Záhada vyřešena?

Tak se opět hlásím s pokračováním, kterým se konečně začínáme hýbat z místa. Bude tu trochu osvětlena naše malá záhada, ale samozřejmě si něco něco musím nechat na příště. Tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentík:

.

.

Brzy ráno mě probudil Tren tím, jak se zpode mě zvedl.

"Co se děje?" ptala jsem se rozespale a pozorovala ho, jak se spěšně obléká.

"Otřesy, jsou tu znovu," zamumlal. Chtěla jsem se také zvednout, ale jeho ruka mě zadržela.

"Když tě požádám, abys zůstala doma, poslechneš mě?" zeptal se naléhavě.

"Ale,Trene,…" začala jsem. Zavrtěl hlavou.

"Poslechneš?" zopakoval.

"Jo," zamumlala jsem. Úlevně vydechl a políbil mě na čelo.

"Miluji tě. Vrátím se co nejdřív," pousmál se a vyběhl z domu. Já dál poslušně ležela v posteli. Otřesy se stále stupňovaly, až jsem nevydržela, oblékla se a vyklonila se z okna, abych viděla.

Temné mraky byly ozářeny jasným světlem, pak se ozvala ohlušující rána a země se zatřásla tak mocně, že jsem se musela chytit rámu okna, abych nevypadla. Z kuchyně bylo slyšet tříštění nádobí. Viděla jsem vybíhat sousedy z domů a vzpomněla si, jaká je tam vždycky panika. Někdo by to tam měl jít uklidnit, ale kdo?

Pochybovala jsem o tom, že Tren sedí před kráterem a čeká na zázrak. Ten jistě běhá někde s ostatními a snaží se vypátrat viníka těchto událostí. A u kráteru jistě všichni čekají, až se tam objevím.

Trvalo mi jen několik vteřin, než jsem se rozhodla opustit dům a vydat se k místu nehody. Trenovi už to nějak vysvětlím.

"Slečno, objevil se další kráter," oznamovali mi lidé hned, jak jsem se objevila. Čekali na mě. Začala jsem je trochu usměrňovat, aby nepanikařili, i když sama jsem byla dost vyděšená. Můj Tren běhá někde venku a ani já, ani on, ani nikdo jiný nevěděl, co ho tam vlastně čeká.

Ten nejnovější kráter se objevil jen pár desítek metrů od těch původních a byl hluboký, jako oba dva předešlé dohromady. A samozřejmě nebylo nikde ani stopy po tom, kdo nebo co ho udělalo. Prohledávali jsme okolí kráteru, potřebovali jsme se nějak zabavit na dobu, než nám někdo řekne bližší informace.

Trvalo ještě dobré dvě hodiny, než se začali objevovat další lidé, především tedy muži, kteří si mezi sebou něco šuškali, pravděpodobně to byli přímí účastníci. Byli jsme všichni promočení až na kost, protože začalo vytrvale poprchávat a my odmítali jít domů, dokud se nedozvíme, co se tu děje.

Konečně jsem v jedné ze skupinek zahlédla Trena. Byl nahý do půli těla a zrovna si oblékal košili. Pravděpodobně musel letět a nechtěl si ničit oblečení. Doběhla jsem k němu a objala ho kolem pasu. Nadskočil leknutím, nečekal mě.

"Byl jsem asi hodně naivní, když jsem si myslel, že zůstaneš doma, že?" zabručel. Neodpověděla jsem, hádat se můžeme potom.

"Našli jste něco?" otázala jsem se po chvíli. Kývl, ale neměl se k tomu, aby mi řekl něco bližšího.

"Lásko," oslovila jsem ho a přitáhla si jeho rty k polibku. Držela jsem ho pevně, aby mi neutekl a snažila se ho vášnivými polibky a mazlivými doteky přimět, aby mi řekl něco víc. Poznal můj záměr, ale nijak se nebránil.

"Pojď," vzal mě za ruku, když jsem ho pustila.

"Ale kdyby se někdo ptal, tak jsem si nevšiml, že jsi se mnou šla, jo?" mrkl na mě s úsměvem.

"Jasně," zakřenila jsem se. Asi docela riskoval, když mě bral s sebou. Prošli jsme nevelkým lesem až na menší palouk, který byl plný lidí. Tren se se mnou prodral až dopředu, kde byla koncentrace lidí nejsilnější, a zároveň to bylo centrum veškerého dění.

