Zajatec v zajetí

Další dílek, tentokrát se zase dozvíme nějakých pár informací navíc, konečně objasním celou záhadu, ale jak se to celé vyvine, na to si budete muset ještě počkat. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář.

.

.

"Pane, proč už nezačneme?" ptal se mě jeden z mužů stojících v kruhu za mými zády.

"Opakuji už po několikáté, že čekáme na mladého Anthonyho," zavrčel jsem. Vážně už mi šel na nervy. Čekalo se opravdu jen na něj a na Anori, ale chápal jsem, že musí být po včerejšku opravdu unavení, a proto jim to asi tak dlouho trvá. Rozrazily se dveře.

"Dobré ráno, omlouváme se za zpoždění," vešli dovnitř ti dva. Podle letmého pohledu, který Anthony vrhl po Anori jsem poznal, kdo může za jejich pozdní příchod. Anori se posadila na volnou židli vedle mě, Tren jí usedl k nohám, tak jako obvykle.

"Tak můžeme začít?" zeptal jsem se celkem zbytečně. Okamžitě vyběhlo pár mužů a během dvou minut před nás přivedli dva zajatce.

"Kdo je ošetřil?" ozval se někdo zlostně.

"Já, máte s tím problém?" odpověděla Anori pevným tónem, který doslova přetékal autoritou.

"Ne," zamumlal tiše.

"Tak můžeme pokračovat?" zeptal jsem se, i když mi koutky cukaly do úsměvu. Naši dva zajatci se zatím nervózně ošívali, věřím, že mučení není nic příjemného.

"Když budete spolupracovat, půjde to po dobrém a bez násilí. Jinak ovšem jste ukázku zažili včera," nadhodil jsem před nimi. Oba se na mě podívali takovým pohledem, že mi bylo jasné, že po dobrém to nepůjde.

"Pro koho pracujete a co měla ta vaše akce znamenat?" zeptal jsem se přísně. Shinigami nehnul ani brvou, démon se ovšem trochu zachvěl. Možná že on bude slabé místo téhle dvojice. Muži vedle mě se napnuli, připraveni okamžitě zaútočit v případě, že bych jim pokynul. To jsem ovšem zatím neměl v plánu.

"Ptám se vás znovu, pro koho pracujete a co to mělo znamenat?" otázal jsem se, pohled tentokrát upřený na toho démona. Nervózně sebou škubal.

"Přeci nechcete zažít to co včera. A tentokrát už se o vás nikdo nepostará," zkoušel jsem jeho trpělivost. Kroutil se jako žížala na háčku, už i Shinigami si všiml jeho nervozity a snažil se ho uklidnit.

"Pane, dejte rozkaz, my jsme všichni připraveni," promluvil jeden z našich mužů.

"Slyšíš, máš poslední možnost," otočil jsem se naposledy k našim zajatcům. Jestli ani teď nepovolí, mírovou cestou to nepůjde.

"Jsme z…" nevydržel démon, ale v tu ránu po něm chňapl Shinigami. Okamžitě byli všichni na nohou a Shinigamiho odtrhli od vyděšeného démona. Překvapilo mě, že Anthony stále seděl. Pak jsem si všiml Anoriny ruky, kterou držela mírně ve vzduchu a právě toto gesto drželo Anthonyho na místě. Neuvěřitelné, ani já nemám u svých poddaných takovou poslušnost, a že jsem pro ně nějaká autorita. Musí ji hrozně milovat, když ho na místě udrží tak drobné gesto. Asi jsem na ně dva zíral dost okatě, protože mě musel oslovit jeden z našich, abych se vrátil ke scéně přede mnou.

"Pane?" otázal se.

"Jeho odveďte," ukázal jsem na Shinigamiho. Nechtěl jsem, aby Anori byla svědkem jeho popravy. Ale jestli je schopný zabít svého parťáka, byl by nebezpečný a stejně by nepromluvil. Jednomu z okolo stojících jsem pokynul k sobě a vydal mu příkaz, aby ho zabili, rychle a bezbolestně samozřejmě. Nejsem podpůrce zbytečného násilí.

