Aktivní nezájem v praxi

Ráno jsem se probudil v posteli sám. Hned jsem vyskočil do sedu. Kde byla Anori? Obvykle jsem věděl, když vstala jako první. Obzvlášť teď, když kulhala. Natáhl jsem na sebe kalhoty, a aniž bych dbal na to, abych je zapnul, seběhl jsem dolů do kuchyně.
„Dobré ráno, drahý. Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudila. Ale udělala jsem ti dobrou snídani,“ zdravila mě hned ve dveřích Anori se širokým úsměvem.
„Slané muffiny, míchaná vajíčka, topinky…dáš si k tomu kávu nebo čaj?“ pokračovala v přípravě stolu.
„Kávu, děkuji. Čím jsem si to zasloužil?“ ptal jsem se zmateně. Anori přehopkala ke mně a objala mě kolem krku. Přitiskl jsem si ji blíž k sobě, abych ji trochu podpořil a ona nemusela stát na tom bolavém kotníku.
„Ber to jako další omluvu za ten včerejšek,“ zašeptala se sklopenýma očima. A nebo mi prostě jen zírala na hrudník, to se těžko odhadovalo.
„Srdíčko, říkal jsem ti přece, že se nezlobím,“ zopakoval jsem jí znovu. Včera jsem to zmínil asi desetkrát, ale očividně to nestačilo.
„Ale já se na sebe zlobím. Udělala jsem ti přehnanou hysterickou scénu. Obvinila tě z toho, že mi chceš utéct za jinou. A ještě jsem tě uhodila. Mrzí mě to. Včera sis vybral postelovou omluvu, a dneska ráno v tom pokračuji,“ nenechala si to vymluvit.
„No dobrá. Tvou omluvu přijímám, vypadá to báječně. Tímto jsme si vyrovnaní, ano?“ přistoupil jsem na její pravidla.
„Možná,“ uculila se.
„A vezmi si na sebe nějaké tričko, protože tomuhle se jen velmi těžko odolává,“ dodala pak a prsty mi přitom přejela po břišních svalech a následně zatahala za lem mých kalhot. Trochu mi sjížděly z boků a tímhle pohybem mi je vrátila na původní místo.
„Kdyby sis s tou snídaní nedala tolik práce, jistě bych se nezlobil, kdybys neodolala. Ale pojďme se najíst,“ zazubil jsem se. Řekl bych, že Anori stálo dost vůle se ode mě odlepit a začít se opět věnovat přípravě kávy. Nebyl jsem slepý, a věděl jsem, že se ženám líbím. Za normálních okolností mi to bylo dost jedno. Ale u Anori mě to vyloženě těšilo. Natáhl jsem na sebe první tričko, které mi přišlo pod ruku, a usadil se ke stolu k té bohaté snídani.
„Budeš tento víkend pracovat, nebo tě budu mít pro sebe?“ zeptala se Anori a posadila se naproti mně.
„Obojí. Rád bych se dnes stavil v táboře a poslal čarodějkám ten dopis, o který jsi mě včera žádala. A mám tam ještě pár dalších restů. A večer bych tě využil, jestli bys nás nepřenesla do Chamonu. Kluci tam mají sraz a rádi by viděli i tebe. A když už tam budeme, mohli bychom rovnou zůstat u rodičů. Neděli můžeme u nich strávit společně jen my dva. A v pondělí nejspíš začneme s tím útokem, který jsme naplánovali, takže bych tě v Chamonu nechal. Co ty na to?“ nadnesl jsem jí svůj plán. Tušil jsem, že se nesetká úplně s úspěchem. Viděl jsem, že se Anori hodně přemáhala, aby se netvářila otráveně. Jen jsem si nebyl jistý, kvůli které části přesně. V myšlenkách jsem se jí neprobíral. Nechával jsem jí dostatek soukromí. Natáhl jsem se přes stůl pro její levou ruku a přitáhl si ji k ústům. Pak jsem si chvíli prohlížel její zásnubní prstýnek. Nechtěl jsem se chlubit, ale vybral jsem moc pěkný. Moc jí slušel.
