Rodinná situace

Po tomhle našem rychlém dostaveníčku jsme zůstali na mém pracovním stole ještě chvilku ležet. Jen jsme se jeden druhému dívali do očí. Tren mi prsty jemně pročesával vlasy a snažil se zklidnit svůj dech.
„Původně jsem tě přišel vyzvednout, že půjdeme domů,“ ušklíbl se pak a narovnal se, mě vytáhl sebou. Ovšem já ještě nebyla připravená vstávat. Nohy jsem stále měla jako ze želé, a tak se mi hned podlomila kolena. Takový efekt na mě měl jen on, můj snoubenec. Než jsem ale stihla upadnout, už jsem si hověla v Trenově náruči.
„V pořádku?“ staral se pak hned.
„Ano, jenom potřebuju ještě chvilku na to se sebrat,“ pousmála jsem se. Tren si vyskočil zpátky na můj pracovní stůl, mě si posadil do klína a pomalu se se mnou kolébal ze strany na stranu. Dával mi čas. Já ho objala kolem krku a schovala mu obličej do hrudi.
„Omlouvám se. Slíbil jsem, že na tebe ve vzteku nesáhnu. A on mě neskutečně rozčílil. Jak si může dovolit ti něco takového nabídnout? A tys v první chvíli vypadala, jako že to zvažuješ…“ promluvil na mě po chvíli Tren.
„Nemáš se za co omlouvat. A tuhle rychlovku jsem prakticky chtěla já, nebo ne?“ broukala jsem a otírala se mu obličejem o krk. Kdybych byla kočka, snažila bych se ho tím označit, že je můj. Aby z něj každá další samice cítila můj pach. Bohužel u lidí to takhle nefungovalo a můj parfém nebyl dostatečně silný, aby na něm zůstal moc dlouho. I když na chvíli, na chvíli z něj budou cítit frézie a vanilka.
„Frézie! Nebyl jsem schopný tu květinovou vůni určit, ale teď když to říkáš…tak ji poznávám. A upřímně, chtěli jsme to oba,“ zasmál se. Očividně jsem ho měla v hlavě a slyšel můj trapný výplod o označování. Ovšem jediné, co si z něj vzal bylo, že jsem mu prozradila složení svého parfému. Smála jsem se spolu s ním.
„Už se cítíš lépe, srdíčko?“ zeptal se po chvíli. Přikývla jsem, takže mě postavil na zem, ujistil se, že se nebudu opět kácet k zemi, a společně jsme vyrazili domů.

*****

(Aiden)