"Ženy tu nemají co dělat," ozval se někdo naštvaně. Trochu jsem se přikrčila.

"Ty tu taky nemáš co dělat, tak se neozývej," zpražil ho Tren. Poté už si nikdo nedovolil proti mojí přítomnosti nějak protestovat.

Uprostřed největšího hloučku klečeli na kolenou dva muži, jeden byl podle černých křídel nejspíš démon, ten druhý byl Shinigami. Oba dva byli dost potlučení, Shinigami mnohem víc, řekla bych, že si na něm někdo vylil zlost. Pohledem jsem střelila po Trenovi, ale ten zavrtěl hlavou, jako že on ne.

"Co mělo tohle znamenat?" otázal se jeden z mužů a Shinigamiho opět silně udeřil do obličeje. Vyplivl krev, řekla bych, že možná i zub, ale mlčel. Můj pohled se opět setkal s Trenem. Nechápala jsem, o co se tu jednalo.

"Když se objevily ty otřesy, hned jsme vyběhli do lesa a snažili se zjistit cokoliv podezřelého. Chytili jsme jejich stopu a je pravda, že jsme museli letět, abychom je stihli, ale přistihli jsme skupinu démonů a Shinigami, jak převáželi nějaké zbraně a zajatce. Ty jsme osvobodili, ostatní pak většinu démonů a Shinigami zabili. Nechali jen tyhle dva, aby z nich dostali, proč a kam tohle všechno vezli," vysvětlil mi to Tren šeptem. Chápavě jsem kývla hlavou a trochu úzkostlivě jsem sledovala, jak je násilím nutili k odpovědím.

"Takhle nutili i tebe?" zeptala jsem se. Chvíli váhal, než zdráhavě zavrtěl hlavou. Z toho jsem poznala, že ano a ještě mnohem hůř. Udělalo se mi nevolno. Pokaždé, když jeden z našich zajatců dostal ránu jsem si představila, jako by Ragar uhodil Trena a měla jsem sto chutí křičet, aby toho nechali. Něco mě ovšem nutilo být zticha. Možná to byla Trenova uklidňující přítomnost.

Trvalo dost dlouho, než je bezvýsledný výslech přestal bavit. Oba zkopali a zbili do bezvědomí a nechali je jen tak ležet na zemi.

"Někdo by je mělo ošetřit," pronesla jsem tiše. Ostatní mě ovšem slyšeli.

"Když už tu musíš být, tak se do toho alespoň nepleť. Taky by se mohlo stát, že bys jednu schytala," opřel se do mě jeden z nich.

"Jen bys na ni sáhl a stálo by tě obě ruce," zasyčel zlostně Tren a trochu mě zaštítil vlastním tělem, aby zabránil případným útokům. Opatrně jsem mu vykukovala zpoza paže.

"Aha, a zapříčiníš se o to ty, že?" vysmíval se ten chlapík.

"Já myslím, že by to zajímalo i jiné orgány. Navíc, jestli je chcete živé, musíte jim zajistit jistou péči, taky by se mohlo stát, že vám do rána nepřežijí," odpověděl Tren s klidem anglického lorda, přesto jsem cítila, že má povolený každý sval, aby mohl v případě potřeby co nejrychleji zareagovat.

"To říká někdo, koho znásilňovali," odfrkl si. V tu chvíli visel ve vzduchu držen Trenovýma rukama. Tři chlapy je od sebe museli odtrhnout, aby ho Tren neudusil. Okamžitě jsem ho objala kolem pasu, nechtěla jsem, aby se pral.

"Příště si rozmysli, co říkáš. Pokud chcete Dantemu a Bratrstvu předložit nějaké důkazy o celé téhle akci, měli byste zařídit, aby ti dva přežili a byli schopní mluvit," zavrčel Tren naštvaně a víc si mě přitáhl do náruče.

Chvíli bylo na palouku naprosté ticho, než se několik můžu sebralo a odneslo naše dva zajatce pryč odsud, pravděpodobně do nějakého provizorního vězení. Tren mě vzal za ruku a odváděl mě pryč, přitom si něco bručel pod vousy, moc tiše a rychle na to, abych mu rozuměla.

"Anthony počkejte. Potřebujeme nějakého doktora, aby je prohlédl a ošetřil, všichni odsuď to odmítli udělat," doběhl nás jeden muž.

"A co já s tím, nejsem doktor," zavrtěl Tren hlavou.

