Je na čase mu odpustit

Všechno nejlepší k narozeninám, Kuroki! Myslím, že tento díl se ti bude líbit.

Bylo pozdní odpoledne a já seděla ve své ordinaci. Naproti mně seděl Dante a chtěl znát odpovědi, které jsem mu nechtěla dát. Ptal se na Trena, jak to teď spolu máme a já sama byla naprosto neschopná určit, co vlastně chci. Dneska ráno jsem Trena opět seřvala za to, že jsem ho podezřívala z nevěry. A on se mi nepřiznal, ale ani se nijak zvlášť nebránil. Jen řekl, že by mě nikdy nepodvedl.
„A řekl ti tedy kam chodí?“ zeptal se Dante nahlas a dal mi tak najevo, že moje myšlenky nejsou soukromé. Občas jsem zapomínala, že na něj naše obrana nefungovala.
„Nezeptala jsem se. Práskla jsem za sebou dveřmi a odešla do školy,“ zamumlala jsem. Dante si unaveně promnul spánky a vypadal, že mi dá kázání, když se bez klepání rozrazily dveře a dovnitř vletěl rozčilený Patrik.
„Už toho mám tak akorát dost Anori. Kdy hodláš vzít Trena zpátky na milost? Kdy mu hodláš odpustit? Tohle je naprosto neúnosná situace!“ zahřměl. Seděla jsem v křesle jako zařezaná. Patrik na mě nikdy nezvýšil hlas, tohle bylo poprvé. Teprve poté si všiml, že v místnosti nejsem sama.
„Pane,“ poklonil se a pak se omluvil, že přijde později. Dante mu ovšem pokynul, ať pokračuje. Neměla jsem zrovna radost, že budu muset tuhle situaci řešit před ním.
„To je moje věc Patriku,“ odsekla jsem mu. Nehodlám se nikomu zpovídat z toho, jak se chovám k Trenovi. Ublížil mi víc, než kdokoliv. Zasloužil si vytrestat.
„Prvních pár týdnů jsem byl vlastně i na tvé straně. Tren se k tobě opravdu choval hrozně a říkal jsem si, že je jen dobře, že se ho snažíš vytrestat. Ale teď už to vážně přeháníš. Našponovala jsi to tak dlouho, že v současné chvíli jsi to ty, kdo ničí váš vztah!“ spustil na mě.
„Už bych se mu dávno omluvila, kdyby se netahal s jinými!“ vyjela jsem po něm.
„Nemáš ani ten nejmenší důkaz, že by ti byl nevěrný. Naopak se kolem tebe celou dobu snaží točit, ale jsi to ty, kdo ho odmítá. To ty jsi ho od sebe vyhnala. Nedokážeš si s ním promluvit, ale obvinit ho z nevěry ti jde naprosto samo. Přitom na to nemáš právo. A i kdyby ti byl nevěrný, tak v současné chvíli by to byla jen a jen tvoje vina! To tys ho vyhnala ze své ložnice. I když si to vůbec nezasloužíš, můžu ti říct, že jsi ta jediná, o koho se zajímá. Ta jediná, které si všímá. Kdyby sis s ním o tom promluvila, tak bys to věděla. Věděla bys, kde tráví noci a proč. Všimla by sis, jak moc ho trápíš tím, že jsi ho od sebe vyhnala. Pořádně nespal už několik týdnů, sotva funguje. Ale zajímá tě to? Vůbec ne! Běhá kolem tebe, snaží se zjistit o tobě co nejvíce věcí, aniž by se tě zeptal. A víš proč? Nevíš, protože se o něj nezajímáš. On moc dobře ví, že tě bolí každá jeho otázka. Jak moc při tom trpíš. Všechno se snaží vysledovat bez toho, aby se tě musel ptát. Copak si už zapomněla, že je tvůj meertalen a že cítí všechno, co ty? Že ho trápíš svými vlastními emocemi? A co ty? Oceňuješ jeho snahu? Vůbec ne, dokonce mu v tom vůbec nepomáháš a dost ho mateš svým chováním ohledně toho, co máš nebo nemáš ráda!“ křičel na mě. Na tohle jsem nebyla zvyklá. Měla jsem oči zalité slzami a potřebovala jsem Trena, aby mě objal a dal mi pocit bezpečí, že se mi nemůže nic stát. Jenže ten nepřijde. Dala jsem mu jasně najevo, že v mé ordinaci není vítán.