Byl jsem pryč asi 15 vteřin, když se dveře její kanceláře zavřely a bylo slyšet otočení klíče v zámku. A hned na to jsem taky uslyšel, proč potřebovali soukromí. To jako vážně? Hodí mi na hlavu moji nabídku, aby se vzápětí na to mohla kroutit pod tím míšencem? Co měl tak speciálního? Každá mi zatím padla k nohám. Neříkám, že hned, ale časem jsem dostal každou, na kterou jsem si usmyslel. A i když mi nepadla k nohám hned, alespoň jsem viděl to jiskření, kterému odolávaly. Pak bylo celkem snadné je zlomit. Jenže tahle čarodějka? Necítila nic, vůbec nic! Držel jsem ji za pas, přitisknutou ke stolu a byl jen pár centimetrů od jejího obličeje. Už jsem ji pomalu líbal. Měla ji zachvátit touha, mohla se trochu odtáhnout, mohla proti tomu bojovat, ale její tělo ji mělo zároveň zrazovat a blížit se ke mně. Ale ona ne. Byla napnutá jako struna, očividně jí byla moje blízkost velmi nepříjemná. Říkal jsem si, že je třeba nezkušená, přece jen byla velmi mladá, a proto se chová tak odtažitě. Ale očividně žádné neviňátko nebyla, podle toho, co jsem slyšel, že se dělo na druhé straně dveří. Takže to znamená, že byla prostě jen extrémně věrná. To jsem opravdu nechápal. Ten její ochránce nebyl zrovna bůhvíjaký zázrak. No popravdě, v porovnání se mnou? Kdo jiný by mu kdy dal přednost? Odlepil jsem se z místa a naštvaně si to rázoval táborem.
„Tady jsi, chtěla s tebou mluvit slečna Anori, našel jsi ji?“ promluvil na mě ten druhý bodyguard naší vyvolené, čaroděj s lidským jménem. Ale nebyl člověk, jeho moc byla srovnatelná s tou mojí.
„Ano, našel. Ale nemůžu říct, že bychom se domluvili. Moje podmínky mi hodila na hlavu,“ odsekl jsem. Stále jsem se nevzpamatoval z té potupy, že ten míšenec nade mnou vyhrál. Vyvolená byla vážně kus ženské a mě velmi štvalo, že se jakékoliv šance na to, že bude moje, právě dramaticky snížily. Původně jsem si byl jistý, že mě neodmítne, když je v sázce míšencův život. Byla by to jen jedna noc, která by ani pro jednoho z nás nic neznamenala. Jen trochu povyražení.
„Hmm, jsem si poměrně jistý, že tuším, cos jí nabídl výměnou za své svědectví. Doufej, že se to nedozví Tren, jinak ti negarantuji, že odsud odejdeš s celým obličejem,“ odfrkl si.
„Ten její ochránce? Tak ten mě slyšel. Ale nemusel zakročit, naprosto jasně mě odmítla. V životě jsem neviděl tolik věrnou ženu. Co je na něm tak speciálního? Že mě pošle k šípku a vzápětí na to se s ním zamkne v kanceláři?“ nedokázal jsem se zadržet, a začal si znovu naštvaně stěžovat. Čaroděj si mě chvíli měřil přimhouřenýma očima.
„Nemyslím si, že je to něco, co by tě mělo zajímat. Ale pokud to musíš vědět, abys jí dal pokoj, dobrá. Ona je Druhá část jeho Duše. Mají mezi sebou velice pevné citové pouto. Pouto, které toho přestálo tolik, že tvoje nabídka je nemůže přílišně ohrozit. Co by je mohlo ohrozit je, pokud jednoho z nich čarodějky vyhostí. Nemyslím si, že to Anori snese. To ani nemluvím o možnosti, že ho popraví. Nikdo z nás si neumí představit, jak moc je to pouto vzájemně ovlivňuje,“ oznámil mi. Já na něj zůstal chvíli zírat.
„Ona je jeho Druhá část?“ zeptal jsem se pro ujištění a on mi přikývl.
„A čarodějky to vědí? Pak by se přece neměli čeho bát. Nikdo si přece nedovolí zasáhnout proti osudu, aby se snažil poškodit pouto jejich duší. Jsou posvátné!“ nechápal jsem, proč se Anori tak moc bojí nějakého trestu.
„Jako vyvolená má Anori spoustu nepřátel. A bohužel spousta z nich se stále skrývá mezi námi. I když jsme se již velké části zbavili, stále jsou mezi námi zrádci. A osobně mi přijde celá ta situace s tím, že nepřišla žádná odpověď na Trenovy dopisy a ani ty jsi žádnou nepřinesl, jako snaha některých čarodějek, jak Anori uškodit. To pouto je na jednu stranu činí silnějšími, ale zároveň zranitelnějšími. Stačilo, co jim udělala Siriomis, když se je svými iluzemi snažila dostat od sebe. Nepovedlo se jí to, ale oba jsou mnohem víc zranitelní, pokud nedrží při sobě a jsou mezi nimi nějaké spory,“ vysvětloval mi. Přikývl jsem, ani já nechápal, proč mi čarodějky nedaly žádný dopis, ve kterém by potvrdily moji misi. A to ani ve chvíli, kdy jsem o něj požádal já, když jsem zjistil, že mi vyvolená Siriomis bez potvrzení od čarodějek nevydá. Bylo to trochu podezřelé. A souhlasil jsem s ní i v tom, že nebylo správné chtít využít Siriomis proto, aby je naučila ovládat hlubiny Říše zatracených. To by neměl umět nikdo. V tu chvíli jsem je zaznamenal vyjít z budovy nemocnice. Teď ve světle nových událostí jsem opravdu viděl, že to, jak se jeden na druhého dívali, nebylo jen tím, že byli zamilovaní. Bylo v tom něco víc.

