K čemu jsem byla vyvolena?

Tak se po delší době opět hlásím s pokračováním. Práce mě tak zahlcuje, že občas prostě všechno pracovní zavřu a jdu psát povídku :D. Dnes konečně odhalení k čemu tu Anori vlastně je. A předem se omlouvám, ale když jsem tu povídku v patnácti začala, bylo to stylem - to mě do té doby napadne. No a nenapadlo, takže za velice omezenou nápaditost se omlouvám!

.

.

Přiznávám, že ve chvíli, kdy jsem ztratil Anori z dohledu, jsem měl trochu strach. Zůstal jsem tu jen s tím druhým míšencem a proti nám stála tlupa ozbrojených mužů. Předpokládal jsem, že to všechno byli dozorci. Ti s námi nebudou mít zrovna velké slitování.

"Tak jdeme," zavelel jeden z nich a nevybíravě do mě strčil. Vydal jsem se tedy směrem, který mi naznačoval. Nešli jsme do města hlavní branou, ale postranním vchodem. Viděl jsem kolem sebe tolik mužů a žen své rasy, nikdo z nich však nebyl svobodný. Bylo mi z toho trochu těžko. Doufal jsem, že Anori ten pohled zvládla a nenechala se ovládnout emocemi. Musela být profesionální, jinak se nedozví, co potřebuje. Ale taky jsem věděl, jak díky mně nenáviděla, když někdo míšenci opovrhoval. Dostrkali nás do jedné nízké kamenné budovy, prostrčili nás dveřmi a zabouchli je. Byla to jen jediná místnost z chladného kamene, nikde ani jediný kus nábytku.

"To bude dlouhé čekání. Doufám, že se tu slečna nebude moc zdržovat. Tohle nevypadá na hotelové služby," promluvil muž, který tu byl se mnou. Jen jsem mu to odkýval, neměl jsem chuť se o tom bavit. Původně jsem si tedy opravdu myslel, že nás tu nechají o hladu až do Anorina odjezdu a budou doufat, že na nás zapomene a oni se budou moci přiživit na našich životech. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že budou tolik pospíchat, abych byl zbaven své svobody. Myslel jsem si, že Anori dala jasně najevo, že si nepřeje, aby se nám dvěma cokoliv stalo. Bylo tomu totiž jen několik málo hodin, když v zámku zarachotil klíč.

"Oba dva jsou dobře stavění. Tenhle bude skvělý na výkopové práce," kývl nově příchozí muž hlavou směrem k mému společníkovi.

"A tenhle se bude vyjímat v bojových arénách," prohlédl si tentokrát mě. No skvěle.

"Na to nemáte právo. Jsme doprovod slečny Anori," ozval se můj společník, který také nebyl nijak nadšený představou, že by měl někde něco kopat.

"Dala, myslím, jasně najevo, že si nás hodlá zase odvést, až odsud bude odcházet," souhlasil jsem s tím, že prodat nás nebude možné. Ovšem proti přesile šesti mužů, kteří mě každý popadli a nebyli zrovna ohleduplní, jsem neměl jinou možnost než se nechat vyvést ven. Protáhli mě ulicí směrem do středu města. Teď jsem se teprve zděsil při pohledu na několik v řadě vyrovnaných velkých klecí, kde se k sobě těsnali muži. Všichni nás sledovali. Do jednoho. Celou cestu jsem se vzpouzel a dokola opakoval, že jsem svobodný a mám nějaká práva. Dokonce se mi povedlo jednou uvolnit ruku a jednomu z mých věznitelů uštědřit ránu. Že to byla velká chyba mi došlo až později.