„Jak můžeš vědět, že se o mě snaží zjistit, co mám a nemám ráda?“ brblala jsem, protože jsem nedokázala skousnout, že má pravdu. Zatím ne. Patrik po mě hodil barevnými papírovými deskami.
„Tohle bych neměl dělat, jsou to jeho poznámky a já je vzal bez dovolení. Ale potřebuješ konečně dostat ledovou sprchu,“ zaprskal na mě Patrik.
„Uvědomuješ si aspoň trochu, že mezi vámi dvěma je velký rozdíl? On tě ignoroval ve chvíli, kdy si na tebe nepamatoval, kdy tě nemiloval. Zatímco ty mu ubližuješ, a přitom ho miluješ. Nepřipadá ti to daleko více kruté k vám oběma? Navíc on teď vnímá tvou bolest. Vnímá úplně všechno, co se tebou prožene. Říkal jsem, že už týdny nespí a myslel jsem to vážně. A jsou to tvoje emoce, co drží jeho mozek vzhůru! Pomalu ho ničíš! Zastávám za něj mnohem více práce nejen v táboře, ale i při tvojí ochraně, protože on už přestává pomalu fungovat. A ty jsi schopná ho za to osočit z nevěry! Ale přitom je to tvoje vina. On ti na to nic neřekne, protože má pocit, že si trest zaslouží. Prvních pár týdnů možná. Ale teď už ho mučíš, Anori,“ pokračoval Patrik ve svém plísnění.
„Kdybys alespoň na chvíli vylezla z té své sebelítostivé ulity, viděla bys, jak moc ho ničíš. A já už se na to nemůžu dívat. Co mě ale vlastně donutilo ti tohle všechno říct, je tvoje schopnost mu vyčítat, že se nesnaží si vzpomenout. Že pro to nic nedělá. Já ti tedy povím, kde tvůj snoubenec tráví noci. U mě na pokoji! Učil jsem ho meditovat, teď už většinou cvičí sám. Trávil dny v knihovně, načítal stovky stran informací, které se pak snažil uvést do praxe. Když zjistil, že to sám nezvládá, šel za tebou. Poprosit tě o pomoc. Ale tys s ním odmítla i jen mluvit. A tak šel za mnou. A já mu už týdny pomáhám s tím, aby poznal svoji mysl, aby ji dokázal vyčistit. Aby si dokázal vzpomenout. Protože nemůže spát, snaží se na sobě pracovat alespoň takhle. Každý den, pokud nemám noční hlídku. Pak na malou chvíli usne a pak se vrací zpátky domů za tebou. A ty ho obviníš z toho, že se někde honí za ženskými. Kolik jsi toho načetla ty o ztrátě paměti? Jak moc ses snažila, abys ho z toho dostala? Já tu odpověď znám – nesnažila. Ani v nejmenším. To on pro to dělá první poslední, protože ho ubíjí pocit tvého smutku. A já se jen bezmocně dívám na to, jak je i on nešťastný z toho, že zatím nic nefungovalo!“ ubíjel mě Patrik argumenty, na které jsem nebyla schopná vůbec reagovat.
„Já chápu, že ti ublížil. Ale neudělal to úmyslně. A jen co se mu vrátilo alespoň spojení mezi vámi, se snaží. Přijal tvůj trest a dělá první poslední proto, aby se dokázal vrátit do normálu. Věří tomu, že až si vzpomene, vezmeš ho zpátky. Jenže jeho schopnosti na to zjevně nestačí. Moje taky ne. A ty mu pomoc odmítáš. Teď už je načase mu odpustit. Je na čase mu pomoct. A najít a potrestat skutečného viníka. Protože tím Tren není. Někdo ho očaroval. Někdo mu zablokoval vzpomínky na tebe, aby ti ublížil. Dokonce mu ani nemůžeš vyčítat, že se ochomýtal kolem čarodějek a je to jeho vina, že ho některá z nich očarovala. Protože se mu to stalo, když tě chránil. Když nastavoval vlastní krk, aby ochránil ten tvůj. Mimochodem, až mu budeš odpouštět, dej pozor na ránu na břiše, kterou má z převčerejšího útoku a špatně se mu hojí. Ale ne, že by ses zajímala, jestli je v pořádku. Takhle moc tě neignoroval ani on,“ dokončil svůj výklad, otočil se na patě a odešel. Já tam jen bezeslov seděla.