*****

(Tren)

„Any, rád bych se ještě dnes stavil u rodičů a řekl jim, co se děje,“ promluvil jsem na svou snoubenku, když už jsme byli doma. Zarazila se ve svých pohybech a jen na mě chvíli vyděšeně zírala.
„Ne,“ vydechla tiše.
„Mají právo to vědět. Pokud mě čarodějky potrestají, měli by mít taky možnost se na to připravit,“ předhodil jsem jí hned ten největší argument, proti kterému nemohla protestovat. Viděl jsem, že zlostně zaskřípala zuby, ale její výraz se velmi rychle z naštvaného změnil v zoufalý.
„A nemůžeme jim to říct až v případě, že nás potrestají?“ zkoušela se z toho vykroutit.
„Miláčku, kolik si myslíš, že dostanu času, než budu muset opustit tuhle dimenzi? Nebo než mě zavřou do žaláře? Pak už nebudu muset mít příležitost,“ oznámil jsem jí nekompromisně. Anori se okamžitě zalily oči slzami.
„Neříkej takové věci,“ hlesla tiše, snad abych si nevšiml, že se jí třese hlas. Naklonil jsem hlavu ke straně. To, že o tom nebudeme mluvit, neznamená, že se to neděje. Cítil jsem z jejích myšlenek takovou bolest a smutek, že jsem nevydržel a přešel k ní, abych ji mohl obejmout. Občas byla přesvědčená, že nás ubrání, byla připravená bojovat. A občas na ní dolehla beznaděj a ona se utápěla v těchto negativních pocitech. A protože jsem byl její meertalen, měl jsem celou její emoční paletu jako na dlani.

„Tvoje sestra mě uškrtí. Tentokrát mě doopravdy uškrtí,“ brečela mi do košile.

„Neboj se, srdíčko. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil. Nebo byl na tebe zlý. Slibuju,“ tišil jsem ji.

„Neslibuj mi něco, co nedodržíš,“ zabručela s hlavou stále schovanou na mých prsou. Věděl jsem, že mi trošičku zazlívala, že jsem byl na svou mladší sestru až moc mírný. Že jsem jí většinou neodporoval. Spoléhal jsem na to, že Anori je z nich dvou ta silnější, a že to unese. Ale očividně ji to velmi trápilo a pohár její trpělivosti začal pomalu přetékat.

„Dodržím, tentokrát ano. Po tom, co nám vyprávěli ostatní, že předvedla za scénu, by ji měl někdo usadit. Slibuju, že ti nic neudělá,“ domlouval jsem jí něžně. Bolelo mě vidět, že mi nevěří, přesto přikývla a pokusila se o úsměv. Lehce jsem ji líbl na vlasů.

