Začátek procesu

Přináším další pokračování, ve kterém se konečně kousek posuneme blíž k procesu :)

(Patrik)

Seděl jsem u nich doma v obývacím pokoji a jen nevěřícně zíral na Trena. To přece nemohl myslet úplně vážně.
„Já si nemyslím, že je tohle dobrý nápad,“ zavrtěl jsem pak hlavou a vyjádřil se i nahlas. Tren mi tu totiž právě navrhl, abych v případě, že ho čarodějky opravdu vyhostí, zaujal jeho místo jakožto ochránce vyvolené.
„Proč ne? Já v tom nevidím zase tak závažný problém,“ pokrčil Tren rameny, pohledem ale sledoval Anori, která seděla vedle něho, paže měla pevně obtočené kolem těla a ve tváři výraz té nejhlubší deprese. No uznejte, nebylo zrovna typické, aby na pohovce seděli opravdu jen vedle sebe a nijak se nedotýkali.
„Tak zaprvé nemám žádnou z tvých výhod meertalena. Nevnímám situaci kolem ní jinak, nemám ta vaše vidění, pokud by byla v nebezpečí. A ani je mít nikdy nebudu. Kolikrát se stalo, že víš něco dopředu, díky tomu reaguješ rychleji než my ostatní a tím pádem jsi dokázal zabránit tomu, aby se jí něco stalo? Za druhé nemám přístup k jejím myšlenkám. Sice vím, že ty ho také nemáš díky tomu, že jsi její ochránce, ale protože tě nechává do nich vidět, ale pochybuji, že by to u mě fungovalo stejně. A za třetí, což je nejdůležitější, mě neposlechne! Tebe respektuje a miluje, podřizuje se ti ve spoustě věcí. Já ji nedonutím, aby zůstala někde, kde sama být nechce,“ pustil jsem se do sáhodlouhého vysvětlování.
„Já vím, že nemáš žádné výhody meertalena. Ale upřímně, teď už jich není zase tolik zapotřebí. Anori je velmi soběstačná a dokáže se sama ochránit lépe, než to dokáže kdokoliv z nás. Já už prakticky jen kontroluji, jestli stíhá a do její obrany zasahuji jen výjimečně. Jsem si jistý, že beze mě bude více opatrná a tím pádem budou stačit tvoje znalosti a zkušenosti. A možná budeš mít její přesvědčování trochu složitější, ale jste si blízcí, rozhodně ti to půjde lépe, než komukoliv cizímu, koho by schválně sabotovala, co říkáš, drahá?“ otočil se na konci k Anori. Nejspíš pro podporu jeho slov. Anori k němu zvedla oči a chvíli se na něj jen v tichosti dívala. Vypadala tak zlomeně, že jsem měl chuť se zvednout, a obejmout ji, abych ji trochu podpořil. Což jsem samozřejmě v Trenově přítomnosti neměl v úmyslu udělat.
„Nečekej moje svolení. Ty moc dobře víš, že ti tohle tvoje sebeobětování neschvaluji,“ zamumlala pak.
„Já po tobě nechci tvoje požehnání. Jen jsem chtěl ujištění, že kdyby mě čarodějky potrestaly, budeš raději, pokud tě bude mít na starosti Patrik, a ne někdo cizí. A že budeš rozumná,“ uvedl to na pravou míru.
„Samozřejmě,“ hlesla, ale pohled sklopila zpět do země. A pak se zvedla a odnášela naše prázdné hrnečky od kávy do kuchyně, odkud se hned ozvala tekoucí voda. Tren si jen povzdechl a stočil svou pozornost směrem ke mně. Čekal odpověď.
„Myslím, že jsi ji rozbil,“ pronesl jsem zamyšleně.
„Je pravda, že jsem ji ještě nikdy neviděl takhle zlomenou,“ přikývl mi neochotně Tren.
„Já ano, když tě postřelili. Těch prvních pár dní, než ses probral, vypadala přesně takhle. Chodila jako tělo bez duše, neusmívala se, a měla tak smutné oči, že měl každý potřebu ji obejmout a utěšit,“ povídal jsem tiše. Byl jsem si jistý, že o tom nevěděl, že mu to nikdo neřekl. Ale tenkrát jsem se opravdu bál, že ji to zlomilo. Tohle se tomu dost podobalo.