"A ty mluv, nebo tě čeká stejný osud," otočil jsem se na démona, který byl očividně v těžkém šoku, navíc krvácel z krku, kam ho Shinigami udeřil. Dřív než se kdokoliv z nás vzpamatoval, se u něj objevila Anori.

"An," vykřikl Anthony a strhl ji stranou dřív, než se po ní ohnal ten démon. Ostatní rychle zareagovali, během pár vteřin byl v obložení hned několika mužů, kteří byli připraveni ho okamžitě zabít.

"Ne, nechte ho," vykřikla Anori a prala se s Anthonym, který ji pevně držel v náručí.

"Je nebezpečný, důležitější je naše bezpečí než odpovědi," namítl někdo.

"Je jen v šoku, všechno vám poví, když mě necháte ho ošetřit," odporovala.

"Nepůjdeš k němu," odmítl Anthony. Překvapilo mě, že jí v něčem odporoval. Chvíli se spolu prali, ale on měl očividně navrch. Teprve když se Anori přestala vzpouzet, pustil ji.

"Pane, čekáme na vaše rozkazy," otočili se ke mně ostatní.

"Nechte ho," kývl jsem.

"Ale on je nebezpečný," namítl hned někdo.

"Není, je jen v šoku. Kdo z nás je tu lékař, já nebo vy?" osopila se na něj Anori.

"Vy ještě žádná lékařka nejste," odfrkl si.

"Ale byla bych, nebýt těch vašich zatracených pravidel. Nehledě na to, zachránila jsem vám syna," zasyčela zlostně. Pravda, ten muž byl otec toho pokousaného chlapce, jak se jen jmenoval? Paul?

"Taková drzost, tohle by si žena neměla dovolovat!" rozkřikl se.

"Proč by nemohla, když tu berete právo na život někomu, kdo by byl ochotný spolupracovat, kdyby mu byla dána možnost," rozčílila se už i Anori. Ruka, která měla původně dopadnout na její tvář, byla vymrštěna a následně letěl stranou i její majitel. Před Anori stál Anthony, jeho normálně klidné oči, stejné jako bezvětrná letní obloha, teď vypadaly spíše jako rozbouřené moře, byl rozzlobený.

"Jen ubožák je schopný udeřit ženu," zasyčel směrem k muži, který právě prožil letecký den. Trochu fascinovaně jsem zíral na scénu přede mnou. Ještě před chvílí s ní nesouhlasil a zakazoval jí přiblížit se k tomu démonovi. Vzápětí na to se za její názor postavil hrubou silou a teď jí pomáhal prodrat se až k raněnému, který mezitím ztratil vědomí.

Odhozený muž se ovšem nevzdával tak snadno. Vyškrábal se na nohy a vrhl se po těch dvou, hlavně tedy po Anori. Anthony ovšem duchapřítomně zareagoval, Anori zaštítil vlastním tělem a sám se pustil do rvačky.

"Dost, přestaňte," zvolala Anori. Ovšem nikdo se neodvážil mezi ně nějak postavit. Musela zakročit Anori se svou magií, kterou ty dva od sebe odtrhla. Nebylo pochyb kdo z nich vyhrál, když Anthony hned vyskočil na nohy a ptal se Anori, jestli je v pořádku, kdežto druhý muž sotva ležel.

"Tohle by stačilo. Démona odveďte zpět do jeho stanu, Anori se o něj postará. Ostatní rozchod a ten ať tu zůstane," pokynul jsem k muži, ležícímu na zemi, co se zrovna začal zvedat. Nikdo se moc neměl k vykonání mojí vůle, až Anthony vzal démona do náruče, protože ten byl stále v bezvědomí a i s Anori odešli. Teprve potom se rozešli i ostatní, zůstal jsem tu jen s tím jedním, kterému jsem se chystal pořádně vyčinit. Nebude jen tak útočit na naší vyvolenou a mého kmotřence.

