Zákeřný plán

Nesu pokračování. Dnes se trochu vyjasní, co se to vlastně děje :)

.

.

Celá ta záležitost s Trenem a Patrikem mě natolik rozesmutnila, že jsem si svou misi vůbec neužila. Bylo to velice přínosné a o to více mě mrzelo, že na ni nikdy nebudu vzpomínat úplně v dobrém. Pomohlo mi to rozvinout moje již tak dost dobré znalosti a zkušenosti. Ale psychicky jsem tam trpěla. Patrik se mnou sice mluvil, ale ani jednou nenaznačil, že mi věří, že moje verze není vymyšlená a ani mi nevysvětlil, co znamená ten jejich výmysl. Mrzelo mě to, nechtěla jsem o něj přijít, byl to můj skvělý přítel. Když jsme se vrátili k univerzitě a Lizzy se hned rozeběhla ke svým rodičům, taky jsem se chvíli rozhlížela, jestli tam někde Trena neuvidím. Jeho náruč bych tak hrozně moc potřebovala. I přes to, že mi lhal. Ale samozřejmě se neobtěžoval pro mě přijít. Ale vymýšlet si historky, které by ho kryly před Dantem, že mě nechtěl pustit, když mi to ve skutečnosti dovolil, na to čas měl. Patrik mi navrhl, ať jdeme čekat k nám domů. Neměla jsem na to úplně až tak chuť, ale nevrátit se by všechno ještě víc přiostřilo. Překvapilo mě, že doma bylo odemčeno, v předsíni byli Trenovy polobotky a na věšáku se houpalo sako od jeho uniformy. Patrik zaplul dovnitř bytu a za chvíli jsem ho slyšela mluvit s Trenem v jeho pracovně. Přiblížila jsem se, abych slyšela.

"Už jste zpátky?" ptal se Tren, podle hlasu bych řekla, že byl překvapený. Patrik mu to odkýval.

"Je v pořádku?" byla druhá otázka. Tak alespoň, že se o mě zajímá. Patrik mu opět přisvědčil a následně mu podal hlášení o tom, co se stalo a nestalo. Nezapomněl se zmínit o tom, že ta mise pro mě asi opravdu byla přínosná, když jsme k sobě měli i zkušené lektory a vychválil mě, že jsem si vedla výborně.

"Díky, Patriku. Udělej si teď volno," propustil ho Tren ze služby. Patrik se rozloučil, a když procházel kolem mě, pohladil mě po paži.

"Drž se, An," zamumlal a odešel. Očividně i on chtěl být pořád můj přítel, ale v tom případě jsem nechápala, proč hrál s Trenem to divadlo. Taky jsem se přiblížila ke dveřím do Trenovi pracovny a tiše na ně zaklepala.

"Trene?" oslovila jsem ho nesměle.

"Anori, já s tebou nechci mluvit," zabručel Tren od svého stolu. To bolelo.

"Já myslela, že budeš chtít vidět, jestli jsem v pořádku," zamumlala jsem, aby neslyšel, jak se mi třese hlas. Neměla jsem daleko k breku.

"To jsem slyšel už od Patrika. Jsem samozřejmě rád, že se ti nic nestalo," odpověděl a znovu se zahleděl do nějakých papírů.

"Přestaň," zašeptala jsem.

"Já že mám přestat? Nejdřív mi řekneš, že mě nenávidíš, vzápětí na to mi nastavuješ tvář k polibku. Pak si odjedeš na misi, se kterou jsem celou dobu jasně nesouhlasil, ale čekáš láskyplné přivítání? To ty si konečně rozmysli, co vlastně chceš," odbyl mě. Začala jsem brečet, měl pravdu, že jsem v tu chvíli nevěděla, co přesně chci. Jenomže potřeba po objetí byla mnohem silnější než pocit zrady a bolest z faktu, že mě u sebe nechce, takže jsem všechno ignorovala a vešla dovnitř. Obešla jsem jeho stůl a pevně ho objala.