„Je silná, unese to. Nemysli si, že já mám z toho radost. Jen nerad ji případně pustím z očí. Ale musíš uznat, že ji nemůžu nechat potrestat,“ znovu si povzdechl. Musel jsem přikývnout. Bylo mi Anori hrozně líto, když jsem viděl, jak těžce to nesla, ale chápal jsem Trenovo rozhodnutí a plně ho podporoval.
„Dobrá, budu se snažit dostat Anori na starost, pokud tě opravdu vyhostí. I když si nemyslím, že mi dají přednost před jakýmkoliv jiným míšencem,“ souhlasil jsem nakonec.
„Věřím, že tohle Dante podpoří. Je nebezpečné Anori svěřit komukoliv cizímu, kdo není prověřený. Mohl by to být zrádce. Ale v Anorině ochrance žádný jiný míšenec není. Navíc ty jako čaroděj s ní budeš moct jezdit úplně všude, na rozdíl ode mě. Tohle jsou všechno argumenty, které Bratrstvo bude muset vzít v potaz,“ instruoval mě pak, jak se mám obhajovat. Jen jsem přikyvoval. Bylo vidět, že to měl promyšlené. Ostatně jako téměř cokoliv, co dělal. Byl to rozený vůdce. Mě upřímně mnohem více vyhovovala nějaká méně významná role ve společnosti. Ale měl pravdu, že Anorina ochrana nemohla být svěřena komukoliv, kdo by se o ni přihlásil. Zvedl jsem se k odchodu, Tren odešel za Anori do kuchyně, kde jsem ještě viděl, jak si ji sbalil do náruče.

*****

(Tren)

Odešel jsem do kuchyně, kde jsem našel Anori, jak se opírá o linku a jen zírá do prázdna ztracená ve svých myšlenkách. Přešel jsem k ní a sbalil si ji do náruče.
„Bolí mě vidět tě takhle nešťastnou,“ povzdechl jsem si s obličejem zabořeným do jejích vlasů.
„Omlouvám se, lásko. Já to jen už nedokážu poslouchat,“ pípla a cítil jsem, že si rychle utírala slzy z tváří. Vzápětí na to mi objetí vrátila.
„Já vím, že je to těžké. Jen nechci tvou ochranu nijak podcenit. Jsem radši, když mám nad věcmi alespoň malou kontrolu,“ omluvil jsem se. Možná jí to ublížilo víc, než bych si přál. Chápal jsem, že jí bylo nepříjemné poslouchat moje debaty o tom, jak předám svůj úřad někomu dalšímu. Ale já chtěl být prostě připravený na všechno. Anori přikývla, ale neodtáhla se ode mě ani na chvíli. A já ji velmi ochotně hýčkal ve své náruči.
„Pořád věřím tomu, že se všemi těmi myšlenkami trápíš zbytečně. Věřím tomu, že mě nepotrestají. Ne po všech těch argumentech a po výpovědích všech svědků, které jsi dala dohromady. Věř si trochu,“ snažil jsem se ji trochu povzbudit. Když byla v rozpoložení, že nás dokáže obhájit, byla neuvěřitelně vynalézavá v tom, jaké argumenty dokázala vymýšlet, abychom my dva z toho vyšli s naprosto čistým štítem. A taky byla pro mě mnohem snesitelnější. Poslední dobou se ovšem stále více a více uzavírala do sebe a poddávala se zoufalství.
„Já bych tomu taky ráda věřila. Jenže mám strach. Co když je ten proces naplánovaný někým, kdo mi chce ublížit? Dalšími zrádci v našich řadách? To mi pak všechny argumenty budou k ničemu, protože takový soud nebude založený na logice a spravedlnosti. Před takovým soudem tě nedokážu ochránit. A víc, než čehokoliv jiného, se bojím toho, že tě ztratím. Ty si myslíš, že přeháním, když říkám, že bez tebe nedokážu žít. Ale je to pravda. Víkendy, když jsi s armádou na cvičení, jsou pro mě čiré utrpení, a to přitom vím, že se mi v neděli vrátíš. Jak mám podle tebe vydržet, když tě ztratím na předem neurčitou dobu?“ mumlala mi do prsou. Byl jsem rád, že se mi konečně svěřuje. Bylo nebezpečné, u ní obzvlášť, když si všechno nechávala pro sebe a pak vybouchla nebo naopak upadla do deprese. Její mozek občas dokázal dělat nerealistické závěry, když byl pod přílišným náporem.
