Věštkyně

Tak jsem tu s pokračováním, které už mám zase více jak měsíc schované v šuplíku. A navíc s týdenním zpožděním s vydáváním, než jak jsem slíbila. Přesto doufám, že se díl bude líbit :).
.

.

Po pár hodinách jízdy mě celá tahle výprava přestala bavit. Po poslední bitvě jsem byla ještě neodpočatá a rozlámaná. A popravdě v sedle jsem se necítila jako v bavlnce. Ale nahlas jsem nebrblala, protože jsem si byla vědoma, že to já jsem chtěla jet co nejdříve. Dante mě pravděpodobně trochu trestal za to, jak jsem na něj tlačila s tím plánováním. A protože měl mnohem více zkušeností, dokázal mi to vrátit tak, aby potrestal jen mě a zároveň to nikdo jiný nepoznal. Možná kromě Trena, který poctivě držel tempo vedle mě a obdarovával mě povzbudivými pohledy.

"Anori, kde bereš čas si ještě dělat takové účesy," dojel mě z druhé strany Patrik a Trenovi kývl na pozdrav.

"Já si, Patriku, neumím na hlavě vytvořit nic složitějšího než cop. Tohle všechno je Trenova práce," oznámila jsem s úsměvem. Patrik uznale kývl hlavou a dál jsme vedli nenucenou a přátelskou konverzaci. Patrik byl mnohem komunikativnější než Tren. Cesta mi pak rychleji ubíhala. Když jsme večer rozbalili tábor a já se mohla natáhnout na našem lůžku, byla jsem spokojená se vzdáleností, kterou jsme urazili. Přišlo mi, že postupujeme dobře. Skopla jsem boty a opláchla si v přenosném umyvadle obličej. Pak celé paže. A nakonec jsem se omyla téměř celá. Nechtěla jsem se úplně svlékat, přece jen sem mohl kdokoliv kdykoliv vejít. Takže jsem si jen různě odhrnovala oblečení.

"Hmm, moc zajímavý pohled," zavrněl od vstupu Trenův hlas. Hrozně jsem se ho lekla. Tren ovládl uculení a taky přistoupil k umyvadlu.

"Postupujeme dobře, lehce nad plán," oznámil mi pak. Pravděpodobně byl na poradě u Danteho. Mlčky jsem mu pomohla z košile a pak se mu přimkla k zádům.

"Co to děláš, broučku? Potřebuji se taky opláchnout. A pak bychom si měli oba odpočinout. Máme za sebou náročný den," domlouval mi, ale rozhodně se mi nepokoušel vykroutit. Políbila jsem ho mezi lopatky a pak ho nechala se umýt. Mezitím jsem si sedla na naše lůžko s knížkou.

"Mě se ale ještě nechce úplně spát," prohlásila jsem se skousnutým rtem. Tren se na mě podíval. Samozřejmě ten dvojsmysl pochopil, ale zároveň věděl, že nás nehodlám vystavovat nebezpečí toho, že bude celý tábor vědět, co tu děláme.

"Můžeš mi předčítat, jestli chceš. Tu knížku už jsem sice četl, ale rád si tě poslechnu," přikývl pak a posadil se ke mně. Já mu ovšem knížku vrazila do ruky.

"Já bych ale chtěla, abys mi předčítal ty," usmála jsem se a hned si mu přilehla na hrudník, aby mi tu knihu nemohl vrátit.

"Já si ale řekl první," zamrkal překvapeně.

