Který z nás dvou je lhářem?

Další pokračování, povedlo se mi to doopravit ještě před cestou:

.

.

Ráno jsem vstal jako obvykle. Ještě pořád jsem byl naštvaný. Přespal jsem u sebe v pracovně, protože jsem ji nechtěl vidět, ale z ložnice, kde je pohodlná postel, jsem ji odmítl vyhodit. Zase tak moc naštvaný jsem nebyl. Zapomněl jsem, že teď mám budík nastavený o hodinu později, protože mě do tábora přenášela Anori. No co, tak jednou přijdu později. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem se v kuchyni srazil s Anori, která chystala snídani. Ani se na mě nepodívala, nepozdravila, ale připravila dva hrnky na kávu a vůbec všechno tak jako obvykle. Odešel jsem se do ložnice obléknout a udělal si ranní hygienu. Pak si sedl ke snídani. Anori seděla na měkkém polštáři a mě kvůli tomu trochu hlodalo svědomí. Byl jsem včera vážně vytočený, může být ráda, že jsem ji nepřetrhl jako hada! Vracel jsem se z boje poměrně veselý. Měl jsem radost, že mě Anori poslechla a nešla se mnou. A že jsem přežil. Takhle silné Shinigami jsem viděl poprvé. Teď už jsem věděl, co od nich mohu očekávat. Těšil jsem se, až Anori oznámím, že příště může s námi. Jakmile vím, do čeho jdu, dokážu ji ochránit. Říkal jsem si, jakou ji tím udělám radost. Téměř jsem viděl její široký úsměv a jak mi nadšeně skočí kolem krku. Už cestou mě ovšem zastavilo pár mužů a ptali se po Anori…jestli není zraněná. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Nejspíš si mysleli, že bojovala se mnou. Jenže když se ptali další a další a pak se najednou z otázek staly pochvaly, jak šikovně se bránila, rozzlobilo mě to. Dobře…vytočilo mě to do běla. A když jsem ve stanu viděl, jak se na ni všichni mračili, došlo mi, že je to pravda. Že opravdu šla bojovat na vlastní pěst, přestože jsem jí nařídil zůstat ve stanu a ona souhlasila. Co mě ale vytočilo úplně nejvíc byl fakt, že mi lhala přímo do očí. Že prý jsem ji volal já! To bych o tom snad něco musel vědět, ne? A ona místo omluvy ještě začne házet vinu na mě. Ruply mi nervy a už jsem se nedokázal udržet. Jedli jsme v tichosti.

"Až do odvolání máš domácí vězení. Vycházky do šesti hodin se budou vztahovat jen na školu a zdravotnickou práci, nic víc," oznámil jsem jí. Můj hlas zněl pořád ostře, takhle mě dokázala vytočit jen ona. Zvedla ke mně pohled. I ona byla rozzuřená, ale neřekla na to vůbec nic, jen na mě chvíli upřeně zírala. Měla přitom tak přimhouřené oči, že jsem si byl jistý, že kdyby její pohled mohl zabíjet, už bych v současné chvíli nebyl mezi živými. To se mi moc nelíbilo, ale rozhodl jsem se, že nepovolím jako první.

"Pochopím, když mě nebudeš chtít přemístit do tábora," řekl jsem, když jsem dosnídal a sbalil si věci. Už jsem prakticky odcházel ke stájím, když mě Anori prostě drapla za ruku. V další vteřině jsme stáli v mém velitelském stanu. Hned na to Anori zase zmizela. Měl jsem tolik práce, že jsem tuhle naši rozepři rychle upozadil. Tedy jen do chvíle, kdy vešel Patrik.

"Ahoj…omlouvám se, jestli tě ruším, ale posílá mě Anori," promluvil od vchodu. Pokynul jsem mu, aby vstoupil. Patrik i zbytek její ochranky byli prakticky moji zaměstnanci, ale všichni poslouchali jak moje tak i její rozkazy.