„Tak pojďme, ať to máme co nejdříve za sebou,“ pobídl jsem ji pak. Potřeboval jsem její pomoc, abychom se do Chamonu dostali co nejrychleji. Danteho průchody sice stále zůstávaly aktivní, ale i tak to byla pořád zdlouhavá cesta. Any se zhluboka nadechla, osušila si oči od slz, a pak je zavřela. A v dalším momentě jsme stáli před branami hlavního města. Dojít k mému rodnému domu pak už bylo otázkou chvíle. Máma byla nadšená, že nás vidí oba živé a zdravé, ale neušlo jí, že se Anori tváří, jako kdybych ji uhodil. Chtěl jsem to mít za sebou co nejdříve, takže jsem mámu hned požádal, aby šla s námi do obývacího pokoje, kde jsem našel i svého otce. Než jsem se ale dostal ke slovu, seběhla schody i Airine. Co ta tu dělala? Cítil jsem, jak vedle mě Anori ztuhla a schovala se mi více za záda.
„Já se divím, že máš tu kuráž se tu ještě ukázat po tom, co se kvůli tobě stalo Trenovi,“ zaprskala jejím směrem. Ignoroval bych to, kdybych ovšem Anori neslíbil, že jí nenechám ublížit. Tentokrát jsem to hodlal dodržet.
„To stačí Airine. Nech Anori na pokoji. Byla to buď moje paže, nebo její hlava. Ta volba byla jasná. A vždycky…úplně vždycky se před ni stavím zcela dobrovolně. Takže jí přestaň neustále vyčítat, že jsem kvůli ní zraněný. Naopak, díky ní mám ještě všechny končetiny na svém místě a stojím tu živý a zdravý. Bez ní bych tu už dávno nebyl, kdyby se pokaždé obětavě nesnažila zachránit můj život. A tentokrát na to málem sama doplatila. Jestlipak ti někdo řekl, že se při mé léčbě vyčerpala z veškeré své energie? Mohlo ji to zabít! Přitom se o tom ani slůvkem nikdy nezmínila. Mám dost tvého neustále rýpání a navážení se do ní. Je to moje snoubenka, žena, se kterou chci strávit zbytek svého života. Budeš to muset buď začít respektovat, nebo nás ignorovat. Ale už jí nebudeš urážet,“ pustil jsem se do své sestry. Použil jsem poměrně mírný tón, nebyl na ni hrubý, takže mi Juana neměla co vyčíst, jen stroze kývla směrem k Airine, jakože se mnou souhlasí. I jí muselo vadit, jak je na Anori zlá. Měla ji ráda jako vlastní dítě a já byl za to moc vděčný. Měl jsem pocit, že Anori alespoň trochu supluje mateřskou lásku. To jediné, co jsem jí nedokázal vynahradit já osobně. Airine chvíli jen zaraženě mrkala, chvíli se tvářila naštvaně, ale nakonec sklopila oči do země a zamumlala plačtivé „Promiň“. Já se otočil na svou snoubenku, která vedle mě stála a překvapeně těkala pohledem mezi mnou a Airine. Všiml jsem si, že má co dělat, aby se neusmívala. Nechtěla provokovat, ale očividně ji to udělalo nesmírnou radost.
„Děkuju,“ špitla mi pak v hlavě, aby jí ostatní neslyšeli a nemysleli si, že to dělám jen proto, že mě o to Anori požádala.
„Za málo, měl jsem to udělat už dávno,“ odpověděl jsem jí, ale pak se zaměřil zpátky na svoji rodinu. Přišel jsem jim oznámit něco úplně jiného.
„Ale kvůli tomuhle jsem samozřejmě nepřišel. Je tu něco, co nás všechny může významně ovlivnit. Nevím, jestli jste slyšely, že po tom, co mě Siriomis napadla, ji Anori zabila. Byla nebezpečná a naše snahy o její zajmutí končily špatně. Kdyby se jí povedlo utéct, mohla celou válku dost významně ovlivnit,“ začal jsem povídat.
„Ano, ty její iluze byly naprosto věrohodné. Kdybychom si všichni navzájem přestali důvěřovat, nedopadlo by to s námi dobře. Dle mého názoru to byla zcela ospravedlněná smrt,“ přikývl mi táta.