"Ty můj hlas posloucháš celý den. Já si toho tvého příliš neužiju. Takže šup šup, čti," pobídla jsem ho a pohodlněji se k němu přivinula. Vždycky, když něco nečekal, mu trvalo notnou chvíli, než na mě přestal kulit oči a překvapeně mrkat. A mě se to hrozně líbilo. Naštěstí se mi nestávalo zrovna často, že by odmítl moje přání, takže jsem si mohla užívat přibližně hodinu jeho sametového hlasu, který mi předčítal napínavý kriminální příběh s prvky fantasy. Můj oblíbený žánr. Tren jím tak nadšený nebyl, obzvlášť proto, že děj byl vyprávěn ženou, která nešetřila pochvalami na vzhled svého kolegy. A navíc už dopředu znal zápletku, i když mě vážně zajímalo, co ho přimělo si zrovna tohle přečíst. Potom se mi omluvil, že není zvyklý tolik mluvit, takže ho poměrně bolí hlasivky, a tak jsme se přece jen dostali k tomu odpočívání. Ale já byla naprosto spokojená. Tedy až do rána, kdy jsem vstala úplně rozlámaná. Včerejší bitva a ještě ta dlouhá jízda na koni mi daly zabrat. Odmítala jsem se vykulit z Trenovi náruče, ani když mě lákal na všemožné verze snídaně. Nakonec mě přece jen vyhnal pocit zodpovědnosti. Když už jsem si tuhle výpravu objednala, neměla bych ji zbytečně protahovat. Brzy jsme se tedy všichni ocitli opět v sedle. Patrik s Erikem se během chvilinky ocitly po našem boku a dělali nám milou společnost. Lépe řečeno Erik se přilepil na Trena a vyptával se ho na všechno možné ohledně těch minulých bitev, strategií a jeho názoru na ně. Ani jsem nevěděla, že v té poslední bojoval s námi. Neměla jsem čas se moc rozhlížet, a protože za námi nepřišel před bojem, nevšimla jsem si ho. Já si tak mohla popovídat s Patrikem, aniž bych musela mít pocit, že Tren kontroluje všechno, co si řekneme. Sice přestal žárlit na venek, ale dala bych ruku do ohně za to, že žárlit uvnitř na něj nepřestane nikdy. Okrádal ho o mou pozornost, kterou bych jinak věnovala Trenovi. Pral se sám se sebou, kdy mi nechtěl sebrat dobrého přítele, ale zároveň byl raději, když měl o našich aktivitách přehled. My jsme mu s Patrikem nedávali žádné důvody, aby o nás pochyboval, taky proto nic nenamítal, když mi měl Patrik dělat doprovod. Bylo mi ale jasné, že by stačil i malý náznak a okamžitě by zasáhl. Tentokrát byl ale tak zabraný do rozhovoru s Erikem, že jsme spolu s Patrikem klidně mohli sem tam prohodit laškovný žert, který ani jeden z nás nemyslel vážně. To jsem poznala. Tren sice tvrdil, že nevidím, když o mě muži usilují, ale v tom se mýlil. Velmi často jsem poznala jejich zájem hned ze začátku, ale měla jsem nutnou potřebu Trenovi dokázat, že se s tím zvládnu vypořádat sama a že jakémukoliv pokušení odolám. Pro něj. Kvůli němu. Byla jsem zbytečně malicherná, stejně jako byl on zbytečně opatrný. Nahlas jsme si ale nevyčetli nic a náš vztah perfektně plynul dál. On věřil mě, že bych ho nezradila, já v něm zase měla jistotu, že mi nechá prostor, ale kdyby se mi dělo nějaké příkoří, hned by mi přispěchal na pomoc. Po hodině cesty k naší skupině přijel Dante.

"Chlapče, příští tábor bude jedna z posledních příležitostí, kde na nás počkat mimo tuto záležitost," nadhodil Trenovi. Ten nevypadal, že by byl zrovna dvakrát nadšený z toho, že tuhle věc probírá před ostatními a já bych tipla, že obzvlášť před Patrikem.

"Myslím, že jsme se jasně dohodli, že to riziko podstoupím," opáčil Tren.

"Dobrá, dělej, jak myslíš," uzavřel to Dante takovým tónem, který jako by říkal, že cokoliv se stane, může si za to Tren sám.

"Copak si, Dante, myslíte, že bych tam mohla Trena zapomenout? Možná nevjedeme oba dovnitř města, ale každopádně ho společně opustíme," vložila jsem se do jejich debaty.

"Myslím si, Anori, že nemáš ani tu nejmenší představu, do jakého prostředí jedeme a co by se mohlo stát," otočil se tedy Dante ke mně.

"Pane, já si zase myslím, že mám poměrně dobrou představu o tom, co se stane, jestli Anthony na konci téhle cesty nebude stát za branami živý a svobodný. U Anori jsem si tím dokonce poměrně jistý, přestože je jejím cílem spíš to, aby Anthony svobodný nezůstal," řekl Patrik a Erik mu přizvukoval. Pleskla jsem ho po ruce, ale smála se, protože ta absurdita tam byla jasná. Budu bojovat za jeho svobodu, abych ho jí jednou mohla zbavit. Tren popojel až ke mně, natáhl se po mé ruce a jemně mi políbil kloubky prstů.