"Mám se zeptat, jestli se do výjimky z domácího vězení počítá i večerní přednáška, nebo jestli ji musí vynechat. Moc to nechápu, tys jí dal zaracha?" přednesl svůj dotaz a samovolně přešel do hovoru, přitom se posadil na kraj mého pracovního stolu. Povzdechl jsem si. Zapomněl jsem, že si i tento semestr zapsala další večerní přednášku z psychologie. Chtěl jsem tam chodit s ní.

"Včera mě hrozně rozčílila. Ani ne tak proto, že mě neposlechla, ale hlavně proto, že mi pak lhala a vymlouvala se na mě. Trochu jsem to přehnal. Přehnul jsem ji přes koleno a dostala pětadvacet na holou jako malá. A dneska jsem k tomu přidal i domácí vězení," přiznal jsem se. Patrik na mě chvíli nevěřícně zíral, než se začal smát.

"Promiň, já chápu, že tobě už se to vnímání trochu slilo a vidíš v ní spíš svoji ženu, ale tys dal vážně na zadek naší vyvolené?" řehtal se a držel se přitom za břicho.

"Jo, už to tak bude. Řekl bych, že je to po třetí, co jsem ji takhle trestal. Ale ona je neponaučitelná," povzdechl jsem si. Čím více času od toho uteklo, tím víc mě to mrzelo. Nemusel jsem být tolik hrubý.

"Je mi jasné, že bys ji raději rozmazloval, než vychovával, ale za tu pitomost, co provedla, mohla dopadnout mnohem hůř. Pár ran na holou je ještě dobrou alternativou, nedivil bych se ti, kdybys ji přetrhl vejpůl. Ale včera si za tím, že si pro ni vzkázal ty, stála opravdu pevně," poplácal mě Patrik po rameni. Upřímně jsem od něho nečekal pochopení. Byl to hlavně Anorin přítel.

"I při té hádce doma se toho pořád držela. Ale já jsem si více než jistý, že jsem pro ni nikoho neposílal. Už mě jen napadlo, že to mohl být nepřítel. Že se ji snažil vylákat ven. A ona jim to spolkla i s navijákem. Občas provokuje, až to hezké není a jindy je tak neuvěřitelně naivní!" vjel jsem si prsty do vlasů. Tohle všechno bylo na mě trochu moc. Patrik mi jen přikývl v souhlasném gestu.

"Vyřiď jí, že přednáška se povoluje. Já si tam za ní přijedu sám. Ale to jí neříkej," dal jsem mu pak pro Anori odpověď. Znovu jsem se pustil do práce a pospíchal tak, abych na vypůjčeném koni stihl dojet k univerzitě ještě před začátkem té psychologické přednášky. Anori seděla úplně na boku přednáškového sálu, nejspíš aby na sebe zbytečně nepoutala pozornost, když věřila tomu, že tu dnes bude sama. Všiml jsem si Elizabeth a jejího přítele, jak spolu cukrovali venku. Chápal jsem, že se šla raději posadit, než aby tam stála s nimi. Zamířil jsem přímo k ní a bez pozdravu se posadil na volnou židli. Anori se okamžitě odtáhla, pak teprve otočila hlavu, aby zkontrolovala příchozího. Chvíli si mě nevěřícně prohlížela, ale pak zaměřila pozornost zpět ke katedře, kde se už připravoval vyučující.

"Nemusel ses obtěžovat," zabručela pak. Pořád byla naštvaná. Já už ne, přes den jsem vychladl, a naopak jsem svého činu začínal litovat. Ale omlouvat jsem se ještě nechtěl.

"A aby bylo jasno, nezlobím se proto, že si mi vysázel pár ran na zadek - díky té mastičce to poměrně pěkně splasklo a ani to moc nebolí. Zlobím se proto, že mi nevěříš. Myslíš si, že ti lžu jen proto, abych měla alibi pro svou sólo akci s bojem. Upřímně nenapadá mě jediný rozumný důvod, proč bych to asi tak dělala," začala vedle mě prskat.