„Ty se tváříš, jako že se nestane nic hrozného, když tě vyhostí. No tak si budeme každý bydlet v jiné dimenzi. Ale pro mě je to příšerná a bolestivá představa. Já to nevydržím,“ odmlčela se, aby zadržela nové slzy, které se jí draly ven.
„Ani pro mě to nebude snadné. Nemysli si, že nebudu bez tebe trpět. Jen nevidím důvod, abych ti přisypával sůl do ran a nutil tě poslouchat moje vzdychání, jak moc mi budeš chybět. Toho máš dost sama od sebe. Ale rozhodně to neberu na lehkou váhu,“ ohradil jsem se hned, ale hlas jsem si držel mírný, i když mě nazlobila. Jak si mohla myslet, že to neberu vážně? Ta představa mě bolela úplně stejně jako ji. Anori ke mně zvedla hlavu, ani na chvíli se ale nepokusila odtáhnout z mého objetí.
„Copak vážně nevidíš, že by bylo lepší, kdybych se nechala potrestat já? Kromě toho, že to já jsem někoho zabila, takže mi přijde postavené na hlavu, že za to budeš pykat ty, já tuhle dimenzi opustit nesmím, pokud k tomu není nějaký velmi vážný důvod. Takže navštěvovat tě půjde jen velmi omezeně. Ale tobě v odchodu nic nebrání. Věřím, že by ti Dante dal povolení procházet kdykoliv bys potřeboval. Mohli bychom se vídat každý víkend, například,“ nadhazovala mi.
„Přesně jak jsi řekla, srdíčko. Ty tuhle dimenzi opustit nesmíš. A přesně proto ten trest na sebe beru já. Nemusím ti znovu vysvětlovat, jak moc jsi pro celý náš svět důležitá,“ vrtěl jsem odmítavě hlavou.
„Já chci být důležitá hlavně pro tebe,“ zabručela a opět mi schovala hlavu do prsou.
„Tohle je mimo diskuzi, už bylo rozhodnuto, že ten trest podstupuji já. Nenajdeš argument, který by mě donutil si to rozmyslet,“ nenechal jsem se zviklat. I když jsem měl co dělat. Vidět ji takhle nešťastnou ve mně probouzelo automatický ochranářský pud. Měl jsem tendenci jí vyhovět jen aby byla zase šťastná.
„Takže o tebe prostě přijdu a všichni jsou s tím v pohodě,“ fňukala.
„Nepřijdeš. Myslím to vážně, když říkám, že si na tebe počkám tak dlouho, jak bude potřeba,“ uklidňoval jsem ji.
„Trene… podívej se na sebe, jak vypadáš. Jsi neuvěřitelně atraktivní chlap. Navíc pro pozemské ženy jsi ještě o něco více zajímavý. Oproti lidem prostě vyzařuješ takovou auru, která k tobě přitahuje pozornost. Navíc jsi milý, vtipný a galantní. Budou tě jich obletovat stovky. Je jen otázkou času, kdy tě omrzí čekání na mě. Kdy si budeš potřebovat vybít svoje potřeby. Je jen otázkou času, kdy tě některá z nich uloví. Proč by si nechaly utéct takového nezadaného muže?“ mumlala. Tohle jsem už nevydržel já. Odtáhl jsem se z objetí a zvedl jí obličej tak, aby se na mě musela dívat.
„Budu dělat, že jsem tohle neslyšel. A já nejsem nezadaný. Mám tebe. Navíc, já možná na ženy mám takový nechtěný efekt. Ale ony ho nemají na mě. Miluju tebe a to se nezmění,“ vymlouval jsem jí tyhle myšlenky. Přesně jak jsem říkal, její mozek vytvářel nerealistické závěry.
„Myslíš, že ti bude někdo věřit, že máš snoubenku, když ji nikdo nikdy neuvidí?“ pozdvihla jedno obočí.