„Any, vidím, že jsi smutná. Jen nevím, kvůli čemu přesně?“ zeptal jsem se nahlas. Anori překvapeně zamrkala, a pak opět sklopila pohled do země.
„Nevadí, mi že jdeš pracovat, půjdu s tebou a zkontroluji své středisko. A ráda se uvidím s klukama. A nezlobila bych se, ani kdybys za nimi chtěl jít jen ty sám. Ale upřímně, lásko, u Juany nejsme nikdy jen my dva spolu. Nechápej mě špatně, mám je všechny moc ráda. Ale tebe mám raději. Jestli bude u Juany i Airine, nebudeme spolu ani chvilinku. A ty to moc dobře víš, že své mladší sestře neumíš nic odepřít. Ale samozřejmě to uděláme po tvém. A zůstanu u vašich, jak dlouho bude potřeba,“ slíbila mi s úsměvem.
„Děkuji drahá. A slibuji ti, že jestli tam Airine bude, trochu ji usměrním. A nebo když bude pěkně, půjdeme někam ven. Zasloužíš si trochu více mého času,“ slíbil jsem jí na oplátku. Usmála se, ale cítil jsem, že mi nevěří. Bylo pravdou, že Airine nám pravidelně kazila naše společné chvilky. Asi bych si s ní měl promluvit.
„Než půjdeme, mám jednu otázku. Občas mi to ujede a rozkazuji, i tobě. Nevadí ti to? Třeba například ohledně toho dopisu, co jsme se bavili včera,…“ spustila najednou Anori a nervózně si hryzala ret. Tázavě jsem pozdvihl obočí.
„Teprve teď se mě na to ptáš?“ rozesmál jsem se. Anori naklonila hlavu ke straně a zvědavě na mě mrkala.
„Když je to pracovní, jsi moje nadřízená. Takže je to tak v pořádku, nemyslíš?“ usmál jsem se.
„Myslím. Jen jsem si nebyla jistá, jestli se tak na to díváš i ty. Nerada bych se tě tím dotkla. Díky tomu, že jsem byla policejní ředitelka, tak mi to jde téměř samo,“ pokrčila rameny.
„Za tohle se opravdu nezlobím. Víc by mi vadilo, kdybys mi rozkazovala doma. Ale doma jsi ta nejhodnější a nejposlušnější snoubenka na světě,“ usmál jsem se, vstal, obešel stůl a přidržel si ji k dlouhému polibku.
„Dost…stačí…pokud chceš dojít do práce,“ snažila se mi Anori po pár minutách vymotat z náručí. Pustil jsem ji a s veselým úsměvem jsem se odešel převléknout do pracovní uniformy. Líbilo se mi vědomí, že jsem dokázal Anori rozházet všechny myšlenky jen pomocí pár polibků. A jak mi vždycky naprosto zvláčněla v náručí…to byl úžasný pocit.

*****

(Anori)

Akorát jsem se vracela ze svého zdravotnického střediska. Personál i bez mé přítomnosti všechno skvěle zvládal. Ale potěšilo mě, když mi všichni s úsměvem přáli brzké uzdravení, abych se mohla vrátit zase zpátky mezi ně. Očividně mě měli rádi, a to mě velmi těšilo. Mířila jsem k Trenovi do stanu, že tam počkám, dokud si nezařídí, co potřebuje, a pak nás přenesu do Chamonu. Tašku s našimi věcmi jsem stihla zabalit ráno, takže jsme se nemuseli zdržovat. I když jsem z toho neměla zrovna dvakrát radost. Chtěla jsem mít Trena jen pro sebe, a ne se o něj dělit s celou jeho rodinou. Sice jsme spolu žili a viděli se každý den, ale jen na chvilku. Já bych se rozhodně nezlobila, kdybychom spolu někam na týden odjeli. Od všech starostí, povinností, a hlavně všech lidí, kteří mě okrádali o Trenovu pozornost. Už jsem byla na dohled jeho stanu, když dovnitř vešla dívka. I na tu dálku jsem poznala nejmladší dceru generála Creese, Dorothy. Přidala jsem do kroku, ale něco mě zarazilo, abych nevběhla hned dovnitř a nezačala vyvádět. Místo toho jsem zůstala stát venku a poslouchala jsem.