"An…chceš tím teda říct, že lžu já? Jaký rozumný důvod bych k tomu měl?" zeptal jsem se jí logicky. Střelila po mně pohledem, ale neřekla nic.

"Takže pokud já vím naprosto jistě, že jsem pro tebe neposlal, ale zároveň budu věřit tomu, že pro tebe někdo došel, vychází mi z toho jediný logický výsledek. Nepřítel tě vylákal schválně a ty si s nimi bez přemýšlení ochotně šla," předložil jsem jí řešení, ke kterému jsem během odpoledne došel. Anori chvíli přemýšlela, ale pak kývla.

"Zmátlo mě, že jste si stejným způsobem poslali i pro Erika. Nepochybovala jsem o tom, že mi říká pravdu. Asi jsem si přála, abys mě potřeboval," polemizovala s možnostmi.

"Stejně to od tebe bylo hodně nezodpovědné! Byla to úplně jednoduchá past, a přitom na tebe dokonale platila. Tohle tvé odhodlání za každou cenu bojovat po mém boku tě jednou dostane do daleko větších potíží. Jsem si poměrně jistý, že kdybys tak moc netoužila po tom, abych tě zavolal a potřeboval tvoji pomoc, prohlédla bys, že je to lest," zamračil jsem se a ona si provinile skousla spodní ret. Moc dobře věděla, co na mě platilo. Natáhl jsem se pro její ruku a propletl si prsty s jejími.

"Na tu přednášku jsem přišel, protože jsem tu vždycky pro tebe. Ale pořád jsem naštvaný, jasné?" oznámil jsem jí, ale hlas už jsem si udržoval mírný. S pousmáním přikývla a pak se mi stulila do náruče.

(Anori)

Tren mě svým mlčením trestal ještě pár dní. Neignoroval mě úplně, ale jasně mi dával najevo, že se zlobí. Na jednu stranu jsem ho chápala. Kdyby to měl nepřítel jen o trochu lépe promyšlené, vběhla bych jim do jakékoliv pasti. Tren udělal několik bezpečnostních opatření, aby se taková situace už neopakovala. Normálně mluvit se mnou začal až včera večer, kdy se vrátil na noc do ložnice. Do té doby přespával u sebe v pracovně. Upřímně i já ale potřebovala čas, abych se s tím srovnala. Pořád jsem jeho trest a následné mlčení vnímala jako nespravedlivé. Včera se mi omluvil za to, jak mi naplácal. Já vlastně nevím, proč mi zrovna tenhle fakt ani moc nevadil. Ano, bolelo to. Ale pořád mě víc mrzela jeho nedůvěra.

"Anori, co se pořád tváříš tak smutně. Děkan vypíše studenty, kteří budou pro dobré známky vybráni na misi. Nepochybuji o tom, že tam budeš. Ale třeba mě vyberou také a pojedeme spolu!" doběhla mě Lizzy a táhla mě k nástěnce u děkanovi pracovny. Nebyla jsem si jistá, jestli zrovna mě vyberou. Ano, známky jsem měla skvělé, ale taky jsem byla problémová studentka. Ovšem jak jsem pochopila, být vybrán jako medik a jet na misi pomáhat v táborech, byla velká čest. Univerzita tak odměňovala ty nejšikovnější studenty, kteří se pak nemuseli bát, že by po studiích nenašli umístění. Lizzy vedle mě najednou zavýskla a sevřela mě v objetí.

"Jedeme spolu! No není to skvělé?" ptala se mě s širokým úsměvem. Vedle ní se člověk nemohl neradovat.

"Prosím vás všechny, kteří jste byli vybráni, abyste mi co nejrychleji potvrdili svou účast. Obzvlášť u vás, slečno Hokaido. Zatím jsem nemluvil s vaším ochráncem, zda se vůbec můžete takových akcí zúčastnit. Ozvěte se mi prosím co nejdříve," oznámil nám děkan a opět se zavřel ve své kanceláři.