„No, dostal jsem odpovědi na všechny své otázky. Sice ne od tebe, ale vím, co jsem potřeboval. Doufám, že si z toho vezmeš to správné. Máš štěstí na přátele, Anori. Chrání nejen tvůj život, ale i tvoje štěstí,“ ozval se Dante, který celou dobu jen v tichosti poslouchal Patrikův výlev. Já ani neměla kapacitu na něj reagovat, jak se mi jen v hlavě přehrávala Patrikova slova. Pořád dokola ta o tom, jak moc mu ubližuju. Ozvalo se tiché žuchnutí, jak mi z rukou vypadly desky. Zapomněla jsem, že mi je Patrik dal. Zvedla jsem je ze země, otevřela a nedokázala zadržet slzy. Několik listů papíru bylo popsaných Trenovým úhledným krasopisem. Byly to opravdu informace o tom, co mám a nemám ráda, kam si Tren doplňoval poznámky. Byla tam toho spousta. Soupis všech jídel, která uvařil a poznámky, jak mi chutnalo. Seznam čajů, kávy, přísad, sladkostí, nejrůznější zájmy, žánry filmů a hudby, knihy, jazyky, které umím, místa, která bych ráda navštívila. Něco bylo prázdné. Tam, kde byly poznámky, jsem si vybavovala, že se na to ptal, nebo o tom mluvil, nebo mi to na zkoušku připravil. V celém seznamu byla řada chyb. A u všech jsem si uvědomovala, že jsem na něj reagovala špatně. Třeba jako s tím malinovým čajem. U toho měl nakreslený červený křížek a já si hned vzpomněla, jak jsem mu ho hodila na hlavu. Přitom ho mám ráda. Naštvalo mě něco úplně jiného. On se opravdu velmi intenzivně snažil o mě všechno zjistit, aniž by se musel přímo ptát. A protože já byla husa, tak mu to moc nešlo. Sedla jsem si ke svému pracovnímu stolu a rozhodla se, že tohle bude můj první krok, kterým mu odpustím a kterým udělám něco pro naši budoucnost. Pokud bude mít o moje odpuštění zájem. Modlila jsem se, aby se teď zase neurazil on a nedošlo k tomu, že se budeme jen donekonečna vzájemně ignorovat a obviňovat. Vyplnila jsem všechny položky, které Tren ve svých seznamech měl. Opravila mu všechny chyby, doplnila, co tam chybělo a dopsala ještě spoustu věcí navíc. Třeba věci, které mám ráda na něm. A že jich byl dlouhý seznam. Pak jsem se přemístila do naší vesnice a zamířila si to rovnou na ubytovnu, kde měli pokoje muži mojí hlídky. Nevěděla jsem sice, kde přesně spí Patrik, nikdy jsem za ním nebyla, abych nedávala Trenovi zbytečnou potřebu žárlit. Vrátný mě ovšem velice ochotně navedl. Než jsem však stihla zaklepat, dveře od pokoje se prudce otevřely a naproti mně vyrazil Patrik oblečený v tunice s mým znakem. Zarazil se, když mě viděl stát na chodbě.
„An? Děje se něco?“ ptal se pak starostlivě. Vypustila jsem dech, který jsem si ani neuvědomila, že zadržuji. Bála jsem se, že na mě bude zase křičet. Možná byl pořád naštvaný, ale i tak se stále staral o to, abych byla v bezpečí.
„Ne, hledám Trena,“ odpověděla jsem tiše. Patrik se znatelně uklidnil, když zjistil, že se nic špatného neděje.
„Tady ale není. Mám dneska noční hlídku. Jsi si jistá, že není doma?“ zeptal se.
