Spoutaná moc

 Tak nesu další díl pokračování. Mám toho napsaného spoustu, ale donutit se udělat finální pročtení a vydat to, začíná být poslední dobou nad moje možnosti. Doufám, že se díl bude líbit :)

.

.

Schopnost používání magie se mi obnovila poměrně rychle. Během pár dní jsem už zvládala drobnější úlohy, a po týdnu klidu jsem se cítila opět v plné kondici. Tren byl sice trochu opatrnější, ale věřil mi, že vím, co dělám. S kotníkem to ovšem bylo mnohem horší. Stále mě pálil a bolel při každém prudším došlápnutí.
„Co když budu už navždycky kulhat?“ fňukala jsem rozmrzele, když jsem ani po dvou týdnech nebyla schopná chodit normálně.
„Chce to čas, lásko. Uvidíš, že se to srovná,“ chlácholil mě Tren.
„A co když ne?“ nedala jsem se tak snadno ukonejšit.
„Tak tě budu až do konce života nosit v náručí,“ ujistil mě, že má na všechno řešení a políbil mě na spánek. Nemohla jsem se ubránit smíchu.
„To se ti nebude zrovna dvakrát dobře bojovat, když mě budeš muset nosit po bojišti v náručí,“ popichovala jsem ho.
„Lásko, nezlob mě. Sama musíš uznat, že v tomhle stavu se mnou jít bojovat nemůžeš,“ povzdechl si Tren, který správně poznal, že jsem si připravila půdu pro další diskuzi o nadcházejícím boji.
„Já vím, já jen chci, abys nebojoval ani ty. Nepřítel po tobě jde možná ještě usilovněji než po mě. Ale na rozdíl ode mě, tebe nepotřebují živého. Jenže když budeš bojovat beze mě, nebudu schopná tě chránit,“ domlouvala jsem mu, a přitom se mu prsty probírala ve vlasech.
„Nepotřebuji tvoji ochranu, zvládnu se o sebe postarat sám. Ale nenechám tě bojovat. A nebudu sám sedět v bezpečí a posílat naše muže bojovat. Jmenovala jsi mě velitelem, takže teď budeš muset přijmout následky toho rozhodnutí,“ povídal a hladil mě přitom po tvářích.
„Nebaví mě být vždycky ta rozumná, která musí ustoupit a uznat, že máš pravdu,“ povzdechla jsem si a velice pevně ho objala.
„Srdíčko, nemůže se mi nic stát. Vždyť jsem od hlavy až k patě obalený tvou ochrannou mocí. Myslíš si, že to necítím?“ ptal se mě se smíchem. Provinile jsem zčervenala. Možná jsem byla ještě víc ochranitelská, než byl on sám. Na rozdíl od něj jsem ještě navíc měla tolik moci, že jsem si mohla dovolit dělat maniakální ochranná opatření.
„Nemůžeš mě až do konce života obalovat do bublinkové fólie. Potřebuji trochu svobody a volnosti. Potřebuji vědět, že se na sebe můžu spolehnout sám. Až příliš mě učíš spoléhat se na to, že za mnou vždycky stojí tvá moc a tvůj původ,“ domlouval mi. Chvíli jsem nad jeho slovy přemýšlela. Líbilo se mi vědět, že na mě spoléhá. Stejně jako se mi líbilo vědomí, že se na Trena vždycky můžu spolehnout já, že za mnou vždycky stojí. On očividně potřeboval něco jiného.
„Slibuji, že zůstanu doma a v bezpečí, když si pro tentokrát necháš všechna ochranná kouzla. Pro můj klid,“ zabodla jsem mu prst do hrudi a nadiktovala své podmínky. Tren povytáhl jedno obočí do pochybovačného výrazu, ale nakonec souhlasil. Ono popravdě mu nic moc jiného nezbývalo.
„Nechtěla bys jet na víkend k rodičům? Ať tu nejsi sama, zatímco já budu s armádou?“ nabízel mi pak. I to jsem vděčně přijala. A pak už byl čas vyrazit na sezení s ostatními veliteli. Tentokrát jsem se ovšem měla účastnit plánování strategie v pánské části, a ne posedávat s jejich manželkami. Rozhodně mi to nevadilo. Posadila jsem se na pohovku a začala si stále fialový kotník zakrývat pleteným návlekem. Tren si vedle mě klekl na jedno koleno a sám se tohoto úkolu zhostil. Pak si mě opravdu vyhodil do náruče, odnesl mě do předsíně, kde mi pomohl nasadit pohodlné baleríny na jen nizounkém podpatku a se mnou stále v náručí pokračoval ven z bytu. Nebyla jsem nemohoucí, všechny tyhle úkony bych hravě zvládla sama, ale líbilo se mi, jak moc se o mě staral. Opečovával mě jako ten nejvzácnější a nekřehčí poklad.
„Lásko, kam mě neseš?“ ptala jsem se pohodlně uvelebená v jeho náručí.
„Na dostavník,“ odpověděl jednoduše.
„Můžu nás přemístit,“ ujišťovala jsem ho. Magii už jsem používala bez omezení a Tren mi obvykle ani nebránil.
