Mlčení jako trest

Takže, už podle nadpisu vm je jasné, jak se nám bude náš malý spor dále vyvíjet. Přesto vám přeji krásné počtení a své věrné čtenářce Kuroki pevné nervy a výdrž (ty víš o čem mluvím XD). A ještě upozornění, díl je 18+. Opravdu nevím, jak budu mít čas vydávat další díl, mám toho teď moc, ale bud se snait co nejdříve. Nechte mi komentík:

Přišel za mnou do obýváku, ve tváři naprosto nečitelný výraz. "Ty jsi to věděla?" zeptal se mě přímo. Sklopila jsem oči a přikývla. Nepřišel žádný výbuch vzteku, na který jsem byla připravená. Beze slova se otočil a odešel. Ani za sebou nepráskl dveřmi, byl naprosto v klidu. Tak proč mi to sakra přišlo tak divné? Proč bych byla radši, aby mě seřval?

Navečeřela jsem se, vykoupala a nakonec úplně unavená zapadla do postele. Tren za mnou za celý večer nepřišel, ale byla jsem příliš unavená na to, abych to nějak řešila. To až ráno. Zjistila jsem, že přespal v obýváku na gauči, celý den se mi poctivě vyhýbal, a když už se mnou musel přijít do styku, tak mlčel nebo mě otituloval slůvkem "Hm".

Bylo to na zbláznění. Normálně mě ignoroval, jako kdybych byla vzduch. Uběhly 3 dny, během kterých jsem z něj nevydolovala ani slovo, i když jsem se ptala na dost důležité věci. Mohla jsem se snažit sebevíc, ale on prostě nepromluvil.

A kdyby jen to. Kdykoliv jsem se ho dotkla, ucukl. Ani se na mě nepodíval. Nezajímalo ho co dělám a kam jdu. Měla jsem z toho nervy na dranc. "No tak Trene!" vyjekla jsem hystericky jedno odpoledne, když seděl na pohovce, četl si knížku a naprosto mě ignoroval. "Hm" zvedl ke mně oči a zase je sklopil. I to byl dost výkon. "Já chápu, že se na mě zlobíš, ale je tohle opravdu nutné? Dobře, měla jsem ti to říct, ale pochop, že jsem slíbila, že budu mlčet!"křičela jsem. "Hm" "Tak mě sakra seřvi! Nebo uhoď! Cokoliv je lepší, než to tvoje hm". "Hm" pronesl znovu, ale ani se neobtěžoval na mě podívat nebo aspoň pokrčit rameny.

S brekem jsem utekla ven. Ani nevím jak jsem se ocitla před domem, ve kterém byla dočasně ubytovaná Juana. Nepřekvapilo mě, když jsem se ve dveřích srazila s Razielem. "Anori, co se vám stalo?" ptal se hned. Nebyla jsem schopná mu odpovědět, jen jsem brečela.

Odvedl mě dovnitř, kde se ke mně hned přihnala Juana. Chvilku mi trvalo, než jsem byla schopná jim říct, co se děje. "To je zlé" pokývala hlavou Juana, když jsem jí všechno pověděla. "Musí být hodně naštvaný, když mlčí. Naposledy nás svým "Hm" časoval měsíc. Byl na zabití" pronesl Raziel.

Měsíc? Já jsem na zbláznění už po 3 dnech! Jestli bude mlčet celý měsíc, tak mě odvezou do blázince. Zajela jsem si prsty do vlasů. "Proč nechápe, že jsem to říct nemohla?" zasténala jsem. "Pochop ty, že on se cítí podvedený. Jen několik dní po zásnubách" přerušila se Juana, aby si mohla prohlédnout můj nový prstýnek. "Jen pár dní po zásnubách se dozví, že jsi mu neřekla něco zásadního a důležitého, co se ho bytostně dotýká" dokončila svou původní myšlenku.

S povzdechem jsem musela uznat, že má pravdu. "Ale co mám dělat? Miluji ho, ale nemůžu žít vedle někoho, kdo mě absolutně ignoruje" popotáhla jsem. "Musíš počkat, začne mluvit, uvidíš" pohladila mě Juana po rameni. "Jo, jenže do té doby mě klepne. On se o mě vůbec nezajímá. Jako bych tam vůbec nebyla. Já něco uvařím a on to prostě obejde a udělá si něco vlastního! Jak dlouho to mám snášet? Jak dlouho mám vydržet, než se na mě aspoň podívá?" rozvzlykala jsem se hystericky.