"S tebou se svobody vzdám docela rád," odsouhlasil mi Patrikova slova.

"Já jsem si poměrně jistý tím, že se mi vy čtyři jenom zdáte. Ale dobrá, ať je po vašem," nechal to Dante být a popohnal koně, aby mohl kontrolovat vedoucí jezdce naší skupiny.

Byla jsem poměrně ráda, že jsme na cestu vyrazili hned z posledního bojiště. Bylo to odtamtud jen asi dva týdny. Jinak by cesta trvala věčnost. Navíc jsme jeli pořád podél pobřeží. Jeden večer jsme do tábořiště dokonce přijeli natolik brzy, že bylo ještě světlo a já přemluvila Trena k procházce po pláži. Lépe řečeno, kvůli takovým přáním jsem se nemusela ani moc snažit. Ty mi plnil velmi rád. Bosky jsme se procházeli po vyhřátém písku.

"Taky si myslíš, že jsem sobecká, když chci, abys jel se mnou?" zeptala jsem se ho po chvíli. Překvapeně ke mně zvedl hlavu.

"Co prosím? Vždyť jsme se tak domluvili, nebo ne?" mrkal zmateně.

"No spíš to bylo tak, že já řekla, že tě chci mít ve svém doprovodu a ty ses podřídil," opravila jsem ho.

"Já jsem souhlasil, ne podřídil, v tom je poměrně podstatný rozdíl. Samozřejmě mám z té výpravy určité obavy. Ale jsem hrozně rád, že vyžaduješ mou společnost. Někdo ti něco vyčetl?" staral se hned.

"Dante. Řekla bych, že se tě za každou cenu snaží udržet mimo brány toho města. Vyčetl mi, že jsem sobecká a že jestli tě opravdu miluju tak moc, jak tvrdím, nebudu tě sebou brát," odpověděla jsem. Tren přistoupil blíž ke mně a objal mě zezadu kolem ramen. Bradou se mi zapřel o hlavu, čímž si mě celou schoulil do své náruče.

"A já vím, že mě miluješ tak moc, jak říkáš, i když s tebou půjdu," broukal.

"Trene, řekni mi upřímně, je opravdu tak moc nebezpečné tě brát sebou, že se Dante tak moc snaží?" nedala jsem se tak snadno uchlácholit.

"Upřímně, myslím si, že to Dante dělá kvůli tobě. Bojí se, aby ses v očích místních lidí nezdiskreditovala, když ti budu stát po boku. Nebo že si je znepřátelíš, když jim zakážeš mě odvést. O moje bezpečí jde až ve druhé řadě," odpověděl. Trochu mě zaráželo, že je ke mně tak otevřený.

"Tak to se bojí oprávněně. Protože jestli tě odvedou, budu jim klást na srdce, že jsi můj a že se tě nikdo ani nedotkne, jinak jim to jejich město srovnám se zemí," oznámila jsem mu. Až pak mi došlo, jak nevhodná to byla volba slov.

"Víš, jak jsem myslela to můj, že…" strachovala jsem se hned. Tren se ke mně ještě víc sklonil.

"Jsem tvůj. Stejně jako ty jsi moje," líbal mě na tváře. Hrozně mi s ním chyběl fyzický kontakt a řekla bych, že on byl na tom stejně. Ale situace se v tomto ohledu nevyvíjela moc dobře.

"Any, nezacházej zbytečně dál, než bude nutné, ano? Nějak to zvládneme," políbil mě do vlasů. A tak jsem si užívala sluníčko, vyhřátý písek a Trena dokud to jen šlo. Další den v poledne jsme se přiblížili na dohled městu. Tren se viditelně zachmuřil, i když se to na sobě snažil nedávat znát. Přijela jsem až k němu a natáhla ruku. Hned mě za ni vzal a políbil mě na její hřbet. Naproti nám z brány vyjelo hned několik jezdců.

"Myslím, že přišel okamžik, kdy budeš muset pokračovat sama. Hodně štěstí, srdíčko," promluvil na mě Tren, ruku mi ještě naposledy pevně stiskl a pak mě pustil.

"Děkuju, drahý. Slibuju, že se tu nebudu zdržovat, odjedeme odsud co nejdříve," podívala jsem se mu pevně do očí a odjela dopředu za Dantem.