"Ale tady slečna," zavadil pohledem o mě. Věděla jsem, na co naráží.

"Najednou vám je dobrá, že?" ušklíbl se Tren. Jemně jsem ho zatahala za ruku, neslušelo mu, když měl tyhle sarkastické poznámky.

"Kam mám přijít?" zeptala jsem se. Ten muž mě nasměroval a urychleně se vzdálil. Vedla jsem Trena s sebou, trochu jsem se bála zůstat s nimi sama. On se navíc nijak nebránil.

Vstoupili jsme do stanu, kde byla jen dvě obyčejná lůžka, na kterých leželi oba muži, samozřejmě dokonale přivázaní a zabezpečení proti útěku. Přiklekla jsem nejprve k tomu démonovi, ten vypadal jako lehčí případ. Hned jak jsem mu opláchla krev z obličeje na něj byl lepší pohled. Měl jen pár podlitin, natržené obočí, které jsem sešila a taky pár naražených žeber. Neměla jsem s sebou žádné pomůcky, jen malinkou lékárničku, kterou mi tu nechali, takže jsem je jen provizorně stáhla.

S Shinigamim to bylo horší, toho tolik nešetřili. I po umytí vypadal dost zuboženě. Ono tedy na tyhle zatracené není moc pěkný pohled ani normálně, ale tenhle na tom byl dost špatně. Jakmile jsem se dotkla velké tržné rány na hlavě, procitl z bezvědomí. Bolest musela být větší, než jsem si myslela.

Nejdřív si mě nevěřícně prohlížel. Na chvíli jsem se zarazila, děsilo mě vidět jeho oči takhle zblízka. Mohl by mi ublížit, kdyby chtěl. Byla jsem teď opravdu blízko a mojí jedinou zbraní byla šicí jehla. Tren si za mnou odkašlal a dodal mi tak jistotu. On mě v tom samotnou nenechá. Opět jsem se pustila do práce, ovšem to, že byl vzhůru mi to podstatně ztěžovalo. Dost sebou cukal a nejednou jsem ho nějak omylem uhodila.

"Lásko, prosím, donesl bys mi nějaké prášky proti bolesti? Takhle se vážně nedá pracovat," požádala jsem ho, aniž bych zvedla hlavu od práce. Nepřišla žádná odpověď, až jsem si myslela, že tu není. Otočila jsem se a uviděla ho tam stát s rukou připravenou na jílmci jeho meče.

Pochopila jsem jeho mlčení, odmítal mě tu nechat samotnou, už takhle byl připravený okamžitě reagovat.

"Zlato, prosím," zopakovala jsem znovu. Nerozhodně těkal pohledem ze mě na Shinigamiho a nevěděl, pro co se rozhodnout.

"Klidně běž, já jí neublížím," zachraptěl hlas vedle mě. Překvapeně jsem se otočila, vážně to řekl ten Shinigami?

"Tohle mě zrovna nepřesvědčilo," zabručel Tren a přešel ke mně.

"Lásko, máš povolení zabíjet kdyby cokoliv, ano?" pošeptal mi od ucha. Přikývla jsem jen proto, abych ho uklidnila. Věděla jsem, že je na tom tak špatně, že by mi nedokázal nijak ublížit.Tren tedy odešel se slovy, že je hned zpátky.

"Proč to děláte?" ozval se šepot z druhé strany, kde na lůžku ležel ten démon a překvapeně sledoval místo, kudy Tren odešel.

"Co myslíte?" otázala jsem se a pustila se do léčení ranek, které měl Shinigami na rukách.

"Proč nám pomáháte? Stojíme na druhé straně barikády," upřesnil svůj dotaz a pokusil se se posadit. Řetěz, který měl omotaný kolem nohy zachrastil.

"Zůstaňte ležet, stejně vás nemohu nikam pustit," zabručela jsem a dál se věnovala léčení.

"Odpovězte," naléhal na mě.

"Přijde mi kruté takhle zacházet s jakoukoliv bytostí, ať je dobrá nebo zlá. Každý má právo na život," odpověděla jsem vyhýbavě. Sama jsem nevěděla, proč to vlastně dělám. Démon byl ovšem s mou odpovědí spokojen, protože si lehl a mlčel.

Tren se vrátil neuvěřitelně rychle, musel celou cestu utíkat. Jakmile jsem měla tišidla, dala jsem je Shinigamimu, aby mojí léčbou ještě více netrpěl. Tren seděl v rohu a bedlivě sledoval každý můj i jejich pohyb.