"Jestli můžu poradit z vlastní zkušenosti, dejte mu na výběr. Buď ať začne mluvit a všímat si vás, nebo že odejdete. Určitě si vybere tu správnou možnost" mrkl na mě Raziel. Přikývla jsem. "A musíte to udělat rázně, žádné přemlouvání" poradil mi ještě. "Dobře" popotáhla jsem.

"A co vy dva?" zeptala jsem se, když už jsem byla relativně klidná. Oba překvapeně zamrkali. "Co by? Já jsem vlastně na odchodu" zakoktal Raziel a vypálil z domu. Pohlédla jsem na Juanu, která pokrčila rameny. "Nevím, jestli mu dokážu odpustit, ale zkusím to" usmála se. Úsměv jsem jí oplatila.

"Tak běž vyhrožovat mému synáčkovi. A jestli to nezabere, tak mi řekneš a já mu ručně stručně vysvětlím, jak se bude chovat k mojí budoucí snaše" pousmála se a vystrkala mě ze dveří. Nepospíchala jsem domů, schválně jsem to protahovala.

Přede dveřmi jsem se zhluboka nadechla a vrazila dovnitř. V obýváku jsem popadla cestovní tašku a vyběhla s ní do ložnice, sledována Trenovým zkoumavým pohledem. Naházela jsem do ní nějaké věci a seběhla dolů. V předsíňce mi Tren zastoupil cestu, ve tváři velice vyčítavý výraz.

"Pusť mě" řekla jsem přísně, i když uvnitř jsem se třásla strachy z jeho reakce. Neuhnul se ani o centimetr, ale stále mlčel. "Buď začneš mluvit, nebo odcházím. Nebudu žít s někým, kdo si mě nevšímá" řekla jsem se slzami v očích. A to jsem si byla jistá, že to zvládnu říct v klidu.

Váhavě ke mně natáhl ruku, pak si mě přitáhl do náruče a vášnivě mě políbil. "Nechoď" zašeptal. Byl to tichý zvuk, ale mě zněl jako ta nejkrásnější hudba. "Tak mi odpusť a mluv se mnou" zašeptala jsem nazpátek. Neodpověděl, ale znovu mě políbil. Radovala jsem se. Vítězství! Přitáhla jsem si ho k sobě a začala ho svlékat. Vzal mě do náruče a odnesl mě do koupelny. Vzájemně jsem se svlékli, přičemž mě nepřestával líbat a hladit.

Nazí jsme si pak vlezli do sprchy. Nastavila jsem příjemně teplou vodu, ale on neměl v plánu se sprchovat. Místo toho mě přitiskl na kachličky a vášnivě líbal všude po těle. Dlouho se záměrně vyhýbal těm nejcitlivějším místům. Když mi zuby zavadil o bradavku, prohla jsem se proti němu a vykřikla slastí. Bože, on věděl jak na to!

Když už jsem jeho dráždění nemohla vydržet, vyhověl nabízení se mého těla. Rukou sjel přes boky, zadek, stehno až po koleno a vytáhl mi nohu nahoru. Obmotala jsem mu ji kolem pasu. Pomalu a opatrně do mě pronikl, můj sten ztlumil v polibku.

Tak moc jsem ho chtěla, že jsem se hned začala pohybovat. Ale on mě chytil za boky a víc se ke mně přitiskl, čímž mi zabránil v pohybech. Líbal mě na krk, přitom nasadil mučivě pomalé tempo. Myslela jsem, že to snad nevydržím. Jak je možné, že je to vždycky tak krásné?

Trvalo mi celou věčnost, než jsem ho přemluvila, aby mě pustil a já mohla nasadit rychlejší tempo. Pak už stačilo jen několik minut společných rytmických pohybů a i bez křídel jsem se mohla dotknout nebes.

Tren nás oba umyl a opláchl. Oblékla jsem si župánek a šla do ložnice. Byl hned za mnou. Jakmile jsme došli nahoru, zezadu mě objal a líbal mě na krk a ramena. "Lásko, to ti to nestačilo?" zavzdychala jsem, když mi jednou rukou rozvázal pásek u županu a druhou mi přejel po prsou. "Ne" zašeptal a položil mě na postel.