"S tímhle začněte," ukázal na mě jiný muž, který měl na sobě dlouhou tuniku z drahých látek. Viděl jsem hořet ohně a viděl jsem železné tyče s čísly na koncích, které sloužily jako cejchy. O žádný takový doplněk jsem rozhodně nestál. Zapíral jsem se patami, jak nejlépe jsem mohl, ale byli v přesile. Ulevilo se mi jen na okamžik, když jsme cejchy míjeli bez povšimnutí. Následně mě ovšem polil studený pot. Mířili jsme k popravčímu špalku. Moje protesty byly ještě o něco intenzivnější, jejich pěsti o dost tvrdší. Dotáhli mě až ke špalku, donutili mě padnou na kolena a ruku mi drželi položenou na špalku. Takže za to nezaplatím hlavou, ale paží?

"Za to, že si dovolil vztáhnout ruku, proti svým pánům. Pro výstrahu," řekl opět ten muž dost nahlas, aby ho slyšeli okolo stojící míšenci. Téměř všichni se mačkali u mříží, aby na mě dobře viděli. Nikdo z nich neřekl ani slovo. Neprosili o slitování, ani jim ale nijak nepřizvukovali. Byla to odevzdanost a absolutní pasivita. S tím se nesmířím! Nechci přijít o ruku. Anori s tím jistě něco udělá! Tahle myšlenka mě ochromila. Anori s tím něco udělá? Proboha chlape, vzmuž se. Odkdy se o tvoje bezpečí musí starat tvoje žena? Situace ovšem byla zoufalá a já tak sahal i k zoufalým myšlenkám.

"Jsem zvědavý jak dlouho vydržíš v bojové aréně bez pravé ruky," otočil se ten muž tentokrát ke mně. Nechápal jsem, jak mohl být tak krutý k někomu, kdo mu nikdy neublížil a kdo mu nikdy ani nepatřil. Moje ruka pevně ležela na špalku, zbytek těla mi pevně drželo několik strážných. Nezbývalo mi nic, než pevně zavřít oči a připravit se na celoživotní bolest. Fyzickou a pak tu psychickou.

"Posílá mě má paní, věštkyně," ozval se za mnou dívčí hlas. Všichni okamžitě ustali ve svých činnostech. Pokrčil jsem prsty pravé ruky, abych si jejich přítomnost užil ještě o chvíli déle. Zároveň mě překvapila oddanost, s jakou tu všichni sloužili své věštkyni.

"Má paní si přeje tyto dva muže do paláce. Kdo jim hrubou silou ublíží, ponese si následky jako ten, který by rozkazu neuposlechl. Svou vůli si přeje vyplnit okamžitě. Prosím pustě je, aby mě mohli následovat," promluvila opět ta dívka, ani jednou se na mě ale nepodívala. Ovšem jakoby její slovo bylo zákonem, byl jsem rázem volný. Rychle jsem si promnul pravou ruku. Byl jsem opravdu rád, že seděla na svém místě. Bez jakýchkoliv protestů jsem se spolu s tím druhým mužem vydal za dívkou. Prohlédl jsem si ji. Byla mladá, asi jako moje Anori, ale neuvěřitelně štíhlá. Na sobě měla volné průhledné kalhoty, které ji kolem pasu a kotníků držely na tmavé gumě. Měla odhalené břicho, ale ňadra a ruce měla zakryté. Vlasy měla pečivě sčesané a schované pod barevným šátkem. Celkově jsem zdejší módě nerozuměl. Byl jsem tak vděčný, že jsem nepřišel o ruku, že mě ani v první chvíli nenapadlo uvažovat o tom, proč by nás tu věštkyně chtěla.

"Co po nás tvá věštkyně chce?" zeptal se můj společník. Také mu to vrtalo hlavou.

"Nevím, neptám se své paní, proč věci dělá. Ale často přivádím atraktivní muže do paláce a ráno zase zpět mezi ostatní. Mají výsadu nedotknutelnosti," odpověděla nám, opět aniž by nám věnovala jediný pohled. No skvěle, takže sice nepřijdu o ruku, ale strčí mě někomu, nejlépe věštkyni do postele? Nevěděl jsem, co mě víc ponižuje. Já ale rozhodně s nikým spát nebudu. Jsem věrný Anori a tak to i zůstane. Mezitím, co jsem přemýšlel, jak z toho ven, můj společník se od nás v doprovodu dalších děvčat odpojil.

