Yuiko - povídka

Přináším další pokračování, ve kterém se konečně kousek posuneme blíž k procesu :) (Patrik) Seděl jsem u nich doma v obývacím pokoji a jen nevěřícně zíral na Trena. To přece nemohl myslet úplně vážně. „Já si nemyslím, že je tohle dobrý nápad,“ zavrtěl jsem pak hlavou a vyjádřil se i nahlas. Tren mi tu totiž právě navrhl, abych v případě, že ho čarodějky opravdu vyhostí, zaujal jeho místo jakožto ochránce vyvolené. „Proč ne? Já v tom nevidím zase tak závažný problém,“ pokrčil Tren rameny, pohledem ale sledoval Anori, která seděla vedle něho, paže měla pevně obtočené kolem těla a ve tváři výraz té nejhlubší deprese. No uznejte, nebylo zrovna typické, aby na pohovce seděli opravdu jen vedle sebe a nijak se nedotýkali. „Tak zaprvé nemám žádnou z tvých výhod meertalena. Nevnímám situaci kolem ní jinak, nemám ta vaše vidění, pokud by byla v nebezpečí. A ani je mít nikdy nebudu. Kolikrát se stalo, že víš něco dopředu, díky tomu reaguješ rychleji než my ostatní a tím pádem jsi dokázal zabránit...

Po tomhle našem rychlém dostaveníčku jsme zůstali na mém pracovním stole ještě chvilku ležet. Jen jsme se jeden druhému dívali do očí. Tren mi prsty jemně pročesával vlasy a snažil se zklidnit svůj dech. „Původně jsem tě přišel vyzvednout, že půjdeme domů,“ ušklíbl se pak a narovnal se, mě vytáhl sebou. Ovšem já ještě nebyla připravená vstávat. Nohy jsem stále měla jako ze želé, a tak se mi hned podlomila kolena. Takový efekt na mě měl jen on, můj snoubenec. Než jsem ale stihla upadnout, už jsem si hověla v Trenově náruči. „V pořádku?“ staral se pak hned. „Ano, jenom potřebuju ještě chvilku na to se sebrat,“ pousmála jsem se. Tren si vyskočil zpátky na můj pracovní stůl, mě si posadil do klína a pomalu se se mnou kolébal ze strany na stranu. Dával mi čas. Já ho objala kolem krku a schovala mu obličej do hrudi. „Omlouvám se. Slíbil jsem, že na tebe ve vzteku nesáhnu. A on mě neskutečně rozčílil. Jak si může dovolit ti něco takového nabídnout? A tys v první chvíli vypadala, jako že to zv...