozňuju, že k tomuhle dílu nebudou vysvětlivky, protože v příští díle (nebo až v tom dalším XD) se všechno dozvíte, takže nebuďte zvědavý XD. Přeji pěkné počteníčko:

Řekl jsem to docela tvrdě. V myšlenkách se jí usídlil strach. Snažil jsem se rychle ovládnout svůj výraz. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit" omlouval jsem se jí, jak nejupřímněji jsem mohl. Byla zmatená. Myšlenky jí lítaly rychlostí blesku. "Stíháš vůbec všechny svoje myšlenky?" zeptal jsem se jí pobaveně. Zatvářila se zmateně a myšlenky se jí rozletěly ještě rychleji. ?Trochu nestíhám tvoje změny nálad. Ještě před 10 vteřinama, by před tebou každý zdrhnul a teď se mi směješ." Řekla nakonec pomalu. Její myšlenky začaly nabírat jistý tvar. Pralo se v ní několik emocí. Nechápal jsem, jak se můžou v tak křehkém stvoření vytvářet tak silné emoce. Ona sama z nich byla zmatená. Nevěděla ke které se má přiklonit, která má zvítězit. Svářel se v ní hněv, protože jsem jí to neřekl. Na to jsem měl jednoduché vysvětlení. Věděl jsem, že by reagovala přesně takhle. Dál taky strach, z mého světa, o Miu. Byla tak neuvěřitelně nesobecká. Ale jedna emoce přece jenom začala převládat. Pomalu ale jistě začala překrývat všechny ostatní. Byla silnější než cokoliv, co jsem kdy viděl. Byla to láska a ještě ke všemu ke mně. Pevněji se ke mně přitiskla "Měl jsi mi to říct" zašeptala. "Ano měl. Promiň mi to." Původně jsem měl připravenou výmluvu, ale tohle mě dokonale vykolejilo. Nevěděl jsem, že mě miluje až tak moc. V tuhle chvíli jsem si jí zasloužil ještě míň, než kdy jindy. Políbil jsem ji do vlasů a ona se usmála. "Jsem unavená, půjdu si lehnout" řekla a vstala. Udělala dva kroky, než se zasekla. Snažil jsem se nečíst jí myšlenky, ale nemohl jsem si pomoct. U ní nebylo vůbec těžké přečíst, co si myslí. Až mě to docela překvapilo. Normálně jsem se musel soustředit, abych to dokázal u ostatních. V myšlenkách se upínala k tomu, že nemá věci na spaní. "Spíme nazí, nebo ve spodním prádle" odpověděl jsem jí na nevyslovenou otázku. Chápavě kývla hlavou. Šel jsem do koupelny, aby se mohla v klidu svléknout. Ne že bych ji nechtěl vidět, ale myslím, že potřebuje trochu času o samotě.
Stál jsem ve sprše strašně dlouho, horká voda mě uvolňovala. Když jsem se osušil, všiml jsem si té jizvy, na kterou dneska narážela Anori. Jak se o ní dověděla? Nikdy jsem si před ní nohavici nevytahoval. A v tom autě si jí nemohla všimnout. Byl jsem strašně zvědavý, jak k tomu přišla. Je pravda, že bych si to mohl přečíst v jejích myšlenkách, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Jednou se jí na to zeptám, třeba mi to řekne sama. Vrátil jsem se zpátky do pokoje. Anori už asi spala, takže jsem si co nejtišeji lehl k ní. Pohladil jsem jí po vlasech. Otočila se čelem ke mně, objala mě pažemi a hlavu si mi položila na prsa. "Nechtěl jsem tě vzbudit" zašeptal jsem a znovu jí pohladil po vlasech. "Nevadí" zamumlala. Musel jsem se hodně přemlouvat, abych zůstal jen u obejmutí, když se ke mně tisklo její nahé tělo. "Dobrou noc, miláčku" zašeptal jsem a přál si aby už spala, čímž by moje přemlouvání k něčemu bylo. Nevím jestli bych se udržel, kdyby byla ještě nějakou chvíli vzhůru. "Hmm" zamumlala v polospánku. Oddychl jsem si a snažil se soustředit víc na spaní, než na to, že jí mám v náručí.