„Bohužel, čarodějky si to nemyslí. Předvolaly Anori před soud a poženou ji k zodpovědnosti. Máme v záloze nějakou obhajobu. Spousta lidí má na celou věc stejný názor jako ty, tati. Dokonce máme na své straně i Marion. Čarodějky chtěly Siriomis využít pro své cíle, což je špatně ze všech hledisek. Anori není ta, která se provinila. Ovšem záruku, že ten soud je jen formalita, tu nemáme. Trest může být prakticky jakýkoliv,“ povídal jsem dál. Nečekal jsem ovšem, že budu přerušený dřív, než to stihnu dopovědět všechno. Máma se okamžitě natáhla a odtrhla ode mě Anori, kterou si sbalila do vlastní náruče.
„Holčičko moje, ty to máš všechno tak složité,“ povzdechla si. I táta se k nim přiblížil a obě dvě je vzal za rameno. Co mě překvapilo, byla Airine, která se k nim velice rychle přidala a objala jak mámu, tak moji snoubenku.
„Myslíš si, Anori, že tě potrestají?“ zeptal se táta nahlas. Celou dobu se Anori tak nějak držela. Slzy měla na krajíčku, protože ji moje slova bolela, ale ovládala se. Nejsem si jistý, jestli to bylo tou otázkou, nebo tím, že ji všichni objímali, ale v tu chvíli už se nedokázala udržet pohromadě.
„Mě ne, Trena,“ nahlas vzlykla, a pak se mámě prakticky sesypala do náruče. Byla tak zlomená a nešťastná a teď zrovna ode mě tak daleko, že jsem ji nemohl utišit. Máma zbledla jako plátno a zalapala po vzduchu, moji snoubenku ovšem ani na vteřinu nepustila z náručí, spíš naopak. Airine se ke mně vyplašeně otočila a bojovala s vlastními slzami. Jenom táta se držel a chápavě na mě kývl. On mi v tomhle rozuměl. Neexistovalo nic, kvůli čemu bych obětoval Anorino bezpečí. A tak jsem stál v našem obývacím pokoji a sledoval, jak všechny tři důležité ženy v mém životě se vzájemně objímaly a plakaly. A ta nejdůležitější, moje malá krásná čarodějka, z nich byla nejzlomenější. Vydržel jsem to jenom pár minut, než jsem ji potřeboval uklidnit já sám osobně.
„Dejte mi ji,“ ozval jsem se, přešel k nim a vymotal Anori z jejich objetí. Namísto toho jsem si ji zapasoval do vlastní náruče, tam totiž zapadla nejlépe.
„Bude to dobré, lásko. Prosím, přestaň plakat. Bolí mě tě takhle vidět,“ šeptal jsem jí do ucha. Trochu jsem litoval toho, že jsem ji neposlechl a nezůstali jsme doma. Vlastně jsem si to dost vyčítal. Svou snoubenku jsem velice dobře znal a věděl jsem, že její pocity se střídají stejně rychle jako aprílové počasí. A pokud není psychicky vyrovnaná, nedokáže držet své emoce na uzdě, a tak snadno se jim poddává. Ten incident s Aidenem ji rozhodil a tohle rodinné drama ji pravděpodobně převážilo na tu pesimistickou stranu. Teď zrovna nevěřila tomu, že to vyhrajeme. A jen se mučila myšlenkou toho, že mě vyhostí a ona tu bude muset zůstat sama.
„Co ti hrozí nejhůř?“ zeptala se mě máma plačky.
„Vyhoštění,“ odpověděl jsem. Nevěřil jsem v rozsudek smrti. Nezabili by někoho, kdo byl v zastoupení, no ne? Navíc s podporou od Danteho, generála Kadashiho a Marion jsem prostě nevěřil, že bych dostal ten nejtěžší trest. Anori mě neopravila. Nejspíš si ani ona nepřipouštěla tuhle variantu. Vyhoštění nemuselo být napořád. Dalo se po čase prominout. Navíc jsem věřil tomu, že Dante zařídí, aby mě mohla pravidelně navštěvovat. A taky jsem byl pořád přesvědčený, že pravda je na naší straně a v případě trestu to bude jen nějaká maličkost. Kolik by těch zrádkyň muselo být, aby všechny přehlasovaly? Ovšem je lepší být zbytečně připraven, než překvapen – to bylo mé heslo, kterým jsem se hodlal řídit, takže jsem se k celé věci stavěl tak, jako kdybych měl dostat trest vyhoštění. Celá rodina mě znovu objala. Původně jsem si myslel, že hned zase odejdeme a já strávím s Anori večer jen ve dvou. Ale když jsem viděl, jak to všechny sebralo, neměl jsem odvahu něco říct. Zůstal jsem s nimi sedět až do večera, a pak přijal nabídku na přespání.