"Má paní mi řekla, že jste očekáván v těchto komnatách. Venku jsou stráže a pokus o útěk bude potrestán ztrátou přízně naší paní. Za těmito dveřmi najdete teplou vodu, jídlo a čisté šaty. Očekává se, že budete slušně upraven," poučila mě o mých povinnostech, strčila mě dovnitř a nechala mě tam stát. Slyšel jsem, jak za mnou zaklapla na dveřích západka. No výborně. Ještě jsem dostal podrobnou instruktáž k tomu, jak být co nejlepším prostitutem. Zaslechl jsem rychlé ženské kroky, které se ke mně přibližovali. Kramfleky zvonily o mramorovou podlahu a já o krok ucouvl směrem ke dveřím. Věděl jsem, jak ženy reagují na můj vzhled. Nutnou touhou mě mít na jednu noc. O to jsem nestál.

"Jasně jsem řekla, že nestojím o žádné potěšení. Odejděte," promluvil ženský hlas dříve, než ke mně jeho majitelka došla. Znal jsem ten hlas. A ona zase okamžitě poznala mě.

"Ach Trene. Tak tebe jsem tu vůbec nečekala. Jsi celý?" vrhla se mi Anori do náruče. No tak tímhle stylem si svou službu rád splním do posledního detailu. Několik hodin o samotě a v soukromí s mou nádhernou snoubenkou nemůže být na škodu. Chtěl jsem ji políbit, ale zarazil mě jiný ženský hlas.

"Chápu, že o něj bojuješ. Je krásný. Pěkně svalnatý ale přitom štíhlý," prohlížela si mě. Eh, takže jsem přece jen měl sloužit k dobru někomu jinému? Zaštítil jsem Anori o trochu víc vlastním tělem, přestože to já jsem tu byl ten vystavovaný a okukovaný.

"Chrání tě. Jak milé. Jen jsem si k tobě, drahá, představovala někoho veselejšího a živějšího," zareagovala hned na mé pohyby. Taky by nebyla veselá a živá, kdyby si prošla tím, čím já. Předpokládal jsem, že je to ona, věštkyně. Její šaty byly z drahých látek a ona sama byla velice hezká. Ale na můj vkus až příliš hubená a příliš výrazně nalíčená. Svůdně se na mě usmála a já k sobě pevněji přitáhl Anori.

"A věrný až do morku kostí. Vůči mému kouzlu je naprosto imunní. Je to frustrující a velice fascinující. Ráda bych o tom zjistila více. Ale předpokládám, že ty mi ho nepůjčíš, že?" usmívala se.

"To tedy nepůjčím. Leda že by sám chtěl, o čemž ale dost pochybuji. Že, drahý?" obrátila se na mě Anori a zajistila tak, že tento rozhovor přestal probíhat jen kolem mě. S přikývnutím jsem ze sebe vydal i souhlasný zvuk. Věštkyně se zasmála a přistoupila k nám ještě o něco blíž.

"Jak jsem slíbila, nic se mu nestane. A každý večer ti ho přivedou až do postele. Více pro tebe zatím udělat nemohu. Zítra si spolu promluvíme o tvém poslání. Přeji příjemnou noc," mluvila k Anori. Když mě míjela, rychle ke mně přiskočila a pokusila se mě políbit. Zareagoval jsem včas, aby mě její rty jen lehce líply na tvář.

"Tak moc frustrující," povzdechla si a měla se k odchodu. Anori si vedle mě povzdechla.

"Je úplně jedno, jestli se holíš nebo ne. Stejně mi tě pořád každá závidí. Je to vyčerpávající," zakoulela teatrálně očima a pak se vytáhla na špičky a nastavila mi rty. Tomuto pozvání jsem tedy rozhodně neucuknul a věnoval ji jeden velice vášnivý polibek.