"Přestaň s tím, prosím. Já tě potřebuji. A chápu, že nemáš jinou možnost, jak mě trestat než tím, že se na mě zlobíš, ale já zase nemám nikoho jiného, u koho hledat ochranu. Buď si naštvaný, jestli to potřebuješ. Ale přestaň mě tak hrozně ignorovat," zabořila jsem mu tvář do vlasů a snažila se zadržet pláč. Přitom se několikrát zhluboka nadechla, očividně měl čerstvě umyté vlasy, protože mu pořád voněly po jeho šampónu. Tren mě nejdřív váhavě pohladil po ruce, ale pak si mě přetočil do klína a pevně mě objal.

"Nehádejme se," zkusila jsem použít jeho frázi, kterou používal, když jsme se hádali a on si mě chtěl udobřit, aniž by jeden z nás musel ustoupit. Zrovna mě přitom líbal do vlasů, takže jsem poznala, že se usmál.

"Nehádejme se," souhlasil. Nechal mě se přitáhnout k polibku, nikam dál ale zajít nechtěl. Přestože podle stavu jeho klína by na to chuť měl, náladu očividně ne. Nepřemlouvala jsem ho. Druhý den jsem byla odpoledne s Trenem doma. On pracoval a já uklízela, když se ozval zvonek. Běžela jsem tam a překvapeně hleděla na Terua.

"Jdeš za Trenem? Je u sebe v pracovně," ustupovala jsem mu z cesty, aby mohl jít dovnitř. Teruo mě na uvítanou políbil na tvář a vydal se tam za ním.

"Ahoj, jak jste se měli?" vyšel mu Tren v ústrety a krátce přítele objal.

"Upřímně to bez tebe nebylo ono. Příště musíš jet s námi," zakoulel Teruo očima a Tren se rozesmál.

"Vždyť víš, že nemůžu. Ale mrzí mě to, vážně. Teď nebudu mít žádné čerstvé historky, kterými bych mohl Markuse popichovat," smál se.

"Každopádně ti za všechny nesu suvenýr," zazubil se Teruo a podal Trenovi nějakou láhev. Tren si ji prohlédl a znovu se rozesmál. Já na ně zaraženě zírala. Nevěděla jsem, že chtěl Tren někam s klukama vyrazit. A proč nemohl jet? Já bych ho přece doma nedržela. Mezitím Tren nabízel Teruovi, jestli si s ním dá skleničku a hned svůj dárek otevíral a rozléval.

"Dáš si s námi, An? Je to pálenka ze skramboí," lákal mě Teruo. Zavrtěla jsem hlavou, pálenka mě nikdy nijak neokouzlila. A upřímně skramboe, tedy zdejší ovoce ve tvaru jahod, které ale rostlo na stromech a mělo specifickou hořkosladkou chuť, nepatřilo k mým oblíbeným. Věděla jsem ale, že Tren je měl rád.

"Slyšel jsem pálenka ze skramboí?" ozval se za mnou Patrik, který pravděpodobně taky přišel za Trenem. Byl u nás ale tak často, že už prakticky ani neklepal. Tren hned přiléval další sklenku, zatímco si Patrik s Teruem třásli rukama.

"Byli jste v Dounherské rozvalině?" ptal se Patrik a znalecky přičichl k okrovému obsahu své sklenky.

"Ano, jednou za pár let si tam děláme výlet, takovou pánskou jízdu. V podstatě nás do téhle tradice uvrtal Tren, takže nám všem bylo líto, že se teď nemůže od Anori ani od armády hnout. Přivezl jsem mu alespoň dárek," povídal Teruo, přitom si přiťukli a obsah do sebe najednou vhodili. Já tam jen v tichosti stála a valila oči. Tak tohle Tren myslel, když mi řekl, že k němu nejsem spravedlivá. Byl tady uvázaný úplně stejně jako já, taky si nemohl jen tak někam odjet. Hned mě mrzelo, že jsem mu to vyčítala.