„…Dorothy tady nemáš co dělat. Není bezpečné se pohybovat venku bez dozoru,“ huboval Tren, ale hlas měl mírný. To byl celý on.
„Nejsem sama, jsem tu s tebou,“ odpověděla sladce Dorothy. Překvapeně jsem povytáhla obočí. Tak to se podívejme! Ona není tak úplně nevinná, jak se tváří. Umí flirtovat!
„Já jsem tady ale pracovně. Je to můj tábor a slečny Anori. Takže se prosím vrať domů,“ nabádal ji znovu, i když tentokrát už trochu tvrdším tónem. Věděla jsem, že Tren nebyl hloupý a poznal, když s ním žena flirtovala. A nejspíš z toho nebyl od Dorothy příliš nadšen.
„Slečna Anori, slečna Anori. Všichni kolem ní pořád skáčete. I ty, Anthony. Téměř není možné si s tebou promluvit, aniž by nestála poblíž,“ fňukala Dorothy skoro plačky. Byla to vážně dobrá herečka.
„Anori je moje snoubenka. Žijeme spolu. Takže se s tím budeš muset smířit, že ji mám neustále poblíž,“ odpovídal trpělivě Tren.
„Ani já, ani mamá nechápeme, co na ní vidíš. Kdybys mi dal šanci, prokázala bych, že jsem lepší!“ vyrukovala. Už jsem se držela na místě jen silou vůle. Žába jedna mizerná!
„Nevím, co tě dovedlo k myšlence, že mám zájem ti nějakou šanci dát. Miluji Anori a nepotřebuji k tomu ani tvůj souhlas ani tvé pochopení. Prostě to tak je. A teď prosím běž a vrať se domů, než tě tvá mamá začne hledat,“ to už Tren trochu vrčel, ale stále se snažil udržet si klidný tón. Pochopila jsem, že je mu prostě prosti srsti se nějak nepěkně chovat k ženám. Byl gentleman. Ale asi si pamatoval na má slova, že po něm chci, aby aktivně projevoval nezájem a snažil se to skloubit s tím, aby byl k ženám stále slušný. Chudáček můj.
„Já si samozřejmě všimla, že nemáš zrovna dvakrát zájem. Proto jsem to také přišla vyřešit takhle osobně a bez dalších svědků,“ řekla Dorothy a podle tónu hlasu nejspíš pokrčila rameny.
„Já to vyřeším za tebe. Je mi líto, ale nejspíš ti to budu muset říct opravdu na rovinu a jasně. Nemám o tebe zájem, ani o nikoho jiného. Zajímá mě jen Anori,“ oznámil jí. Přistihla jsem se, že se culím jako sluníčko. Bylo vždycky krásné tohle slyšet.
„Ale s tvým postavením bys měl mít k sobě někoho,…“ začala Dorothy, ale Tren ji přerušil.
„Ale no tak. Nějaké postavení mám přibližně rok, a to jen díky Anori. Bez ní by po mě nikdo ani neštěkl. A přesto mě měla ráda už předtím. Když mi ještě na ramenou neseděla žádná pořádná hodnost. Rozhodně pro tebe nejsem tak dobrá partie, jak si zřejmě myslíš,“ odfrkl si. Začínal být naštvaný.
„Jenže díky mně bys to postavení získal natrvalo. Slečna Anori je možná vyvolená. Ale to nemusí trvat věčně. Až bude po válce, bude to prostě jen obyčejná čarodějka!“ zvolala Dorothy, která očividně nechápala koncept lásky.
„A já pak budu prostě jen obyčejný míšenec. Budeme jen dva obyčejní lidé, kteří se mají rádi,“ naznačil jí Tren, že jemu o žádné postavení ani v nejmenším nejde. Rozhodla jsem se, že je načase ho zachránit.
