Když nemluví, kreslí obrázky

Tak se vám opět hlásím s dalším dílkem. Protože tamten byl opravdu hroznš useknutý (uznávám), napsala jsem tenhle super dlouhý díl, aby se mi do něj všechno vešlo. Doufám, že si čtení užijete a necháte mi tu komentík:

Meerlaten, nejčastěji muž, má chránit své svěřence přes scestím. Aby mu tento velmi nelehký úkol byl usnadněn, dostal do vínku pár vlastností, které mu to usnadňují. Dokáže číst jejich myšlenky, s určitou jistotou ví, kde se nachází a také má cosi, nazvěme to vizí. Když se jeho svěřenci stane něco velmi, ale opravdu velmi špatného bude mít jakési vidění, které mu napoví, že je něco špatně a on by se měl pídit po tom, co je špatně.

A přesně takový pocit mě probudil. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a sháněl se po Anori. V pokoji nebyla, vyběhl jsem tedy na palubu, ale i tam jsem ji hledal marně. Když ostatní zpozorovali moje zběsilé pátrání, přidali se. Ale ani v takhle vysokém počtu jsme ji na lodi nenašli.

Co nepochopila na tom, že nemá nikam chodit sama? Kde ji tady teď najdu? Je to obrovské město, plné lidí a hlavně plné těch, co si tu kupují ženské otrokyně. A jestli se dostane na nějaký trh, jak se ksakru dozvím, kdo ji koupil, abych mu mohl dát přes ústa a vzít si ji zpátky?

"Pane Natori, pane Natori!" volal někdo. Svému příjmení jsem tak odvykl, že chvíli trvalo, než mi došlo, že volá na mě. Otočil jsem se. Udýchaně ke mně běžel jeden z posádky. "Jestli hledáte slečnu, tak tu unesli. Byl jsem ve městě a když jsem se vracel k lodi, slyšel jsem, jak na ni někdo volá. Byl od nás z posádky, ale jméno si nepamatuji. Vyběhla za ním, ale on ji něčím omámil a odnesl ji" sypal ze sebe.

Pokoušely se o mě mrákoty. To snad není možné! Jestli se mi dostane do ruky, tak ji přetrhnu jak hada. A hned potom si obě půlky přivážu k posteli a už ji nikdy nikam nepustím. "Víš, kam ji nesli?" ptal jsem se. Jen okrajově jsem postřehl, že kapitán dělá zběžnou prezentaci nepřítomných. Kývl. "Proto jdu až teď, sledoval jsem je". "K tomu starému vydřiduchovi, že?" zeptal se najednou kapitán. "Ano, pane" odpověděl překvapeně. "Už vím, kdo chybí".

Možná ještě něco řešili, ale to já už neposlouchal. Tak on ji opravdu získal, ale já mu ji dlouho nenechám. Dojdu si pro ni a ukáži mu, jaké to je, mít ze mě nepřítele. "Anthony, kam jdete?" ptal se mě kapitán, když si všiml, že odcházím. "Jdu si pro ni" odpověděl jsem stroze.

Netrvalo dlouho a následoval mě on a ještě pár dalších. "Čím víc nás bude, tím vyšší je pravděpodobnost, že se nám podaří uspět" kývl s úšklebkem, když jsem se na něj otočil.

*****

Probudila jsem se v temné a chladné místnosti. Snažila jsem se rozpomenout, co se stalo. Byla jsem s Trenem na lodi, opalovala jsem se, pak na mě někdo volal…okamžitě jsem si vzpomněla a pokusila se vstát. Nešlo to, ruce jsem měla přivázané nad hlavou, tentokrát opravdovými silnými řetězy.

Zarachotil klíč v zámky, otevřely se dveře a vpustili dovnitř trochu světla. Ve dveřích stál ten starý muž, u kterého jsme dneska byli. Zavřel dveře a přešel ke mně. "Tak kočičko, už jsi vzhůru, to je dobře, bál jsem se, že tě imbecil přiotrávil" říkal mi slizkým hlasem a přitom se mě všelijak dotýkal. Bylo mi to odporné.