"Pojď si dát, srdíčko. Jenom si srkni, je to hodně silné," lákal mě tentokrát Tren. Ještě vykolejená ze svých předešlých úvah jsem k němu poslušně přešla a jen trochu si usrkla. Hned jsem toho litovala, protože mi pálenka vypálila hrdlo. Když ovšem pocit, že uhořím, odezněl, zůstalo mi na jazyku jen příjemně sladko.

"Není to špatné," pochválila jsem ji. Všichni pánové se zasmáli a nalili si ještě jednu rundu. Já odešla po svém, zahloubaná do svých myšlenek. Teruo odešel poměrně brzy, Tren s Patrikem se ještě zdrželi u sklenky a slyšela jsem je probírat nejprve pracovní věci a pak nejspíš i trochu osobní. Neslyšela jsem všechno, jen občas útržky.

"Já nevím, Patriku. Od té doby, co jste se vrátili z té mise, je zase jako vyměněná. Je to zase moje Anori. Poslušná a klidná jako byla předtím, než mi utekla sama do bitvy. Opravdu nechápu, co se stalo. Dohodli jsme se, že se nebudeme hádat, takže jsem s ní potom už nemluvil, jak je možné, že každý tvrdíme něco úplně jiného. Ale trápí mě to," slyšela jsem Trena. Mě to taky trápilo, obzvlášť to, jak byl ke mně pořád odtažitý. Sice jsme se nehádali, ale nebylo to stejné jako předtím. Doufala jsem, že se mi dnes večer podaří prolomit ledy. Ovšem Tren, přestože se dostal do postele s lehce rozostřeným pohledem, mě jen objal a odmítl jakékoliv moje snahy o nějaké intimnější usmiřování.

*****

(Ragar)

"Zatím to jde výborně," zamnul jsem si ruce. Takhle rozhádaní na sebe ještě nikdy nebyli. Podle našich informátorů se několikrát silně pohádali a od té doby spolu nemluví. Což je přesně to, co jsme potřebovali. Aby na sebe byli naštvaní. Každá další věc pak jen přidá hřebíček do rakve jejich vztahu. A brzy se rozhádají tak, že od sebe odejdou. Tímhle tempem to navíc bude velice brzy.

"Zase až tak výborné to není. Sice se hádají, ale pořád jsou spolu. Normální pár by se po té scéně ve stanu už nevzpamatoval. A oni uzavřeli příměří. Sice ne úplně dokonalé, ale příměří. Nemyslím si, že se to vyvíjí správným směrem," vrtěl hlavou Radim. Ten taky musel zkazit každou legraci.

"Zapomínáš, že máme pořád ještě v rukávu poslední eso, které je od sebe snad odežene. A když ne, přejdeme k plánu B," pokrčil jsem rameny.

"Pořád jsi rozhodnutý do toho jít? Nebude ti chybět?" popichoval mě Radim. Probodl jsem ho zlým pohledem.

"Pořád je šance, že vyjde plán A. Pokud ne, pak je taky jasné, že ho nejspíš nikdy nedostanu. A když ho nebudu mít já, tak nikdo," prohlásil jsem rozhodně a prsty si přitom přejel po levém předloktí, které jsem měl stále zjizvené po tom jejím útoku. Nenáviděl jsem ji!

"Já ti nevím, podle mě je docela vysoká pravděpodobnost, že to prokouknou. Jakmile si uvědomí, že to, co vidí, není skutečné, iluze se rozplyne. V lepším případě pokřiví, ale to bude mít stejný výsledek. Závisí na každém titěrném detailu," upozornila mě už po několikáté Siriomis, která do té doby jen v tichosti seděla v rohu.

"Doteď to fungovalo, ne? Dokonale těm iluzím věří. Vzájemně si myslí, že ten druhý lže, což jim podkopalo důvěru. Proč si myslíš, že to teď nevyjde?" obrátil jsem se k ní.

"Protože se jim snažíme zasadit hlubší a hlubší rány, zacházíme do stále intimnějších věcí. A čím jsou ty věci intimnější, tím méně o nich vím. A to nás může prozradit," trvala na svém.

