Ve vašem jméně, má paní

Sice to původně vypadalo, že vůbec nevydám, ale překonala jsem se a mám pro vás pokračování. Celé je v takovém smutném duchu, navíc plné hádek, tak snad mi odpustíte, že takhle zakončuji víkend. Přeji pěkné počtení a nechte mi komentík:

.

.

Anori ten večer usnula celkem rychle, přece jenom musela být dost unavená. Mě to ovšem nedalo. Neustále jsem se převaloval ze strany na stranu a přemýšlel, jak by se to dalo zařídit, aby toho démona nepopravili. Byla by z něj skvělá posila do našich řad. Vyzná se na druhé straně a je statečný.

Přesvědčil jsem se, že Anori opravdu spí a opatrně se zvedl. Oblékl jsem se a zamířil ven, jen se tak bezcílně toulat po vesnici, abych se tím trochu unavil. Můj plán na bezduchou cestu se ovšem zhroutil, když jsem si všiml, že v Danteho stanu se ještě svítí. Zašel jsem dovnitř.

"Ahoj," pozdravil jsem dřív, než jsem si to stačil promyslet. Dante ke mně udiveně zvedl hlavu a pak se usmál.

"Posaď se," nabídl mi místo.

"Chci se zeptat, jak to bude s tím démonem," začal jsem rovnou bez zbytečných oklik. Dante si povzdechl.

"To ještě nevím, ale je pro nás dost nepohodlný. Pravděpodobně to s ním dopadne tak, jako se všemi ostatními," odpověděl.

"Tady je to ale všechno trochu jinak," odporoval jsem. Tázavě na mě pohlédl. V rychlosti jsem mu pověděl, co jsem se dozvěděl od Anori a následně i od toho démona. Dante mě vyslechl a pokýval hlavou.

"Vím, že je to nespravedlivé, uvidím, co se s tím bude moct dělat," řekl nakonec.

"Dobře," kývl jsem a měl se k odchodu.
"Athony!" zavolal na mě. Otočil jsem se

"Připrav Anori na možnost, že to nevyjde," řekl ještě. Odešel jsem a v duchu si připravoval, co Anori řeknu. Stejně asi nezareaguje nijak hezky. Vrátil jsem se domů a lehl si zpět do postele. Anori jsem nevzbudil, takže jsem získal nějaký čas, kdy jí nebudu muset nic vysvětlovat. To až zítra ráno.

*****

Ráno jsem se probudila v prázdné posteli. Zase byl pryč, stejně jako v noci. Myslí si, že o tom nevím, ale jeho nepřítomnost mě vždycky nějakým záhadným způsobem vzbudí. Rychle jsem se oblékla a seběhla dolů, kde jsem se s ním srazila ve dveřích do koupelny.

"Dobré ráno," usmál se.

"Dobré," objala jsem ho pevně kolem pasu. Přitiskl si mě pevně na prsa.

"Miláčku, mluvil jsem včera s Dantem. Prý se pokusí něco udělat, ale neví, jestli to vyjde," zašeptal mi do ucha. Tak tohle v noci řešil.

"Dobře," kývla jsem. Společně jsem se nasnídali. Já si pak sedla do křesla a chvíli přemýšlela, jestli vážně nemůžu vůbec nic dělat.

"Trene," zavolala jsem ho. Přišel okamžitě.

"Copak?" ptal se.

"Půjdeme do hlavního stanu. Chci vědět, co se tam děje," řekla jsem rozhodně.

"Dobře," kývl. Očividně se mu tam nechtělo, ale nejspíš věděl, že bych tam šla bez něj nebo s ním a on byl radši, když mě měl pod dohledem. V hlavním stanu byl zatím jenom Dante a pár mužů. Když jsme vešli, překvapeně na nás pohlédl.

"Anori, Anthony, co tu děláte?" zeptal se.

"Chci vědět, co se bude dít a jak to dopadne," odpověděla jsem a Tren má slova podpořil přikývnutím. Dante nám tedy nabídl místa k sezení. Tren mě vedl k jedné židli, já ho ovšem dotáhla k pohovce, která stála tak šikovně, že jsem všechno viděli a navíc jsem chtěla, aby Tren seděl vedle mě a ne pode mnou. Vážně jsem si pak připadala trochu divně.

Na pohovce jsem se mu schoulila u boku a sledovala dění před sebou. Asi hodinu se nic nedělo, čas jsem si krátila opakováním latinských názvů kostí a svalů nebo jsem se věnovala Trenovi. Pak se ovšem situace trochu změnila, lidé kolo nás se začali hemžit mnohem rychleji a zmateněji, poznala jsem, že se něco děje.

Když do místnosti vstoupil první člen Bratrstva, došlo mi to bláznivé pobíhání. Bude se to řešit s nimi. Trochu jsem se narovnala, Tren mě objal kolem pasu, což působilo mnohem méně důvěrně než pozice, ve které mě držel doposud.

