Pryč s příšerami!

Tak, je to sice neuvěřitelné, ale za víkend jsem pro vás stihla napsat další pokračování, ve kterém se pohneme dál a bude to maličko akční ;). Přeji hezké počtení a za komentáře budu jen ráda:

.

.

Políbil jsem Anori na rozloučenou a jemně ji ťuknul svou myslí, aby mě k sobě pustila. Okamžitě tak učinila a mnou prostoupila vlna jejího vědomí. Trochu jsem se pousmál, bylo to jako za starých časů jen s tím rozdílem, že i ona viděla do hlavy mě. Víc jsem se zachumlal do teplé kožené bundy s kožíškem, protože takhle po ránu byla opravdu zima. Vyrazili jsme na cestu. Cáry mlhy, které se povalovali všude na zemi, nám docela ztěžovali cestu, nebylo přes ně moc dobře vidět. Navíc jsme byli během deseti minut naprosto zmrzlí a prokřehlí. A to nebylo zrovna nejlepší, když jsme se měli potýkat s tak rychlým nepřítelem. Mohl jsem jen doufat, že Anori stihne bouřku vyvolat včas a že na ně bude platit třeba i značná vlhkost okolního vzduchu.

Šel jsem s Erikem vpředu a zbytek skupiny nás v těsném závěsu následoval. Když jsme ušli několik mil od tábora, požádal jsem Erika, aby začal se svým úkolem. Ten jen vážně přikývl a připravil si svůj toulec se šípy. Zasadil šíp do tětivy, zamířil jen někam do vzduchu a vystřelil. Šíp okamžitě vzplanul andělským ohněm a po dopadu dál nerušeně hořel, aniž by ublížil okolní přírodě. Mezitím co Erik prošpikovával krajinu svými šípy, já se bavil nad Anoriným počínáním, kterého jsem měl plnou hlavu, když jsem ji viděla, jak pobíhá ve stanu tam a sem, aby se trochu prohřála.

Po deseti minutách jsme zaznamenali první pohyb. Dal jsem Anori najevo, že by se měla připravit a sami jsme napnutě čekali, co se bude dít. Netrvalo to ani deset minut a ti tvorové, vylákáni Erikovým ohněm, se začali objevovat přímo před námi. Byli o něco pomalejší než obvykle, asi na ně opravdu platila i vlhkost vzduchu, přesto jejich pohyby byly velmi rychlé. Nyní se ovšem drželi opatrně v povzdálí, oheň a vlhkost je asi děsily.

"Teď," dal jsem Anori znamení a přesně jak říkala, během 10 vteřin se nad námi zhmotnili těžké dešťové mraky a začalo pršet. Ne nijak hustě, aby nám dešťové kapky bránili ve výhledu, ale zároveň dostatečně, aby ty tvory zpomalily na naši běžnou rychlost a možná o něco méně. Tvorové zkusili pár výpadů, které jsme odrazili, a když viděli, že jsme oproti nim ve stejně výhodném poměru, dali se zbaběle na ústup. No co, nemohu od nich očekávat férové jednání, přeci jenom jsou to tvorové, jejichž duše jsou tak zkažené, že je ani peklo, ani zatracení mezi sebe nevzali. Pustili jsme se za nimi. Anorinu mysl jsem zablokoval, jak nejlépe to šlo a kupodivu se mi to povedlo. Na pár okamžiků mě to zarazilo, ale pak jsem jen zavrtěl hlavou a pustil se s ostatními za těmi tvory. Prchali rychle, ale ne dost na to, aby nás setřásli.

Běželi jsme daleko a zdálo se mi, že nás točili v kruhu, pravděpodobně nás chtěli znavit a nechat někde ztracené, aby si pro nás později mohli opět dojít. To se jim ovšem nepovede. Zvýšili jsme tempo a tvorové měli co dělat, aby se stihli od nás držet v nějaké bezpečnější vzdálenosti. Erik jejich panický úprk ještě umocnil několika ohnivými šípy, které stihl za rychlého běhu vystřelit. V tu chvíli začali prchat naprosto rovně bez jakýchkoliv kliček a my poznali, že máme vyhráno. Věděli jsme, že teď nás zavedou přímo k jejich úkrytům.

