Yuiko - povídka

Sice to původně vypadalo, že vůbec nevydám, ale překonala jsem se a mám pro vás pokračování. Celé je v takovém smutném duchu, navíc plné hádek, tak snad mi odpustíte, že takhle zakončuji víkend. Přeji pěkné počtení a nechte mi komentík: . . Anori ten večer usnula celkem rychle, přece jenom musela být dost unavená. Mě to ovšem nedalo. Neustále jsem se převaloval ze strany na stranu a přemýšlel, jak by se to dalo zařídit, aby toho démona nepopravili. Byla by z něj skvělá posila do našich řad. Vyzná se na druhé straně a je statečný. Přesvědčil jsem se, že Anori opravdu spí a opatrně se zvedl. Oblékl jsem se a zamířil ven, jen se tak bezcílně toulat po vesnici, abych se tím trochu unavil. Můj plán na bezduchou cestu se ovšem zhroutil, když jsem si všiml, že v Danteho stanu se ještě svítí. Zašel jsem dovnitř. "Ahoj," pozdravil jsem dřív, než jsem si to stačil promyslet. Dante ke mně udiveně zvedl hlavu a pak se usmál. "Posaď se," nabídl mi místo. "Chci se zeptat,...

Další dílek, tentokrát se zase dozvíme nějakých pár informací navíc, konečně objasním celou záhadu, ale jak se to celé vyvine, na to si budete muset ještě počkat. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář. . . "Pane, proč už nezačneme?" ptal se mě jeden z mužů stojících v kruhu za mými zády. "Opakuji už po několikáté, že čekáme na mladého Anthonyho," zavrčel jsem. Vážně už mi šel na nervy. Čekalo se opravdu jen na něj a na Anori, ale chápal jsem, že musí být po včerejšku opravdu unavení, a proto jim to asi tak dlouho trvá. Rozrazily se dveře. "Dobré ráno, omlouváme se za zpoždění," vešli dovnitř ti dva. Podle letmého pohledu, který Anthony vrhl po Anori jsem poznal, kdo může za jejich pozdní příchod. Anori se posadila na volnou židli vedle mě, Tren jí usedl k nohám, tak jako obvykle. "Tak můžeme začít?" zeptal jsem se celkem zbytečně. Okamžitě vyběhlo pár mužů a během dvou minut před nás přivedli dva zajatce. "Kdo je ošetřil?" ozval s...

Tak se opět hlásím s pokračováním, kterým se konečně začínáme hýbat z místa. Bude tu trochu osvětlena naše malá záhada, ale samozřejmě si něco něco musím nechat na příště. Tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentík: . . Brzy ráno mě probudil Tren tím, jak se zpode mě zvedl. "Co se děje?" ptala jsem se rozespale a pozorovala ho, jak se spěšně obléká. "Otřesy, jsou tu znovu," zamumlal. Chtěla jsem se také zvednout, ale jeho ruka mě zadržela. "Když tě požádám, abys zůstala doma, poslechneš mě?" zeptal se naléhavě. "Ale,Trene,…" začala jsem. Zavrtěl hlavou. "Poslechneš?" zopakoval. "Jo," zamumlala jsem. Úlevně vydechl a políbil mě na čelo. "Miluji tě. Vrátím se co nejdřív," pousmál se a vyběhl z domu. Já dál poslušně ležela v posteli. Otřesy se stále stupňovaly, až jsem nevydržela, oblékla se a vyklonila se z okna, abych viděla. Temné mraky byly ozářeny jasným světlem, pak se ozvala ohlušující rána a země se zatřásl...