*****

Když jsem se ráno probudila, slunce stálo už docela vysoko. Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila si vzpomenout, kde to vlastně jsem. Když mi to konečně došlo, otočila jsem se a hledala Trena. Tady v pokoji samozřejmě nebyl, jako obvykle. Všimla jsem si šatů přehozených přes pohovku a usoudila jsem, že budu pro mě. Neochotně jsem se zvedla. Možná by mi oblékání trvalo trochu déle, kdyby mi nedošlo, že jsem spala jen v kalhotkách a teď tu sedím téměř nahá. Rychle jsem přiskočila k pohovce a začala se oblékat. Byly to světlé letní šaty na ramínka, dlouhé asi po kolena. Byly takové obyčejné, ale moc hezké. Přesně mi padly, Airine asi opravdu musela mít stejnou velikost. Byl k tomu ještě takový svetřík, ale protože bylo zatím teplo, hodila jsem si ho jen přes ruku. Dole na mě čekala připravená snídaně, složená z nějakého, pro mě neznámého pečiva a hrnku čaje, už pěkně vychladlého. U toho byl ještě lísteček s mým jménem. Byl samozřejmě od Trena. Když jsem zase chvilku užasla nad jeho krasopisem, dostala jsem se k obsahu. Stálo tam, že se vrátí k poledni, že musel něco vyřídit. Potom prý vyrazíme na cestu, takže nemám chodit nikam daleko.
Napadlo mě, že tím asi myslel, že mám zůstat doma, ale venku bylo tak krásně, že jsem neodolala a šla se projít. Šla jsem po kamenné pěšince, která byla před domkem, která vedla až k nedalekému lesíku. Byl tam příjemný chládek a klid. Lesík byl převážně z listnatých stromů, které jsem neznala. Šla jsem po pěšince stále hlouběji do lesa. I když jsem tenhle les neznala a můj orientační smysl mě varoval, abych se nikam pryč nevydávala, opustila jsem pěšinku vydala se mi mezi stromu dál do lesa.

Po nějaké době jsem došla na malinkatou mýtinku, na které bylo malé přírodní jezírko. Voda v něm byla průzračně čistá a přímo lákala k malému osvěžení. Sedla jsem si na velký kámen, který byl při břehu a ponořila nohy do chladové vody. Zavřela jsem oči a vnímala jen šplouchání vody, klid lesa a vzdálený zpěv ptáků. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, ale z mého zasnění mě vyrušily tiché kroky. Otočila jsem se za tím zvukem a spatřila mladou dívku, s blonďatými vlasy staženými do drdolu a s šaty velmi podobnými těm mým. Přistoupila na pár kroků ode mě a poklonila se. Zírala jsem na ni a nechápala, proč se mi klaní. "Zenetta mite no Orlea?" zeptala se na něco líbezným hláskem. Stále jsem na ni zírala, trvalo mi chvilku, než mi došlo, že asi bude chtít odpověď. Pokrčila jsem rameny a gesty se jí snažila dát najevo, že jí nerozumím.
Dívka na mě smutně pohlédla, ale chápavě přikývla. Najednou se její pohled stočil do strany. Vyděšeně zamrkala, roztáhla křídla (teda, absolutně jsem nevěděla odkud je vzala) a vyletěla nad stromy a pryč. Podívala jsem se směrem, kterým prve ta dívka. Ve stínu stromů, které vypadaly jako naše javory, byla nějaká postava. Přimhouřila jsem oči a snažila se zaostřit, kdo to je. Ten někdo se dolepil z místa a šel pomalu ke mně. Cítila jsem, jak se mi do krve dostává adrenalin a snažila jsem se soustředit na pravidelné dýchání. Už byl dost blízko na to, abych si mohla prohlédnout. Krátké zlaté vlasy, stříbrné oči , no celkově byl krásný, ale tak zvláštně. Vlastně jsem nevěděla jestli je krásný nebo děsivý. Nezamlouval se mi totiž ten jeho arogantní pohled. Šklebil se na mě a ohrnoval horní ret, čímž obnažoval řadu zářivě bílých zubů. No prostě se tvářil, jako bych byla nějaký prvotřídní odpad. Zastavil se několik metrů ode mě. "Ty jsi ta vyvolená?" zeptal se opovržlivým hlasem. "Záleží na tom, kdo se ptá" jeho tón mě dost dráždil. Pohrdavě si odfrkl. "Nehraj si se mnou!" zasyčel. Oči mu vzteky přímo žhnuly.