„Tam jsem nebyla. Šla jsem rovnou za tebou. Po tom ránu jsem nějak nepředpokládala, že by zůstával doma,“ přiznala jsem se sklopeným pohledem. Patrik si vedle mě povzdechl.
„Tak pojď, stejně mám tím směrem cestu, aspoň tě budu mít na očích,“ vzal mě za paži a společně jsme odcházeli domů.
„Poslal jsem ho, aby se pokusil spát. Takže předpokládám, že je ve své pracovně,“ řekl mi pak, když jsme byly před vrátky k našemu domu. Poděkovala jsem a zamířila dovnitř. Bylo odemčeno, ale jeho jsem nikde neviděla. Chvíli jsem kroužila po obýváku, než jsem si dodala odvahy, abych zaklepala na dveře od jeho pracovny. Na poprvé nezareagoval. Až když jsem zaklepala znovu a hlasitěji, uslyšela jsem zevnitř pohyb.
„Kdo je to? Co se děje?“ zamumlal Tren. Takže jsem ho pravděpodobně vzbudila. Toho jsem hned zalitovala, obzvlášť když mi Patrik dnes řekl, že se pořádně nevyspal už pár týdnů.
„To jsem já,“ pípla jsem tiše, otevřela dveře a strčila dovnitř hlavu. Že na mě zíral překvapeně bylo téměř až podhodnocené. Vypadal, jako že vidí ducha.
„Any? Stalo se ti něco?“ vyskočil okamžitě ze svého lůžka a dlouhými kroky došel ke mně, aby si mě mohl pořádně prohlédnout. Neměl košili a jeho kalhoty mu bez pásku jen tak tak zůstávaly viset na bocích. Tomu už jsem nedokázala odolat. Vběhla jsem mu s pláčem přímo do náruče. Tren nedbal na to, že jsem s ním už takovou dobu prakticky ani nepromluvila, ale instinktivně si mě k sobě přivinul, aby mě utěšil.
„Ublížil ti někdo? Někdo jiný než já?“ ptal se pak, asi aby zjistil, co to do mě vjelo. Nemohla jsem se divit jeho zmatení. Jenže to jsem byla prostě já. Impulzivní a emotivní. Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem přes slzy nedokázala mluvit.
„Takže ti ubližuju jen já?“ ujišťoval se. Přikývla jsem a vzápětí na to jsem zavrtěla hlavou. V současné chvíli jsem to byla já, kdo ubližoval jemu. Tren byl chvíli zticha a nejspíš se snažil si vyložit moje posunky.
„A sem jsi přišla, protože jsi mě hledala?“ zkoušel to pak znovu opatrně. Přikývla jsem.
„Nemusíš mě kontrolovat. Přísahám, že nechodím za žádnými ženami. Mám přece tebe,“ obhajoval se pak a já se rozbrečela o to víc.
„Kvůli tomu jsi nepřišla?“ ptal se zmateně Tren a já opět zavrtěla hlavou.
„Any, miláčku. Budeš se mnou muset mluvit, protože já teď zrovna nevím, co se mi snažíš říct. Proč si za mnou přišla. Vypadáš otřeseně, ale já nevím, co se stalo. Proti čemu mám zakročit?“ snažil se ze mě vymámit alespoň nějaká slova. Jenže ze mě nic nevypadlo. Co jsem mu měla říct? Že jsem se chovala jako naprostá husa? Že mě to mrzelo? Že jsem víc, než cokoliv chtěla náš vztah zpátky? To jsem nedokázala, a tak jsem dál brečela beze slov. Tren na mě přestal naléhat a místo toho mě jen jemně houpal v náručí a hladil po vlasech. Pochopila jsem, že tohle uklidňování byla jeho obecná schopnost, kterou nezapomněl. Neuměl se jen specificky chovat ke mně. Jeho houpání na mě ale mělo uklidňující účinek. A já si uvědomila, že taky špatně spím a že jsem vlastně unavená. Aniž bych se od něj odlepila, tlačila jsem mu do prsou a nutila ho tak couvat až narazil do kraje své postele. Ta v ložnici by byla lepší a pohodlnější, ale to bych musela mluvit a vysvětlovat. A to jsem nechtěla. Namísto toho jsem ho vahou svého těla donutila se na ni položit a stulila se mu u boku. Tren se na nic neptal ani se nebránil. Asi pochopil, že to teď potřebuji a hodlal mi ve všem vyhovět. Přehodil přes nás slabou deku a nechal mě, abych mu dál plakala na hrudník. Vzájemná blízkost začala pracovat a já najednou cítila, že tohle místo už nikdy nechci opustit. Že už se od něj nikdy nechci odlepit. A působilo to nejspíš i na Trena. Moje emoce byly uklidněné pravidelným rytmem jeho srdce, co mu tlouklo přímo pod mým uchem, které jsem měla položené na jeho hrudníku, a blízkostí jeho Duše, která okamžitě doplnila tu moji, aby už nebyla zraněná. A tak jsem ho přestala držet vzhůru a během chvilky jsem cítila, že usnul. To potřeboval a já vlastně taky. A tak jsem si dovolila zavřít oči a zase mu usnout v náručí.