*****

Tren vzal toho démona do náruče a než nám v tom stačil někdo zabránit, opustili jsme místo. Držela jsem démonovi ránu na krku, musela jsem ji zaškrtit, jinak by hrozilo, že by vykrvácel. Odnesli jsme ho až do stanu, kde ho Tren opatrně položil na postel a já začala s léčením. Vyléčila jsem mu jen tu ránu na krku, pak jsem si sedla na druhou postel a čekala, až se probudí. Tren si sedl vedle mě.

"Toho Shinigamiho zabili, že?" otázala jsem se. Tren přikývl.

"Ano, byl schopný ublížit svému parťákovi, proto byl nebezpečný a nic by nám neřekl," odpověděl.

"Ukaž, jsi taky zraněný," všimla jsem si krve na jeho rukávu a hned se pustila do ošetřování.

"To je dobré, zbytečně se neunavuj," mírnil mě Tren, když jsem mu začala léčit i modřiny a pár krvavých šrámů, které měl po tvářích.

"Jestli ještě někdy přijde, že něco potřebuje, tak se na něj vybodnu. A Paula jim příště nechám klidně umřít," zabručela jsem na konto muže, který Trena potloukl.

"Samozřejmě, lásko," usmál se a lehce mě políbil.

"Všiml sis jak se na nás dneska Dante divně díval?" zeptala jsem se znovu.

"Ano," přikývl. Trochu mě unavovalo z něj dolovat jednotlivé odpovědi, když často neměly víc, jak jedno slovo.

"A tušíš proč?" navedla jsem ho směrem, který jsem chtěla znát.

"Možná proto, že jsme nepůsobili jako pár, ale jako vyvolená a její ochránce," odpověděl. Zamyslela jsem se. Myslel snad to, jak jsem ho zadržela, aby se nevrhl po Shinigamim? Nebo to druhé, když mi nejdřív zakázal se k němu přiblížit, ale pak se za mě postavil?

"Mám tě prostě vycvičeného," pokrčila jsem rameny. Rozesmál se, přitom protočil oči v sloup. Přitáhl si mě k sobě a jemně mě líbal do vlasů.

"Proč jste to udělala?" ozvalo se z postele slabě. Tren se ode mě odtrhl a zaměřil na něj pohled.

"Protože vím, že budeš mluvit," odpověděla jsem sebejistě. Nebo jsem v to alespoň vnitře doufala, věděla jsem, že by ho jinak také zabili.

"Já nemůžu mluvit," pronesl šeptem.

"Proč ne?" nechápala jsem.

"Přísahal jsem," odpověděl. Tázavě jsem pohlédla na Trena. V čem mu přísaha bránila, aby promluvil? Závisel na tom jeho život!

"Když přísaháš, udělá se ti na těle taková značka, znamení přísahy. Pokud ji porušíš, nejdřív tě začne jakoby pálit, postupně se to zhoršuje, až bolestí nemůžeš vůbec uvažovat. Většinou se sama zabiješ, nebo to udělají jiní, když vidí, jak se trápíš," pošeptal mi Tren do ucha. Zděšeně jsem vzhlédla.

"Pokud je někdo dostatečně silný kouzelník, může mu od toho odpomoct, přesto to hrozně bolí," dodal k tomu ještě.

"Tím, chceš naznačit, že nejsem dost silná čarodějka? Kdo je silnější než já?" zeptala jsem se pochybovačně.

"To jsem říct nechtěl. Ale záleží na něm, jestli podstoupí takové riziko. Nemusí se ti to povést, nikdy jsi to nedělala," bránil se hned.

"Povedeš mě," řekla jsem. Znělo to spíš jako takový rozkaz. Přikývl. Otočila jsem se na našeho zajatce.

"Tak co?" zeptala jsem se. Nepochybovala jsem o tom, že náš rozhovor slyšel.

"Vy byste to udělala?" zeptal se mě opatrně.

"Proč bych ti to jinak nabízela?" odpověděla jsem otázkou. Bylo vidět, že chvíli přemýšlel.

"Jsem z oddílu 14, na starost ho mají Ragar s Radimem, nevím, jestli je znáte," začal vyprávět.

"Bohužel ano," odpověděl Tren. Démon sebou cukl, jakoby mu teprve teď došlo, že i Tren ho bude poslouchat. Pokračoval však dál.