„Budu tvrdit, že jsem ženatý. Pořídím si zlatý prstýnek, který budu nosit. Budu všem říkat, že moje žena je na zahraničním pracovním pobytu. Pořídím si do telefonu tvoji fotku a nastavím si ji jako tapetu. Nějakou pěknou, lehce lechtivou. A tenhle příběh budu vyprávět každé, která se ke mně přiblíží. Každých 20 let budu muset změnit lokaci, než si někdo všimne, že nestárnu. A na novém místě to budu vyprávět znovu. Možná ti jen změním místo pobytu a zaměstnání,“ zamyslel jsem se a Anori se nedokázala udržet a zahihňala se.
„Nechápu, jak k tomu můžeš přistupovat tak v klidu. Mě to opravdu trápí. Kdybych odešla já…“ začala.
„Tak se to samé bude dít s tebou. Okamžitě tě začnou obletovat muži jako hladoví supi. V naší dimenzi se ovšem bohužel ví, že nejsme svoji. Budu muset spoléhat na Patrika, že je všechny zvládne odhánět,“ přerušil jsem ji. Copak ona si myslela, že by o ni nikdo neměl zájem? Stojí za mnou celá řada dalších zájemců, kteří čekají na to, až mě naše malá čarodějka bude mít dost a rozhodne se mě vyměnit za mladší model.
„Nikdy nebudu chtít mladší model. Vždycky jen tebe,“ zabroukala Anori a dala mi najevo, že ji mám v hlavě.
„A já budu chtít vždycky jen tebe. To ti můžu klidně odpřísáhnout,“ ujistil jsem ji.
„Slyšela jsi něco od Aidena, od té poslední…ehm…události?“ zeptal jsem se pak. Aiden mohl být poměrně dobrý svědek, ovšem jeho podmínky nebyly z mé strany akceptovatelné.
„Ne, neslyšela. A nemyslím si, že od té doby změnil své požadavky. Ale mrzí mě to. Každá pomoc by byla dobrá. A já bych udělala cokoliv, abych tě ochránila,“ broukala a pak se vytáhla na špičky, aby mě mohla políbit.
„Ale o tom jeho návrhu neuvažuješ, že ne?“ ujišťoval jsem se.
„Jistě, že ne. Nikdy jsem ti nebyla nevěrná a nehodlám to měnit. Pokud tedy nepočítáš tamto…,“ odmlčela se. Hned jsem pochopil na co naráží. Na ten incident s Paulem.
„Jistě, že to nepočítám,“ zamračil jsem se. Jak si mohla myslet, že bych jí něco takového někdy vyčetl?
„Hmmm, takže se opravuji, udělala bych téměř cokoliv, abych tě ochránila,“ zopakovala znovu s jemnou opravou. Mě to slovo „téměř“ sice trochu děsilo, ale doufal jsem, že ji případně včas zastavím od nějakých hloupostí.
„Nevím, jestli nejsem trochu uražený. Nejdřív mi oznámíš, že vůbec nepočítáš s tím, že bych si na tebe počkal, pokud by mě vyhostili a že je ti jasné, že si tam začnu s nějakou pozemskou ženou a na tebe zapomenu. A potom si myslíš, že ti budu vyčítat to, co ti provedl ten bídák Paul. Jeho bych nejraději zabil za to, že si násilím vzal, co je moje. Ale tobě bych to nikdy nevyčítal. To máš o mě opravdu tak nízké mínění?“ ohradil jsem se, protože mě její slova přece jen vytočila.
„Trene, já…takhle jsem to nemyslela. Neříkám, že se nebudeš snažit. Jen si myslím, že tě to čekání časem omrzí. A nějaká jiná bude zrovna poblíž. A bude se k tobě třeba hodit víc než já. Neříkám, že chci, aby se to stalo. Ani si o tobě nemyslím, že jsi sukničkář. Jen to vnímám jako možnost, které se děsím,“ snažila se ospravedlnila.
„Anori, žádná jiná se ke mně nebude hodit víc než ty. Jsi Druhá část mojí Duše. Nebo na to jsi už zapomněla? Nikdo lepší pro mě existovat ani nemůže. Sice se hádáme, a každý si představujeme určité věci jinak, ovšem stále jsme spolu. Vždycky jsme všechno přestáli. Myslíš si, že by se jakýkoliv jiný pár vzpamatoval ze všeho, čím jsme si prošli my dva?“ předložil jsem jí argumenty. Anori se vytáhla na špičky a vlepila mi dlouhý polibek.