"Drahá Siriomis, jsem ti schopný všechno tak dokonale popsat, že tu jeho princeznu vůbec nenapadne pochybovat," uklidňoval jsem ji.

"No dobrá. A máš pravdu, že když to praskne, začnu okamžitě s plánem B. Ještě dříve, než se stihnou vzájemně informovat," ušklíbla se. Tentokrát je máme v hrsti!

*****

(Anori)

Dnes jsem byla ve škole příšerně nesoustředěná. Dělala jsem si sice poznámky, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. A to konkrétně ve velitelském stanu mé armády, kde seděl můj snoubenec. Hrozně mě trápilo, jak byl ke mně chladný. Mluvil se mnou, nechal se obejmout, občas mi věnoval lehký polibek, ale to bylo všechno. A mě to nestačilo, já toho potřebovala mnohem víc. Zděšeně jsem se kousla do jazyka, když mi došlo, že přesně tohle tvrdila i Mona. Taky se s ním kvůli tomu rozešla. Já přece nejsem stejná jako ona! Ale pravdou bylo, že pokaždé, když jsem ho potkala, nemyslela jsem na nic jiného než na nás dva v peřinách. Pokaždé, když se o mě jen nepatrně otřel, mnou projel výboj elektrického proudu, který jsem cítila až v podbřišku. Jenže Tren mě odmítal. A nemluvím teď jen o tom, že bych dělala nějaké nepatrné náznaky, které by nepochopil. Už několikrát jsem se ho narovinu zeptala, zda se mnou chce mít sex a on mi narovinu řekl že ne. Častokrát jsem na něm přitom viděla, že by mu trocha postelových radovánek odpomohla od těsných kalhot. Ale ani to ho nedonutilo mi vyhovět. A já z toho šílela. Pokud to byl nějaký trest, tak byl velice účinný. Potřebovala jsem fyzickou lásku. Vždycky jsem si myslela, že to muži jsou ti, kteří vyžadují více sexu, ale v mém případě to tak rozhodně nebylo. Tren bez toho vydržel mnohem déle než já. Po poslední přednášce jsem si s povzdechem sbalila své věci a jela rovnou domů. Neměla jsem náladu pracovat ve svém středisku. Navíc byl teď klid, takže by to mnou najatí lékaři měli jeden den zvládnout i beze mě. Byla jsem myšlenkami tak mimo, že jsem si v první chvíli ani neuvědomila, že je odemčeno. Až ve chvíli, kdy jsem vešla do obývacího pokoje a na malý stolek, který stál pod schody do ložnice, si odhodila brašnu s věcmi, došlo mi, že je něco špatně. Uvědomila jsem si, že nebylo zamčeno, že v předsíni byly kromě pánských polobotek i jedny dámské střevíce, které určitě nebyly moje a že se ze shora ozývá chichotání. Můj mozek si tyhle informace nebyl schopný poskládat do nějakého jednotného obrazu, takže jsem prostě vyšla nahoru. A tam mě čekal šok v podobě nahé dívky, která se rozvalovala v našich peřinách.

"Co ti tam tak dlouho trvá, vrabčáčku?" volala z peřin. Já v tu chvíli ztratila dar řeči. Z malé koupelny, která nám sousedila s ložnicí vyšel Tren, dost pravděpodobně také nahý, jen s ručníkem omotaným kolem boků.

"Nejsme trochu netrpěliví? Taková krásná žena si žádá pomalou a důkladnou péči," zabroukal a zářivě se na ni usmál. Tenhle tón jeho hlasu, který jsem na něm tolik milovala, jsem neslyšela už kolik týdnů. A on jím obšťastňoval nějakou cizí ženskou! V tu chvíli mě i zaregistroval.

"Anori…jsi doma brzy," konstatoval zaraženě. Dívka si v reakci na jeho slova přitáhla MOJÍ peřinu tak, aby jí zakrývala ňadra. Tak já ho načapu in flagranti a on mi na to řekne jen to, že jsem doma brzy?