Trucovitě jsem si založila ruce na prsou. Vždycky jsem byla uvnitř zbabělec, ale na povrchu jsem nedávala nikdy nic znát. Jako obvykle jsem slyšela svůj vnitřní hlásek, který mě varoval, abych ho nedráždila a radši vzala nohy na ramena. Najednou se ale ozval jiný, cizí, ale přece tak známý hlas v mé hlavě, který mě nabádal k tomu, abych se mu postavila a nedala mu to, co chce. "Takže ty mi to neřekneš?" zeptal se znovu. "Nevím proč" odporovala jsem mu a nechápala, kde se to ve mně bere. Bylo na něm vidět, že ho to velmi štve. "Dobře, vybrala sis to sama" řekl nakonec s mírným úsměvem. Spojil ruce tak, aby mu mezi nimi vznikl kulatý prostor. Ten se najednou začal plnit nějakými modrými vlákny a on přitom něco odříkávat, moc tiše na to, abych mu rozuměla. Ta koule se stále zvětšovala a nabírala stále sytější odstín. Pak se najednou vymrštila směrem ke mně. Čekala jsem, co se stane, ale místo nějakého nárazu jsem letěla vzduchem a dopadla na tvrdou zem, vedle mě se ozvalo bolestné zasyčení. Šokovaně jsem zvedla hlavu. Vedle mě se svíjel Tren a taky něco rychle odříkával. Najednou se narovnal, bolestný výraz mu ale z tváře nezmizel. "Anori, bež dál" zašeptal Tren a otočil se směrem k tom druhému. "To jsem rád, že jsi přišel Trene" ozval se "s tvojí přítelkyní moc dobrý pokec nebyl" zasyčel a poslal ke mně nenávistný pohled. "To víš, Dariku, rodiče jí naučili, že si nemá povídat s cizími lidmi" odpověděl mu Tren s dost zřetelným opovržením v hlase. Ten druhý něco zasyčel a připravil se k útoku. Co mě překvapilo, že Tren udělal to samé, akorát trochu rychleji a jeho světelná koule trefila toho druhého do ramene. Zatvářil se, jako by ho někdo nabodl a změnil směr svého útoku směrem na mě. Tren okamžitě vyslal něco, co vypadalo jako štít, takže se koule odrazila pryč. Ten kluk chvíli zkoušel, co Třenová obrana vydrží, a když poznal, že ji prostě neprorazí, usmál se a zaútočil přímo na Trena. Ten stihl v poslední chvíli stáhnout štít před sebe. On už zase ale útočil na mě, vzápětí hned na Trena a stále to střídal. Tren nestíhal tak rychle chránit nás oba, takže schytal pár pěkných zásahů, protože držel štít spíš u mě. "Trene, Trene, nějak si nám vypadl z formy." Poškleboval se mu. Chtěla jsem na něj zařvat, ať toho laskavě nechá, ale asi bych tím nikomu moc nepomohla. Místo toho jsem tam jen bezmocně seděla a zírala, jak Trenův štít pomalu slábne, a jak se už ani nesnaží bránit sebe, ale pouze mě. Ten kluk využil Trenovi slabosti a poslal jeden silnější útok. Tren byl už dost zesláblý, takže ho náraz odrazil dozadu a on se hlavou udeřil o balvan, na které jsem předtím seděla. Viděla jsem že si rozbil hlavu, dost ošklivě to krvácelo, ale on na sebe vůbec nedbal, prostě se hned vyškrábal na nohy a odrazil další útok mířený na mě. Musela jsem mu přece nějak pomoct. Pak jsem si vzpomněla, že mi vlastně může číst myšlenky. Začala jsem se soustředit a myslela si pořád dokola jednu otázku: Jak můžu pomoct?. Tren se na mě