Po pár minutách běhu jsme se dostali až ke kluzkým pískovcovým skalám, na které tvorové začali obdivuhodně rychle šplhat.

"Vy zůstanete tady a budete nám krýt záda," otočil jsem se na skupinu asi patnácti mužů a se zbytkem jsem začal šplhat nahoru. Šlo to trochu ztěžka, protože mokrý pískovec nám pod rukama nebezpečně klouzal, ale vytrvali jsme v rychlém postupu. Až úplně nahoře jsme spatřili něco neuvěřitelného. Když jsem mluvil o jejich úkrytech, vždy jsem měl na mysli nějaké určité nory, do kterých zalezou nebo něco podobného. To, co jsme ale viděli tady, nám naprosto vyrazilo dech. Namísto skrytých pelechů se před námi otevíral průchod z husté tmavé energie, která se vlnila, jako přechody mezi světy na hranicích. Viděli jsme, jak ti tvorové proskákali dovnitř a ve chvíli průchodu jsme na vteřinku mohli spatřit jejich odporný svět za průchodem. Jsme asi jediné bytosti na světě, které ví, jak to u nich vypadá a jsme přitom stále naživu. Věděl jsem, že tohle sami nezvládneme zavřít. Posadil jsem se na zem a přemýšlel, jestli mě Anori uslyší na takovou dálku, kdybych ji volal, nebo jestli pro ni mám poslat někoho do tábora. Rozhodl jsem se, že nejdřív zkusím volat. Soustředěně jsem otevřel svoji mysl a snažil se najít tu její. Bylo to daleko a spojení bylo slabounké, nevěděl jsem, zda si ho vůbec všimne. Ovšem ve chvíli, kdy se její vědomí ozvalo nazpět, se spojení naprosto vyčistilo a bylo to, jako by stála přímo vedle mě.

"Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," ozval se mi v hlavě její ustaraný hlas. Usmál jsem se.

"Žabičko, potřebuji tvou pomoc," požádal jsem ji a zároveň jsem jí ukázal místo, kde jsme. Věděl jsem, že má na stole moje mapy, takže by se mohla při nejhorším podívat tam. Nikde jinde v okolí totiž pískovcové skály nebyly. Moje žádost ji překvapila, ale zároveň i potěšila.

"Jistě. Hned jsem tam," odpověděla se smíchem. Přerušil jsem spojení, protože mě na takovou dálku docela vyčerpávalo. Přesto bylo obdivuhodné, že to vůbec šlo.

Předpokládal jsem, že to bude trvat alespoň dvacet minut, než se sem dostane. Ovšem netrvalo to ani tři minuty a slyšel jsem dole vzrušený šepot a ženský smích. Zvedl jsem se a nakoukl přes okraj zrovna ve chvíli, kdy se moje drahá polovička škrábala za námi. Za chvíli už byla tak blízko, že jsem ji mohl chytit za ruku a vytáhnout přes okraj k nám. Hned jsem dostal jeden sladký polibek, který jsem ovšem neprodlužoval. Na líbání budeme mít dost času potom. Místo toho jsem ji vzal za ruku a otočil ji směrem k průchodu. Na chvíli jí zmizel z tváře úsměv.

"Myslíš, že to dokážeš zavřít sama, nebo budeme potřebovat ještě někoho jiného?" zeptal jsem se jí.

"Teoreticky bych to měla umět sama," pokrčila nevzrušeně rameny. Pobídl jsem jí do toho a stoupl si těsně za ni. Obhlížela si celý průchod a přitom bylo vidět, že o něčem usilovně přemýšlí. Já si mezitím prohlédl ji, protože mě zarazilo, jak slabě byla oblečená. Až pak mi došlo, že se vlastně venku dost oteplilo, ale já to v tom ruchu ani nezaznamenal.

"Jak ses sem dostala tak rychle?" zeptal jsem se jí, protože mě to nenechávalo v klidu. Jak mohla takovou vzdálenost překonat za méně než tři minuty?

"Přemístila jsem se," odpověděla mi se zářivým úsměvem a o mě se pravděpodobně pokoušely mrákoty.