„Jak to jde, miláčku? Ve středisku je všechno v naprostém pořádku, takže až budeš připravený,…“ vešla jsem dovnitř a začala povídat, jako kdybych tu debatu předtím vůbec neposlouchala. Pak jsem se zarazila a tázavě se zadívala na Dorothy, která se netvářila, že by mě viděla zrovna ráda.
„Potřebuji tak deset minut a můžeme vyrazit,“ usmál se Tren. Přešla jsem k němu a za límec si ho přitáhla k dlouhému polibku, během kterého Dorothy beze slova vydupala ze stanu. Já ale v polibcích pokračovala i dlouho poté, co už byla Dorothy pryč.
„Děkuji lásko, to byla záchrana na poslední chvíli. Vážně jsem nevěděl, jak se jí zbavit. Ale přísahám ti, že jsem jí naprosto jasně odmítal…“ začal se obhajovat a já to nevydržela a začala se smát.
„Já vím, slyšela jsem skoro všechno. Jsem na tebe moc pyšná a jsem hrozně ráda, že mě tak moc miluješ,“ usmívala jsem se. Tren protočil očima a dal si ruce v bok.
„To se dělá, poslouchat cizí rozhovory, slečno Anori?“ huboval mě, ale jen tak na oko. Zatvářila jsem se tak nevinně, jak jen jsem dovedla. Párkrát na něj zamrkala a skousla si spodní ret. Mělo to očekávaný účinek. Tren na mě trochu vykulil oči, a pak si mě přitáhl do náručí.
„Nevím, kdo tě naučil flirtovat, ale jsi v tom neuvěřitelně dobrá. Pro tenhle tvůj výraz bych udělal prakticky cokoliv,“ broukal mi do ucha a já se musela smát.
„Deset minut lásko, a můžeme vyrazit, ano?“ zašeptal pak, jemně mi skousl ušní lalůček a odešel ke svému pracovnímu stolu. Já se natáhla na jeho lůžku a čekala, až si zařídí, co potřebuje. A pak jsem nás oba přenesla do Chamonu. Vůbec mě nepřekvapilo, že u nich doma byla i Airine s Timem. Bylo by příliš troufalé si myslet, že bych mohla mít štěstí a opravdu mít Trena celý víkend pro sebe. Ten totiž jakmile překročil práh svého rodného domu, okamžitě se přepnul do režimu „rodina“ a na slib, který mi dal, úplně zapomněl. Ale nemohla jsem se zlobit. Celé odpoledne si hrál s dětmi. Večer jsme se stavili za klukama v hospodě a trochu si s nimi popovídali. A druhý den jsem se probudila do prázdné postele. Ze zdola jsem slyšela dětské výskání a bylo mi jasné, kde svého snoubence najdu. S povzdechem jsem se oblékla a sešla dolů za ostatními.
„Dobré ráno, holčičko. Snídaně je připravená na stole. Dej si, na co budeš mít chuť,“ volala na mě hned Juana a sledovala, jak si Tren s oběma dětmi hraje nejspíš na leteckou společnost. Odešla jsem se tedy nasnídat, kde seděla i Airine. Chvíli jsme si spolu příjemně povídaly, pak za námi přišla Juana.
„Anori, chtěla jsem se s tebou domluvit, jestli by tu Tren, po tom až se vrátí z boje, nemohl pár dní zůstat. Raziel je na služební cestě a já bych opravdu potřebovala pomoct s nějakou prací kolem domu,“ ptala se mě.
„Juano, tomu já sice rozumím, ale Tren má na starost armádu. Nemůže z toho režimu úplně vypadnout,“ říkala jsem opatrně. Nechtěla jsem Juanu rozzlobit.
„To já vím. Ale říkala jsem si, že bys to pár dní mohla zvládnout s tím tvým přítelem. Tren ho hodně zaučuje a ty přece taky už musíš vědět, jak to v armádě chodí, nebo ne?“ ubíjela mě Juana argumenty. Byla na mě připravená.
„To asi ano,…“ přikývla jsem nakonec.