"Tak šup Anori, vyjednej si od toho tvého sexy snoubence povolení a strávíme spolu pár dní," zubila se na mě Lizzy. Já si nebyla jistá, že to půjde takhle hladce. Ale zkusím na něj použít reverzní psychologii. Nebudu se ptát, jestli jet můžu, ale rovnou se budu zajímat co udělat proto, aby moje cesta byla co nejbezpečnější. Ze školy jsem se nechala doprovodit rovnou za Trenem do tábora. Děkan vypadal, že na moje vyjádření opravdu spěchal. Měla jsem štěstí, zrovna byl ve stanu sám. Pořád se ke mně sice choval trochu odtažitě, ale na můj pozdrav zareagoval pousmáním a nechal se políbit na tvář. Povzdechla jsem si, kdyby se mnou teď nebyl rozhádaný, rozhodně by mi to usnadnilo práci.

"Trene, lásko, je tu něco, co bych s tebou chtěla probrat," dodala jsem si odvahy a hned spustila.

"Poslouchám tě," odpověděl, ale ani se neotočil.

"Děkan vybíral ty nejlepší studenty, které pošle na pár dní na misi - ošetřovat naše muže do táborů - a já jsem mezi nimi. Chápu, že nebudu moct bez doprovodu, ale nevím, jak velký bude potřeba a jak to zorganizovat…" povídala jsem. Tentokrát už se ke mně otočil a pozorně mě poslouchal.

"S tím si nemusíš dělat starosti, srdíčko. Nikam totiž nepojedeš," oznámil mi pak jednoduše. No dobře…tak se budeme hádat.

"Proč ne?" zaprskala jsem a založila si ruce na prsou. Tren si vedle mě hluboce povzdechl.

"Anori…bavíme se o tom samém pořád dokola. Ale pokud to potřebuješ slyšet i po stopadesáté, budiž. Jsi vyvolená, nepřátelé na tebe útočí. Nevíme s jistotou, že můžeme všem kolem sebe věřit, jestli tě někdo nezradí a neřekne nepříteli, kam jedeš. Nepustím tě na několik dní mimo svůj dozor, ale já s tebou jet taky nemůžu, když řídím tvou armádu. Chápu, že by se ti tvoje ochranka mohla zdát dostatečná, ale nikdo z nich nemá schopnost cítit nebezpečí o něco dříve, než přijde, jako ho mám já. A zároveň, ještě kdyby se jednalo o nějakou dovolenou, ale vy pojedete do bojového tábora. Neexistuje logický důvod, proč bych tě měl pouštět k bojům blíže, než je nezbytně nutné," řekl. Užívala jsem si jeho hlas, přestože mi zakazoval jet. Poslední dobou se mnou vlastně vůbec nemluvil.

"Máš pravdu, a já to samozřejmě vím. Ale jedná se o moje vzdělání a moji budoucnost," argumentovala jsem hned.

"Nemusíš se bát ani o svá studia ani svou budoucnost. Nic z toho nezávisí na tom, že musíš jet na tuto misi. Navíc, ty máš s prací v bitevním táboře dostatečné zkušenosti, nemyslíš? A co tvoje zdravotnické středisko? Opustíš svoje muže?" vytahoval na mě Tren hned všechna esa. Ale nekřičel na mě. Hlas měl zatím pořád klidný a spíš mi vysvětloval, než že by se zlobil. Ale mě se zmocňoval vztek. Bezmocně jsem rozhodila rukama.

"Já bych si tak přála být normální. Moci si jet kamkoliv by se mi zachtělo, aniž bych se musela neustále někoho ptát na svolení. Přesně kvůli tomu jsem v jednadvaceti odešla z domu," vztekala jsem se.