„To bys mohla. Ale připravíš mě pak o hodinu, kterou bychom mohli strávit vášnivým muchlováním,“ nastínil mi naše možnosti.
„Tak tedy dostavník,“ pípla jsem rudá až po zadek.
„Myslel jsem si to,“ zubil se Tren. A svým slovům dostál. Když mě nechal vydechnout, byla jsem opravdu pomuchlaná. Zajela jsem si prsty do vlasů, abych si trochu srovnala účes.
„Večer navážeš tam, kde jsi teď přestal. Platí?“ ptala jsem se pak, stále trochu zadýchaná.
„Jak si přeješ, bude mi potěšením,“ sklonil Tren hlavu v drobné úkloně, ale jeho klukovský úsměv mě ujistil v tom, že mě jen zlobil.
„Anori! Vítej, drahá, Pojď za námi,“ vítala mě se zářivým úsměvem Nicoletta.
„Slečna Anori dnes půjde za námi. Budeme pracovat,“ oznamoval jí její manžel a ukazoval Trenovi a mě směrem do druhé části domu, kde jsem ještě nebyla. Nicoletta vypadala překvapeně, ale svému muži se neprotivila. Zato paní Creeseová hlasitě brblala, že je na jednání nikdo nikdy nevzal a že mám neustále samé výhody. A pak jsem ještě zaznamenala šuškání na účet mé zraněné nohy a kulhavé chůze. Ignorovala jsem to a následovala generála Kadashiho do místnosti, kde na nás již čekali ostatní velitelé. Posedali jsme si na volná místa a Tren si hned vyndal desky na poznámky. Líbilo se mi, že ke všemu přistupoval tak zodpovědně. A tak jsem většinu odpoledne strávila posloucháním plánů a strategií. Několikrát jsem zasáhla, protože se mi zdálo, že jak Trena tak celou moji armádu značně využívají a své vlastní muže do bojů příliš neposílají. Většinou to ale naštěstí skončilo společným kompromisem. Nakonec jsme chvíli diskutovali o Siriomis. Čarodějky stále nedaly vědět, zda došly k nějakému řešení, co s ní uděláme.
„Trene, bylo by dobré jim znovu napsat a trochu je popohnat. Mým jménem, samozřejmě,“ obrátila jsem se ke svému snoubenci. Věděla jsem, že on mé přání splní.
„Jistě, jak si přeješ,“ sklonil znovu hlavu. Teď už to nebylo z legrace, ale situace byla vážná a já mu opravdu prakticky vydala rozkaz. Umínila jsem si, že si s ním budu muset promluvit, jestli mu moje občasné velitelování vlastně nevadí. Mužská ješitnost byla křehká věc a dala se snadno pochroumat. Zatím ale vypadal, jako že ho to netrápí. Generál Kadashi mě pak poprosil, jestli bych se na chvíli nepřipojila k jejich ženám, aby si mohli promluvit i mimo pracovní záležitosti, a tak jsem s drobnou úklonou odpajdala vedle. Nicoletta ke mně přiskočila hned, jak mě zmerčila ve dveřích a trochu mě podepřela, aby se mi dobře šlo. Hned mě dostrkala k pohovce a nabízela mi led a studené obklady.
„To není nutné. Bolí mě to, ale obklad tomu nepomůže. Tren říká, že tomu musím dát ještě trochu víc času,“ pokrčila jsem omluvně rameny.
„Možná kdybyste se nehnala do bojů a nechala je na mužích, nevypadala byste takhle. Chudák Anthony se o vás teď musí starat. A to má svých povinností dost,“ brblala paní Creeseová.
„Kdybych se nehnala do bojů, tak většina mužů v mé armádě zemřela a celou tuhle dimenzi by sužovala hromada prokletých bestií. A co se Trena týče, je to jednak můj snoubenec a také můj meertalen. Je to jeho práce se o mě starat. A rozhodně mu moje kulhání nějak významně nevadí,“ zpražila jsem ji. Pak už si žádná z nich nedovolila nic namítat. Ale cítila jsem, že se ode mě všechny, kromě Nicoletty, odtáhly. Nevadilo mi to. Stejně jsem se mezi nimi necítila dobře. Ukázalo se ovšem, že Nicoletta měla mezi ostatními manželkami trochu větší vliv než paní Creeseová. Přece jen to byla žena generála Kadashiho. Posadila se vedle mě a začala se mě vyptávat na nejrůznější věci, čímž kolem mě znovu rozběhla diskuzi. S povzdechem jsem nasadila úsměv a povídala si s nimi. Zrovna když jsem se začala zamýšlet nad tím, zda by nebyl čas jít domů, ozval se poplašný zvuk. Útok? Tady? Manželky ovšem nevypadaly zrovna dvakrát překvapeně, spíše jen vystrašeně. Všechny se zvedly a zamířily směrem ke schodům do patra.