*****

(Anori)

Byla jedna hodina ráno a já nemohla spát. Měla jsem příliš mnoho těžkých myšlenek. Opatrně jsem se vymanila Trenovi z náručí a sešla dolů do kuchyně, kde jsem si uvařila hrnek čaje a začala opět přemýšlet. Hrozně mě potěšilo, že se mě Tren před Airine zastal. Ale bála jsem se, že ta následná bomba, co jsme na ně hodili, zapříčiní, že Airine zapomene na jeho slova a bude na mě opět naštvaná. Taky mě překvapilo, že mě nikdo z Trenovy rodiny neobvinil z toho, že to kvůli mně mu hrozí trest. Vyhoštění se sice dalo zvládnout a trest smrti jsem si vůbec nepřipouštěla, ale tentokrát to opravdu byla moje vina a Tren se nechá potrestat naprosto zbytečně. Ale jak Airine, tak Juana mě celý večer držely za ruku a uklidňovaly mě. Vyčítala jsem si, že jsem se nechala tak emočně sebrat. Jenže mě přišlo, že to Tren bral tak v klidu! A tak moc se připravoval na své vyhoštění. Copak mi nevěřil, že nás dokážu před čarodějkami ubránit? Že jim dokážu vysvětlit, že zatímco mě si vyhostit můžou, protože čarodějky tvořily svoji vlastní malou komunitu s vlastními zákony, na mého Trena nárok nemají? Já sice vím, že je to můj opatrovník, ale už jsem si nebyla tak jistá, jak moc mohou potrestat někoho, kdo vlastně spadá pod vládu Danteho a Bratrstva?
„Co tu děláš?“ ozvala se Airine. Vzhlédla jsem k ní. Stála ve dveřích do kuchyně a rozespale na mě mžourala.
„Nemůžu usnout, uvařila jsem si čaj, že mě to třeba uklidní,“ přiznala jsem se. Airine přikývla a posadila se ke mně.
„Dáš si taky?“ zeptala jsem se jí.
„Ráda,“ pousmála se, a tak jsem se zaměstnala přípravou čaje. Cinkání hrnečků nejspíš vzbudilo i Juanu, protože se tu během chvíle objevila taky i s Razielem. Na rozdíl od Airine na nich ale bylo vidět, že stejně jako já nemohli spát. A tak jsem udělala čaj všem. Nejdříve jsme ho upíjeli v tichosti.
„Proč vůbec místo tebe potrestají Trena?“ zeptala se najednou Airine. Ale nebyla to výčitka, mluvila na mě mírně.
„Nejsem podruhé plnoletá a Tren za mě právně zodpovídá. Navíc ho všichni podporují, že by měl být potrestaný raději on, než já,“ odpověděla jsem tiše, a snažila se udržet nové slzy pod kontrolou. A je to tu zase. Vážně se musím naučit ovládat své emoce.
„Zajímavé, že si na takovou věc hned vzpomenou,“ zabručel Raziel.
„On se jim Tren sám připomněl. Hned jakmile mu to oznámili. Nebyla jsem u toho. Ale nesouhlasím s tím. Bylo to moje rozhodnutí. A jsem dostatečně stará na to, abych si za něj nesla vinu sama. Jenže on mě neposlouchá, je ke všem mým argumentům úplně hluchý. Navíc jsou v tomhle všichni na jeho straně – Dante, generál Kadashi, Patrik, Teruo,…“ vyjmenovávala jsem.
„No, připočti si tam i nás. Anori, i když mě hrozně bolí, že by ho měli potrestat, má pravdu v tom, že ty jsi vyvolená. A navíc, ty jsi opravdu velmi mladá. Tohle je přesně ten důvod, proč máš svého ochránce. Nejenom aby se stavěl do cesty střelám a klepetům. Ale aby se stavěl do cesty i rozsudkům, které by mohli celou tuhle válku ukončit dřív, než by se nám líbilo. Anori, kdyby vyhostili tebe, začne tu hotové peklo,“ povídala Juana.