"Pane, slečno, váš příjezd jsme již očekávali. Než vás však vpustíme do města, je tu ještě jedna povinnost. Všichni členové vašeho doprovodu, kteří nejsou čisté rasy, s vámi již nemohou pokračovat, s výjimkou vás, pane," spustil první jezdec jakmile nás donutil zastavit.

"Co s nimi bude?" zeptala jsem se nahlas, přitom jsem zaregistrovala, jak Tren a ještě jeden muž seskočili ze svých koní. Patrik se mi okamžitě objevil po boku, teď přebíral tu největší zodpovědnost za mé bezpečí.

"Odvedeme je na místo, kde na vás počkají, pokud k nim bude energie živlů milosrdná. Není tu místo pro svobodné míšence" oznámil mi a to už vyváděli Trena i toho druhého muže z našeho hloučku.

"Bez nich nyní můžete vstoupit do města. Věštkyně vás již očekává," zopakoval mi znovu. Naposledy jsem se podívala Trenovým směrem, pak se otočila k jezdci, který na mě celou dobu mluvil.

"Budete si přát, aby byla energie živlů milosrdná k vám, pokud jim zkřivíte vlas. Patří k mému doprovodu, který si sebou zase celý odvedu," prohodila jsem, když jsem projížděla kolem. Asi jsem ho dost vykolejila, protože nebyl schopný na má slova hned zareagovat. Ale nebyla jsem hloupá a věděla jsem, že tahle moje výhružka nebude stačit. Otázku jejich bezpečí budu muset s věštkyní probrat jako první, abych náhodou něco nepropásla. Se zbytkem svého doprovodu v závěsu jsem vjela branami města dovnitř. A hned jsem se také setkala s krutou realitou. Za branou se opravovala pravděpodobně strážní budova. Ovšem nepracovali na ní dělníci, na jaké jsem byla zvyklá z Chamonu. Všichni do jednoho na sobě měli jen nuzné, otrhané oblečení a kolem nohy železný kruh, ke kterému jistě pasoval řetěz. Stačila mi jen vteřinka, abych se přesvědčila, že jsou to všechno míšenci. Tren tedy nepřeháněl, když mluvil o otrocích. Projížděli jsme městem stále dál, ale situace se nijak nelepšila. Mezi otroky byli muži i ženy, všichni přivázaní okovy ke svým pánům, všichni otrhaní, nikdo z nich svobodný. Bylo mi z toho dosti nevolno. Vzpomněla jsem si na plavbu, kdy jsem hrála Trenovu otrokyni, abychom získali potřebné informace. Vzpomněla jsem si na šaty, které jsem měla na sobě. Alespoň o některé otrokyně tam bylo dobře postaráno. A sice tenkrát jsem to brala jako neodpustitelné chování, v porovnání se situací tady to ale nebylo nic.

"Dante, s tímhle musíme přece něco udělat," mumlala jsem potichu, abych nepřitáhla ničí pozornost, ale zároveň dost nahlas, aby mě Dante slyšel.

"Co konkrétního máš na mysli?" zeptal se on. Jistě, nic konkrétního jsem na mysli neměla.

"Je to tu absolutně nevyužitý potenciál. Tolik bojeschopných mužů, kteří tu jsou přivázaní ke svým pánům. Kdyby stála věštkyně na naší straně, jistě by nám mohla personálně pomoct," polemizoval dál. Skepticky jsem se na něj podívala. Muži tu byli zotročováni a on myslel na stav své armády? Zachytil můj pohled a omluvně pokrčil rameny. Jistě, asi by bylo pěkné, kdyby se k nám přidali, ale pochybuji, že je s námi kdokoliv pustí. Konečně jsme dojeli do středu města, kde stál palác. Obrovský palác se spoustou věžiček, kulatých a baňatých střech, se zlatým zdobením nebo mramorovými sochami, kam jen člověk dohlédl. Palác věštkyně. Sesedli jsme z koní a hned se to kolem nás hemžilo mladými chlapci, také otroky, kteří začali koně odvádět a nás navigovat směrem do paláce. Skřípala jsem zuby, ale nahlas jsem zatím neprotestovala. Po schodech, které vedly k hlavnímu vstupu do paláce, jsem spěchala, chtěla jsem být uvnitř a mít tohle celé za sebou co nejdříve. Uvnitř mě hned obestoupil zástup mladých dívek, které mi sundávaly cestovní plášť, nabízely na opláchnutí vodu s vonným olejem nebo malé občerstvení. Všechno jsem odmítla, ale protože jsme museli na přijetí chvíli čekat, zbytek mého doprovodu něco malého k snědku uvítal. Nervózně jsem přecházela po místnosti tam a zpět. Taky si mohla dnešní program lépe naplánovat, je to přece věštkyně, no ne? Určitě věděla, kdy přijedeme, tak nás nemusela nechávat čekat. A s Trenem zatím dělali bůh ví co. Potřebovala jsem ji o to, aby můj doprovod trochu ochránila, poprosit co nejdříve.