„Anori, pojď s námi. Kryt je po posledním útoku ještě stále mimo provoz, ale půjdeme alespoň nahoru do pokojů za dětmi. Snad si nikdo nedovolí přijít až sem do domu,“ zatahala mě Nicoletta za rukáv, když viděla, jak nerozhodně stojím stále na svém místě. Chtěla jsem jít pomoct mužům v boji. Ale zároveň jsem věděla, že s tou svojí bolavou nohou bych toho moc nevybojovala. A taky jsem Trenovi slíbila, že se bitev nebudu účastnit, dokud nebudu zdravá. S povzdechem jsem zamířila za ostatními ženami. Kvůli Trenovi budu poslušná a počkám v bezpečí. Nicoletta mě odvedla do jednoho z vrchních pater, kde byla prostorná herna, kam byly během dýchánků odkládány malé děti s jejich chůvami. Teď zrovna tu bylo pět uplakaných dětí, které nejspíše rozrušily rány a otřesy zvenčí.
„Tady jsme v bezpečí, nemusíš se ničeho bát,“ uklidňovala Nicoletta svého nejmladšího, teprve 4-letého chlapce.
„Já se nebojím, maminko. Tatínek se o ně postará. A kdyby se náhodou něco stalo, tak my máme slečnu Anori. Ty umíš bojovat, viď Anori?“ otočil se ke mně. V tu chvíli se na mě vyčkávavě dívaly všechny tváře v místnosti.
„Jistě, že umím. Nic se sem na tebe nedostane,“ slíbila jsem a sklonila se, abych mu mohla prstem jemně cvrknout do nosu. Chlapec se zahihňal.
„Anori, zvládnete s tím kotníkem bojovat?“ zeptala se mě jedna z manželek.
„Když bude potřeba, udělám, co budu moct. V magii mě to neomezuje. Boj s mečem bude trochu horší, ale jen tak se nevzdám,“ ujistila jsem ji. Sice to byla jen poloviční pravda, protože jsou opravdu doufala, že na boj s mečem nebude muset dojít, ale nemohla jsem je tu všechny zklamat. Fňukat jsem mohla před Trenem. Ne před dětmi.
„Nemyslím si, že by to naši manželé nechali zajít tak daleko, aby byla Anori potřeba,“ zabručela paní Creeseová. A výjimečně jsem s ní musela souhlasit. Nebo v její slova alespoň doufat. Jenomže mě málokdy vyšlo to, co jsem si přála. V jednu chvíli se dům otřásl v základech. Děti vykřikly a ke mně přiskočila jedna z holčiček. Bohužel jsem si nepamatovala, které z dětí patřilo ke komu. Znala jsem jen děti Nicoletty. Přitiskla jsem děvčátko k sobě a konejšivě mu třela ramínko. A v tu chvíli se také rozrazily dveře, ve kterých se objevil ozbrojený muž. Nečekala jsem na jeho útok, byla jsem rychlejší. Hned jsem vyslala kouzlo, které ho odhodilo na stěnu a omráčilo ho. Nechtěla jsem před dětmi zabíjet. Nicoletta se natáhla po děvčátku a uvolnila mi tak místo na boj, protože do té doby mi holčička pevně svírala stehno. Bolestivě jsem přešlápla z poraněného kotníku a našla si pozici, ve které jsem byla co nejvíce stabilní. A pak jsem musela bojovat. Bylo to náročné. Nemohla jsem uskakovat, musela jsem stát na místě a všechny rány vykrýt. A taky chránit ženy a děti za mnou. Asi ještě nikdy jsem se na boj tolik nesoustředila. Všechna moje pozornost byla směrovaná na vstupní dveře, kterými každou chvíli proběhl muž, nebo přilétlo kouzlo a já je všechny vyhazovala omráčené zase zpět na chodbu. Že to byla chyba, jsem si uvědomila až příliš pozdě. Najednou mě někdo sevřel kolem zápěstí. Ozvalo se hlasité „cvak“ a já ucítila na své kůži chladný kov. A v tu chvíli jsem taky přestala ovládat svou magickou složku. Rychle jsem se podívala, co se stalo. Ten muž, kterého jsem omráčila jako prvního, mi na levou ruku přicvakl silný zlatý náramek, který byl očividně ze stejného materiálu, jako čarodějnická pouta. Uzamkl mou magii. Zákeřně se na mě šklebil, asi si myslel, že má vyhráno. Jenže já nebyla bez magie tak úplně bezbranná. Jelikož jsem měla volné ruce, protože mi ten náramek nijak nebránil v pohybu, udeřila jsem ho hranou dlaně do nosu. Ozvalo se zapraskání a vyřinula se spousta krve. Ten chlap mě pustil a upadl na znak. Pravděpodobně s velmi sprostým zanadáváním. Zkusila jsem, jestli budu schopná magií přivolat svůj meč – šlo to. Očividně jsem opět nemohla vysílat magii ven, ale vnitřní kouzla šla využívat bez problémů. Musel to být nějaký nový typ, protože mě ten náramek nijak nevyčerpával. Nebylo mi zle jako jsem si to pamatovala ze svého zajetí. Jílcem meče jsem toho muže, který se stále svíjel na zemi, tvrdě udeřila do spánku a znovu jsem ho poslala do bezvědomí. Tak fajn, přece jenom budu muset vyzkoušet, jestli jsem schopná s tím kotníkem bojovat. Byla jsem v průšvihu, a to pořádném. Jenže nebyl čas volat Trena na pomoc. Musela jsem se soustředit na boj, při kterém jsem se nemohla skoro vůbec hýbat. Nebo jen velmi bolestivě přepajdat. Vedla jsem si skvěle, ale měla jsem strach. Nevěděla jsem, jak dlouho vydržím takhle bojovat. Dva prudké výpady mě donutily ucouvnout na zad. Ztratila jsem rovnováhu a došlápla celou vahou na ten bolavý kotník. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a já upadla na zem. Instinktivně jsem se přikrčila, protože jsem věděla, že tahle chyba nezůstane nevyužitá. Čekala jsem ránu, která mě buď zabije nebo zbaví vědomí. Rána se sice ozvala, ale jako když něco těžkého padne na zem. Rychle jsem oči otevřela. Útočník ležel na zemi a za ním stál můj Tren.