"Venku mi řekli, že se mám nejprve umýt, najíst a čistě obléct. Že se ode mě očekává, že budu upraven dříve, než vstoupím do tvé ložnice," dobíral jsem si ji.

"Ano, je tu obrovská vana, tác plný jídla a velká manželská postel. Jen mi přijde dost zbytečné, aby ses ještě oblékal. Je to ztráta času, stejně tě šatů okamžitě zbavím," zavrněla mi do ucha. Musel jsem se držet, abych zvládl alespoň navštívit tu velkou vanu a ten tác s jídlem. Měl jsem hrozný hlad o tom nebylo pochyb. Anori mi při všem trpělivě asistovala. Měla pravdu, když říkala, že je tu obrovská vana. Dala se v ní udělat dvě dlouhá tempa a měla několik schůdků, na kterých se pak dalo odpočívat. Přestože Anori tvrdila, že je to zbytečné, před večeří jsem se přece jen oblékl do čistého. Společně jsme pak seděli nad tácy plnými jídla. Anori jen sem tam uždibovala a tvrdila mi, že jedla už předtím.

"Řekni mi, co se dnes tam venku stalo. Byl jsi…otřesený, když jsi sem přišel. Ublížil ti někdo? A jak to vypadá mimo hlavní třídu? Je to asi horší, že?" začala na mě Anori mluvit, a přitom se natáhla po nějakém ovoci, které jsem v tomhle na kousky nakrájeném stavu nebyl schopný identifikovat.

"Já myslel, že si užijeme pěkný večer," snažil jsem se pronést co nejklidněji. Anori ke mně zvedla pohled.

"Trene já jsem taky cestou viděla spoustu nepěkných věcí. Věcí, se kterými budu určitě chtít něco udělat. Potřebuji se alespoň ze začátku trochu mírnit, abych se dozvěděla, co potřebuji. Ale jestli ti někdo ubližoval…nedovolím, aby ses vrátil někam, kde ti hrozí nebezpečí," povídala. Hleděl jsem si jídla a její slova okázale ignoroval. Anori se zvedla, obešla stůl a posadila se mi přímo do klína.

"Teď budeš mít o něco složitější se mi vyhýbat. No tak spusť," pobídla mě znovu. A tak jsem jí o všem pověděl. I o tom, jak mě zarazilo, jak moc jsem si zvykl spoléhat na Anorinu moc, kterou jsem za sebou vždy měl. Anori jen v tichosti poslouchala a prsty mě přitom vískala ve vlasech.

"To mě moc mrzí, lásko," zašeptala pak a vtiskla mi polibek. Ve chvíli, kdy zjistila, že se už nehodlám vrátit k jídlu, přitáhla si mě co nejpevněji k sobě, zatímco mě čím dál tím vášnivěji líbala na rty. Ochotně jsem se k ní přidal. Druhý chod večeře si můžu dát ještě potom. Anori se mezitím potýkala s ozdobným uzlem, který jí za krkem držel uvázané šaty. Původně mě vůbec nezarazilo, že v těchto šatech nepřijela. Teď jsem si ale nemohl nevšimnout.

"To nejsou tvoje šaty," promluvil jsem i nahlas.

"Ne, dala mi je věštkyně. Jsou vzdušné, což se v tomhle horku hodí. A v tomhle případě i docela praktické," usmála se, když uzel konečně povolila. Šaty z ní okamžitě sklouzly a odhalily tak její ňadra.

"V tom máš pravdu," přikývl jsem, i když se mi moc nelíbilo, že dostávala od věštkyně dárky. Nemělo by se jí na tomhle místě líbit. Ale popravdě ono si nejspíš ten přepych okolo nešlo neužívat. To jen já byl zabržděný, protože jsem viděl i tu druhou stranu věci.

"Drahý, ať už myslíš na cokoliv, teď to odsuň stranou. Pojďme si vynahradit všechny ty noci, které jsme strávili v bitevních táborech," vydechla mi do ucha, zvedla se mi z klína a odváděla mě k zadním dveřím, za kterými jsem tušil ložnici. Šaty z ní tím pohybem sklouzly úplně. Nenechal jsem se dvakrát pobízet.