Tren usnul velmi tvrdě, pravděpodobně se na něm podepsaly všechny ty předchozí noci, takže když jsem se ráno probudila, měl ještě hlubokou půlnoc. Neměla jsem v plánu ho rušit. A navíc jsem byla hrozně zbabělá a bála jsem se s ním mluvit. Protože bez toho se to neobejde. Nepochybovala jsem o tom, že mě bude chtít konfrontovat. Že nebudeme jen předstírat, že se nic nestalo. A tak jsem se v tichosti vytratila z jeho pracovny a začala v kuchyni připravovat snídani. Pokud nevstane, pošlu pro Patrika, aby ho dnes zastoupil. To ovšem nebylo třeba, protože jsem ani nestihla uvařit vodu na kávu a už jsem za sebou vycítila jeho přítomnost. Pravděpodobně beze mě nemohl spát. Nejspíš ho opět probudily moje emoce, které i se mnou mávaly od doby, co jsem se probudila.
„Kávu?“ zeptala jsem se ho, zbaběle se odmítala otočit a podívat se na něj.
„Ano, děkuju,“ zabroukal a mě se zrychlil pulz. Tenhle tón jeho hlasu jsem milovala. Tren mě nechal v tichosti připravit kávu a odnést ji ke stolu. Když jsem se vrátila k lince, abych připravila i něco k jídlu, zastoupil mi cestu. Položil mi prst pod bradu a donutil mě tak k němu zvednout pohled.
„Budeme spolu mluvit nebo se dál ignorovat?“ zeptal se mě a zvědavě naklonil hlavu ke straně v očekávání mé odpovědi.
„Nemůžeme jen předstírat, že se nic nestalo?“ zkusila jsem to. Bylo mi jasné, že na tohle nepřistoupí. Tren si povzdechl, ale pustil můj obličej a přikývl. Zůstala jsem na něj překvapeně zírat. Tren pak zvedl ruku, ve které svíral desky se svými poznámkami.
„Než začneš opět ignorovat moji existenci, musím se ještě zeptat na tohle…kdes k tomu přišla?“ zeptal se opatrně. Já si jen provinile skousla ret. Měla jsem mu to vysvětlit, ne ho jen nechat najít mnou přepsané poznámky. Tren si opět povzdechl.
„Patrik?“ zamumlal pak a já přikývla.
„Měl jsem tam dost chyb,“ konstatoval pak s hořkým úšklebkem, než se v tichosti posadil ke svojí kávě. Já ho zmateně pozorovala, nechápala jsem jeho chování. A pak mi to docvaklo. On si to předstírání, že se nic nestalo, určitě vyložil po svém. A ignoroval mou včerejší otevřenou náruč a ne ty týdny, kdy jsem s ním odmítala jednat. Jistě, ty hloupá. Očividně komunikace není tvá silná stránka. Abych uvedla své myšlenky na pravou míru, přešla jsem k němu a dříve, než by mě mohl zastavit, jsem se mu posadila do klína. Tren překvapeně zamrkal, ale nepokusil se mě shodit. A já ho pevně objala kolem krku.