„Přišlo mi, že jsi trochu v průšvihu a hodila by se ti moje pomoc,“ pousmál se. Jistě, byl můj meertalen. Poznal, že jsem v úzkých i bez toho, že bych ho musela volat. Za Trenem se pak rychle za sebou objevil generál Kadashi se dvěma dalšími veliteli.
„Teda slečno Anori, věděl jsem, že umíte bojovat. Ale netušil jsem, že dokážete nepříteli takhle nakopat zadek,“ zasmál se jeden z velitelů, jehož jménem jsem si nebyla jistá.
„Byla skvělá, papá! Nejprve kouzlila, a to se k ní nikdo ani nedostal. A pak musela začít bojovat mečem. Ale i tak jich hrozně moc porazila! Kdyby ji nebolel kotník, tak by na vás žádná práce nezbyla!“ líčil hned nejmladší chlapec své zážitky a vběhl přitom generálu Kadashi přímo do náruče.
„Děkuji vám, Anori. Dnes jste opět všem zachránila život,“ usmál se na mě generál a políbil chlapečka na tvář. Jen jsem se usmála nazpět a lehce sklonila hlavu. Tren si vedle mě těžce povzdechl.
„Když z tebe konečně vymámím slib, že nebudeš bojovat, dokud nebudeš úplně zdravá, stane se tohle. A to jsi se navíc šla schovat do bezpečí,“ zajel si prsty do vlasů a znovu si prohlédl tu spoušť, která tu po mém boji zůstala. Přikrčila jsem se.
„Zlobíš se?“ pípla jsem. Pořád stál kus ode mě a já nevěděla, co se dělo.
„Ne, nezlobím. Jsem na tebe pyšný,“ usmál se Tren, znovu si povzdechl a konečně ke mně přistoupil a pomohl mi na nohy.
„Měl bys být pyšný i na sebe, Anthony. Slyšel jsem, že v boji ji cvičíš ty sám,“ poklepal generál Creese na rameno mému snoubenci, a pak odešel obejmout a uklidnit svou ženu. Okamžitě jsem zakývala hlavou, abych jeho slova podpořila. Měl pravdu. Tren se jen usmál a políbil mě na spánek.
„Proč jsi přestala kouzlit a začala bojovat mečem?“ zeptal se pak, když mu došla tahle malá část chlapcova vyprávění.
„Jeden z těch mužů mi nasadil tohle. Uzamklo mi to moje magické schopnosti. Je to skoro stejné, jako čarodějnická pouta, jen to ze mě tolik nevysává energii, takže mi v tom není tolik špatně. Ale kouzlit nemůžu,“ ukazovala jsem mu hned náramek, který mi stále obepínal levé zápěstí. Pak jsem se ho pokoušela marně rozepnout.
„Mohl bys?“ ptala jsem se, když jsem zjistila, že samotné mi to asi nepůjde.
„Jistě. Trik je v tom, že musíš použít obě ruce, takže si ho sama sobě nesundáš,“ povídal Tren a zkušeně povolil zavírací mechanismus. Vydechla jsem úlevou, když mě opět zaplavila vlna mé magie. Bylo skvělé cítit, jak mi koluje v těle.
„Anthony, odveď si slečnu Anori domů, my už se o zbytek postaráme. Jistě je vyčerpaná a vypadá i trochu otřeseně. Jsme vašimi dlužníky, slečno Anori. Dokud se Anthony neotočil a neběžel za vámi do domu, nikoho z nás nenapadlo, že by naše ženy a děti mohly být v nebezpečí,“ propustil nás pak generál Kadashi a znovu se mi lehce poklonil, stejně jako všichni ostatní přítomní generálové, a i některé manželky. Já se jen usmála nazpět. Byla jsem unavená. Boj bez mé magie byl příšerně vyčerpávající. Ale otřesená jsem byla z úplně jiné skutečnosti než z boje.