"Přiveďte zajatce," řekl jeden z nich a všechno se dalo opět do pohybu. Bratrstvo si posedalo na volné židle, v čele zůstal samozřejmě Dante. Ostatní se rozprchli, někteří se jen stáhli do pozadí a zbytek přivedl zajatého démona. Vypadal mnohem lépe, měl dokonce i zdravější barvu v obličeji.

"Kdo ho ošetřoval?" ptali se. Proč jen jsem měla pocit dejavu?

"Já," ozvala jsem se a strhla tak na sebe jejich pozornost.

"Jste snad lékař?" ptal se někdo posměšně.

"Studuji," odpálkovala jsem ho chladně. Tren mě nezastavil, spíš se jen pousmál, neměl Bratrstvo zrovna v lásce.

"Můžeme se vrátit k původnímu záměru?" otázal se Dante. Ani on nevypadal jejich návštěvou nadšen.

"Jistě, tak nás seznamte se situací," odfrkl si jeden z nich. Nevěřícně jsem zamrkala, oni si jedou k případu a nevědí o něm vůbec nic? Nebyla jsem sama, kdo byl šokovaný.

"Nemají tu vůdce," šeptl mi Tren do ucha. I já zapátrala pohledem po všech přítomných, ale toho sympatického muže, který je vedl jsem opravdu neviděla.

"Kde?" zeptala jsem se. Pokrčil rameny. Pohlédla jsem na Danteho, který se zdál být také zmatený.

"Kde je Nejvyšší?" otázal se konečně. Napřímila jsem se v očekávání odpovědi.

"Není tu," odpověděl jeden z nich.

"To vidíme," reagovala jsem otráveně. Vážně si mysleli, že jsou to největší borci na světě a mohou si všechno dovolit?

"Dorazí zanedlouho," odpověděl ten mladý, který byl u mého přezkušování.

"Děkuji," usmála jsem se na něj a on zčervenal. Bylo zábavné takhle působit na lidi. Tren mě stiskl trochu pevněji, něco v jeho pohledu se mu asi nelíbilo.

"Klid, zlato. Víš že jsem jenom tvoje," usmála jsem se na něj a jemně ho políbila na špičku nosu. Něžně se pousmál, polibek mi vrátil na čelo.

"Nečekal jsem, že vám to vydrží tak dlouho, ale vypadá to, že to oba myslíte dost vážně," zaskřehotal ten nejjedovatější dědek z nich všech. Otráveně jsem se na něj otočila.

"A co jste čekal? Že bychom proti vám bojovali jen tak pro legraci?" zeptala jsem se.

"Něco takového," kývl hlavou. Překvapeně jsem pozdvihla obočí, Tren protočil oči v sloup a políbil mě na spánek.

"To byste měli vědět pár informací navíc," prohodil.

"Jaké?" zeptala jsem se naštvaně. Co ten dědek po nás zase chce?

"Zajímalo by mě zda plánujete společnou budoucnost," zeptal se.

"Mají za sebou zasnoubení, kam tím míříte?" vložil se do toho už i Dante.

"Že děti si tady slečna bude muset udělat s někým jiným," pronesl jako by se nechumelilo.

"Co prosím?" zeptal se nevěřícně Tren.

"Přece sis nemyslel, že její děti necháme zkazit někým, jako jsi ty," odfrkl si. V tu chvíli jsem byla na nohou.

"Co jste to řekl?" zeptala jsem se rozzlobeně.

"Že nenecháme zkazit vaše děti jeho genetickou výbavou," zopakoval klidně. O mě se pokoušely mrákoty, Tren v tichosti seděl, byl asi dost otřesený.

"Zkazit?" zeptal se nevěřícně Dante.

"Jste jedna z poslední čistokrevných čarodějek s tak silným a dobrým rodokmenem. Vaše děti musí mít stejně tak dobrého otce, aby se zachovala čistá rasa," odpověděl a já v tu chvíli viděla rudě.

"Mluvíte o mě, jako bych byla nějaký zpropadený čokl. Jaký rodokmen? Jaká čistá rasa? Vy jste se naprosto pomátl!" ječela jsem na něj. To už byl na nohou i Tren a držel mě kolem ramen.

"Já myslím, že tohle trochu přeháníte," zahřměl Dante. Rozhlédla jsem se po sále. Dokonce i většina členů Bratrstva hleděla naprosto zmateně na dědka, který mi tu oznamoval, že děti si budu muset udělat s nějakým čistokrevným čarodějem. Co mě je po tom? Já chci Trena, jedině jeho!

"Co se tu děje?" vstoupil do místnosti Nejvyšší.