"Co to má znamenat?" dostala jsem ze sebe konečně. Tren naklonil hlavu ke straně a bylo na něm vidět, že přemýšlí, co mi má říct. Jako kdyby musel něco říkat! Vždyť jsem všechno viděla přímo před sebou!

"Ty jeden parchante! Takže mě celou tu dobu odmítáš jen proto, aby ses pak tahal s nějakou děvkou? To ti nejsem dost dobrá? Nestačím ti? A ani trochu se nestydíš nám ji přitáhnout až domů? To se s ní nemůžeš pelešit alespoň v jiné posteli? Já v ní taky spím! Kolikrát už tu byla?" spustila jsem, když se neměl k odpovědi. Tentokrát jsem na něj opravdu ječela. Ale kdo se mi mohl divit. Byla jsem naštvaná a cítila se zraněná. Zrazená.

"To stačí, Anori," zahřměl naštvaně. No prosím! Tak já ho najdu nahého v ložnici, kdy se mu zároveň u postele vrtí cizí nahá ženská, ale bude mě okřikovat?

"To tedy nestačí! Chci od tebe slyšet, co se tu děje. Chci, aby tahle děvka okamžitě vypadla z našeho domu!" ječela jsem div jsem si nezhmoždila hlasivky.

"Je to můj dům. A já si do něj můžu přivést koho chci. A ty se k ní budeš chovat slušně," vyjel po mě. Ochromeně jsem ucouvla. Byla jsem příliš zdrcená, než abych dokázala vycítit, že je tu něco jinak, špatně jinak.

"Pomohla mi vyřešit náš malý problém," dodal pak.

"Odkdy potřebuješ k řešení našich problémů někoho třetího? To ti jako sex s cizí ženskou pomohl utřídit si myšlenky? Nejsi nic jiného než ubožák!" nenechala jsem se jím ukolébat.

"Dobrý sex mi vždycky zklidnil nervy, když mi je tvoje lhaní pocuchalo," odsekl mi. Oči mě začínaly pálit slzami, které se tlačily ven. V krku jsem měla obrovský knedlík a zároveň mě pálil od řevu. Nebyla jsem schopná vydat ze sebe jediné slovo. On mě podvedl, a ještě mu to vůbec nepřišlo špatné. Naopak si to tu přede mnou obhajoval. Ani malý náznak nějaké omluvy! Dívka, která doteď ležela v posteli, se zvedla a přecupitala ložnici až k Trenovi. Objala ho kolem pasu a pevně se k němu přitiskla. Tohle bylo na mě moc. A říkala mu vrabčáčku - to bylo moje oslovení, které jsem používala. Po milování měl vždycky vlasy rozcuchané jako kdyby v nich měl vrabčí hnízdo. Občas jsem ho tím škádlila i mimo postel, když se mu například povedlo usnout v práci a já ho byla budit. Řekl jí to on, nebo to má z vlastní zkušenosti? Tren se k ní otočil a něco jí šeptal do ucha. Já na chvíli zavřela oči. Tohle se mi musí jen zdát. To přece nemůže být pravda. Ano, Tren na mě byl naštvaný a odmítal mě, ale že by to bylo kvůli téhle holce? Tomu se mi nechtělo věřit! Když jsem ale oči znovu otevřela, pořád tam byli oba, pořád oba nazí. Tren stál ke mně zády, jen mimoděk jsem sjela pohledem celou jeho postavu. Zarazila jsem se na pravém lýtku, přes které se táhla klikatá dlouhá jizva. Ta jizva, kterou jsem mu po svém únosu nepřítelem odstranila.