„Zvládneš nás přemístit, nebo jedeme dostavníkem?“ ptal se mě Tren, když už jsme stáli venku před vilou. Chytila jsem ho za paži a přenesla nás k nám domů, přímo do obývacího pokoje. Byla jsem unavená, ale potřebovala jsem s ním mluvit. Okamžitě a beze svědků. Nevydržela bych s ním jet hodinu dostavníkem.
„Vážně jsem na tebe moc pyšný. Vedla sis skvěle. A málem jsi mě ani nepotřebovala. Trochu jsem zpanikařil, když se mi v hlavě rozdrnčel poplach, že bojuješ. A ještě víc, když jsem viděl tu spoušť na chodbě. Ale byla jsi skvělá,“ povídal Tren a teprve teď si mě pořádně přitáhl do náruče a chtěl mě políbil na ústa. Ale já se mu vykroutila a odstoupila od něj, paže pevně založené na prsou.
„Děje se něco? Zranili tě? Nebo je to ten kotník?“ staral se hned Tren. Zavrtěla jsem hlavou, nemusel se zbytečně strachovat, nic mi nebylo. Ale měla jsem v hlavě jednu zneklidňující myšlenku.
„Tys ten náramek neviděl dnes poprvé. Až příliš přesně jsi věděl, kde a jak ho máš otevřít,“ řekla jsem. Neptala jsem se, spíš jsem mu oznamovala své pozorování. Tren se okamžitě přestal tvářit ustaraně a místo toho sklopil provinile oči k zemi.
„Trene…proč jsi podrobně seznámený s takovou věcí, jakou je náramek, který uzamyká čarodějnické schopnosti?“ otázala jsem se skrz zatnuté zuby. Pořád mlčel a zíral do země.
„Trene, podívej se na mě. Na něco jsem se ptala a ráda bych znala odpověď,“ přikázala jsem. Začínala jsem být naštvaná. A pak mi secvakla další skutečnost.
„Ty je máš doma taky, že jo? Máš je na mě! To proto sis začal zamykat vrchní zásuvku u svého pracovního stolu. Myslela jsem si, že tam máš plány, ale proč by sis je přede mnou zamykal? Trene, proč máš tule ohavnost?“ už jsem na něj prakticky křičela.
„Nikdy jsem neměl v plánu je na tebe použít,“ zamumlal a konečně se mi podíval do tváře. Dlaně mě svrběly mou mocí, která se snažila dostat na povrch. Musela jsem se hodně krotit, abych náš krásný dům nevyhodila do povětří i se svým zrádným snoubencem. Se snoubencem, na kterého jsem teď byla neuvěřitelně vytočená. Takže on je doma opravdu měl! A opravdu je měl připravené na mě!
„Nikdy jsi je neměl v plánu použít? To vykládej někomu jinému! Proč je máš vůbec doma, v první řadě? Proč bys mi chtěl tuhle hnusnou věc někdy nasadit?“ křičela jsem a házela po něm všechny knihy, které byly původně vyrovnané na stolku a zrovna mi přišly pod ruku. Ani se moc nesnažil krýt. Schytal pár pěkných zásahů, ale neřekl proti tomu ani slovo.
„Anori, prosím, uklidni se a nechej mě to vysvětlit. Ano, mám je doma a mám je tu kvůli tobě. Ale nepoužil bych je. Nikdy. Já přece vím, jak moc nesnášíš, když ti někdo uzamkne tvou moc,“ snažil se mě uklidnit a přistoupil ke mně.
„Zůstaň stát, kde jsi. Nepřibližuj se ke mně! Nesahej na mě, nebo ti dám důvod chtít je použít,“ vřeštěla jsem, ruce připravené před sebou, abych ho mohla zasáhnout, kdyby mě neposlechl. Naštěstí měl Tren dost rozumu, aby poznal, že to myslím vážně. Nepokusil se mě chytit, namísto toho o dva kroky ucouvl, aby tak mezi námi zachovat bezpečnou vzdálenost. To mě trochu zchladilo, ale ne dostatečně na to, abych neměla chuť ho umlátit poslední knihou, která ještě zůstala ležet na stolku.
„Ptám se znovu, proč je máš vůbec doma! A doufám, že přijdeš s nějakou dostatečnou výmluvou!“ štěkla jsem. Tren si povzdechl a na chvíli pevně zavřel oči. Navlhčil si spodní ret a pak ke mně pomalu zvedl pohled. Byl v rozpacích. Neměl dobrý důvod. Cítila jsem, jak ve mně hněv pomalu bublá a blíží se k povrchu.
„Nechal mi je tu Dante,“ řekl pak. A to bylo tak akorát dost na moje nervy.
„Proč by ti tu Dante něco takového nechával? Proč bys vůbec potřeboval něco takového doma mít? Tak moc se snažím ti vycházet vstříc a být poslušná! A ty si na mě pořídíš tohle? Jako kdybys mi nevěřil! Nebo mě máš snad v plánu přece jen předat druhé straně?“ ječela jsem.