"Uklidni se Anori, bude to v pořádku," přišel za mnou Patrik a chytil mě kolem ramen, aby mi znemožnil začít další kolečko po místnosti.

"Co přesně bude v pořádku? Tren je bůh ví kde a já mu zrovna teď nepomůžu, protože trčím tady!" cedila jsem skrz zaťaté zuby. Měla jsem zlost.

"Já vím. A věř mi, že budu první, kdo ti půjde na pomoc, kdybys ho musela zachraňovat. Ale zatím víme jen to, že na tebe čeká. To že tu budeš běhat dokola ničemu neprospěje. A pokud budeš zlá na věštkyni, možná mu tím spíš přitížíš. Mysli trochu i na něj," domlouval mi. Musela jsem uznat, že má pravdu. Nechala jsem se tedy posadit na židli vedle Danteho, Patrik si přisedl z mé druhé strany a čekali jsme. Kdyby nás teď Tren viděl, asi by nebyl nadšený, protože mě Patrik celou dobu držel za ruku a hladil mě palcem po jejím hřbetu. Nebylo v tom ale nic víc, než že se mě snažil uklidnit a já to teď hrozně moc potřebovala. Konečně se rozrazily dveře na druhé straně místnosti a dovnitř přicupitala dívka, krásně oblečená v porovnání s dívkami, které nám tu nosily občerstvení. Přesto se látka jejích šatů ani v nejmenším nemohla rovnat s tou mojí a to se jednalo o v mých očích obyčejné jezdecké šaty. Byla to taky otrokyně.

"Věštkyně vás očekává, slečno. Vás a pana Danteho. Zbytek vašeho doprovodu počká zde," oznámila nám a rukou pokynula k velkým dveřím za sebou. S Dantem jsme se na sebe podívali, on si srovnal tuniku, já udělala několik uklidňujících nádechů. Oba jsme pak vykročili směrem do další místnosti.

Věštkyně k nám z počátku stála zády. Viděla jsem tedy jen to, že je štíhlá, velmi štíhlá. Tren mi pořád huboval, že málo jím, a žertoval, že pokaždé, když mě obejme, si narazí ruku o má žebra. Proti ní jsem si ale připadala jako velryba. Byla oblečená v pestrých barvách, kterým ovšem vévodila tmavě modrá, Trenova oblíbená. Přes hlavu měla přehozený lesklý šátek. Původně jsem si myslela, že jsou na něm přišité penízky, jak to nosívaly cikánky, ale pak jsem si všimla, že je to jen vzor na látce. Byl to velmi zvláštní vzor a osobně jsem se s ním v této dimenzi nikde jinde nesetkala. Když se věštkyně otočila směrem k nám, musela jsem si připomínat, abych na ni nezírala a měla zavřená ústa. Byla tak mladá! Popravdě ve všech mých představách vypadala jako stařena. Z Danteho vyprávění jsem usoudila, že není moc milá a přívětivá. A ze svého pozorování toho, co se v tomto městě děje, jsem si k ní přibarvila ještě ošklivou tvář a tělo. Ona byla ovšem neuvěřitelně krásná, až mě bodlo u srdce. Tvář měla jako panenka, světlou a dokonalou, bez jediné poskvrny. Vypadala nejvýše na patnáct let, přestože jsem věděla, že je starší možná i více, než byl můj Tren.