"Moc dobře víš, že se pro tebe snažím dělat první poslední. Snažím se, abys měla život co nejvíce normální. Ale nejde to vždycky. Někdy je potřeba uzpůsobit svoje touhy tvému poslání. Jsi vyvolená!" připomněl mi znovu.

"Nikdy jsem se o to neprosila!" křičela jsem na něj.

"Tomu rozumím. Ale odpověď je stále ne. Snaž se mě prosím pochopit," kývl klidně. Nenechal se mým vztekem a křikem vyvést z míry.

"Ne, tohle nejsem schopná pochopit. Jsem tady uvázaná jako pes u plotu! Jak ty můžeš vědět, jaký je to pocit? Můžeš si jít kamkoliv a nemusíš se na to nikoho ptát. A i kdyby se mi to nelíbilo, nic s tím nezmůžu! Ale ty prostě řekneš ne, a zkazíš mi úplně všechno! A čekáš, že skloním hlavu, a budu poslušně šoupat nohama," vyčítala jsem mu.

"Křivdíš mi, Anori. Tohle není tak úplně pravda," odpověděl mi mírně. Ten jeho klid mě vytáčel snad ještě víc. Na druhou stranu tohle bylo něco, na co jsem byla zvyklá. Já na něj ječela, jak jsem potřebovala, a on to v klidu všechno snesl. Mě se ulevilo a on mi to pak velkoryse odpustil. Bylo to něco, co mi dokazovalo, že mě má rád.

"Anori…ztiš trochu hlas. Je vás slyšet přes půlku tábora. Není dobré, aby muži věděli, že se hádáte," vešel do stanu Patrik. Nesnášela jsem, jak mě každý káral a poučoval o tom, jak se mám chovat. Jsem dospělá!

"Takže jsi slyšel, o čem se hádáme. A samozřejmě držíš s Trenem, že?" zaprskala jsem i na něj.

"Ano, taky si nemyslím, že je zodpovědné tam jet," přikývl. Naštvaně jsem secvakla čelist.

"Budu ve své ordinaci, kdyby mě někdo hledat," zavrčela jsem pak a vyrazila ze stanu. Do svého střediska jsem došla pěkně vytočená a začala jsem si chystat věci. Chtěla jsem tu zůstat pár hodin. A doufala jsem, že do té doby trochu vychladnu, abych se o tom mohla večer s Trenem znovu pobavit a nehodila mu přitom nic na hlavu. Neměla jsem ten den moc co na práci, takže jsem strávila rozhodně více času tím, že jsem si v hlavě připravovala argumenty, kterými snad Trena umluvím. Akorát jsem se chystala končit, když se ozvalo rázné zaklepání. Po mém vyzvání dovnitř vstoupil Tren. Zůstala jsem zaraženě sedět za svým stolem, nebyla jsem ještě psychicky připravená s ním mluvit.

"Anori…přemýšlel jsem o tom…a máš pravdu. Není ode mě správné, že tě tu držím. Není správné, že tě nenechám roztáhnout křídla a snažím se si tě udržet doma. Omlouvám se za to. Jeď na tu misi," spustil hned.

"Takže mi říkáš, že můžu jet? Ještě před pár hodinami jsi nevypadal, že k tomu vůbec kdy svolíš," kulila jsem na něj překvapeně oči. Tren se usmál a přikývl.

"Nechci se už hádat. Mám tě rád. Ale teď mám ještě nějakou práci, tak se uvidíme doma," mávl pak na mě a odešel z mé ordinace. Tak tohle bylo divné, Trenovo chování mi přišlo takové cizí. Ale upřímně, nestávalo se mi zrovna často, že by se mnou Tren nemluvil takhle dlouho, takže jsem si nemohla být úplně jistá, jak se v takových situacích chová. Každopádně mi tu misi povolil…raději jsem se hned přemístila na univerzitu a oznámila to děkanovi. Pro případ, že by se ještě stačil rozmyslet. Teď už jsem byla oficiálně nahlášená. Lizzy bude nadšená. I já si radostně poskočila a přemístila se domů, kde jsem se pustila do přípravy nějaké lepší večeře. Pro svého andílka, za odměnu.