„Any, srdíčko, prosím uklidni se. Přestaň křičet a nech si to vysvětlit. Já nejsem zrádce, nikdy bych tě neodvedl druhé straně,“ mluvil ke mně opatrně Tren a znovu se o kus přiblížil, ale moje stále zvednuté paže ho opět donutily se zastavit. Byl opatrný. A já přemýšlela. Když by mě nepředal druhé straně, tak proč je tedy má? Tren se zatvářil trochu vyděšeně, když se mi najednou rozšířily oči další hroznou myšlenkou.
„Máš mě dost…Ty mě máš dost! A po tom, co jsem ti řekla, že tě ode mě nikdy nenechám odejít, že o tebe vždycky budu bojovat, sis pořídil tohle jako pojistku, že tě nebudu moct nutit se mnou zůstávat!“ pronesla jsem v šoku. A pak mě to rozčílilo. Ruce se mi třásly a cítila jsem, jak mi kolem prstů začíná vířit moje magická moc. Dokud ještě mohla. Dokud nebyla zamčená.
„Anori, přestaň vykládat nesmysly! Očividně jsi hodně unavená a nevíš, co mluvíš,“ zamračil se Tren a udělal další krok směrem ke mně, s úmyslem chytit mě za loket. Jenže to mě neodhadl. Nebyla jsem ve stavu, abych tu jeho reakci snesla nějak klidně. Vybouchla jsem. Vzala jsem do ruky tu poslední knihu a vší silou jí po něm hodila. Nečekal to a zásah do spánku ho trochu dezorientoval, takže neviděl přicházet ani vlnu magie, kterou jsem do něj uhodila. Praštil se zády o knihovnu a na chvíli si tím nárazem nejspíš vyrazil dech. Ale rychle se vzpamatoval, vyškrábal se na nohy a postavil se čelem proti mně. Zvedl ruce v obranném gestu a pomalu přede mnou začal couvat směrem ke své pracovně.
„Ten náramek jsem dostal po tom, co jsme se pohádali a tys odjela na tu školní misi. Tenkrát za mnou přišel Dante a seřval mě na dvě doby, jak jsem si mohl dovolit nechat tě odjet. Snažil jsem se ho trochu uklidit a vysvětlit mu situaci, ale poslední dobou má na mě dost spadeno, takže se mi to moc nedařilo. Postěžoval jsem si, že stejně nemám žádnou páku, jak tě donutit zůstat doma, když se ty sama rozhodneš jet. Nikdy tě nepřeperu, pokud se budeme poměřovat v magii. To jsi mi na všech trénincích předvedla více než jasně. Dante pak odešel a na druhý den mi přinesl tenhle náramek. Pro případ, že by situace byla natolik vážná, že bych tě potřeboval za každou cenu udržet v bezpečí a ty bys to odmítala. Pro tvé vlastní bezpečí a nic jiného,“ pustil se Tren do rychlého vysvětlování, protože pochopil, že jsem opravdu rozzuřená a jinak, než když mi všechno přizná, mě neuklidní. Nahlas jsem si odfrkla. Jeho výmluvy typu, že všechno dělá pro mé bezpečí, mě vždycky spíše rozčílily, než že by měly uklidňující efekt. Tren ale využil toho, že jsem byla zticha a nic po něm neházela, a tak pokračoval.
„Mám je zamčené v šuplíku, aby je nikdo nemohl proti tobě zneužít. Takovou věc nemůžu nechat jen tak povalovat po bytě. Rozhodně je neschovávám proto, abys o nich nevěděla. I když jsem samozřejmě tušil, že jestli na ně jednou přijdeš, budeš naštvaná. Jen jsem to nečekal tolik,“ vysvětloval dál a promnul si přitom rameno. Nejspíš si ho narazil při tom pádu na stěnu.
„Ovšem nikdy jsem neměl v plánu je na tobě použít. Dokonce ani teď, i když mi očividně usiluješ o život. A už vůbec mě nenapadlo je použít, abych od tebe mohl odejít. Proč bych to dělal? Já myslel, že tuhle část o tom, kdy o mě pochybuješ, už jsi překonala. Nikdy bych od tebe neodešel. A už vůbec ne takhle zbaběle, kdy bych tě za sebou zanechal naprosto bezbrannou,“ Při téhle části už se mračil, protože jsem ho očividně trochu naštvala. Ale já byla rozhodně naštvanější.
„Tahle věc půjde z domu. Nebudu bydlet pod jednou střechou s tímhle mučícím nástrojem. Proč jsi je Dantemu nehodil na hlavu rovnou? Moc dobře víš, že bych ti nikdy neodpustila, kdybys je opravdu použil,“ štěkala jsem na něj. Ale už jsem byla o poznání klidnější. Vědomí toho, že je neměl doma proto, aby mě mohl opustit, nebo proto, že by se bál mého temperamentu, mě trochu uchlácholilo.
„Nejdřív jsem si je nechal, protože jsem byl naštvaný. A pak kvůli Siriomis, kdyby se někdy znovu pokusila o nějaké svoje iluze. Rozhodně je nemám na tebe, moje malá čarodějko. A teď, přestaneš se mnou házet o zeď?“ přiznal se ke svým důvodům a pak ověřoval, jestli mám pořád v plánu ho zabít. Neodpověděla jsem, jen jsem na něj zírala a zvažovala, jestli jsou to všechno dostatečné důvody, nebo jestli ho mám znovu uhodit a nasupeně odkráčet z domu. Tren mezitím spustil ruce a opatrně se přibližoval do místa, kde jsem stála.