„Výborně, tak to by pak Tren mohl jet i se mnou na dovolenou a pomoct mi pohlídat Tima, že? Dříve jsme jezdili pravidelně, ale co je s tebou, tak to vždycky kvůli něčemu zruší,“ využila Airine okamžitě příležitosti.
„Zase brzdi, Airine. Nemůžu vést armádu několik týdnů. Na to zase tolik zkušeností nemám. Dovolená rozhodně není důvod, aby mě v tom Tren nechal samotnou,“ vrtěla jsem hned hlavou.
„A pomoc kolem domu snad je dostatečný důvod?“ prskala hned Airine.
„Je to pomoc pro Juanu, té ustoupím ráda. Ale nebudu ustupovat i tobě kvůli kdejakému rozmaru. Máš vlastního přítele, copak nemůžeš jet s ním? Tvoje dovolená není úplně legitimní důvod, nemyslíš?“ snažila jsem se ji přimět, aby mě pochopila.
„Ani mámě nemusíš pořád ustupovat. A hlavně, proč se domlouváte vy dvě spolu. Proč se nezeptáte Trena?“ zvyšovala Airine postupně hlas.
„Uklidni se, dítě. Nemusíme sem přilákat chlapce,“ mírnila ji hned Juana.
„Domlouváme se s Juanou schválně, abychom zaujímaly stejný postoj, než se zeptáme Trena. Je lepší, když obě stojíme na stejné straně a on pak při rozhodování nemusí volit mezi mnou a svou matkou. Nevím, koho by si vybral a upřímně to asi ani vědět nechci,“ vysvětlovala jsem jí hned, jakou máme s Juanou strategii.
„To je hloupost,“ prskala Airine.
„Vůbec ne, Anori je velice rozumná, že se k tomu takhle staví. A já jsem jí vděčná, že se snaží nedostat Trena do situace, aby musel volit mezi svou ženou a svou rodinou,“ zastala se mě hned Juana a objala mě kolem ramen. Oplatila jsem jí úsměv, i když tentokrát jsem nebyla ráda, že jsem jí ustoupila. Ale pro rodinný klid jsem ochotná se obětovat.
„Obě děti jsou utahané, alespoň na chvilku. Ah, dobré ráno, lásko. Promiň, ale vůbec jsem si tě nevšiml,“ přišel za námi Tren s širokým úsměvem a jakmile mě spatřil, hned mě políbil na tvář. Jako už tolikrát jsem se jen vnitřně tetelila z představy, jak skvělý bude Tren táta.
„Trene, synku, říkala jsem si, jestli bys tu po tom boji nemohl na pár dní zůstat. Potřebovala bych tu mužskou ruku a Raziel se vrátí až za několik týdnů. Anori by se těch pár dní o armádu postarala,“ nadhodila mu hned Juana a pak se otočila ke mně pro podporu.
„Jistě,“ přikývla jsem s úsměvem.
„No, mami, upřímně zrovna po návratu z boje bude hodně náročné všechno ukočírovat. Kdyby se nic nedělo, klidně bych to Anori na pár dní svěřil, ale takhle si nejsem moc jistý,…“ začal Tren rozpačitě a drbal se při tom ve vlasech.
„Máš přece toho kamaráda, který ti s velením pomáhá. Ten by to s Anori nezvládl?“ nadhodila Juana.
„Hm, Patrik je schopný tu situaci zvládnout. Any, tobě by to vážně nevadilo?“ otočil se ke mně. Viděla jsem na něm, že by tu rád zůstal.
„Ne, s Patrikem to zvládneme,“ usmála jsem se znovu a vzala ho za ruku.
„Ve skutečnosti jí to vadí a nechce tě tu nechat. Jenom se na tebe s mámou domluvily a Anori jí ustoupila,“ vložila se do toho Airine, očividně naštvaná, že její nárok na Trena nikdo nebral vážně a na své si přijde jen Juana. Tren pozdvihl obočí a tázavě se podíval na mě a na svou matku. Juana zpražila Airine naštvaným pohledem.
„Nechcete mi říct, co se tu děje?“ zeptal se pak. Povzdechla jsem si, tomuhle výslechu neuniknu, takže nemělo smysl mu něco tajit.
