Yuiko - povídka

Ráno jsem se probudil v posteli sám. Hned jsem vyskočil do sedu. Kde byla Anori? Obvykle jsem věděl, když vstala jako první. Obzvlášť teď, když kulhala. Natáhl jsem na sebe kalhoty, a aniž bych dbal na to, abych je zapnul, seběhl jsem dolů do kuchyně. „Dobré ráno, drahý. Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudila. Ale udělala jsem ti dobrou snídani,“ zdravila mě hned ve dveřích Anori se širokým úsměvem. „Slané muffiny, míchaná vajíčka, topinky…dáš si k tomu kávu nebo čaj?“ pokračovala v přípravě stolu. „Kávu, děkuji. Čím jsem si to zasloužil?“ ptal jsem se zmateně. Anori přehopkala ke mně a objala mě kolem krku. Přitiskl jsem si ji blíž k sobě, abych ji trochu podpořil a ona nemusela stát na tom bolavém kotníku. „Ber to jako další omluvu za ten včerejšek,“ zašeptala se sklopenýma očima. A nebo mi prostě jen zírala na hrudník, to se těžko odhadovalo. „Srdíčko, říkal jsem ti přece, že se nezlobím,“ zopakoval jsem jí znovu. Včera jsem to zmínil asi desetkrát, ale očividně to nestačilo. „Ale já...

 Tak nesu další díl pokračování. Mám toho napsaného spoustu, ale donutit se udělat finální pročtení a vydat to, začíná být poslední dobou nad moje možnosti. Doufám, že se díl bude líbit :) . . Schopnost používání magie se mi obnovila poměrně rychle. Během pár dní jsem už zvládala drobnější úlohy, a po týdnu klidu jsem se cítila opět v plné kondici. Tren byl sice trochu opatrnější, ale věřil mi, že vím, co dělám. S kotníkem to ovšem bylo mnohem horší. Stále mě pálil a bolel při každém prudším došlápnutí. „Co když budu už navždycky kulhat?“ fňukala jsem rozmrzele, když jsem ani po dvou týdnech nebyla schopná chodit normálně. „Chce to čas, lásko. Uvidíš, že se to srovná,“ chlácholil mě Tren. „A co když ne?“ nedala jsem se tak snadno ukonejšit. „Tak tě budu až do konce života nosit v náručí,“ ujistil mě, že má na všechno řešení a políbil mě na spánek. Nemohla jsem se ubránit smíchu. „To se ti nebude zrovna dvakrát dobře bojovat, když mě budeš muset nosit po bojišti v...