„Já doufala, že mi pomůžete. Že s ním promluvíte a rozmluvíte mu to. Na vás by třeba dal, když ne na mě. Pokud ho vyhostí, nepřijde přece jen o mě, ale i o vás všechny!“ zvolala jsem rozčíleně.
„Anori, upřímně. Ty sis vážně myslela, že když si s ním nepohnula ty, tak my s ním něco svedeme?“ zeptala se mě Airine a přisunula se blíž ke mně, aby mě mohla vzít za ruku. Kam se poděl její vztek, že jsem jí bratra sebrala? Teď mi tu naprosto jasně oznamovala, že si je vědoma toho, že mám na Trena mnohem větší vliv než ona. Byla jsem z toho velmi překvapená.
„Jistě, vás je víc. A možná mi dává přednost před tebou, Airine. Ale co vy, Juano? Vy byste ho určitě nějak přemluvila. Jste jeho matka, má vás rád. Mohla byste mu říct, že…že…“ marně jsem hledala argument.
„To já vím, že mě má rád. Má rád i Airine. Ale tebe, dítě, tebe miluje. A půjde přes mrtvoly, jen aby ti zajistil bezpečí. Věřím tomu, že i jeho mrzí, že nás má opustit. Ale pro tebe pohne horami, pokud by sis to přála,“ brala mi Juana naději, že se mi povede je zlomit na svoji stranu.
„Jenže já si to nepřeju. Copak nikdo jiný nevidí, jak je nespravedlivé, aby ho potrestali za něco, co neměl ani tu nejmenší šanci ovlivnit? Copak nikdo nechápe, že i já udělám naprosto cokoliv, abych ho udržela v bezpečí? Dýchala bych pro něj, kdyby to bylo potřeba,“ rozčilovala jsem se, ale vzhledem k tomu, že se mi lámal hlas, to nevyznělo tolik bojovně. Airine si mě víc přivinula k sobě a já se nechala. Potřebovala jsem něčí oporu.
„My to víme, drahá. On to ví taky. Měl pravdu, když říkal, že tě ta jeho léčba mohla zabít. Není moudré se vyčerpat z veškeré své energie, ne jen té magické, ale i té životní. Mohla jsi umřít, ale tys na to nedbala. A on teď pro tebe dělá to samé. Já vím a chápu, že to bolí, ale nemyslím si, že kdokoliv z nás může udělat něco, čím bychom zvrátili jeho rozhodnutí,“ natáhla se Juana pro mou druhou ruku.
„Nemůžete mu to dovolit. Prostě nemůžete. Musíte vymyslet něco, co ho donutí zůstat doma. Cokoliv…“ chytala jsem se posledního stébla, které ovšem utrhl můj snoubenec.
„Nic takového neexistuje, srdíčko,“ promluvil ode dveří, kde se opíral o zárubně. Zaplavil mě nesnesitelný pocit beznaděje. Tren se odlepil ode dveří, přešel až ke mně a klekl si vedle židle, na které jsem seděla.
„A prosím tě, na kolenou tě prosím, už přestaň plakat,“ zašeptal pak. Upřímně už jsem ani neměla co. Všechny slzy jsem si už vyčerpala. A tak jsem jen přikývla a nechala jsem se obejmout i od něj.
„Vrať se se mnou do postele. Ještě je brzy na vstávání,“ řekl pak a zatahal mě za ruku. Popřála jsem všem dobrou noc a poslušně se nechala odvést.
„A už nikam neodcházej. Špatně se mi bez tebe spí a jestli mě potrestají, mám dvě poslední noci. Takže prosím, zůstaň tady a nechej se objímat,“ požádal mě, když si mě balil pod peřinou do náruče.
„Jistě drahý, cokoliv si jen budeš přát,“ ujistila jsem ho, že mu budu po vůli. Usmál se, políbil mě do vlasů a za chvíli usnul. Já ho jen velmi pomalu následovala.