*****

(Patrik)

Po tom, co Anori naštvaně vydupala ze stanu, jsem se zdržel ještě pro další rozkazy. Kromě těch, které se týkaly Anori, mi Tren poodhalil i něco z dalších postupů armády. Upřímně, Anori jsem měl rád, a proto jsem ochotně pracoval jako její ochranka. Ale Tren byl skvělý velitel a docela dost mě lákala představa se pod něj nechat převelet a být součástí jeho oddílů. Navíc mi Tren často nechával na starosti nějaké velení, čímž jsem sbíral cenné zkušenosti. Přišlo mi, že to tak dělal schválně. Stejně jako stále zaučoval Erika ve spoustě dovedností, jsem měl pocit, že si vzal na starost i mě.

"Můžu ti ještě s něčím pomoct?" nabídl jsem se mu pak. Docela jsem se divil, že stál pořád pevně na nohou. Bylo na něm vidět, že je neustále unavený a vystresovaný. Přesto podával skvělé výkony. Hádky s Anori mu rozhodně v ničem nepomohly.

"Vlastně mohl," přikývl po chvíli a nechal mě zakreslovat do map. Asi po hodině práce se prudce odtáhla vchodová plachta a hned se zase zatáhla. Oba jsme zvedli hlavu a zaraženě zírali na naštvanou Anori. Co tu zase dělala? Neříkala, že bude ve své ordinaci?

"Pořád na to musím myslet a je potřeba si to vyříkat hned," spustila okamžitě. Tren si vedle mě jen odevzdaně povzdechl.

"Myslím, že jsem ti své stanovisko řekl dost jasně. Nepojedeš. Ne na misi, která je v bitevních táborech," zavrtěl hlavou. V tomhle rozhodnutí jsem ho podporoval. A upřímně, byl jsem to já, komu s Anori docházela trpělivost, zatímco Tren vedle mě v klidu seděl a pořád dokola jí všechno vysvětloval. Opravdu jako dítěti.

"Já ale nemám žádnou povinnost se řídit tvým stanoviskem. Už mě unavuje, jak mi neustále řídíš život. Je to vážně nesnesitelné," ječela. Pokud nevyskočí Tren a jednu jí nelískne, nejspíš to udělá já.

"Anori…tohle už trochu přeháníš, nemyslíš?" zabručel Tren varovně. Očividně i jemu docházela trpělivost.

"Nenávidím tě za to, jak mě pořád napomínáš, co smím a nesmím dělat! Nepotřebuju tvůj souhlas, ani nikoho jiného. Nejsi můj otec! Takže mě nemůžeš držet doma, když se ti něco nelíbí! Prostě ti oznamuji, že jedu," křičela na něj a vzápětí se otočila a zmizela ze stanu ven. Tren byl okamžitě na nohou a letěl za ní, stejně tak jako já. Ovšem venku před stanem stáli jen míšenci, a po Anori nebylo nikde ani stopy. Nejspíš se hned venku přemístila.

"Vůbec se ti nebudu divit, pokud ji tentokrát přerazíš. Případně ti ji rád přidržím a pak tě budu krýt," prohlásil jsem, když jsme tam notnou chvíli stáli v tichosti.

"Já asi nemám kapacitu se k tomuhle nějak dál vyjadřovat," povzdechl si a zajel si oběma rukama do vlasů. Bylo na něm vidět, jak moc je z Anori nešťastný.

"Kdyby mi tohle udělala moje Agnes,…" nechal jsem tu větu vyznít do ticha, i když jsem si nebyl jistý, jestli mě Tren ještě vůbec vnímá.

"Agnes?" otočil se ke mně překvapeně.

"Eh…to je moje snoubenka. Myslím, že jsem o ní ani před Anori moc nemluvil," vysvětloval jsem hned. Tren chápavě kývl hlavou.