„Pamatuj si na to i za pár desítek let, pokud nás rozdělí,“ vydechla pak, nosem pomalu kopírovala linii mé spodní čelisti.
„A ty mi slib, že se tím vším teď přestaneš trápit. Soustřeď se jen na nás. Soustřeď se na to, abys nás z toho dostala. Když vyhrajeme, celá tahle debata bude zbytečná, protože ani já ani ty nikam nepůjdeme a zůstaneme spolu. Přilepení k sobě jako žvýkačky, nebo jak to Patrik říkává,“ domlouval jsem jí a zároveň se pokusil uvolnit atmosféra. Anori znovu nedokázala zadržet uchichtnutí.
„Omlouvám se, že jsem tě rozzlobila. A že tě trápím. Budu se snažit na nic z toho, o čem jsme dnes mluvili, nemyslet,“ slibovala mi.
„To bych byl rád,“ usmál jsem se a ještě chvilku ji podržel v náručí, než jsem se musel jít věnovat pracovním povinnostem. Ovšem nezdržoval jsem se dlouho. Zítra měl být náš soudný den. Zítra nám čarodějnický tribunál řekne svůj rozsudek. Ať už bude jakýkoliv, nechtěl jsem si dnešní večer kazit přehnanou prací. Ani Anori se nijak moc nezaměstnávala, aby mohla být se mnou. Snažila se dostát svému slibu a přílišně na to všechno nemyslet a zbytečně se dopředu nestresovat. Občas jí to šlo lépe, jindy hůř. Úplně na to zapomněla až v noci. Až když jsem svými polibky zaměstnal její pozornost někde úplně jinde.

*****

Moc dobře jsem nespala. V hlavě se mi pořád dokola honily všechny argumenty, které jsem se chystala použít. Ale nedovolila jsem si vstát z Trenovy náruče. Nechtěla jsem mu kazit naše možná poslední ráno tím, že bych od něj odešla. V jednu chvíli se zesílil stisk jeho paží a dostala jsem polibek na krk. Byl vzhůru.
„Dobré ráno, srdíčko,“ zabroukal a ve mně se všechno zatetelilo. Byla to jedna z mých oblíbených přezdívek, kterou mi říkal.
„Dobré ráno, drahý,“ vrátila jsem mu to stejnou mincí. Věděla jsem, že i on má moc rád, když mu tak říkám.
„Připravený?“ zeptala jsem se pak.
„Staň se, co staň. Vyrážíme do boje,“ přikývl mi. A tak jsme se nasnídali a oblékli. Vzala jsem si tmavě zelené šaty. Tren měl na mě tuhle barvu rád. Vždycky říkal, že se mu ta barva líbí v kombinaci s mými vlasy. Nebyla jsem samozřejmě zrzka, ale moje hnědé vlasy na sluníčku házely načervenalé odstíny. Vždycky jsem ho trochu podezřívala, že i když tvrdil, že má nejraději brunety, inklinuje spíše k těm červenějším odstínům. A že se mu velmi líbilo, že Colin byla zrzka. Uklidňoval mě pouze fakt, že já nebyla typická bruneta a moje mahagonová barva zapadala do jeho vkusu. Tren neměl takhle tmavou košili. Jemu tmavě zelená zase tolik neslušela. Ale i tak ke mně ladil, jeho bílá košile totiž měla tmavě zelené manžety na rukávech, límec a knoflíky. Přerovnala jsem mu límeček, i když on už ho měl srovnaný, a vytáhla se na špičky k polibku. Ochotně mi ho oplatil.