"Chceš mi říct, že ses takhle vyčerpala? To ti nedošlo, že po tobě budu asi něco chtít?" ptal jsem se jí trochu rozhněvaně, ale zároveň tak tiše, abych nevzbudil pozornost ostatních. Otočila se ke mně a v očích se i jí zračilo podráždění.

"Přestaň o mě pochybovat, Trene Anthony. Jsem dost silná na to, abych se dokázala přemístit a ještě pohnout skalami," odpověděla mi nabroušeně. Trochu mě to zarazilo, opět použila obě moje jména, což znamenalo, že jsem ji dost vytočil.

"Promiň," zamumlal jsem. Pousmála se, jako že je vše v pořádku a myšlenkami se vrátila opět k průchodu. Nechal jsem ji trochu prostoru, protože jsem věděl, že v mojí těsné blízkosti je často roztěkaná a nervózní. Trvalo to jen několik vteřin, než si byla jistá, že ví, co má dělat. Poté napřáhla obě ruce přes sebe a její rty se pohybovaly v neslyšném odříkávání veršů. Tomuhle oboru magie jsem nerozuměl ani za mák, takže jsem jen se zatajeným dechem čekal, co se bude dít. Jednu ruku nechala dlaní nataženou k průchodu, druhou začala rychle máchat ve vzduchu. Tam, kudy její ruka prolétla, zůstala viditelná čára zhmotnělé energie. Črtala rukou ve vzduchu tak dlouho, až před ní byl velmi složitý obrazec. Zalapal jsem po dechu, když jsem ho poznal, přesně takový byl vždycky nakreslený v knížkách o té nejsložitější magii, které jsem jako kluk u Danteho četl. Byl to tuším znak pečetě, takové, která byla schopná uzavřít téměř cokoliv. A moje Anori ji jen tak vykouzlila několika máchnutími rukou. Dál jsem pozoroval, její sebejisté počínání. Ruku, kterou měla až doteď nehybně nataženou dopředu, začala pomalu zvedat nad hlavu. Spolu s její rukou se zvedal a natáčel i onen nakreslený obrazec, až byl v úrovni její hlavy a otočený směrem k průchodu. Nad hlavou spojila obě ruce dlaněmi k sobě a pomalu je spouštěla do úrovně pasu, stále spojené. Obrazec se spolu s ní začal pohybovat směrem k průchodu, až na něj těsně nalehl. V té chvíli Anori prudce roztáhla ruce a otevřela oči. Obrazec se rozzářil a skála pod našima nohama se začala třást. Anori odříkala verše, tentokrát tak hlasitě, že jsme jim bez potíží rozuměli. I když nám to bylo naprosto zbytečné, nikdy předtím jsem je neslyšel a dokonce několik slov mi bylo naprosto neznámých. Otřesy se stupňovaly spolu se sílou jejího hlasu, ale naštěstí na stabilitu skály to nemělo žádný vliv, čehož jsem se původně obával. Pravděpodobně ji musela nějak jistit.

"Staň se!" byla poslední slova, která Anori už téměř vykřikla. V tu chvíli kmital obrazec tak rychle, že již nebylo možné rozpoznat jednotlivé čáry. Také jsme si všimli, že celý průchod již nemá tak tmavou a sytou barvu jako doposud, ale postupně začal mizet. Spolu s ním se zmenšoval i obrazec. Bylo otázkou jen krátkého času, než průchod zcela zmizel. Pak se rozhostilo hrobové ticho a klid. Anori se otočila směrem ke mně. Její oči prozrazovali vnitřní vysílenost, na její tváři to ovšem nebylo poznat, široce se usmívala a tělo držela vzpřímeně. Stejně jsem měl o ni strach.

"Tak jaká jsem byla?" zeptala se mě samolibě a přistoupila ke mně naprosto pevným krokem.

"Dokonalá…a možná trochu děsivá," přiznal jsem se a rukou ji objal kolem boků. Přiznávám, že tohle na první pohled milenecké gesto, mělo i trochu jiný význam. Trochu jsem ji podpíral, protože jsem se bál, aby neupadla. I když popravdě nevypadala vůbec unaveně.

"Teda Anori, já před tebou smekám," sundal si Erik pomyslný klobouk a i ostatní na ni zírali s úctou a respektem. Anori se trochu zarděla.