"Já nevím, co to do ní vjelo. Měl jsem pocit, že je poslední dobou spokojená s tím, jak se k sobě chováme a co se kolem nás děje. Takovouhle scénu mi neudělala už dlouho. A obzvlášť se divím, že ji udělala před tebou. Takové věci si většinou nechává do soukromí," pokrčil Tren rameny.

"Ale v jedné věci má pravdu. Nemám ani tu nejmenší páku, jak ji udržet doma, když se rozhodne jet. V magii je mnohem silnější než já a tresty na ni očividně vůbec neplatí. Nemá ke mně dostatečnou autoritu, aby poslechla jen tak. A že mě poslouchá z lásky platilo do dnešního rána - teď je s tím očividně taky konec," vykládal dál, posadil se do křesla a obličej si položil do dlaní.

"Co budeš dělat?" zeptal jsem se.

"Já nevím. Zkusím ji doma nezabít a znovu s ní o tom promluvit. Neuškrtit ji během hádky a doufat, že je dostatečně rozumná, aby pochopila, že opravdu není dobrý nápad tam jezdit," pokrčil s dalším povzdechem rameny. I když to byla vážná věc, vyprskl jsem smíchy. I on se smál. Ale zároveň jsme oba věděli, že je to vážná záležitost. Raději jsme se pustili opět do práce. Tren mě pak pozval k nim domů, chtěl mi ještě ukázat nějaké podklady, které měl u sebe v pracovně. Oba nás překvapilo, že Anori už byla doma a vyráběla něco v kuchyni. Vonělo to naprosto báječně.

"Ahoj drahý…Patriku," pozdravila nás oba se širokým úsměvem, mě trochu překvapeně, jako by nečekala, že se tu také mohu objevit. K Trenovi hned přiskočila pro polibek. Tren uhnul a podmračeně se ji prohlížel. To už Anori zarazilo úplně.

"Děje se něco?" zeptala se pak opatrně. Dělala si snad legraci? Já být na Trenově místě, tak ji přes to koleno přehnu zas.

"Ano, děje. Nejdřív předvedeš takovou scénu, a pak si tu vesele poskakuješ. Pro příště by sis to ječení mohla odpustit," bručel naštvaně. Anori pozdvihla jedno obočí.

"Jakou scénu? Nevím moc, o čem mluvíš. Ale mám radost, že jsi mě nechal jet na tu misi. Slibuju, že budu hodně opatrná, abys nemusel litovat,… povídala dál, ale zarazila se, když viděla, jak na ni oba zíráme. Co že to právě řekla?

"Co prosím? Já tě na žádnou misi nepustil!" zvýšil Tren hlas. Tak teď už byl vytočený a nikdo se mu nemohl divit. Minimálně já byl vytočený ještě o něco dříve než on.

"Ale pustil! Byl jsi za mnou v ordinaci s tím, že můžu jet. Omluvil ses, že se mě snažíš udržet doma a bráníš mi v rozletu. Nebo si to už zase nepamatuješ?" zeptala se Anori naštvaně. Slyšel jsem, jak Tren vedle mě secvakl čelist, trochu jsem se postavil mezi ně, abych ho mohl zarazit, kdyby se neudržel a vrhl se po ní.

"To je hloupost, Anori. Tren byl celou dobu se mnou ve svém stanu. A byla jsi to ty, kdo se tam vřítil a řval na něj, že tě nezajímá jeho názor a že prostě jedeš," vložil jsem se do toho. Já vím, měl jsem mlčet a nechat to na nich. Ale tohle bylo prostě příliš absurdní. Nestyděla se tak lhát i když jsme ji slyšeli oba? Anori na nás jen zírala.

"Já za celé odpoledne neopustila svou ordinaci. Měla jsem tam práci. Přemístila jsem se až večer za děkanem mu oznámit, že můžu jet a pak domů vařit. Takže co se mi to tu snažíte namluvit?" cedila Anori naštvaně skrz zuby.