"Co se mnou chcete dělat?" zeptala jsem se. "Uvidíš, jen tě mohu ujistit, že nakonec dostanu to, co chci" zašklebil se. Tahle věta ve mně vyvolala velmi silnou vzpomínku na Paula a mě ve sprchách. Řekl mi to samé a bylo z toho znásilnění. Co se mnou plánuje tenhle?

Dostala jsem něco málo k jídlu a pak mě nechal zase o samotě. Schoulila jsem se do klubíčka. Ani jsem nevěděla, kde jsem. Co když mě Tren nenajde? Nemůžu mu dát nijak vědět. Může trvat celou věčnost, než zjistí, že jsem opravdu pryč a pak už může být pozdě.

A co když mě nebude chtít hledat? Co když si řekne, že nebude hledat nějakou neposlušnou potvoru, jako jsem já. Srdce se mi bolestivě stáhlo při myšlence, že už bych ho neměl spatřit. Ne, nějak se odsuď dostanu a pak…Musela bych se nejdřív zbavit těch řetězů. Docela snadné, ale to bych nesměla mít sílu stále uzamčenou. Já jsem tak blbá, proč jsem Trena neposlechla, proč jsem za tím imbecilem, jak ho ten starý nazval, jen tak šla?

Klíče zachrastily znovu, tentokrát jich ale vešlo do místnosti víc. "Svlékněte ji" zazněl rozkaz. Bránila jsem se, ale bylo mi to k ničemu, za chvíli jsem seděla na chladné zemi tak, jak mě bůh stvořil. "Hm, je pěkná, má štíhlé, ale pevné tělo, dal bych si říct" mlsně se olizoval jeden z nich.

"Zapomeň na ni, když ji prodáme jako neposkvrněnou, dostaneme za ni větší balík" odsekl jim stařík. Ulevilo se mi, ale jen do chvíle, než mi došlo, že mě chtějí prodat. Oblékli mě do jiných šatů, mnohem kratších, jednodušších, z velmi drsného materiálu, který mě nepříjemně škrábal na kůži.

"Za chvilku si pro tebe přijdeme, tak buď hodná" zavrněl mi jeden z nich do ucha a olízl mi tvář. Odporem jsem se oklepala. Jen se zašklebil a odešel s ostatními. Takhle to tedy se mnou bude? Prodají mě a já budu někomu dělat soukromou děvku? Ani omylem. Lomcovala jsem s řetězy, ale ty ne a ne povolit. Přeci to takhle nenechám!

*****

Seděla jsem v malé místnůstce ještě s dalšími mladými ženami, které se měli taky prodávat na dražbě. Zatímco já stále přemýšlela nad tím, jak se odtud dostat, ony si vzrušeně šuškaly, kam je asi prodají a ke komu se dostanou. Ony se snad těší? Byla jsem z toho dost otřesená.

Postupně jedna za druhou mizely, já měla být až poslední, prý třešnička celé dražby. Místnost byla bez oken a těžké dřevěné dveře hlídal z obou stran párek dost namakaných goril. Takže nulová šance na útěk. Seděla jsem schoulená v rohu a čekala, co se mnou bude dál.

Když vešel dovnitř ten starý, věděla jsem, že moje chvíle jsou sečteny. "Tak pojď, holubičko" zaskřehotal, vzal mě za loket a vedl mě pryč. Šli jsme dlouhou chodbou bez oken, osvětlené jen několika pochodněmi.

Vyvedl mě na malý osvětlený plácek, kde mě postavil přímo doprostřed. Vyplašeně jsem se rozhlédla kolem. Byla to kruhová místnost s lavičkami po celé délce s výjimkou široké uličky přede mnou, která vedla ke dveřím, přísně střeženým, jak jinak. Lavice byly jen zpola zaplněny muži, na které ale přes šero panující v místnosti nebylo jasně vidět.

"A nyní pánové, přichází hřeb dnešní dražby, mladá, krásná, ve chvilkovém držení pouze jednoho muže, téměř neposkvrněná. Štíhlé, ale pevné postavy, dobře vyvinutá. Temperamentem trochu divoká, přesně pro někoho, kdo si svoje kočičky rád zkrotí sám. Vyvolávací cena je 300 000" ozval se zvučný hlas. Chtějí mě prodat za takový balík? Který blázen by ho za mě zaplatil?