(Anori)

Probudila jsem se časně ráno. Tren ležel na zádech, ruku složenou za hlavou a mě si tiskl k boku. Já měla hlavu jako vždy položenou na jeho prsou. Cítila jsem, že nespí.

"Nemůžeš spát?" zabroukal.

"Ne, jsem nervózní z toho, co se dnes dozvím," přiznala jsem. Měla jsem trochu strach z toho, co mi věštkyně řekne.

"Určitě to nebude nic hrozného. Vypadala, jako že se jí líbíš. Kdyby to nebylo dobré poselství, určitě by k tobě nebyla tolik milá," konejšil mě Tren.

"Já bych řekla, že ses jí hlavně líbil ty," zabručela jsem a on si mě se smíchem přitáhl ještě o něco těsněji k sobě. Bez zaklepání se vedlejší místností rozlehly rychlé kroky. Sotva jsem nás stačila pořádně přikrýt, dveřmi dovnitř vcházela věštkyně.

"Dobré ráno," zahlaholila a posadila se na Trenovu polovinu postele. Tren se v odpověď na její blízkost okamžitě stáhl více na tu moji polovinu. Políbila jsem ho na rameno. Jak jsem kdy mohla pochybovat o tom, že by měl zájem o jiné ženy. Byl mi tak věrný!

"Dobré," odpověděla jsem a Tren spíš zakýval na pozdrav. Řekla bych, že z věštkyně moc nadšený nebyl. Ale nemohla jsem se mu divit, když on viděl, co venku provádí se svými poddanými.

"Mám dnes spoustu práce, proto bych si s tebou chtěla popovídat hned. A tvůj pohledný přítel by se stejně měl vrátit mezi ostatní. Můj slib samozřejmě stále platí, pokud tě potěšil…ach, je opravdu okouzlující, nahý obzvlášť," povídala. Vůbec se mi nelíbilo, že mi ho okukuje a i Tren byl z jejích lichotek nesvůj. Navíc ta část s tím, že její slib platí, pokud mě potěšil, mě a řekla bych i jeho dost urážela.

"Je to můj snoubenec, ne můj postelový otrok. Nemusí mě potěšit, aby si vysloužil tvou ochranu," ohradila jsem se. Vadilo mi, jak na míšence nahlížela.

"Dobrá, dobrá. Jsi v tomhle ohledu naprosto dokonalá. Přesně taková, jaká bys měla být. Jak úžasné," smála se. A já opět nechápala.

"Oblečení máš vedle, krasavče. Večer tě zase přivedou sem," oznámila pak Trenovi. Ten chvíli otálel než zjistil, že nemá na výběr, a musí nahý projít před věštkyní. Udělal to ovšem se svou obvyklou grácií, že jsem na něm málem oči nechala. Když se oblékl, vrátil se pro rychlý polibek a zároveň mi podával šaty, které jsme včera nechali ležet u jídelního stolu.

"Večer," slíbila jsem mu. Jemně se pousmál a odešel. Opravdu mi vadilo, že jsem ho musela nechat jít, ale samu sebe jsem přesvědčovala, že je to jen pro tentokrát. Že příště už ho odvést nenechám. Tou dobou už od věštkyně dostanu to, co budu potřebovat.

"Tak, a teď si spolu můžeme promluvit," zatleskala věštkyně rukama a natáhla se ke mně do peřin.

"Neoblékej se, jsi moc pěkná," zarazila mě pak, když jsem si chtěla navléknout šaty. Ona sama na sobě měla jen průsvitnou dlouhou halenku a spodní kalhotky, ale původně jsem si myslela, že je to kvůli Trenovi. Očividně nebyla vybíravá. Neochotně jsem šaty nechala ležet v peřinách. Jen velmi nerada jsem byla nahá před jinou osobou, než byl můj snoubenec. A to i přesto, že ta osoba byla ženského pohlaví.