"Když nad tím tak přemýšlím, jak je možné, že mu dokázali ublížit, když je to Shinigami? Nemají náhodou abnormální rychlost regenerace?" zeptala jsem po chvíli, kdy mi došla tahle nejasnost. "Nebude čistokrevný," ozval se Tren. Kývla jsem.

"Jak víte, že mají rychlou regeneraci?" ozval se opět ten démon.

"Už jsem měla tu čest," zašklebila jsem se.

"Bojujete?" podivil se a pohledem těkal ze mě na Trena.

"Ano, udivuje vás to?" pokrčila jsem rameny a zaklapla jsem lékárničku. Tady jsem zatím skončila. Shinigami po těch prášcích tvrdě usnul, navíc ani jeden z nich už nepotřeboval moje služby.

"Vy jste ta vyvolená!" rozšířily se mu oči pochopením. Tren byl okamžitě zase ve střehu. Zarazila jsem ho rychlým pohybem ruky. Nechala jsem to bez odpovědi, nemělo cenu se vymlouvat, ale potvrzovat mu to taky nemusím. Vzala jsem Trena za volnou ruku, v té druhé totiž stále svíral svůj meč a vyšla ze stanu.

"Nechápu, proč k nim byli tak krutí. Viděl jsi, že se s nimi dá mluvit normálně," brblala jsem cestou domů. Neměla jsem ráda zbytečné násilí.

"Je to standardní postup, nikdo s nimi nebude zacházet jako v bavlnce, když víme, ke komu patří," odpověděl Tren, který už se mezitím uklidnil. Došli jsme až domů.

"Omlouvám se, že jsem neposlechla, ale mám k tomu důvod," objala jsem ho a mazlivě se k němu přivinula.

"Nemusíš nic říkat," zavrtěl hlavou a jemně mě políbil. Pak odešel do kuchyně, pravděpodobně měl hlad. Já teda taky, protože jsem od včera nic nejedla a to už bylo téměř pozdní odpoledne, dnešní den se hrozně protáhl.

"Tady to vypadá," ozval se jeho hlas. Šla jsem se podívat a nevěřícně zírala na spoušť, která byla v kuchyni. Pak jsem si vzpomněla, že jsem vlastně ráno slyšela tříštění nádobí, pravděpodobně to s sebou vzalo i kávu, věci co byly na pultu a podobně, takže na zemi teď ležela směs střepů a původně našeho jídla.

"Když jsi to stavěl, tak jsi nepočítal s takovými otřesy," neodpustila jsem si drobné rýpnutí. Střelil po mě pohledem, ale můj úsměv ho ujistil v tom, že jsem to nemyslela vážně. Mávnutím ruky jsem vše uklidila, rozbité nádobí jsem spravila, akorát rozsypané suroviny jsme vyhodili.

Tren uvařil rychlou brzkou večeři, nebo spíše pozdní oběd. Pak jsem se natáhla na pohovce a on mě brzy následoval. Chvíli jsme se mazlili, než mě přepadla únava. Cítila jsem, že se zvedl a přehodil přese mě deku. Pak se ke mně přitulila moje kočičí slečna, která byla po celou dobu schovaná ve svém pelíšku.

Slyšela jsem bouchnout dveře, jak Tren odešel ven, ale byla jsem moc unavená na to, abych šla za ním. Však on se o sebe postará.

*****

Když Anori usnula, odešel jsem ven, chtěl jsem se vrátit k našim zajatcům. Tušil jsem, že je ostatní nenechají dlouho v klidu. Přišel jsem ke stanu akorát ve chvíli, kdy se tam řítila další partička mladých.

"Kam ten spěch, mládeži?" postavil jsem se před vchod a zabránil jim tak tam vtrhnout.

"Uhni nám z cesty, chceme si spolu jen promluvit," zadrmolil jeden z nich. Táhlo to z nich jako ze sudů, byli úplně namol.

"Myslím, že tady teď nemáte co dělat. Jděte pěkně domů, tam se vyspěte a ráno si o tom můžeme promluvit," doporučil jsem jim, zatím ještě v klidu.

"Říkám ti, abys ustoupil," zakřičel na mě a rozmáchl se. Alkohol mu ovšem dodával na pomalosti a nepřesnosti, takže stačilo udělat dva kroky stranou a on to napálil do jednoho z nosníků stanové plachty.