"Vy! Jak můžete něco takového řešit za mými zády," spustila se na něj hned. Tren mě chytil za loket, abych se od něj nevzdálila a on mě měl pod dohledem.

"Co?" nechápal a zmateně těkal pohledem ze mě na Trena, ostatní členy a Danteho.

"Tadyhle váš člověk nám oznámil, že spolu nesmíme mít děti, že musíme zachovávat čistou rasu," odpověděl Tren ledově klidným hlasem. Otřásla jsem se. Už dávno jsem zjistila, že čím tišeji Tren mluví, tím větší z něj jde respekt.

"Ano, tohle se mělo řešit, ale až v nedohledné době a s vámi, nevím, proč to řešíte již teď," odpověděl.

"Tak se to právě dořešilo. Já můžu mít děti s kým chci. Taky by se mohlo stát, že když mi budete někoho nutit, nebudu je mít vůbec," zasyčela jsem.

"Slečno uklidněte se," natáhl před sebe ruce.

"Já nebudu klidná. Nejprve nám zakazujete být spolu, potom nám zakazujete společnou budoucnost. Jenže já vám na ty vaše zákony kašlu. Nemám žádnou povinnost se podle nich řídit," vyštěkla jsem.

"An," napomenul mě tiše Tren. Trochu jsem zchladla. Všichni přítomní na mě dost vyjeveně zírali, kromě Danteho, kterému se třásla ramena potlačovaným smíchem.

"To jste na omylu slečno," ozvalo se z davu.

"Ne nejsem. Jediný, kdo vás musí poslouchat, je bohužel Tren. Přesto je moje slovo důležitější než to vaše a on má poslouchat hlavně mě, ne?" zeptala jsem se mile.

"Samozřejmě," přisvědčil mi Tren s úsměvem. Všem sklaplo.

"Tohle teď nebudeme řešit. Tato situace stejně v nejbližší době nenastane," uzavřel to Nejvyšší. Nadechla jsem se k protestům, ale Tren mě umlčel.

"An, prosím. Pojď si sednout," řekl. Kývla jsem a posadila se, zkoprnělé Bratrstvo obdařila jedním zářivým úsměvem. Pak jsem si teprve vzpomněla na našeho zajatce, který celou scénu zmateně sledoval a pravděpodobně se snažil dát si dohromady všechny informace, které teď pochytil.

"Přejděme k původní náplni našeho setkání. Jedná se o kauzu tady našeho zajatce," vzpamatoval se Nejvyšší jako první a s úsměvem se pustil do práce. Nevím, co mu přišlo tak strašně vtipné na celé téhle situaci, ale vždycky mi přišlo že mě i Trenovi strašně nadržoval. Pevně jsem stiskla Trenovu ruku, potřebovala jsem teď cítit jeho přítomnost.

"Já myslím, že podmínky jsou každému jasné, můžeme tedy přejít k hlasování?" zeptal se někdo.

"Jste si jistý, že jsou vám známy všechny informace?" neodpustila jsem si sarkastickou poznámku. Opět se domě zabodlo několik desítek párů očí.

"Co se tím snažíte naznačit?" otočil se na mě ten mladý.

"Vyslechli jste ho vůbec? Nebo jen jednáte bez podkladů na základě vašich subjektivních domněnek?" spustila jsem.

"Máte snad důvod domnívat se, že tu jsou nějaké protiargumenty?" zeptal se ten dědek.

"Ano, a je jich hned několik," přikývla jsem.

"Myslím, že nejsou potřeba," odbyl mě.

"Já myslím, že jsou potřeba," vložil se do toho opět Dante. Nejvyšší si odevzdaně oddechl a promnul si spánky.

"Tak spusťte," pokynul mi. Začala jsem tedy vyprávět vše, co jsem považovala za správné použít k jeho obhajobě. Když už jsem nevěděla, podpořil mě Tren, který měl podstatně lepší paměť než já.

"Je to všechno?" ujistil se Nejvyšší. Přikývla jsem.

"Dávám 5 minutovou pauzu, během které se každý člen rozmyslí, jak bude hlasovat," oznámil a odešel ze stanu.

"My samozřejmě hlasovat nebudeme, že?" zeptala jsem se Trena.

"Ne, my dva ne a Dante také ne. Tohle řeší jen Bratrstvo, i když nechápu proč," zavrtěl Tren hlavou. Když si všiml, jak nás ten dědek rentgenuje pohledem, přitáhl si mě do náruče a vášnivě mě políbil, rukou mi zajel hluboko pod sukni. Když jsme se od sebe odrhli, dědkovi málem vypadly oči z důlku a náš zajatec se nepokrytě usmíval. Provokace jsou hold moje parketa.

"Takže jste všichni rozhodnuti?" zeptal se Nejvyšší. Zatajila jsem dech.