"Takže chceš říct, že lžeme oba? Proč bychom to dělali?" ptal jsem se naštvaně.

"Já ale taky nelžu! Trene, lásko…věř mi prosím," dupla si nohou a oči se jí zalily slzami.

"Já myslel, že mě nenávidíš. Ale předpokládám, že to si taky nepamatuješ, že bys mi řekla, co?" založil si Tren ruce na prsou.

"Nikdy bych ti neřekla, že tě nenávidím, když to není pravda," zavzlykala. Kdyby byla starší, řekl bych, že je těhotná. Takové změny nálad nejsou přece úplně normální. Chvíli jsme tam v tichosti stáli a dívali se na sebe. Anori popotahovala, ale ani jeden z nás neměl tu tendenci ji utěšit.

"Co budeš dělat? Jestli to už odkývala děkanovi,…" spustil jsem jako první, měl jsem potřebu to nějak dořešit.

"Nedala mi na výběr. Budeš schopný jet s ní? A vzít si k sobě ještě pár mužů? Já pryč nemůžu…a v současné chvíli asi ani nechci. A budeme se jen modlit, aby se nic špatného nestalo," povzdechl si Tren a svezl se do křesla.

"Dante tě roznese v zubech," podotkl jsem.

"Já vím. Ale tentokrát se mi bude opravdu špatně obhajovat něco, co jsem ani sám nedovolil. Doufám, drahá, že ty jsi spokojená. Máš svou misi. V noci mě nečekej, přespím v pracovně," oznámil pak stroze a odešel k sobě. Anori tam chvíli stála, než s dalším pláčem odešla do kuchyně. Vážně jsem nechápal, co se to s ní dělo. Já odešel za Trenem domluvit detaily jejího odjezdu a podpořil ho, že mu s Dantem pomůžu. Byl jsem přece jen svědkem toho, že se Tren stavěl rázně proti tomu, aby kamkoliv jela. Ale očividně když si Anori něco usmyslela, nedalo se jí to vymluvit. A tak jsme na konci týdne se skupinou dalších šesti mužů odjeli s ostatními mediky do místa bojiště. Raněných tam byla spousta a chápal jsem, že Anori chtěla jet. Bylo to i s výkladem od jejich lektorů a s odbornou asistencí. Anori tam mezi všemi mediky byla díky své praxi bezkonkurenčně nejlepší. Ale nezdálo se mi, že by jí to nějak zvlášť těšilo. Byla zamlklá, s nikým si nepovídala, jen trochu s tou svojí kamarádkou, která na mě v jednom kuse dělala oči. Proč se s Trenem tolik pohádala, když pak vlastně z té mise vůbec neměla radost? Jako kdyby tam ani nechtěla tolik jet. Samozřejmě bylo velkým štěstím, že se nám za celou dobu nestalo nic vážného. Několikrát se sice našel někdo, kdo se pokusil Anori napadnout, ale nikdy to nepřerostlo v nějaký vážnější konflikt. Další věc, která hrála Anori do karet… Budiž jí přičteno ke cti, že to ani jednou nezmínila. Prakticky se mnou nemluvila, ale nebránila se tomu, abych jí dělal stálý doprovod. Ani o té hádce se nezmínila a stejně tak já nikdy nezačal o tom, proč zatloukala to, že se vrátila k Trenovi do stanu a řvala na něj jako smyslů zbavená. A proč pořád tvrdila, že jí Tren pustil. To mi bylo záhadou. Když jsme se o pět dní později vrátili zpět k univerzitě, chvíli se rozhlížela a očividně ho hledala mezi ostatními rodiči, kteří si přijeli vyzvednout své ratolesti.

"Jsem si poměrně jistý, že Tren se tu neukáže. Pojďme k vám domů, počkáš na něj tam," promluvil jsem na ni a nabídl jí rámě. Vzala mě kolem nabízené paže a mlčky nás přenesla k nim domů.