Párkrát jsem zamrkala a protřela si oči, ale ta jizva tam byla pořád. Nebylo možné, aby se mu tam znovu objevila. A nebylo možné, aby mu ji znovu někdo vytvořil - úplně stejnou na úplně stejném místě. Ten muž, který stál přede mnou, nebyl Tren. V momentě, kdy jsem si tohle uvědomila, se dvojice přede mnou rozplynula. Stála jsem v naší ložnici sama, postel byla perfektně ustlaná tak, jak jsem ji tu ráno upravila. Nikde ani stopy po tom, že by se ta scéna vůbec odehrála. Jen slzy v očích a ucpané hrdlo mi potvrzovaly, že jsem ještě před chvílí měla velký důvod k pláči. Běžela jsem dolů do předsíně, odkud zmizely oboje boty - ty pánské i ty dámské. Jen pomalu mi docházelo, co se právě stalo. Byla to iluze. Velice dokonale provedená iluze. Moje myšlenky byly rozlítané do všech směrů a já nemohla žádnou z nich uchopit. Potřebovala bych panáka. Jediná lahev, na kterou jsem narazila, byla pálenka ze skramboí. Jenom trochu jsem si přihnula, věděla jsem, že je tak silná, že i trocha bude stačit. Právě jsem se tváří v tvář setkala s iluzí svého snoubence, která byla tak dokonalá, že jsem ji v první chvíli nebyla schopná odlišit. Ovšem stejně jako každá iluze, neobstála v konfrontaci s realitou. Když jsem si všimla té jizvy, věděla jsem, že obraz přede mnou je špatný, a proto se iluze rozplynula. Někdo se nás s Trenem snažil rozeštvat takovým hnusným způsobem.

"A docela se mu to dařilo," zamumlala jsem si pak pro sebe, když mi došlo, že spolu s Trenem už pár týdnů nemluvíme. Rychle jsem si v hlavě začala promítat všechno od té doby, kdy jsme se poprvé zhádali. Ten večer, kdy mi vysázel pár rán na zadek, to byl určitě on. I přesto, že mě každé plácnutí pěkně štípalo, mnou zároveň vždycky projelo jiskření. Takové, které ve mně vyvolával jen on. A to i ve chvíli, kdy mě trestal. Potom v tom stanu, když jsem mu poprvé oznamovala, že mě vybrali na misi, to byl nejspíš taky on. Takže to by znamenalo, že Tren, který se mi přišel omluvit a pustil mě na misi, byl falešný. No jistě - klepání. Tren vždycky klepal tiše. Pokud si vzpomínám, tenkrát bylo klepání rázné a mě pak velmi překvapilo, když se ve dveřích objevil on. A vůbec se ke mně neměl. Zůstal stát mezi dveřmi, kde mi oznámil, že se omlouvá. Žádný polibek, ani objetí - ten někdo neriskoval, že bych poznala, že to není Tren. A jak rychle zmizel… A vsadila bych se, že ta Anori, která řekla Trenovi, že ho nenávidí a ječela na něj ve stanu, jsem taky nebyla já. Určitě to byla jen moje iluze. Ale jestli byla tak dokonalá, jako když napodobovali Trena, nemůžu se divit, že nikdo nic nepoznal. Doma se mnou nejspíš býval Tren. Sice naštvaný, ale můj. A tenhle záletník byl zase falešný. Ale kdo by za tím mohl být? A jak poznám, komu můžu věřit? Rychle jsem vzpomínala na těch pár lekcí o iluzích, které jsem od Marion dostala. Nejúčinnější bude je vždy konfrontovat s realitou. Ptát se na věci, které by nikdo jiný neměl vědět. A musí to být něco hodně soukromého, protože nás v táboře nejspíš odposlouchávají - jak by jinak věděli o tom oslovení "vrabčáčku"? Když klaply dveře, ani jsem to neregistrovala, dokud na mě nepromluvil Patrik. Stál tam i s Trenem. A nebo taky ne. Rozhodla jsem se pro okamžitý útok.

"Trene, drahý. Pamatuješ si, cos mi tenkrát řekl na našem prvním rande?" zeptala jsem se a přešla k nim. Tren nechápavě nakrčil obočí. Z téhle reakce jsem nemohla nic poznat, to by reálný Tren udělal dost pravděpodobně taky v reakci na mou divnou otázku.