„Vždycky se s Juanou dohodneme na společném názoru, abychom tě nenutily si mezi námi dvěma vybírat. Mě se moc nelíbí představa, že bych tábor pár dní vedla bez tebe, ale nejspíš to zvládnu, obzvlášť, když budu mít k ruce Patrika. Takže klidně zůstaň tady a udělej něco na domě. Airine tě pak chtěla využít pro vaši společnou dovolenou, ale to už mi nepřijde jako důvod k tomu, abys mě nechal v táboře samotnou,“ řekla jsem. Tren si povzdechl, ale pak jednou rukou objal mě a druhou Juanu.
„Jsem rád, že vy dvě spolu vycházíte a společně se domlouváte. Jen nerad bych si mezi vámi dvěma musel vybírat. Mami, rád ti doma pomůžu. Budou ti tři dny stačit? A Any, ty nemusíš mít strach. Patrik ti se vším pomůže a navíc, jak jsi sama řekla, mám snad snoubenku, které nedělá problém přemisťování, že? Kdyby něco hořelo, dojdeš si pro mě, mám pravdu?“ rozhodl, políbil na tvář nejprve svou matku a pak i mě.
„A Airine, já sice chápu, že ti naše společné dovolené chybí, ale to jsme byli oba svobodní a bylo mnohem klidnější období. Já mám teď Anori, ty máš Setha a Tima. Na takovéhle věci opravdu není čas, a upřímně já bych na to ani neměl náladu. Anori se mnou žije, ví, jak jsem díky všem bojům a celé armádě neustále nervózní a protivný,“ odmítl pak návrh své sestry.
„Dá se to vydržet,“ škádlila jsem ho, ale uvnitř jsem žasla, protože to bylo po dlouhé době, kdy bych ho viděla něco své mladší sestře odepřít. Airine se prudce zvedla ze židle a nasupeně odcházela z místnosti.
„Věděla jsem, že mi nakonec bratra sebereš,“ zaprskala mým směrem a odešla do své ložnice.
„S tvými rodiči vycházím skvěle, ale s tvými sourozenci to očividně neumím. Promiň,“ přikrčila jsem se, protože mě mrzelo, že to kvůli mně je Airine naštvaná.
„To není tvoje vina, lásko,“ konejšil mě hned Tren.
„Strejdo, pojď! Už to máme všechno nachystané!“ vběhly do kuchyně kluci a odtáhly mého snoubence zpět do obývacího pokoje.
„On bude jednou tak skvělý táta,“ povzdechla jsem si nahlas a zasněně zírala směrem, kterým odešli.
„To bezpochyby bude. A ty budeš jistě skvělou matkou. Dostatečně rozumnou a silnou, abys ukočírovala jeho i děti,“ usmála se Juana. Trochu jsem sebou cukla, protože jsem úplně zapomněla, že sedí hned vedle mě a já to řekla nahlas.
„Nesmíš to Airine zazlívat. Byla zvyklá, že měla svého bratra vždycky jen pro sebe. Vždycky dostala přednost před vším ostatním. Tren nebyl nikdy tak moc zamilovaný, aby nepřiběhl pokaždé, když si na něj Airine pískla. To až s tebou odložil roli starostlivého bratra a začal se točit výhradně kolem tebe. Airine si na to musí zvyknout. Je přece pochopitelné, že bude dávat přednost své snoubence před ní. Časem se s tím srovná,“ uklidňovala mě i Juana, že není moje chyba, že se Airine zlobí. Ale prakticky to moje chyba byla. I když mě velice těšilo vědomí, že jsem jediná, kolem které se Tren točí víc, než kolem své malé sestřičky.
„Teto, nechceš nám dělat druhého pilota?“ vběhl do kuchyně Dany.
„Druhého pilota? Takové věci já asi neumím,“ vrtěla jsem s úsměvem hlavou.
„Strejda Tren ti všechno vysvětlí a naučí tě, co máš dělat,“ vymlouval mi to a už mě za ruku táhl směre do pokoje. Tam jsem dostala čestné místo po Trenově pravici a strávila s nimi velice příjemnou neděli.