"Vítejte," promluvila měkkým hlasem, který nás příjemně pohladil. Její oči měly asi tu nejzvláštnější barvu, jakou jsem kdy viděla. Byly modré, ale při určitém světle bych je popsala spíš jako fialové, lila. I když Tren vždy žertoval, že taková barva určitě neexistuje, když jsme se občas dohadovali o tom, jakou přesně barvu má jeho košile a moje šaty. Na její přivítání Dante zareagoval příkrými slovy a já drobnou úklonou. Věštkyně si mě se zájmem prohlížela. Obcházela kolem mě, až mi to bylo nepříjemné. Překřížila jsem si paže na prsou a lehce se schoulila do sebe. Kdyby tu byl Tren, jistě by mě chlácholivě objal kolem ramen nebo by udělal cokoliv jiného, čím by mě trochu ochránil a zároveň podpořil. Vždycky věděl, co má dělat. Vždycky poznal, když mi nějaká žena podkopala sebevědomí. A to jsem teď měla podkopané velice významně.

"Gratuluji ti, Dante. Našel jsi tu správnou. Je krásná, jak jsem předpovídala. A velice silná. Její aura dává každému v okolí najevo, že s ní není radno si zahrávat. Má i další předpoklady, které jsem vyslovila?" ušklíbla se pak směrem k mému společníkovi, já jako bych tam nebyla.

"Kdyby mě Anori nepožádala, nebyl bych tu. A ty bys nás jistě nepřijala, kdybych tu stál s tou nesprávnou dívkou," promluvil Dante. Až mě z jeho tónu zamrazilo. Věštkyně se ale jen zasmála. Mě by sice velice zajímalo, jaké další předpoklady, kromě toho, že ke mně muže přitahovala moje postava, měla na mysli. Bylo tu ale něco důležitějšího.

"To já požádala o setkání s Vámi. Ale předtím, než bych se zeptala na pravý důvod mé návštěvy, bych Vás ráda o něco požádala," začala jsem mluvit. Dante po mě střelil varovným pohledem, ale věštkyně ke mně přistoupila o krok blíž a kývla, abych pokračovala.

"Můj doprovod,…" začala jsem.

"Je o něj velmi dobře postaráno v místnosti hned za těmito dveřmi. Chybí mu snad něco?" zeptala se sladce, ale jakoby bez opravdového zájmu.

"…není kompletní," pokračovala jsem, jako by mě nepřerušila. Tentokrát ke mně obrátila i svou pozornost, ne jen svůj pohled.

"Přijeli se mnou ještě dva míšenci, kteří nebyli do města vpuštěni. Chci mít záruku, že až odsud budu odjíždět, odejdou se mnou. Nezranění a svobodní," oznámila jsem.

"Anori," zabručel Dante podrážděně. Doufal asi, že svůj zájem o míšence neprojevím hned při prvním setkání, ale já nehodlala riskovat žádné katastrofy. Neměla jsem peníze, abych Trena odněkud vykupovala, ale samozřejmě bych ho nenechala nikam prodat. Bylo by z toho pozdvižení.

"Máš o bezpečnost těch dvou mužů velký zájem. Čímpak to je?" ptala se s úsměvem věštkyně a znovu mě začala obcházet kolem dokola.

"Jednoho z nich miluji. Pokud ho zraní nebo prodají, srovnám tohle město se zemí, pokud to bude jediná možnost, jak ho získat zpět. Toho druhého muže osobně neznám, ale i za něj budu bojovat, pokud s ním provedete něco proti jeho vůli," odpověděla jsem a nevšímala si Danteho, který se mě snažil umlčet. Věštkyně se hlasitě zasmála.

"Je dokonalá! Lepší jsi najít nemohl, Dante. Tolik lásky k míšencům. Dokonce má mezi nimi partnera. Všechno, co se v jejím životě stalo, ji přivedlo do tohoto bodu. A ona je zároveň přesně v takovém stavu mysli a duše, v jakém měla být. Nic lepšího tě potkat nemohlo, příteli," smála se. Pak přiskočila ke mně, a vzala mě za obě ruce. Takhle opravdu vypadala jako malé dítě.

"Neboj se, má drahá. Vydám rozkazy a o tvého chlapce bude postaráno. Nikdo mu neublíží. Ani tomu druhému," slíbila mi a poté si k sobě přivolala jednu z dívek. Něco jí krátce pošeptala, dívka přikývla a zmizela postranními dveřmi. Stála jsem tam neschopná slova stejně jako Dante. Ovšem on se vzpamatoval první.

"Co prosím?" vykoktal. No, čekala jsem od něj něco lepšího. Měla jsem ho za výborného řečníka. Ovšem já se v současné chvíli nezmohla ani na to. Věštkyně si ho změřila pohledem.