Začalo další mučení. Prsty mi přejížděl po břiše a jazykem laskal prsa. Jen velmi pomalu se motýlími polibky přesunul k pupíku. Několikrát ho obkroužil jazykem a navštívil ho i uvnitř. Rukama mi mezitím hladil vnitřní stranu stehen, kterou následně také posel polibky. Vydávala jsem ze sebe neidentifikovatelné zvuky, něco mezi steny a nádechy, protože jsem se nemohla rozhodnout, co z toho dělat dřív.

Trochu jsem se za ně styděla, ale on mi nedovolil si rukou zacpat ústa. Líbilo se mu, že ve mně vyvolává tak silné vzrušení. "Trene pojď už" zasténala jsem a moje tělo se mu samovolně nabízelo. Ještě chvíli se nechal prosit, než se vměstnal mezi moje nohy. Tentokrát do mě nepronikl tam jemně, jako předtím ve sprše, ale ta jeho nedočkavost mě ještě více rozpalovala.

Znovu si přitáhl moje rty k polibku. Naše jazyky sváděly vášnivý boj o prostor, zatímco naše těla se vlnila v rytmu rychlých přírazů. Opět jsem se mohla dotknout nebes, když bylo moje tělo napjaté v křeči rozkoše.

"Miluji usmiřování" zašeptala jsem, když jsem mu odpočívala na prsou. "Hm" zabroukal. Hned jsem se zvedla na lokti a podívala se mu do tváře. Chvíli mi pohled oplácel a pak se rozesmál. "Ty jeden, takhle mě napálit" praštila jsem ho do ramene a opět mu položila hlavu na hrudník. Ještě chvíli se mu třásla rameny smíchem tlumeným o moje vlasy.

"Měli bychom se hádat častěji, že?" prohodil s veselým úsměvem. "Ne, jen usmiřovat" zavrtěla jsem hlavou a úsměv mu oplatila. "Je mi odpuštěno?" zeptala jsem se ho a znovu mu pohlédla do tváře. "Samozřejmě" přikývl a odhrnul mi z obličeje pramínek vlasů. "Už mi to nesmíš dělat. Víš jak hrozné to pro mě bylo, že sis mě vůbec nevšímal?" ptala jsem se tiše. Nechtěla jsem ho znovu rozzlobit, jen jsem chtěla, aby příště vymyslel nějaký jiný trest. "Já si tě všímal. Věděl jsem, co děláš. Kdyby se něco dělo, tak bych zakročil" odpověděl a políbil mě do vlasů. "Stejně. Byla bych radši, kdybys mě uhodil, než tohle" "To já bych radši mlčel. Nikdy nechci proti tobě použít násilí. Je to nedůstojné a hrubé" pronesl vážně.

"To ti poradil táta, že? Abys mi vyhrožovala tím, že odejdeš" zeptal se po chvilce. Přikývla jsem. "Ví jak na mě" povzdechl si. "Odpustíš mu?" napadlo mě. Na chvilku se zamyslel. "Zkusím to" pokýval hlavou. "Co máma, jak to bere?" "Asi se k sobě vrátí" usmála jsem se. "To je dobře, táta je skvělý chlap. Věřila bys, že máma od té doby nikoho neměla? Ani se nesnažila si někoho najít?" "Věřila, s ním je to stejné". Chápavě pokýval hlavou.

Zamyšleně se díval do stropu. "Nad čím přemýšlíš?" zeptala jsem se. "Hm, napadlo mě,jak se k němu mám chovat" "Přirozeně" usmála jsem se. "Jen se bojím, jak to vezme Nik. Ten ho od té doby nemá vůbec rád" povzdechl si. "To neřeš" "Musím to řešit, je to můj bratr" namítl. "Ano, ale je dost starý na to, aby si to vyřešil sám. Ty se soustřeď hlavně na sebe, ano?" Přikývl. Usmála jsem se a pomalu se odebrala do říše snů. V ochranitelské náruči své usmířené lásky. Už se s ním nechci hádat. Ale kdo ví, co se mezi námi ještě stane.