„Vypadáš spokojeně. Už nejsi naštvaná, že jsme jeli sem a že tu budeš muset pár dní zůstat?“ ptal se mě Tren, když jsme se ukládali do postele.
„Zaprvé jsem nebyla naštvaná, že sem jedeme. A souhlasila jsem už předtím, že se boje účastnit nebudu, je jedno jestli zůstanu tady nebo sama doma,“ pokrčila jsem rameny.
„Ne že bych si stěžoval, ale zajímá mě, co stojí za tím spokojeným úsměvem,“ nedal se Tren tak snadno odradit. Nechala jsem se mu přitisknout zády na hrudník, propletla si nohy s těmi jeho a užívala si pevné objetí, ve kterém mě držel.
„Mám vždycky radost, když zjistím, jak moc jsem pro tebe výjimečná,“ usmála jsem se. Tren se trochu nadzvedl, aby mi viděl do tváře.
„Hm…to jsi. Ale stejně nechápu, odkud se to vzalo,“ zabroukal.
„Existuje šest rivalek, které přede mnou získaly tvou náklonost. A to nepočítám ženy, se kterými jsi jen spal – myslím, že tohle číslo ani znát nechci. Občas mě mrzí, že jsem nebyla tvoje první. Že to, co teď prožíváme, jsi už prožíval šestkrát předtím. Ale žádná z nich nikdy nedostala přednost před tvou sestrou. Podle Juany jsem první. A to mě velice těší a dodává mi to pocit výjimečnosti,“ vysvětlovala jsem. Tren si za mnou povzdechl, a ještě víc mě stiskl ve svém náručí. Cítila jsem jeho rty za uchem.
„Ty jsi pro mě výjimečná v daleko více věcech. Netrap se tím, že tu byly nějaké ženy před tebou. To, co teď máme, co prožíváme, tomu se žádný z předchozích vztahů nevyrovná. A uznávám, že mám pro svou sestru trochu slabost, ale někdy umí být tak…otravná. Pokud bych si vzal volno a odjel na dovolenou, tak ale s tebou. Vzal bych tě pryč, někam daleko od všech starostí a problémů. Někam, kde bychom opravdu existovali jenom my dva,“ šeptal mi do ucha. A já se jen zamilovaně culila, protože Tren právě vyřkl nahlas moje vlastní myšlenky. Byly jsme stvořeni jeden pro druhého.
„A nevím, jestli mě neuráží tvé mínění o mě. Nespal jsem s každou, kterou jsem potkal a byla by jen trochu svolná. Mluvíš o mých zkušenostech, jako kdybych tu v okolí znal každou postel,“ brblal pak. Rozesmála jsem se.
„Jenom tě zlobím, drahý. Já vím, že takový nejsi. A taky vím, že je náš vztah speciální. Kdyby ne, neprožívali bychom tolik společných poprvé,“ dusila jsem smích o jeho paži. Naprosto nečekaně Tren povolil své sevření. Řekla jsem snad něco špatně, co ho rozzlobilo? Jenže velmi brzy jsem zjistila, že mě pustil jen proto, aby mě mohl mučit lechtáním! Svíjela jsem se a snažila se dusit své chichotání, abych ve vedlejším pokoji nevzbudila děti. Jeho prsty brzy spočinuly na mládeži nepřístupných místech a jeho mučení změnilo svůj smysl. Svíjet jsem se nepřestala, jenže tentokrát to bylo rozkoší. Chichotání se změnilo ve vzdechy, které mi Tren pomáhal tišit ve vášnivých polibcích.
„To aby se ti po mě stýskalo, až tu nebudu,“ zašeptal mi do ucha, než zintenzivnil svou péči. On sám se ke mně nepřidal, nejspíš se nechtěl vysilovat před zítřejším bojem. Navíc jsem věděla, že nerad jezdil dlouho na koni, když měl namožené slabiny. Ale já tu noc usínala s pocitem, že jsem uspokojená a milovaná, v náručí svého dokonalého muže.