„Tak pojďme,“ zašeptala jsem a vyrazili jsme. Soud měl probíhat v Chamonu, protože měli soudit Trena a několik svědků nebylo čarodějnické rasy. Kdyby to byla věc čistě čarodějek, probíhalo by řízení na některém z jejich sídel. V místnosti ještě nebylo moc lidí, ale byli zde všichni důležití. Generál Kadashi s manželkou, který mi slíbil svou podporu. Pak také Dante, u kterého už jsem si nebyla tak jistá, jestli proti čarodějkám opravdu vystoupí. Po chvíli k nám přistoupil i Patrik, který mi znovu přislíbil svou účast a oba nás poplácal po rameni. I Marion mě přišla pozdravit a zopakovala mi, že i s ní mohu počítat. Byla na tribunál za jeho pletichaření pěkně naštvaná. A v neposlední řadě zde byla Trenova rodina, která nás přišla podpořit. Tuhle prakticky přátelskou atmosféru začal kazit až příchod mých sester čarodějek. Ovšem na první pohled bylo patrné, že nejsou jednotné. Spousta z nich přišla nejprve za mnou. Popřát mi hodně štěstí, vyjádřit podporu, prohodit pár slov. Byly tu i takové, které mě bez povšimnutí minuly a rovnou se posadily na svá místa. A přišla i Fredericka – jedna z nejstarších a nejvýše postavených čarodějek. Její hlas měl velkou váhu a spousta čarodějek se řídila jejími názory.
„Pěkně si nám to zkomplikovala, dítě,“ povzdechla si, když byla na doslech. Trochu ve mně zatrnulo. Zrovna u ní jsem potřebovala, aby byla nestranná, abych na ni mohla zapůsobit svou obhajobou. Pokud se totiž zrovna Fredericka rozhodne, že jsem vinna, ostatní čarodějky nebudou váhat a odsoudí mne zrovna tak.
„Věřím, že k tomu máš nějaké řádné vysvětlení a že jsi připravena. Ať zvítězí spravedlnost. Jsem ráda, že jsem dorazila včas“ dodala pak a odešla si sednout.
„To byla dobrá nebo špatná zpráva?“ šeptl mi Tren do ucha a díval se za odcházející čarodějkou. On pravděpodobně nevěděl, o koho se jedná. Čarodějky se nezapojovaly do běžného řádu světa a staraly se především o sebe, takže jejich hierarchické postavení nebylo většinou nikomu jinému známo. I tak z ní ale pravděpodobně vycítil její moc a autoritu.
„Vlastně dobrá. Tohle byla Fredericka, jedna z hlavních čarodějek. Na jejím rozhodnutí závisí rozhodnutí většiny mých sester. A tímhle mi dala najevo, že je zatím nezávislá a bude rozhodovat na základě předložených argumentů. Dává nám to naději, že i kdyby celý tento proces zosnoval zrádce, Fredericka zajistí, že i tak bude založený na spravedlnosti. Jen mi nedává smysl, ta poslední část,“ vysvětlovala jsem mu tiše. Tren se na mě povzbudivě usmál a stiskl mi ruku.
„Většina čarodějek, kterou jsou zde přítomny, pozvánku na proces vůbec nedostala. Nebo se špatným datem. Fredericka je tu včas jen proto, že jsem s ní mluvila a mám informace přímo od tebe. Ani mě nikdo oficiálně nepozval,“ ozvala se Marion, která stále postávala opodál. Vyměnili jsme si s Trenem rychlý pohled.
„Říkala jsem ti, že tenhle proces neměl být spravedlivý. Měl být rychlý, a měl se mě v tichosti zbavit,“ zašeptala jsem.
„Dobře, uznávám, že máš asi pravdu. Ale naštěstí je tu dost čarodějek, které tě budou poslouchat nebo ne? Navíc tuhle informaci můžeš použít ve svůj prospěch,“ uznal Tren, že jsem měla pravdu, ale neztrácel svůj nepochopitelný optimismus. Jen jsem mu přikývla. Použiji cokoliv, abych ho ochránila.
„Tedy začněme,“ posedaly si do přední lavice čarodějky, které jsem znala jen od vidění. To ony pravděpodobně vyvolaly celý proces.
„Vyvolená ať se posadí na lavici obžalované, ostatní prosím do okolních lavic nebo pryč ze sálu. Kromě čarodějek tu není potřeba přítomnosti dalších lidí. I tak je nás tu více, než je potřeba“ spustila ta, která byla uprostřed. No takhle hned ze začátku dát najevo, že nemají v plánu mě soudit spravedlivě, ale hlavně se mě rychle zbavit, to chtělo řádnou dávku drzosti.