„Mohli bychom ignorovat, že jsem se chovala jako hloupá husa a být prostě jen spolu?“ zamumlala jsem mu do ramene, kam jsem si položila hlavu.
„Jistě,“ přikývl a omotal kolem mě paže. Pak se mezi námi rozprostřelo trapné ticho. Nevěděla jsem, co mu mám říct, aniž bych se musela omlouvat a ospravedlňovat. Než ticho začalo být hodně nepříjemné, Tren si odkašlal.
„Takže, co budeš dneska dělat? Máš nějaké přednášky? Nebo budeš pracovat ve svém středisku. Nebo máš ještě jiné aktivity?“ zeptal se mě. Opět mě na malou chvíli zachvátila ta bolest, která mě sužovala pokaždé, když jsem si uvědomila, že si o mě nic nepamatuje. Okamžitě jsem ji potlačila, i tak to ale bylo pozdě. On ji cítil.
„Omlouvám se. Možná bude lepší, když na tebe nebudu mluvit,“ zamumlal pak se sklopenou hlavou.
„Ne, já se omlouvám. Neměla bych tohle cítit, protože to není tvoje vina. A jak jinak se máš o mě všechno dozvědět, když se nebudeš ptát? Takže jen do toho. A pojedu na dopoledne do školy a odpoledne budu ve svém středisku. Pokud tedy nemáš něco akutního, kdy bys potřeboval mou pomoct v táboře,“ podala jsem mu rychle informace o mém programu. Tren zavrtěl hlavou, jako že mě nepotřebuje.
„Měl by sis projít ty poznámky a když tě napadnou další otázky, tak se ptej. A večer zkusíme meditovat spolu, třeba budeme mít větší štěstí,“ nadhodila jsem mu. Tren přikývl, jakože souhlasí, v očích vepsaných spoustu otázek, žádnou z nich ale nepoložil nahlas. Pravděpodobně se snažil dostát mé žádosti, abychom dělali, že se mezi námi nic vážného nestalo. A tak Tren odešel do práce a já odjela do školy a následně do svého zdravotnického střediska. Tiché zaklepání na dveře jsem přivítala s nadšením, takhle klepal jen on.
„Nerad tě ruším. Ale já mám hotovo a říkal jsem si, že se zajdu podívat, jak jsi na tom. Že bychom třeba jeli domů spolu?“ přešlápl nervózně z nohy na nohu a na konci zbarvil svůj hlas do otázky. Trápilo mě, jak byl v mé přítomnosti nesvůj, ale vyčítat jsem to mohla jen sama sobě.
„Pojď dál, jen musím vyřídit poslední věc a můžu také vyrazit domů. Odlož si,“ instruovala jsem ho. Tren zmateně povytáhl obočí a rozepl si sako od uniformy, očividně vůbec nepochopil, že to on je můj poslední pacient.
„Košili taky,“ navedla jsem ho se smíchem. Tentokrát i zmateně otevřel ústa.
„Chci se ti podívat na tu ránu na břiše. Podle Patrika se to nehojí moc dobře,“ oznámila jsem mu své záměry. Tren protočil oči v sloup, ale košili si sundal. Už včera jsem si všimla velkého čtverce obvazu, který měl přilepený na břiše. Odlepila jsem ho a okryla tak ne moc hlubokou ale ani nijak pěknou ránu.
„To hned zpravím a budeš zase jako nový,“ zašveholila jsem a hned začala kouzlit. Tren na to nic neřekl, jen mě v tichosti pozoroval. Pravděpodobně čekal, kdy mě tahle dobrá nálada přejde a začnu na něj zase ječet a ignorovat ho. Povzdechla jsem si. Tohle bude ještě náročné. Po tom, co jsem ho vyléčila, jsem ho nechala se obléct a společně jsme se vydali na cestu domů. Tam jsme si dali něco rychlého k jídlu.
„Než půjdeme meditovat, dám si ještě sprchu. Přidáš se?“ zeptala jsem se a natáhla k němu ruku. Tren si mě chvíli v tichosti měřil pohledem. Nejspíš odhadoval, jestli to myslím vážně, jestli ho náhodou jen netestuju a pokud mi na to skočí, obviním ho ze zneužívání. Jemně jsem mu zatahala za ruku, abych mu dala najevo, že to myslím vážně.