„Věř mi, srdíčko. Já bych tě do takové věci nikdy nezavřel. Myslíš, že by mi pocit, že jsi přede mnou bezbranná, dělal nějak dobře? Co bych z toho měl? Jen jsem si před Dantem povzdechl a on toho využil po svém. My dva se přece dokážeme dohodnout i bez kouzel. Jsi rozumná žena. Poznáš, kdy je situace opravdu velmi nebezpečná a je lepší se ukrýt. Nemám pravdu? Zrovna tak jako dneska,“ uklidňoval mě a krok za krokem se přibližoval.
„Tak přestaň kouzlit, moje sladká čarodějko, polož tu knihu a nechej mě tě obejmout,“ povídal dál. Neuvědomila jsem si, že držím svoji učebnici anatomie, dokud to nezmínil. Tou by dostal pěknou ránu, byla to nejtlustší kniha v celém domě. Všechen adrenalin ze mě najednou vyprchal. Najednou jsem si připadala malá a křehká. Upustila jsem svou učebnici na zem a s pláčem se mu vrhla do náruče.
„Sshh, nic se neděje. Uklidni se a přestaň plakat. Chci vidět tvůj úsměv,“ přemlouval mě Tren, ale z náruče mě nepustil. Jen jsem zavrtěla hlavou a znovu se rozbrečela.
„Zlobíš se?“ zahuhňala jsem mezi vzlyky. Tren chvíli přemýšlel, než z toho nesrozumitelného zvuku odvodil nějaká smysluplná slova.
„Jestli se zlobím? Ne, jistě, že ně. Ty víš, že na tebe se zlobím jen výjimečně. A chápu, že jsi unavená a vystresovaná z toho boje. Že tě bolí kotník, měla jsi strach a možná i vztek. To pak člověk řekne různé věci,“ chlácholil mě.
„Hodila jsem…..s tebou….o stě….o stěnu,“ tlačila jsem ze sebe mezi vzlyky. Tren se zasmál.
„Všiml jsem si. Ale nic se mi nestalo. Lásko, jediné, co mi trochu vadí, je ta tvoje nedůvěra. Myslel jsem si, že už o mě a mých citech nemůžeš pochybovat. Obzvlášť po tom, jak brilantně ses postavila paní Creeseové. Trochu mě to mrzí. Ale jinak ti vůbec nic nevyčítám, ano? Všechno je dobré, všechno je odpuštěno. Jen přestaň brečet,“ houpal se se mnou ze strany na stranu, a přitom mě hladil po zádech. Uklidňovalo mě to.
„Já vím. Ale to jsem ti ještě neřekla, že se tě nevzdám. Že tě nenechám ode mě odejít. A ty víš, že bych to dokázala. Mohla bych tě u sebe držet i proti tvé vůli někde stranou a donutit tě, abys zapomněl na jakýkoliv důvod nebo jakoukoliv jinou ženu, kvůli které bys chtěl odejít. I když bych pak nebyla o nic lepší než to fialovovlasé pako! Akorát s tím rozdílem, že sex se mnou tě zatím baví. Co kdybys zjistil, že jsem stejně majetnická jako on?“ popotahovala jsem a tvář stále schovávala do jeho hrudi. Nechtěla jsem vědět, co bych mohla vidět při pohledu do jeho krásných modrých očí. Tren si povzdechl.
„Lásko, nikdy by mě nenapadlo, že budu muset řešit problémy v našem vztahu způsobené Ragarem. Nechápu, proč na něj žárlíš? U něj jsem si obzvlášť jistý, že jsem nikdy neprojevil ani ten nejmenší zájem. A navíc nejsi stejná jako on. Ty jsi mi nikdy neublížila naschvál,“ šeptal Tren a nepřestával se se mnou kolébat. Uklidňovalo mě to.
„Já vím, že je to pitomý důvod. Ale mě nestačí, když jen neprojevuješ zájem. Já chci abys o ostatní ženy i muže projevoval aktivní nezájem. Mluvíš s ním hrozně mírně, často se k němu chováš až mile. A já ti ubližuju pořád. A zrovna před chvilkou jsem to udělala naprosto schválně a vědomě,“ začala jsem znovu natahovat.
„Any, srdíčko…trochu jsem si narazil rameno, to je všechno. V porovnání s tím, co mi provedl Ragar, je to naprosto zanedbatelné. Nezlobím se pro to. A mluvím s ním mírně, protože je mi ho líto,“ ujišťoval mě Tren pořád dokola, že se nezlobí. Tentokrát už jsem hlavu musela zvednout, abych mu viděla do tváře.