Sálem to zašumělo. Stařík si spokojeně zamnul ruce. Co to znamenalo pro mě? "Když za ni chceš tolik, chceme ji vidět, jestli je opravdu tak pěkná, jak říkáš" ozvalo se z davu a ostatní nadšeně přikyvovali.

Stařík pokynul dvěma svým pomocníkům a ti ke mně okamžitě přiskočili. Byla jsem připravená se s nimi rvát, i když jsem asi neměla moc velké šance. Už po mě natahovali svoje špinavé pracky, když se rozlétly dveře a dovnitř byly vhozeni dva strážci, oba zmlácení až do krve.

Všichni ztuhli, dívali se do dveří a napjatě čekali, kdo přijde. Byl to Tren, kapitán Mick a ještě pár dalších. Při pohledu na ně se mi po tváři rozlil úlevný úsměv, který ale hned zmizel, když jsem si všimla Trenova výrazu. Tvářil se jako bůh pomsty, všichni před ním raději utekli a ti, co neměli takový rozum, prožili velmi dlouhý leteckým den s bolestivým přistáním.

"Co si přeje pane? Sem nemůžete jen tak vtrhnout" namítl vyvolávač. Tren ho pohledem přišpendlil ke stěně u které stál. "Jen si vezmu, co mi patří" pronesl ledově krutým hlasem, ze kterého i mě přeběhl mráz po zádech.

"Nemůžeš si ji jen tak vzít. Zaplať 300 000 a je tvoje" šklebil se stařík rozmrzele. Tren se pomalu dostával až k nám. Nebyla jsem si jistá, jestli mám něco říkat, nebo raději mlčet. "Můžu si ji vzít stejně tak, jako jsi mi ji vzal ty" zahučel a dobře mířenou ránou poslal dědu k zemi. Pak se otočil ke mně, ale tvrdý výraz mu z tváře nezmizel.

Než jsem stačila vymyslet, co říct na svoji obhajobu, přehodil si mě přes rameno a nesl mě pryč z místnosti. "Anthony, jděte zpět do lodi, já si tu jen něco vyřídím, dojdu za vámi a odplujeme" zavolal na něj Mick. Kývl a pokračoval v cestě.

Z ramene mě nesundal ani na ulici plné lidí. Někteří se po nás ohlíželi a něco si šuškali, jiní se mi škodolibě smáli. "Trene já umím chodit po svých" namítla jsem. "Mlč" přikázal mi tak přísně, že jsem si nedovolila nijak odporovat. V tichosti mě donesl až do naší lodní kajuty.

Tam si mě hned přehnul přes koleno, vyhrnul mi sukni a vyplatil mi pořádných pětadvacet ran na holou. Prosila jsem, naříkala, omlouvala jsem se mu, ale nic nepomohlo, neměl se mnou slitování. Nakonec jsem jen tiše vzlykala.

Když skončil s výpraskem postavil mě na nohy, ale odstoupil ode mě a promnul si spánky. Ještě mi neodpustil. "Můžeš mi vysvětlit, co jsi nepochopila na tom, že nemáš nikam chodit beze mě? Co se ti honilo hlavou, když si mě neposlechla a jen tak si šla za úplně cizím člověkem?" ptal se hlasem, který neměl daleko do řevu.

V tichosti jsem se krčila. "Něco jsi mi přeci slíbila ne? Chováš se jako nezodpovědné dítě, pořád se o tebe musí někdo starat. Uvědomuješ si vůbec, jak mi bylo? Málem jsem o tebe zešílel strachy!" pokračoval.

Vztáhla jsem k němu ruce, ale on mě obešel. "Nech mě" zahučel vztekle a odešel z kajuty. Jen stěží jsem zadržela slzy. Tohle mi jen tak neodpustí a pravděpodobně se mnou nebude zase mluvit.

Až do večera jsem o něm neslyšela. Ani nevím, jestli spal se mnou v pokoji. Ráno jsem ale na stole našla vedle snídaně i lístek. Hned jsem poznala jeho písmo. Stálo tam: Jestli se dozvím, že jsi opustila pokoj, tak si mě nepřej!. Jistě, v tuhle chvíli mě ani nenapadlo neposlechnout.