"Přijela jsem, abych se tě zeptala, k čemu jsem vlastně vyvolená," spustila jsem narovinu. Až mě ta přímočarost překvapila. Nejspíš jsem od Trena pochytávala čím dál tím víc různých zvyků.

"Mohlo mě napadnout, že to Dante nepochopí. Jen jsem netušila, že tě nechá v nevědomosti tak dlouho," protočila oči v sloup a přisunula se o kousek blíž.

"Nechtěl za tebou jet, protože říkal, že bys mu nic neřekla. Nemá tě zrovna v oblibě," řekla jsem upřímně.

"Ten nemá v oblibě nikoho, kdo mu ubírá na autoritě. Kdyby moji muži byli postaveni do situace, aby si vybrali mezi mým a jeho příkazem, byla bych vítězem," zazubila se. Spolkla jsem jedovatou poznámku o tom, že to platí pouze v případě svobodných mužů. Otroci by za ní pravděpodobně tolik nestáli, kdyby měli na výběr.

"Ale zpět k tobě. Mohu ti zopakovat znovu tu část, která tě předurčuje. Začátek slyšet nepotřebuješ, ten byl proto, aby tě našli ještě jako nemluvně, protože ti hrozilo velké nebezpečí. Alespoň jednu část Dante zvládl," povídala mi a to už seděla úplně u mě.

"Do toho," přikývla jsem, abych to čekání konečně zkrátila. I když jsem se vnitřně připravovala na to, že tomu nejspíš nebudu rozumět.

"Spanilá růže okovy trhá, udatných zástupy přivede. Dračí duši, srdci věrná, s útlakem válku povede," pronesla věštkyně obřadně. Chvíli jsem si ta slova nechávala projít hlavou. Věštkyně mi dávala čas, rozvalovala se vedle mě v peřinách a vůbec nevypadala jako někdo, kdo v křišťálové kouli, nebo kde, viděl celý můj osud ještě předtím, než jsem se narodila.

"Mě to přijde docela jasné. Ale Dante bude zklamaný," zamumlala jsem pak. Věštkyně ke mně pozdvihla oči a široce se usmívala.

"Věděla jsem, že pochopíš hned. Dante je příliš zahleděný do svých věcí, proto si nejspíš celé mé proroctví vyložil po svém. I když technicky vzato máte pravdu oba," přikývla mi.

"Tomu teď asi úplně nerozumím. Spanilá růže jsem pravděpodobně já. Na to poukazuje i ta dračí duše - znamená to harmonii, schopnost ovládat přírodní živly, a i srdci věrná, protože většinou jednám na základě toho, jak danou situaci cítím, než že bych se řídila řádem a pravidly. Ostatní části toho proroctví pak ale nepoukazují na celou válku. Nemám ukončit útlak ze strany Shinigami a zrádců. Mým posláním je zastavit útlak míšenců. Okovy trhá, zástupy udatných přivede," mluvila jsem nahlas. Lépe se mi tak přemýšlelo.

"Jsi velice chytrá. Chápeš už, proč jsem měla takovou radost, když jsem zjistila, že miluješ míšence? Že jsi jim opravdu nakloněna tak, abys pro ně vyhrála válku?" chytila mě za ruce a oči jí planuly.