„Rád,“ přikývl tedy nakonec. V koupelně jsem se rychle svlékla a skočila do sprchového koutu, abych nastavila vodu. Jemu to chvíli trvalo. Když konečně sebral odvahu, obtočil mi ruce kolem pasu.
„Sprchujeme se často společně?“ zeptal se mě opatrně. Vydala jsem souhlasné zamručení. Tren byl dlouho ticho, až jsem se na něj musela podívat, abych zjistila, co se děje.
„Nemám společné sprchování moc rád…překvapilo mě to,“ zamumlal v reakci na můj pohled.
„Já vím. Ale se mnou jsi nikdy neprotestoval. A jednou si mi řekl, že si to vlastně i užíváš,“ oznámila jsem mu. Tren přikývl a bylo vidět, že o tom přemýšlí. Tohle bylo zvláštní. Říkat mu takové věci ve mně vzbuzovalo úzkost. Ale jak jinak se to dozví, než když mu všechno řeknu? Napomínala jsem se. Tren mezitím nalil trochu sprchového gelu na mycí houbu a začal mě s ní mydlit záda. Sprchovali jsme se v naprosté tichosti, dokud jsem neslyšela jeho tiché uchichtnutí.
„Asi chápu, co jsem na tom viděl,“ oznámil mi s triumfálním úsměvem na tváři, když sjel houbou z mých zad dopředu na má prsa. Taky jsem se zasmála.
„Hmmm, říkal jsi něco v tom smyslu, že se mě můžeš všude dotýkat, aniž bych tě od sebe odháněla,“ přikývla jsem mu s úsměvem. Cítila jsem jeho rty na svém krku, a tak jsem věděla, že se taky usmívá. Tren nezacházel nikam daleko, jen o mě pečoval. Rozmazloval mě. Tren pak velmi rychle umyl i sebe, osušil mě a oblékli jsme se do věcí na spaní. Vzala jsem z postele polštáře a položila je v ložnici na zem. Já měla ráda, když jsem se při meditaci cítila pohodlně.
„Ukážeš mi, co jste s Patrikem natrénovali, ať vím, s čím mám pracovat?“ zeptala jsem se ho. Přikývl, ve stručnosti mi popsal, jak medituje a pak začal. Byly v tom velké mezery, na kterých budeme muset ještě dlouho pracovat. A Patrik měl pravdu, že jsem byla hloupá. Kdybych trucovala měsíc, bylo by to pochopitelné. Pak bychom si vzájemně odpustili a mohli jsme trénovat spolu. Touhle dobou už by měl Tren své techniky dokonale zvládnuté a dost možná by se mu jeho vzpomínky vrátily. Byla to jen a jen moje vina, že byl v tomhle stavu. Meditovali jsme asi dvě hodiny, než si Tren frustrovaně povzdechl.
„Necítím vůbec žádný rozdíl,“ zabručel pak, spíš sám pro sebe, ale já to také slyšela.
„Dej tomu čas, srovná se to,“ ujišťovala jsem ho a sama pomalu otevřela oči. Pohled na Trena jen ve spacích kalhotách bez košile byla pastva pro oči, kterou jsem si náležitě užívala. Jeho pohledný obličej byl zrovna teď stažený do pohrdlivého odfrknutí.
„Čas je něco, co nemám. Trápí tě, že si nic nepamatuju. A mě trápí, jak moc jsi nešťastná. A já nejsem o nic blíž tomu, si na cokoliv vzpomenout,“ bručel dál. Ano, takhle frustrace byla definitivně také moje vina. Po čtyřech jsem mu přelezla do klína. Stále seděl v turecké sedu, takže jsem se krásně vešla do prostoru mezi jeho nohy. Objala jsem ho kolem krku a hlavu mu položila na rameno.