Zůstala jsem, ale málem jsem se ukousala nudou. V celém pokoji jsem neměla ani knížku, ani tužku a papír a nemohla jsem ani pořádně sedět, protože zadek jsem měla od včerejšího výprasku celý nateklý a samou modřinu. Tohle bylo poprvé, co na mě Tren vztáhl ruku, ale zasloužila jsem si to. I když možná ne tak moc silně.

Kolem poledne přišel Mick s obědem. "Ještě se zlobí?" ptala jsem se ho nesměle. "Řekl bych že ano. Sedí na přídi a dívá se do moře. Možná byste měla jít za ním". Smutně jsem sklopila pohled "Mám to od něj zakázaně". Chápavě kývl hlavou, položil talíř a obrátil se k odchodu. "Micku, počkejte. Nemáte tu nějakou knížku nebo tužku a papír?" ptala jsem se prosebně. "Podívám se" slíbil.

Čekání na to, jestli mi něco přinese, bylo nekonečné. Když se konečně ozvalo zaklepání, radostně jsem vyskočila a otevřela dveře. "Našel jsem tenhle blok, obyčejnou tužku a nějaké pastelky. Nic jiného nemám" pokrčil rameny. "To je skvělé, děkuji" usmála jsem se.

Zábavu bych měla, teď už jen vymyslet, co nakreslit. Napadlo mě, že si trochu zaprovokuji. Vždycky jsem uměla kreslit takové ty postavičky, s kulatými obličejíčky a velkýma očima. Podobné se kreslily do japonských mang, a proto jsme jim s holkami z práce dali pracovní název chibíci.

Nakreslila jsem hned dva, jednoho chlapce a jednu dívku, nemusím snad říkat proč, kteří se objímali. Chlapci jsem přikreslila křídla a svatozář, dívce růžky a ocásek ďáblíka. Netrápila jsem se s vybarvováním, chlapci jsem udělala modré oči, žlutě svatozář, vlasy jsem vystínovala do tmava, ale křídla jsem nechala bílá, i když samozřejmě vím, že Trenova mají naprosto odlišnou barvu. Dívce jsem vybarvila jen červeně růžky, také jí vystínovala vlasy a pořádně zvýraznila ocásek.

Prohlédla jsem si svůj výtvor, postavičky se nám docela podobaly a myslím, že Tren se svou fantazií pochopí, že jsme to my dva. Položila jsem papír na ten jeho vzkaz, šla se osprchovat a pak si lehla.

Probudilo mě otevření dveří, ale dělala jsem jako že spím. Napjatě jsem poslouchala, přitom ale nezapomněla pravidelně dýchat. Slyšela jsem jeho tlumené kroky a pak zašustění papíru. To si asi prohlížel můj výtvor. Tiše se zasmál. Posadil se a pak jsem slyšela šustění tužky o papír. Nejdřív jsem myslela, že mi píše další vzkaz, ale když to trvalo moc dlouho, usoudila jsem, že taky něco kreslí.

Potichu přešel k posteli a svlékl se. I když se mnou nemluvil, choval se ke mně hrozně ohleduplně. Postel se zhoupla pod vahou jeho těla a já se zaradovala, že opravdu bude spát se mnou v jedné posteli. Naklonil se ke mně a odhrnul mi pramínek vlasů z obličeje. Překvapilo mě to, ale pravděpodobně se domníval, že spím.

"Kdybys jen věděla, co jsem si prožil, jak hrozně jsem se o tebe bál. A kdybych na tebe v té kajutě sáhl, ublížil bych ti" pronesl šeptem. Určitě si myslel, že spím. Obrátil se ke mně zády a za chvíli taky spal.

*****

Ráno jsem se probudila zase sama. Nejdřív jsem se jen mrzutě převalovala v posteli, ale pak jsem si vzpomněla, že mi vlastně včera něco nakreslil. Rychle jsem vstala a přeběhla ke psacímu stolu. Ležel tam lístek ze včera, u kterého bylo připsáno: Tvoje domácí vězení platí do odvolání. To jsem přešla bez většího zájmu, pár dní navíc tady v kajutě mě nezabije.

Chtěla jsem si prohlédnout ten obrázek, co byl pod tím. Nejdřív jsem s překvapením hleděla na postavičky. Nevěděla jsem, že umí kreslit, ale asi by mě to mělo přestat překvapovat. A navíc, vypadaly úplně stejně jako ty moje. Nutilo mě to k úsměvu.