"Ty krátery byl jejich nápad. Říkali, že když je vytvoříme, odvedeme vaši pozornost a budeme moct nerušeně pracovat na našem úkolu. Vytvářeli je čarodějové vašich řad, kteří jsou ovšem na naší straně," vyprávěl.

"Jaký úkol jste měli na starost?" zeptala jsem se.

"Převáželi jsme zajatce a nějaké zbraně do našich krytů, odkud se poté měli přenést do všech našich základen, abychom byli připraveni," odpověděl.

"Připraveni na co?" ptal se tentokrát Tren.

"Na váš útok. Neustále nám říkali, že co nevidět zaútočíte, proto jsme museli být stále připravení," odpověděl.

"Na co jste ale převáželi i naše zajatce?" nechápal Tren.

"Začne válka, brzy. A oni se vás snaží co nejvíce oslabit. Proto zajímají a zabíjí co nejvíce vašich lidí," odpověděl s vážným pohledem. Trochu jsem zalapala po vzduchu. Válka.

Z přemýšlení mě vytrhl dlouhý a bolestivý sten, který se vydral z úst toho démona. Rychle jsem pohlédla na Trena, potřebuji jeho pomoc. Tren mu roztrhl košili v oblasti pravého ramene, kde se mu začal rýsovat červený křížek.

"Trene sakra, co mám dělat?" vyjela jsem na něj podrážděně, protože mlčel.

"Nekřič na mě," rozzlobil se nazpátek. Překvapeně jsem zmlkla, normálně na mě nekřičel. Ještě chviličku čekal, držel toho démona, aby sebou moc neházel. Když byl kříž vypálen tak výrazně, jako by to bylo tetování, začal s instrukcemi.

Postupovala jsem přesně tak, jak mi říkal. Démon sebou pod mýma rukama škubal a sténal, ale já jsem vypnula. Jediné, co jsem vnímala byl Trenův klidný hlas a moje vlastní proudící síla. Bylo to stále náročnější, docela mě to vysilovalo. V jednu chvíli byl démonův křik tak pronikavý, že jsem měla chuť s tím přestat, ale Tren mě zadržel.

"Pamatuj si, že pokud jsi začala nemůžeš přestat. Stejně by ho to zabilo," zašeptal. Dál jsem tedy pokračovala. Pak bylo najednou ticho. Tíživé a zlověstné. Zděsila jsem se, že to asi nepřežil, byl úplně bledý a nejdříve nejevil žádné známky života.

"Jen spí, je to dost náročné, jak pro něj, tak i pro tebe," objal mě Tren kolem ramen. Položila jsem mu hlavu na hrudník a znaveně si povzdechla.

"To ano," souhlasila jsem.

"Pojď jsi odpočinout," chtěl se zvednout, ale já ho zadržela.

"Ne, zůstanu tady," odmítla jsem. Bála jsem se, že kdybych odešla, mohlo by se něco stát.

"Tak se natáhni aspoň tady. Budu hlídat," přemlouval mě. Měl pravdu, že jsem byla unavená, takže jsem se nechala přemluvit celkem snadno. Lehla jsem si na volnou postel, Tren si sedl pod ní. Volnou rukou jsem ho vískala ve vlasech, až mě tenhle monotónní pohyb uspal.

*****

Probudila jsem se a zmateně mžourala do ztemnělého prostoru před sebou. Nejdřív jsem nemohla pochopit, kde jsem. Až potom jsem si na vše vzpomněla. Rychle jsem se podívala, jestli je démon ještě tady. Byl.

"Trene?" zeptala jsem se do ztichlého pokoje.

"Není tu, zavolali si ho ti ze shora," ozvala se tichá odpověď. Posadila jsem se.

"Jak se cítíte?" ptala jsem se.

"Teď už dobře, děkuji vám," hlesl.

"Víte, co nechápu? Proč jste byl ochotný tohle všechno podstoupit? Muselo to být nepříjemné, tak proč?" ptala jsem se. Vrtalo mi hlavou, proč podstoupil tolik bolesti jen kvůli tomu, aby mi pověděl nějaké informace.