"Jak si to mám pamatovat, je to už sedm let," odpověděl pak opatrně. Chyba! Přestože já už věděla, že přede mnou opět nestojí můj Tren, tentokrát iluze nezmizela. Možná jí držela na místě Patrikova přítomnost, který nemohl znát správnou odpověď na mou otázku. Ale rozhodně se změnila. A to tak, že i Patrik začal být podezřívavý, a tak se iluze rozplynula.

"Co to k sakru bylo?" vyjekl Patrik, když zjistil, že Tren opravdu zmizel. Pokud to byl Patrik. Nejprve jsem mu tedy položila jinou osobní otázku, abych si ho ověřila. A pak jsem ho seznámila se svými dosavadními poznatky.

"Nevěřil bych ti, kdybych na vlastní oči neviděl, že začal být téměř tekutý a pak zmizel. Přesně takhle se iluze chovají, když prohrají boj s realitou," kýval hlavou.

"Myslíš, že to ona? Že to Siriomis za tím stojí?" zeptala jsem se pak.

"Já nevím. Byla to schopná iluzionistka, ale je velký rozdíl pozměnit okolí, které vidíš, nebo vytvořit iluzi konkrétního živého člověka. Nemyslím si, že bych někdy o něčem takovém slyšel," mnul si Patrik bradu.

"Musíme Trena varovat. Hned. Já prostě vím, že je to ona. Očividně je ve tvoření iluzí velice dobrá. Ale když teď ví, že já už její iluze poznám, nevíme, co mu může provést," vyskočila jsem na nohy, když mi došlo, že by Tren mohl být ve vážném nebezpečí. Jeho mysl neovládne, o to jsem se postarala, ale mohla by mu ublížit jinak. Patrik mi přikývl a vzal mě za paži. Správně odhadl, že se budeme přemisťovat. Jenže namísto do velitelského stanu mě to vyhodilo na jiném místě v táboře.

"Nebylo by rychlejší se přemístit přímo do jeho stanu? Obvykle to tak děláš, ne?" promluvil na mě Patrik.

"Já se snažila, ale místo toho jsem se objevila tady. Siriomis se asi pojistila, aby měla více času. Patriku pospěšme. Já mám vážně obavy, že se mu něco stane," zatahala jsem Patrika za rukáv a už jsme se hnali táborem směrem k jeho stanu. Už jsme byli na dohled, Tren stál zrovna venku a vydával nějaké rozkazy, když k němu ze strany přiskočila jiná Anori. A rozhodně byla falešná, protože já stála přímo tady. Měla ale stejné šaty a stejně učesané vlasy, jakby taky ne, když si mě doma mohla dobře prohlédnout. Pokusila se Trena políbit, ten jí ale na poslední chvíli uhnul a zamračeně se jí na něco zeptal. V tu chvíli ho ta druhá Anori strčila dovnitř do stanu. Přidala jsem na tempu a vpadla dovnitř jen o chvíli později. Ve vchodě jsem se srazila s mladým vojákem, který se rychle ztratil v davu. Nedbala jsem na to, že mi ten iluzionista dost možná právě utekl pod rukama. Já hledala Trena. Našla jsem ho ležel na zemi v kaluži vlastní krve, která prýštila z bodné rány na břiše. Nechápavě na mě zíral, ruce si přitom tiskl k místu, kam mu ten někdo vrazil malou drahými kameny vykládanou dýku. Přesně takovou, jakou jsem v bojích nosívala i já, akorát že ta moje byla uložená doma s ostatní zbrojí.

"Proč jsi to udělala," zasípal a pokusil se ode mě odtáhnout.

"Trene, to ne, já…" snažila jsem se obhájit, jenže on mezitím ztratil vědomí. Sakra! On věřil tomu, že jsem ho pobodala já! Tak k tomuhle to celou dobu spělo? Rozeštvat nás a pak ho "mou" rukou zabít? Aby si každý myslel, že mi ruplo v hlavě a já ho ze žárlivosti nebo ze vzteku zabila? Tohle ale nikomu jen tak neprojde. Já ho zachráním, všechno mu vysvětlím a pak si na viníka společně došlápneme. Nebo na vinici, pokud je to opravdu práce Siriomis.