„Je mi ho líto. On mě má nejspíš opravdu rád. A já jeho ani trochu. On mou přítomnost vyhledává, já se v té jeho necítím pohodlně. Vzpomeň si sama, jak moc je pro tebe bolestivé, když tě od sebe odstrčím. Já to cítím stejně, pokud jde o tebe. A naopak jak moc je příjemné, když jsme spolu,“ povídal a hladil mě po tvářích. Mlčky jsem na něj zírala a nechápala, co se mi tím snaží naznačit.
„On prožívá neustále jenom ten pocit zklamání a bolesti, protože ho od sebe neustále odháním. A když náhodou ne, tak vždycky nakonec zjistí, že jsem to udělal jen proto, abych ti zajistil bezpečí, nebo z něj dostal nějaké informace. Nechovám se k němu zrovna fér, když si takhle hraji s jeho city. Když mi od něj nehrozí žádné nebezpečí, nevadí mi na něj mluvit normálně. Ale rozhodně to neznamená, že k němu držím nějaké sympatie. Nikdy mu neodpustím, co mi provedl, nikdy mu neodpustím, co kvůli němu provedli tobě. Za to si zaslouží trest. Ale já nechci být stejně bezohledný jako on, a neohlížet se za tím, jaké škody mé chování napáchá. Ovšem pokud tě to trápí, něco s tím udělám,“ slíbil mi a opatrně se sklonil k polibku.
„Omlouvám se, za všechno. Neměla jsem tolik vybouchnout. Neměla bych si vylévat vztek vždycky jen na tobě,“ zabořila jsem obličej do jeho krku a jemně se o něj otírala.
„Vždyť ti už po několikáté opakuji, že je to v pořádku. Všechno je zapomenuté. Já vím, jak moc ta čarodějná pouta nenávidíš. Umím si představit, jaké vzpomínky to v tobě asi vyvolává. Měl jsem si o nich s tebou promluvit už dávno a všechno tohle bych si ušetřil,“ povzdechl si Tren.
„Ty vždycky najdeš způsob, jak jakoukoliv moji chybu stočit na sebe a obvinit se z ní, že?“ protočila jsem očima, ale musela se zasmát.
„Konečně jsem se dočkal toho úsměvu. Nevím, proč tě to překvapuje, moje malá čarodějko. Velice dobře mě znáš. Pojď, povíš mi podrobně, co se stalo během tvého boje. A já ti povím, jak to probíhalo z mého pohledu,“ vyhodil si mě Tren do náruče, a i se mnou se posadil na pohovku. Zůstala jsem mu stočená na klíně. Tren přes nás přehodil lehkou deku a nechal mě vyprávět. Nebylo toho zase moc. On mi to pak oplatil a pověděl mi o jejich zákeřné strategii, kterou se je pokusili vylákat co nejdále od domu. Pravděpodobně měli v úmyslu zajmou našim velitelům manželky a děti, aby je mohli následně vydírat. Pěkně sprostá strategie. Naštěstí Trena jeho instinkty meertalena upozornily, že je se mnou něco v nepořádku a on se tak velmi rychle vzdal snahy nepřítele pronásledovat a běžel zpět do domu a mě na pomoc.
„To od nich bylo hrozně zákeřné,“ odfrkla jsem si pak i nahlas. A Tren litoval Ragara, že si hraje s jeho city, když jejich strana měla v plánu vydírat naše velitele přes jejich ženy. Tssss.
„To bylo. A jsem rád, že měly tebe. Že jsi je ochránila. I tak ale trvám na tom, že se mnou do plánovaného boje nepůjdeš a zůstaneš v bezpečí u mých rodičů,“ přikývl Tren a pak si na mě snažil vynutit souhlas, že zůstanu při příštím boji v Chamonu. Plánovali ho poměrně brzy.
„Očividně jsem schopná bojovat i s tím kotníkem. Musela bych asi dostat něco velkého na oplátku, abych o tom uvažovala,“ dělala jsem, jako že se cukám. Ve skutečnosti jsem byla připravená dělat chvíli drahoty, ale nakonec se podřídit.
„Když zůstaneš u rodičů v Chamonu, slibuju ti, že budu všechny své nápadnice a nápadníky mnohem aktivněji odmítat. Odložím slušnost a společenské konvence stranou, nebudu jen mlčet a odtahovat se, ale budu se vyjadřovat jasněji,“ nabízel mi Tren výměnou. Překvapeně jsem zamrkala. Cítila jsem se teď hrozně provinile. Já mu tu předvedla takovou hysterickou scénu, a přesto to byl on, kdo pro mě dělal všechna ta láskyplná gesta.
„Nemusíš. Teď se budu cítit provinile, že já dělám zbytečné žárlivé scény a ty mi přitom děláš tak velkorysé nabídky,“ schovala jsem opět obličej do jeho krku.
„Občas se ty tvoje scény hodí. Poslední dobou si necháváš všechno pro sebe a jen když tě takhle naštvu, dozvím se, co se děje v té tvojí hlavince. Teď zase vím, co tě trápí a můžu na tom pracovat,“ nadhodil se smíchem.
„Já si tě vážně vůbec nezasloužím,“ povzdechla jsem si, když jsem si našla jeho rty a snažila se ho za jeho ochotu odměnit alespoň takhle trochu.