"Nejsem na jejich straně dobrovolně, ta přísaha byla vynucená," odpověděl zdráhavě. Byla jsem zticha a přemýšlela o tom.

"Vyhrožovali, že zabijí moji manželku a syna, pokud se nepřidám k nim. Nechtěl jsem, ale tolik mi na nich záleželo, že jsem nakonec souhlasil. Vynutili si na mě tuhle přísahu a pak je stejně zabili. Na ničem už mi tu nezáleží. Stejně vím, že se dlouho nedožiju. Zabijí mě buď tihle, nebo tamti, to už je jedno," rozpovídal se.

"To musí být hrozné," hlesla jsem zaskočeně.

"Bylo to hrozné, ale zvykl jsem si. Stál jsem celou dobu na vaší straně a teď mě za to stejně zabijí," odfrkl si.

"Nemusí to tak skončit," odporovala jsem.

"Jste tak naivní, nerozumíte tomuhle světu ani téhle politice. Zeptejte se toho muže, co je neustále s vámi, on vám to vysvětlí," zabručel. Seděla jsem mlčky a přehrávala si slova, která mi právě řekl. Proč jsem naivní? Copak už na světě neexistuje spravedlnost?

"Musí pochopit, jak to bylo," stála jsem si na svém.

"Jsem nepohodlná osoba, která se jim nehodí do jejich plánů. Takových lidí se vždy zbavují. A druhá strana mě zabije hned, jak mě uvidí, protože jsem již prohlášený za mrtvého. Byl bych špatný příklad pro všechny ostatní," vyvracel mi mé domněnky.

"Já se za vás postavím," bránila jsem se.

"Na vás nikdo nedá. Možná teď, protože vás potřebují, ale jakmile se bude situace vyvíjet jinak, hned se vás i vašeho ochránce zbaví," vrtěl hlavou.

"To není pravda," vykřikla jsem.

"Je to pravda a vy to víte, jen před tím zavíráte oči. K vám si ještě možná nic nedovolí, protože jste mocná a máte za sebou lid, ale s ním to bude jiné. Při nejbližší příležitosti vám zakáží se s ním blíže stýkat, nebo něco podobného. Bude pro ně stejně nepohodlný, jako jsem teď já," pronesl ledově vážným hlasem. Vyběhla jsem ze stanu, kde jsem po několika metrech vletěla Trenovi přímo do náruče.

"Copak se děje, zlatíčko?" ptal se hned, když viděl, že pláču. Zavrtěla jsem hlavou, vysmekla se mu a běžela domů. Chtěla jsem být sama, protože mi hlavou stále projížděla skutečnost, o které jsem věděla už předtím, ale teprve když ji ten démon vyslovil nahlas, uvědomila jsem si, jak moc nechci, aby byla skutečná. Schválně jsem se jí vyhýbala, abych ji nemusela řešit.

Tren za mnou přišel až za půl hodiny. Tušila jsem, že asi mluvil s naším zajatcem. Schoulila jsem se mu na klíně a pevně ho objala. Nedovolím, aby mu někdo ukřivdil nebo ublížil, nikdy!

"Zlato, netrap se tím. Tuší, co ho nejspíš čeká, tak se snaží hodit svoje chmury i na ostatní," konejšil mě Tren. Vyloudila jsem úsměv.

"Já vím," kývla jsem a následně mu vypověděla všechno, co mi řekl o sobě a jak se dostal na druhou stranu.

"Promluvím s Dantem, možná by se dalo něco dělat, ale nic neslibuji," políbil mě do vlasů.

"Když to tak vezmeš, zajali jsme zajatce, takže by to měl být náš stoupenec, mi ho ale uvěznili. Je teď zajatcem v zajetí," zauvažovala jsem nahlas. Tren se zasmál.

"Žabičko, moc nad tím neuvažuj, nebo si uděláš na mozku uzel," popichoval mě. Vyplázla jsem na něj jazyk a starosti s naším zajatcem na chvíli hodila za hlavu. Však ono to do zítra počká.