otočil a nechápavě zíral, takže jsem pochopila, že to slyšel. Pak se mu trochu stáhlo obočí a já uslyšela v hlavě jeho tichý hlas. "Remonta….Remonta….Remonta…" opakoval a pak se spojení přerušilo. Nechápala jsem, co po mě chce, co to mělo znamenat. Horečně jsem nad tím přemýšlela. Vytrhl mě z toho něčí smích. Vzhlédla jsem a viděla toho kluka, jak se svíjí smíchy. Otočila jsem hlavu do strany a uviděla Trena, že klečí na kolenou a podpírá se rukama. Pak mi došlo, že přede mnou už není žádný štít, žádná ochrana, nic. Ten kluk se přestal smát. Ztěžka si oddychl "Tvůj meertalen mě vysílil, to je pravda, ale ještě mi trocha síly zbyla, na to abych tě zabil, to stačí. Možná mi zbude ještě něco i na něj. Když ne, zabiju ho ručně, bude to ale zase bolestivější" řekl s unaveným úsměvem a připravil si před sebe ruce. Můj mozek začal šrotovat na plné obrátky. Bože, co mám dělat? Bylo mi jedno, že zabije mě, ale on chtěl zabít i jeho! Cítila jsem najednou, jak mě svrbí ruce. Zdvihla jsem dlaně a nechápavě na ně zírala. Slabě zářily, tohle se mi nikdy nestalo, bylo to, divné. "Remonta…..Remonta" šeptal znovu Tren. "Co to znamená?" zašeptala jsem zpátky, protože jsem se bála, aby mě ten kluk neslyšel. "Použij svou sílu….jsi silnější než si …myslíš…..Remonta" zašeptal nazpátek a unaveně svěsil ramena. Bylo mi jasné, co po mně chce. Chce abych dělala to samé, co teď dělali oni dva. Akorát s tím rozdílem, že oni aspoň věděli jak a co mají udělat. Tomu klukovi to trvalo déle než předtím, asi byl vážně dost unavený, ale pomalu a jistě se mu tvořila mezi prsty koule, která mě měla zbavit života.

Spojila jsem tedy ruce stejně jako to dělali oni. V myšlenkách jsem se ubírala jen k tomu jedinému slovu ..Remonta..Remonta..opakovala jsem stále dokola. Ani nevím jak jsem to udělal, ale mezi prsty mi najednou začalo probleskovat něco světle zeleného, pomalu se to prodlužovalo, až se to spojilo a mě se v rukou začala tvořit světelná koule. Cítila jsem, že si to ze mě něco bere, takže jsem poznala, že je to čistá energie. Ale proč je ta moje zelená? Uklidni se! Na tohle teď vážně není čas! Peskovala jsem sama sebe. Koule začala nabírat na velikosti a já uslyšela zalapání po dechu. Vzhlédla jsem a viděla toho kluka s obrovským strachem v očích. "Remonta!" vykřikla jsem a koule vylétla obrovskou rychlostí přímo na něj. Vy mrštilo ho to dobrých 5 metrů do vzduchu a pak dopadl s ohlušující ránou na kmen jednoho stromu, který pod tm nárazem zlověstně zapraskal. Chlapec spadl dolu a už jen bezvládně ležel. To mi ale bylo jedno. Hlavní teď bylo, co je s Trenem. Uslyšela jsem tichý smích. Překvapeně jsem se otočila, protože jsem nechtěl věřit, že je zvuk vychází od něj. Měla jsem pravdu. Seděl opřený o ten balvan, o který si prve rozbil hlavu, což ale teď vůbec nebylo vidět, a tiše se smál. Vyškrábala jsem se na nohy a udělala těch pár kroků, které nás od sebe dělily. Klekla jsem si vedle něj a on se přestal smát. "Jak si to udělala?" zašeptal.