"Tak hlasujeme,". Bylo tíživé ticho a vzduch byl dusný, atmosféra kolem by se dala krájet. Dopadlo to špatně. Pouze 11 pro odpuštění a 13 pro trest. Samozřejmě dědek mezi nimi.

"Hlasování je jasné. Rozsudek bude proveden dnes v podvečer. Odveďte ho," oznámil smutně Nejvyšší, on byl pro odpuštění. Chtěla jsem se zvednout a něco namítnout, ale Tren mě nepustil. Zavrtěl hlavou a pohladil mě tváři. Nebylo možné rozsudek zvrátit. Vím, celou dobu mě připravoval na možnost, že to nevyjde, přesto jsem stále doufala ve spravedlnost.

"Je mi líto Anori. Bojovala jste statečně, ale bohužel jste měla příliš silné soupeře," položil mi Nejvyšší ruku na rameno. Přikývla jsem, co jiného mi zbývalo.

"Můžu za ním jít?" zeptala jsem se. Přikývl. Vzala jsem Trena za ruku a vedla ho ke stanu, kde byl démon "ubytován". Vstoupila jsem dovnitř, Trena vtáhla za sebou. Démon seděl na posteli, ve tváři jemný úsměv.

"Je mi líto," sklopila jsem hlavu.

"Nemusí, tušil jsem to a jsem s tím smířený. Stejně by nebylo pro co žít. Ženu i děti jsem ztratil," odpověděl.

"Přesto to není správné," vzlykla jsem.

"Jste velice laskavá, když jste mě bránila, dokázala jste mi, že na světě ještě existují lidé, kteří vědí co je to spravedlnost. Mrzí mě jediné, že jsem nemohl zemřít v boji ve vašem jméně, má paní," pronesl, poklekl a se sklopenou hlavou mi políbil ruku.

"Běžte, tohle nebude nic hezkého pro vaše oči. Kéž je váš ochránce natolik silný, aby vás ochránil od všeho zlého," poklonil se mi a pak se otočil zády. Tren mě vyvedl ven, kde jsem se rozplakala.

"Zlatíčko, neplač. Moc mě mrzí jak to dopadlo, ale není to tvoje vina," chlácholil mě Tren. Přikývla jsem a nechala se odvést domů. Udělali jsme jen rychlou večeři, měla jsem žaludek úplně stažený. Slyšela jsem z venku hřmotný hlas, který oznamoval čím vším se ten démon provinil. Neznala jsem jeho jméno a byla jsem za to ráda. Bylo lepší, když pro mě zůstal neznámým.

"Já si tě nenechám vzít. Za tebe budu bojovat mnohem více, než jsem bojovala za něj," zašeptala jsem do ticha v našem pokoji.

"Nerozdělí nás," zamumlal Tren. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí, on mi ovšem pohled neoplatil.

"Trene, co se děje?" ptala jsem se zmateně. Přece se mě nechce vzdát!

"Nic," pousmál se. Můj káravý pohled ho donutil mluvit.

"Já nechci, abys měla kvůli mně nějaké problémy. Pokud bude Bratrstvo na tebe tlačit, abys měla děti s někým jiným, a ty svolíš, nebudu proti. Budu je milovat a vychovávat jako své vlastní," pronesl tiše.

"Jenže já nikdy nesvolím. K tomuhle mě nikdy nedonutí," řekla jsem tvrdě.

"V tom případě budu stát vždycky za tebou," ujistil mě. Ozvala se dutá, prázdná rána, která signalizovala jediné. Rozsudek byl proveden a náš neznámý démon byl zbaven života. Víc jsem se schoulila Trenovi do náruče.

Vyrušilo nás zaklepání. Byl to Dante. Oba nás přelétl pohledem, asi aby se ujistil, jak to neseme. Tren byl statečný, pokud ho to vzalo, tak jedině uvnitř a já už se za tu dobu taky sebrala.

"Přišel jsem za vámi kvůli jedné prosté věci. Nelíbilo se mi, jak se chce Bratrstvo motat do vašeho soukromí, takže chci, abyste věděli, že ve mně máte plnou podporu k tomu, abyste zůstali spolu. Kašlete na Bratrstvo, tobě Anori nemohou ublížit, Anthonyho mohou nejhůř potrestat vyhoštěním a k tomu já nikdy nesvolím," překvapil nás oba.

"Díky," zašeptala jsem dojatě a objala ho kolem krku. Tohle zase překvapilo jeho, ale byla jsem dneska emocionálně tak vyčerpaná, že mi to bylo úplně jedno.

"Posedíte dnes večer s námi?" nabídla jsem mu naši společnost.

"Rád, myslím že dneska by mi samota akorát lezla na nervy," přijal s pousmáním.

myslím si, že obrázek vhodně vystihuje atmosféru, která na mě z dílu dýchla...