"Do hajzlu," zanadával a mnul si bolavý nos.

"Bude asi opravdu lepší, když odejdete," doporučil jsem jim a neskrýval svůj úsměv. S nadávkami se opravdu vzdálili.

"Zdravím Anthony," ozval se hlas. Překvapeně jsem se otočil a spatřil Danteho. Mírně jsem se poklonil.

"Přišel jste se podívat, jak jste to tady zvládli," pousmál se a rukou mi naznačil, abych ho následoval. Došli jsme až do jeho provizorního příbytku, který mu narychlo postavili, aby si měl kde odpočinout.

"Takže jsi měl pravdu," začal s významným pohledem.

"Ano, měl. Chytili jsme celkem velkou skupinu odpůrců, převáželi nějaké zbraně a měli dost zajatců z našich řad. Ty jsme osvobodili. Oni se bránili, a tak byla většina z nich pobita. Zbyli jen dva, které se snažili přimět k tomu, aby mluvili. Samozřejmě bezúspěšně. Dost je zřídili, a pak se do toho vložila moje Anori. Ošetřila je a teď jsou v posledním stanu, přivázaní a čekají jen na nás, jak se s nimi dál rozhodneme," seznámil jsem ho se situací. Dante mě celou dobu s úsměvem pozoroval.

"Koukám, že to tady má Anori pěkně pod palcem," zasmál se. S povzdechem jsem přikývl.

"Takže říkáš, že zatím nepromluvili," konstatoval po chvíli. Zavrtěl jsem hlavou.

"Zatím odmítají," dodal jsem.

"Nenapadá tě, jak to z nich dostat?" zeptal se mě. Zamračil jsem se, protože jsem věděl, proč se ptá zrovna mě.

"Násilím je nedonutíte. Možná by byli ochotni komunikovat s Anori. Když je léčila, byli k ní dost sdílní," nadhodil jsem po chvíli. Dante si mě přeměřil pohledem.

"Jak myslíš, stejně bych byl radši, kdybych si s nimi nejprve promluvil já, potom to zkusili jiní a Anori byla až poslední možností," namítl.

"To je jen na vás," kývl jsem hlavou, mě nenáleží se do takovýhle situací míchat.

"Nechci, aby se tu zbytečně promenádovala," dodal k tomu ještě.

"Ten jeden už ji poznal. A právě proto si myslím, že ona u nich bude nejúspěšnější,". Dante na mě tázavě pohlédl, proto jsem pokračoval.

"Představte si to. Bojujete proti někomu a jeho strana vás zajme a násilím vás nutí promluvit. Jejich vůdce vás ovšem poté ošetří, abyste zbytečně neleželi v bolestech. Tohle není zrovna normální postup. Musel je dost vykolejit. Takže bych se nedivil, kdyby Anori vyklopili, jak to celé bylo od začátku až do konce," dokončil jsem svou myšlenku. Dante se zamyslel.

"Anthony, někdy mě udivuje, jak na tohle všechno přijdeš. Nikdo tě strategii neučil," nadhodil a pátravě se na mě podíval.

"Myslíte, že jsem měl ještě jiného učitele kromě vás?" nadhodil jsem s úsměvem.

"I to je možné, nevím o tobě úplně všechno," oplatil mi úsměv.

"Naopak, víte toho o mě víc, než já sám. Vím totiž, že mi čtete myšlenky stejně jako třeba Shiroya a stejně jako to dělá Anori, i když si myslí, že to nevím," odpověděl jsem jízlivě. Jen se zasmál.

"Běž si odpočinout Anthony, vypadáš unaveně. Nebudeme zítra dělat nic, dokud nedorazíš, o to se postarám. A přiveď i Anori, já to zatím nějak promyslím," poslal mě Dante domů. Byla pravda, že jsem byl opravdu unavený, od rána jsem pobíhal venku.

"Ahoj, žabičko, nespíš?" ptal jsem se překvapeně, když jsem přišel domů a všude bylo rozsvíceno a Anori seděla v obýváku.

"Ne, čekala jsem na tebe," usmála se a vstala.

"Mluvil jsem s Dantem, zítra nás čeká další náročný den," políbil jsem ji do vlasů.

"Hm, tak si pojďme lehnout, ať jsme fit," usmála se a za ruku mě vytáhla do ložnice. Nechal jsem se, těšil jsem se až si konečně lehnu do postele.

Náš démonský zajatec - něco víc se snad dozvíte příště :P