„I když samozřejmě ctíme postupy a zákonitosti čarodějek, tento proces není vaše interní záležitost. V první řadě není Vyvolená podruhé plnoletá a její trest tak na sebe bere její ochránce. A za druhé je zde mezi námi řada důležitých svědků, kteří rozhodně mají k celé této věci co říci. Nezdá se mi tedy spravedlivé, abychom byli drženi mimo tuto místnost a neviděli na proces,“ ozval se hned ze začátku Dante. No páni, takovou podporu jsem nečekala. Mezi čarodějkami to zašumělo.
„Nikdo nám neřekl, že budeme odsuzovat toho míšence. To není správné,“ šuškaly si vzrušeně.
„Pokud sbírání svědků není důkazem pocitu viny, tak nevím co. Myslíte si, sestry, že jsou svědci potřeba?“ otočila se jedna z těch předních směrem na ostatní čarodějky.
„Ať se k tomu vyjádří Vyvolená,“ ozvala se zvučných hlasem Fredericka. Jako když někdo přepne vypínačem, v místnosti zavládlo absolutní ticho. Vstala jsem z lavice a přešla doprostřed sálu.
„Během svého pobytu na Zemi jsem pracovala jako policistka. Vím tedy velice dobře, jak má vypadat spravedlivý soud. Že platí presumpce neviny a že mám právo si sehnat svědky, abych mohla prokázat, že moje slova jsou pravdivá a moje jednání opodstatněné. Jinak by to bylo jen tvrzení proti tvrzení,“ začala jsem.
„A co nám řekneš k faktu, že na sebe tvůj trest vezme tvůj ochránce? To ti přijde spravedlivé?“ zaútočila hned jedna z nich. Tohle bylo do živého. Ale rozhodla jsem se, že upřímnost, i když ne zrovna moc lichotivá, bude lepší než sebesladší lež.
„Spravedlivé to není,“ uznala jsem. Tren si odkašlal a dal mi tak najevo, že mě nenechá vzít to na sebe. Mezi čarodějkami to znovu zašumělo.
„Je to ovšem bohužel nutné. Věřte mi, že já jsem ta první, která se proti tomu bouřila. Pokud uznáte, že moje jednání nebylo v nejlepším zájmu a že jsem opravdu vina, měla bych to být já, koho potrestáte. Já ovšem nejsem jen jedna z předních čarodějek a symbolem nové éry, který byste mohli trestat podle svého. Jsem i Vyvolená. Nejen pro čarodějky, ale pro každou rasu v této válce. Pro míšence, anděly, démony…kohokoliv, kdo bojuje na naší straně. Když jedna z vás přišla do nemocnice oznámit mi, že jsem předvolána před tribunál, nebyla jsem zrovna na místě. Tu zprávu předala Trenovi, mému ochránci. A vzhledem k tomu, že se počítá s tresty v podobě vyhoštění případně…smrti,“ tady jsem trochu zaváhala, protože se mi o tom přece jenom špatně mluvilo.
„…rozhodl se okamžitě převzít na sebe tuto zodpovědnost. Protože já vyhoštěna, nebo hůř, být nesmím. Všichni víme, co by to udělalo s válkou, kdybych se nesměla vrátit do této dimenze. Takže ač je toto rozhodnutí nespravedlivé, jinak to nejde,“ ukončila jsem svůj proslov a vrátila se zpátky za Trenem. Ten mě vzal za ruku a chlácholivě mi přejížděl palce po hřbetu ruky.
„Kdo vám řekl, že možnými tresty jsou vyhoštění nebo smrt. To přece rozhodneme až ve chvíli, kdy uslyšíme všechny argumenty,“ ozvala se jedna z čarodějek v zadních řadách a ostatní jí začali přizvukovat. Tren si chvíli prohlížel přítomné ženy, než na jednu ukázal.
„Tato čarodějka za mnou přišla do nemocnice a oznámila mi přesně tyto možnosti,“ řekl pak nahlas, aby ho bylo slyšet i přes šum, který stále panoval v řadách čarodějek.
„Ptal se, co nejhoršího jí hrozí. Řekla jsem mu pravdu,“ obhajovala se dotyčná rozmrzele.
„To byla ale dost zavádějící informace, sestro,“ promluvila Marion.
„Dobrá tedy…začněme s procesem,“ promluvila opět Fredericka. Pevně jsem Trenovi stiskla ruku. Teď to začne.