Byla to odpověď na mojí provokaci. Nakreslil jak chlapec - anděl, má přes koleno přehnutou dívku - čertici a dává jí co pro to. Nejvíc mě asi rozesmál detail červené obtisklé ruky na jejím pozadí. Já bohužel žádnou takovou parádu neměla, jen pěkné modro-zeleno-fialové modřiny, které pořád pekelně bolely.

Nakreslila jsem odpověď. Dívka si vyhrnovala sukýnku a s brekem ukazovala na svojí tříbarevnou parádu, zatím co chlapec stál zády k ní a ústa měl přelepená, na znamení, že se mnou nemluví.

Tímhle stylem jsme spolu komunikovali týden. Strašně mi vadilo, že se mnou nemluví, nepodívá se na mě, nedotkne se mě. Jediné, kdy jsem se mohla tetelit blahem z jeho přítomnosti, byly večery, kdy mě v domnění, že už dávno spím, pohladil po tváři.

Naše komiksová konverzace mě sice bavila, ale chtěla jsem ji ukončit a začít komunikovat normálně. Nakreslila jsem tedy obrázek, ze kterého bylo jasně patrné, že mě jeho mlčení ubíjí. Jeho odpověď mě zarazila. "Divíš se?" napsal.

Na jeho obrázek jsem chvilku zírala, neschopná uvěřit tomu, co vidím. Chlapec klečel na kolenou, z hrudi si vytrhl srdce a podával ho dívce. Ona k němu ale byla zády a natahovala se po krásném motýlovi. Přejela jsem prstem chlapci po krvavé ráně na košili. Takhle to on cítí? Že by si pro mě vytrhl srdce z těla, ale já ho odmítla?

Vlastně měl pravdu. Jen několik hodit před únosem mi vyložil své city a vyznal se mi z horoucí lásky. Přesně jako chlapec na obrázku, dal mi své srdce. A já se otočila zády, natáhla jsem se po motýlovi. Neposlechla jsem a udělala přesně to, co nechtěl. Tenhle obrázek jsem měla před očima celý den. Byla jsem rozhodnutá, že vydržím vzhůru a večer ho odprosím na kolenou.

Přesně jak jsem si usmyslela, vydržela jsem vzhůru do doby, než přišel. Jeho pohled padl nejdřív na stůl, kde nejspíš hledal obrázek, pak na mě a nakonec zabloudil směrem do nikam. "Trene" začala jsem tiše. Odvrátil hlavu a odešel do koupelny. Čekala jsem.

"Proč si nakreslil takový obrázek?" ptala jsem se, když se vrátil. Pokrčil rameny a mlčky si ručníkem sušil vlasy. "Trene, já vážně nevím, co mám udělat, abys mi odpustil" sklopila jsem pohled. Otočil se čelem ke mně a podíval se mi do očí. "Třeba ti nechci odpustit" pronesl. "Na to máš samozřejmě právo" kývla jsem chápavě, i když uvnitř jsem děkovala bohu, že na mě promluvil.

Odložil ručník stranou. "Neřekneš nic na svoji obhajobu?" zeptal se chladně. "Nemám se čím hájit. To co jsem udělala byla hloupost a teď za ni musím nést následky. Pochopila jsem ten obrázek. Vzala jsem ti srdce, ale přitom po něm neustále šlapu" zašeptala jsem.

"Podcenil jsem tě" pousmál se. Zvedla jsem k němu nechápavý pohled. "Ty přesně víš, jak moc jsi mi ublížila" dodal. Přikývla jsem. "A udělám cokoliv, abych to napravila, ale to bys se mnou musel nejdřív mluvit" dodala jsem. Posadil se na postel a zadívali se mi do očí. Jeho pohled jsem oplácela. "Já to přejdu, ale pamatuj si, že nedokáži odpouštět donekonečna" řekl.

"Proč pláčeš?" ptal se překvapeně. Až teď jsem si uvědomila, že mi po tvářích tečou slzy jak hrachy. Rychle jsem je utírala hřbetem ruky. "Já nevím" vzlykla jsem a začala nanovo. Nepřitáhl si mě do náruče, nehnutě čekal, až přestanu.