"Nic si nepochopil, že? Proto jste tady. Vy nevíte, co mé proroctví řeklo. Ty nevíš, jaký osud ji čeká. Necháváš ji celou dobu věřit, že je důležitá, ale nedokážeš jí říct k čemu. To od tebe není pěkné," spustila hned na Danteho.

"Já to chtěla vědět. A proto jsme také přijeli. Chci Vás poprosit. Můžete mi to proroctví alespoň zopakovat? Nebo mi říci víc? Já bych si opravdu přála vědět, k čemu tu vlastně jsem," zaprosila jsem. Nemělo cenu si před ní na něco hrát. Chtěla jsem to vědět. Opravdu moc.

"Něco víc ti říct mohu, ale na význam mých slov musíš stejně přijít sama. Ovšem ne dnes. Dnes k tomu není příhodný den a vy jste všichni unaveni. Běžte si odpočinout do svých pokojů. Pojezte a popijte u mých stolů. A zítra si, má drahá, promluvíme spolu mezi čtyřma očima. Jako čarodějka s jasnovidkou," usmála se na nás a pokynula směrem ke dveřím. Dante kývl hlavou, popadl mě za loket a strkal mě před sebou směrem ven. Jakmile se za námi zabouchly dveře, otočil mě čelem k sobě.

"Málem si celou tuhle výpravu ukončila ještě dřív, než jsme se mohli něco dozvědět. Co si tím sledovala?" spustil. Muži z mého doprovodu umlkli a sledovali ten výjev.

"Co jsem měla dělat. Nechat všechno na vůli Boží? Možná mi Trena nechá a možná ne? Je mi jedno, co si o tom myslíte vy. Požádala jsem ji alespoň o to málo, které pro mě mohla udělat. Jeho život je mi přednější, než vaše cíle," bránila jsem se a snažila se mu loket vyškubnout. Bolelo to.

"To ty jsi chtěla tuhle výpravu. A ty jsi tu chtěla Anthonyho. Kdyby bylo po mém, zůstal by v tom posledním táboře a ty bys nemusela volit mezi tím, na co se věštkyně zeptat," nedal se Dante tak snadno uklidnit. Nikdo z mužů mi nepřispěchal na pomoc. Z Danteho šla autorita, kterou jsem cítila i já.

"Pane,…" začal Patrik, ale Dante ho zpražil pohledem.

"Stačí, že ji neustále hájí Anthony. Nemusíš po něm přebírat úplně všechnu zodpovědnost," odtušil pak ještě. Patrik se zamračil, ale už mlčel.

"Copak vy jste ji neviděl? Jak byla nadšená? Nechápu z čeho, ale možná jsem tímhle dotazem celé věci spíše pomohla. Takže nesuďte moje činy předtím, než se dozvíme, jaký měly efekt," prskala jsem naštvaně. Měla jsem přece pravdu, nebo ne?

"Dobrá. Pojďme se tedy umýt, navečeřet a prospat. A zítra uvidíme, jestli budeme moci dále jednat, nebo jestli už je oheň na střeše," přikývl Dante a odcházel pryč. Mě se po boku hned objevil Patrik. Mnula jsem si bolavý loket, měl neuvěřitelně pevný stisk.

"Nevím, co si s věštkyní udělali, ale je v její přítomnost celý naježený. A já to odnesla," stěžovala jsem si cestou do jídelny, kam mě Patrik odváděl.

"Promiň Anori, ale nedovolím si mu odporovat. Já nejsem Anthony. On nemyslí na následky. Myslí na tebe. To já neumím," omlouval se mi Patrik, že se mě nezastal.

"Nic takového po tobě nechci. Nemohli bychom být přátelé, kdybys o mě takhle smýšlel. To je jen Trenova výsada. Nezlobím se na tebe, ale na Danteho. A chybí mi Tren. Takže jsem protivná. Pojďme raději sníst něco čokoládového, ať je se mnou k vydržení," rozhodla jsem, když jsem už z dálky zahlédla stůl se zákusky.

"To je konečně rozumná řeč," zazubil se Patrik a pokynul mi rukou, abych mohla do místnosti vstoupit jako první. Hned zítra se věštkyně na všechno vyptám, sbalím Trena a odvezu si ho domů. A tam ho zahrnu veškerou láskou, kterou mu za ty dva měsíce na bojištích dlužím.