"O válce ale nemluvíš," zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

"Ty na to jistě přijdeš. Zamysli se, co se stane, když osvobodíš míšence z útlaku. Jak je vlastně osvobodíš?" naléhala. Nevím, proč mi to nemohla říct rovnou a nutila mě, abych si na to přišla sama. Kdyby tu byl alespoň Tren, ten by to jistě vymyslel. Jenže pak mi postupně začala zapadat jednotlivá kolečka do sebe. Útlak míšenců. Trhání okovů. Co když je mým posláním osvobodit zdejší míšence? Dát jim možnost bojovat svobodně za naši věc? Zástupy udatných přivede. No jistě! Jak budou ostatní rasy reagovat na to, když najednou začneme válku vyhrávat, protože tu bude nová silná armáda míšenců? Nepozvedne je to náhodou v jejich očích? A bude to prvním krokem k tomu, aby se stali plnohodnotnými členy společnosti nejen pro mě, ale pro všechny? A zároveň dám Dantemu další zbraň, jak tuhle válku vyhrát. Touhle zbraní nemá být má moc. Ale síla mého slova a mého postavení. Síla armády míšenců. Síla armády, kterou se mu svým vlivem pokusím získat. To je můj úděl. Věštkyně mě s úsměvem pozorovala, musela vědět, že jsem si právě v hlavě poskládala celou skládačku.

"Dobrá, Dante možná bude z mého poslání nadšený. Ale ty už moc ne," otočila jsem se čelem k ní. Zarazilo mě, když se rozesmála.

"Drahá Anori, viděla jsem, co se může stát. Mám i mezi otroky několik věrných, kteří po svém propuštění budou hledat službu v mém paláci. O dostatek personálu strach nemám. Ach jsem tak šťastná, že jsi pochopila. A trvalo ti to jen pár minut. Dante na to nepřišel za celých 37 let," kroutila nevěřícně hlavou.

"Nedivím se mu. Jistě si útlak vysvětloval pro všechny, a zapomněl se zaměřit na ty, kteří jsou nejutlačovanější. Já to díky Trenovi vidím jinak a napadlo mě to hned. Dante tenhle pohled nemá, protože jeho, ani jeho rodinu nikdo neutlačuje. Já žiju s mužem, který si útlakem procházel celý svůj život. Opravdu všechno, co se mi stalo, mě dovedlo do tohoto bodu dokonale připravenou pochopit,…" žasla jsem, jak do sebe všechno zapadalo.

"Jednu věc ale přesto nechápu. Věděla jsi, že pomohou vyhrát válku, proč si s tím ale musela čekat na mě? Mohla si je přece osvobodit ty! Jejich loajalitu už máš. A efekt by to mělo stejný, jen bych u toho nemusela stát já. Proč míšence také utlačuješ?" nechápala jsem.

"Mým osudem nikdy nebylo válku vyhrát. Mým posláním bylo připravit ti půdu, jak nejlépe budu moci. Ke mně nikdo z míšenců není loajální. Ale budou k tomu, kdo jim vrátí svobodu. Nikdy by sis nezískala jejich oddanost, kdyby byli svobodní. Uznávám, že kdyby bylo po mém, zacházelo by se s nimi šetrněji. Přeci jen, je mezi nimi tolik hezkých chlapců. Ale tenhle systém tu přetrvává celá staletí. Byl tu dávno předtím, než jsem se narodila a dostala po matce do vínku dar jasnozřivosti. Zdědila jsem ho po svých předcích, kteří ho zavedli ze mě neznámých důvodů. A já ho udržela kvůli téhle válce a záchraně tohoto světa. Ale nečekám, že mě pochopíš," zahihňala se na konci. Chvíli jsem o tom v tichosti přemýšlela.

"Dnes večer bys měla požádat svého přítele o pomoc. Jsem si jistá, že už sama vymyslíš, co máš dělat. Jen škoda, že se jak s ním, tak s tebou budu pak muset rozloučit. Oba dva bych si vás tu nejraději nechala. Jsi tak krásná!" povzdychla si znovu, věnovala mým prsům dlouhý pohled, pak se zvedla z peřin a odcházela.

"Pořádně si odpočiň a nic neuspěchej. Chce to čas. Dantemu to řekni, jen pokud to sama uznáš za vhodné. Hodně štěstí, sladká Anori," zastavila se ještě mezi dveřmi. A pak na mě velice významně mrkla. Jakoby mi tím naznačila, že její poslední věty byly mířeny někomu, kdo neprávem poslouchal. Pak mě nechala o samotě ležet v těch nadýchaných peřinách. Měla jsem tedy rozhodně o čem přemýšlet.