"Pojďme si lehnout" řekl pak. Poslechla jsem ho. Leželi jsem vedle sebe, ale nijak se nedotýkali. On neprojevil žádnou iniciativu a já se bála odmítnutí. V tichosti a ve světle lamp, které sem dopadalo z paluby, jsem si prohlížela svojí levou ruku, na které chyběl prstýnek. Sebral mi ho ten otrokář, stejně jako všechno ostatní.

"Nehledáš náhodou tohle?" zeptal se mě a v prstech si hrál právě s mým zásnubním prstýnkem. S úsměvem jsem po něm natáhla ruku, ale on uhnul. "Mám ti ho vrátit?" zeptal se. "To záleží na tom, jestli mě ještě chceš" zašeptala jsem, aby nebylo slyšet, že se mi klepe hlas. "Nebudeš o mě bojovat?" podivil se.

V tu chvíli jsem se vymrštila a políbila ho na rty. Mohla jsem čekat jen dvě reakce, buď mě odstrčí nebo se přidá. Neudělal ani jedno z toho. Odlepila jsem se od něj. "Prosím, já si neumím život bez tebe představit. Miluji tě a prosím tě, abys mi vrátil ten prstýnek a tím si mě nechal" řekla jsem, protože jsem cítila, že přesně na tohle čeká.

Na tváři se mu vykouzlil úsměv, se kterým mi prstýnek nasadil. "Náušnice a řetízek mám v kapse u kalhot, pak si o to řekni" dodal a přitiskl si mě na prsa. "Jak si ho dostal?" "Mick ho z něj vymlátil a spolu s ním i všechno ostatní" odpověděl a líbal mě do vlasů.

Pevně jsem se k němu tiskla a líbala ho na prsa. "Už mi nikdy, nikdy nesmíš takhle ublížit. Málem jsem se zbláznil z představy, že jsem tě ztratil" říkal a nepřestával polibky zasypávat moje tváře, krk, ústa. "To já také" vydechla jsem.

"Mám pár otázek" řekl po chvíli. "Ptej se" pobídla jsem ho. "Kromě toho, proč jsem to udělala, co jsem tím sledovala a jak jsem se měla" dodala jsem rychle. Rozesmál se. "Dobře to vynechám" dusil smích o moje vlasy. "Nejdřív, chtěl jsem vědět, jestli ti něco udělal" začal. "Ne, vůbec nic. Chtěl za mě dostat co nejvyšší balík, takže na mě ani nesáhl" zavrtěla jsem hlavou. Úlevně si oddechl.

"Pak chci vědět, co se ti ten týden zdálo". Touhle otázkou mě docela zaskočil. "Já nevím, nepamatuji si to. Proč?" pokrčila jsem rameny. "Každou noc si ze spaní volala moje jméno" odpověděl. "To proto, že se mi po tobě stýskalo" vysvětlila jsem mu, to je snad jasné, ne?

Usmál se. "Proč si mě nakreslila s bílými křídly?" ptal se dál. "Moc dobře víš, že mají naprosto odlišnou barvu" "Protože jsi můj andílek. Chtěla jsem vykreslit ten rozdíl mezi námi. Samozřejmě, že černá jsou hezčí, ale andělé černá křídla nemají" vysvětlovala jsem s úsměvem.

"Poslední. Opravdu máš na zadku tříbarevné modřiny?" zeptal se s úsměvem a s hlavou nakloněnou na stranu. "Jo mám" fňukla jsem. Vyhrnul mi košili, aby se mohl podívat. "Slušná práce" zhodnotil to. "Máš pádnou ruku" "Zasloužila sis to" obhajoval se. "Navíc, můžeš být ráda, že jich bylo jen pětadvacet, měl jsem chuť tě přetrhnout jak hada". "No, to je sice lákavá nabídka, ale já bych ráda zůstala v celku" zavrtěla jsem hlavou a znovu se mu pohodlně uvelebila na hrudníku. Hned se mi usínalo mnohem pohodlněji.

lepší bohužel nemám...chtěla jsem sem dát ten, co nakreslil Tren jako poslední, ale je to jen a jen výplod mojí vlastní fantazie a moje kreslící umění není natolk dobré, abych to mohla vytvořit.