Teď mi došlo, že předtím nešeptal proto, aby ho ten kluk neslyšel, ale že nahlas mluvit nemohl. "Já nevím" odpověděl jsem roztřeseně. Přitáhl si mě k sobě a uklidňoval mě milými slovy. Nechala jsem se od něj uklidňovat docela dlouho, když mi došlo, že to on je ten, kdo potřebuje něčí péči. Rychle jsem zvedla hlavu. "A co ty? Co ti je? Kde tě co bolí? Jak ti můžu pom.." začala jsem plašit, ale on mě umlčel polibkem. "Dej mi ještě tak 10 minut a budu úplně v pohodě." Řekl už o něco hlasitě. Znovu se opřel o balvan a zavřel oči. Položila jsem mu tedy hlavu na rameno a čekala, dokud sám neuzná za vhodné vstát. Opravdu netrvalo ani 10 minut a Tren se narovnal. "Asi pomalu půjdeme co?" zeptal se a začal se zvedat. Okamžitě jsem vyskočila a trochu ho podepřela. "Teď už si opravdu připadám jako naprostý berun, když mi nejen musíš zachraňovat život, ale ještě mi pomáhat vstát" zasmál se. Trochu jsem se zamračila, protože to on byl ten, kdo mi tu zachraňoval život. Nadechla jsem se, že mu budu oponovat, ale on mě zase umlčel polibkem. "tvoje myšlenky tě zase prozradily, žádný oponování nebude" usmál se. "Sakra" zamumlala jsem. "Už mě nemusíš podepírat, zvládnu to sám" řekl trochu naštvaně. Pustila jsem ho a vzala ho jen za ruku. Udělal krok dopředu, ale v tom se zapotácel a kdybych ho zase znovu nezachytila, švihnul by sebou o zem. "To vidím, jak to zvládáš" řekla jsem mu jízlivě "já bych se moc nepřeceňovala." Zasmál se a trucovitě si oddechl, ale už neprotestoval a nechal mě, abych mu pomohla dojít až k chalupě. Tam jsem ho vytáhla do schodů a svalila ho do postele. "Já si vážně nemyslím, že je tohle nutné" protestoval trochu, když si sundával boty pod mým přísným dohledem. "A já ti říkám, že to potřeba je a jestli nebudeš ležet až se vrátím, tak si mě nepřej" pohrozila jsem mu prstem. Jeho samolibí úsměv mi dokazoval, že si z mých výhrůžek nic nedělá, ale já jsem ho prostě zatlačila do peřin "Zůstaň!" přikázala jsem. Chvilku vyjeveně zíral a pak se zamračil a založil si paže na prsou. "Haf!" byla jeho odpověď. Zasmála jsem se a pohladila ho po vlasech "Hodný" zacukrátkovala jsem hlasem, který se používá na takové ty opravdu malinké pejsky. Zmizela jsem z pokoje dřív, než stačil nějak zareagovat. Když jsem se pak o chvilku později vracela s teplou polévkou, měl ve tváři stále ten šokovaný výraz jako předtím. Bylo vidět, že mu normálně nikdo neoponuje. "To máš pravdu, nikdo jiný si to nedovolí" odsekl a vzal mi z rukou tu polévku. "To víš, výjimky být musej!" napodobila jsem hlas, kterým mi odsekl a vítězoslavně pozorovala jeho výraz. "Tak budeš jíst, nebo tě budu muset nakrmit?" zeptala jsem se s mateřskou láskou v hlase a málem přitom vyprskla smíchy, protože jeho nevěřícný výraz byl k nezaplacení. Škoda, že nemůžu já číst ty jeho myšlenky, protože by to určitě stálo za to. "To už zvládnu sám" odpověděl stále mírně vykolejený. Sedla jsem si k němu na postel a dohlédla na to, aby to opravdu všechno snědl. "Nekoukej na mě tak, připadám si jak v mateřské školce" bručel, když jsem mu nutila poslední lžičky. S velkým utrpením tu polévku nakonec dojedl a začal se zvedat. "Žádný takový!" vyskočila jsem a strhal ho zpátky do polštářů. Miska mu přitom vypadla z rukou a s řinkotem dopadla na zem. Naštěstí se nerozbila. "Ale už toho nech, já jsem naprosto v pohodě" řekl tak nešťastným hlasem, že jsem ho skoro pustila. "Nic takového nepřipadá v úvahu. Pěkně budeš tady ležet a trochu si odpočineš!" řekla jsem nekompromisně a pohledem ho přišpendlila k posteli. "No dobře" povzdechl si poraženě. Bylo na něm hrozně vidět, že jenom velmi nerad prohrává. "Ale když si ty měla ležet a odpočívat, taky jsem tě pustil" připomněl mi. "Ale pod hromadou podmínek a navíc, tenkrát mě málem nezabili" zamítla jsem takovou myšlenku. "Dobře zůstanu tady, spokojená?" zabručel. Naklonila jsem se blíž k němu, jako bych ho chtěla políbit. Když jsem ale byla jen kousek od jeho rtů, uhnula jsem a zašeptala "Nadmíru!" Se smíchem jsem se odtáhla, sebrala misku z podlahy a odešla z pokoje, aby měl trochu klidu. "Dostaneš na prdel!" ozvalo se za mnou z pokoje. Byl naštvaný že prohrál a ještě jsem mu uhnula před polibkem. Chudák, budu mu to muset potom vynahradit.