„Nevyčítej si to, prosím. Jsem to já, kdo se choval nespravedlivě. Kdo tě trápil a osočoval tě, že se nesnažíš. Kdybych se aspoň trochu zajímala o to, co se s tebou děje, viděla bych to. A pracovali bychom na tom už dávno. Byla jsem na tebe naštvaná, že jsi mě ty dva měsíce ignoroval a nenáviděl. Že si mi nevěřil. Ale já teď udělala úplně to samé, navíc já nemám tu výmluvu, že bych ztratila paměť. Takže se prosím neobviňuj. Buď trpělivý. Budeme spolu každý den cvičit. Budeme spolu každý den mluvit. Věřím, že dříve nebo později si vzpomeneš. A pokud ne, tak už mi to nevadí. Uděláme si nové vzpomínky a zážitky. Znovu se o mě všechno naučíš,“ šeptala jsem mu, abych ho uchlácholila. A taky abych se mu omluvila. Opravdu jsem prakticky udělala to samé, za co jsem ho trestala. Byli jsme si kvit. Možná jsem zase já byla ta, která to dohnala dál, než bylo nutné, ale věděla jsem, že mi odpustí. Že se nezlobí. Tren mě pevně objal, zabořil mi hlavu do vlasů a zhluboka se nadechl. Nic neřekl, ale já ani nic nepotřebovala slyšet. Potřebovala jsem ho jen mít u sebe takhle blízko. Cítila jsem, jak se Trenovi pomalu začal vyrovnávat dech a bylo mi jasné, že jeho odpočinek se pomalu mění ve spánek.
„Nespalo by se ti pohodlněji v posteli?“ zeptala jsem se tiše pro případ, že by přece jen spal. Včerejšek byla první noc kvalitního spánku, kterou měl za poslední týdny, Ale dost jsem pochybovala o tom, že to nahradilo ten deficit. Musel být vyčerpaný.
„Hmmmm, dej mi ještě chvilku. Nemůžu bez tebe spát. Třeba se mi tohle uloží do zásoby, abych usnul,“ zabroukal.
„Nebudeš spát sám dole, hlupáčku. Zůstaneš tady se mnou. Už vždycky budeš tady se mnou,“ ujistila jsem ho a vlepila mu dlouhý polibek. Nedokázala jsem mu už odolávat. A to se ani nesnažil mě svádět, prostě jen existoval. Tren byl chvíli opatrný, ale jakmile odhodil ostych a do polibku se vložil, byl to zase on. Můj nejdražší snoubenec. A já byla zase rozházená, slabá v kolenou, vděčná za to, že sedím. Tren už byl bez košile, ta nám nepřekážela, ale já byla oblečená. Odtáhla jsem se od něj jen proto, abych si sundala tílko na spaní. Jeho pohled okamžitě následoval houpavý pohyb mých prsou.
„Jsi si jistá?“ zeptal se, jeho hlas přetékal potlačovanou touhou. Dneska mě nezastaví.
„Naprosto jistá,“ přikývla jsem mu. Tušila jsem, že budu muset být ta dominantní. Že Tren bude opatrný. Naštěstí už jsem nebyla ta naivní a neznalá dívka. Věděla jsem, co má rád. A věděla jsem, co mám ráda já. Věděla jsem, že ho dokážu vést.
„Nebyla by přece jen lepší ta postel?“ zeptal se s úsměvem, když jsem ho vytáhla do sedu a sama se mu naštelovala na klíně. Chtěla jsem být nahoře a věděla jsem, že v sedě je jediná poloha, kdy mě Tren ochotně nechá. Jinak většinou dost trpěl a podřizoval se mi jen výjimečně.
„Na to už je příliš pozdě,“ vydechla jsem mu do ucha.
„Tahle poloha?“ zeptal se pak znovu překvapeně. Hm, tak očividně i v sedě to pro něj nebylo typické a dělal to jen kvůli mně.
„Ano, občas mě necháš. Když při tom sedíš, většinou neprotestuješ, abys byl dole. Nebo je to na tebe ještě moc brzy?“ došlo mi najednou. Můj Tren mi nechával kontrolu, protože jsem ji po něm jednou za čas vyžadovala. Tenhle Tren nejspíš netušil, jak moc rovnoprávný dělám náš vztah. Najednou jsem měla obavy, že to neskousne.
„Cokoliv si přeješ, moje malá krásná čarodějko,“ zabroukal a mě se ulevilo. Dostanu svého Trena zpátky.