"Ale jděte pánové," mávla rukou a víc se přivinula ke mně. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Celou dobu jsem Anori bedlivě sledoval, ale ona opravdu nejevila vůbec žádné známky únavy. Nechápal jsem to. Vždyť se přemístila a pak zavřela průchod! Vím, že je silná, ale až takhle? U Danteho by mě to nepřekvapilo, ale u ní trochu jo.

"Zlato, přestaň mě pořád takhle sledovat. Mě vážně nic není, nebylo to pro mě zase tak náročné, jak si myslíš," uklidňovala mě, protože ji moje zírání rozčilovalo. Nakonec jsem se nechal uklidnit a nechal ji jít si po svém.

V táboře Anori hned zamířila na ošetřovnu, protože jsem ji vytrhl od rozdělané práce. Já jsem odešel k nám do stanu, abych sbalil papíry, mapy a všechno potřebné, narovnal jsem to do několika hromádek. Je na čase začít se balit na cestu domů. A vzhledem k tomu, že jsem velitelem celé téhle akce, strávím ještě minimálně další dva dny před Bratrstvem a Dantem, kdy budou chtít všechno tohle vidět, aby mohli schválit moje postupy. A rovnou jim oznámím všechno o těch tvorech a otevřeném průchodu. Ti tvorové nejsou schopni si ho sami otevřít, musela to udělat nějaká druhá osoba. A nemohl to být jen tak někdo, otevírat průchody do jiných světů je dost náročné.

"Lásko moje," vytrhl mě ze zamyšlení Anorin jemný hlas. Zvedl jsem k ní hlavu. Stála ve vchodu do stanu, svetr i s ramínky tílka a podprsenky měla svůdně sklouzlé z ramene.

"Mužstvo se tě ptá, kdy půjdeme domů," zeptala se mě a já protočil oči.

"To jsem vážně tak strašně nesnesitelný, že mi všechno oznamují přes tebe?" zeptal jsem se místo odpovědi.

"Občas jsi hrozně protivný, zvlášť když ti to nejde," vyplázla na mě provokativně jazyk.

"Tak jim vyřiď, že dnes večer tu ještě zůstaneme, ráno sbalíme stany a vyrazíme na cestu zpátky," oznámil jsem jí, a dál se věnoval třídění papírů. Byla zpátky během minuty a zezadu mě objímala kolem ramen.

"Nech té práce, a věnuj se mě," šeptala mi do ucha. Nechal jsem se ještě chvíli přemlouvat, přece jí nemůžu dát hned najevo, jak moc o její přítomnost stojím a že nejradši ze všeho bych nepracoval vůbec a jenom ji měl v posteli pro sebe. Posadil jsem se na židli a ji měl okamžitě na klíně, kdy mi líbala a okusovala krk a klíční kosti.

"Asi bychom měli jít na večeři, vypadáš hladově," zavrněl jsem a ona se zasmála.

"Myslím, že tenhle hlad normální jídlo nezpraví," odpověděla a přisála se mi na rameno, kde mi tím udělala flíček. Má jediné štěstí, že na takovém místě se to snadno skryje. Sklonil jsem se k jejímu oušku, které jsem líbal a jemně okusoval, když se ozvalo zakašlání. Anori si okamžitě upravila svršky, slezla mi z klína a uvelebila se ve vedlejším křesle, kde na mě házela pobavené pohledy. Já si zapnul košili, teprve potom jsem se otočil na příchozího. Kevin, jak jinak.

"Co potřebuješ?" zeptal jsem se otráveně. Od kohokoliv jiného by mě to vyrušení tolik nemrzelo. Že on taky umí přijít vždycky ve chvíli, kdy mám plnou hlavu jejího nahého a rozkoší zmítaného těla? Trochu jsem se zatřásl, abych zahnal tyhle v tuhle chvíli nepatřičné myšlenky.

"Chci s tebou mluvit o návratu," řekl Kevin a sám se pozval dál, kde se usadil do jedné z židlí. Anori se mírně zamračila a čekala, jak se bude tahle konverzace dál rozvíjet. I já jsem čekal.

"Co přesně chceš probrat? Vyrazíme zítra kolem poledne, až se všechno sbalí. Je to přibližně týden cesty, počítám, že bychom měli dorazit příští pátek," řekl jsem mu vše, co jsem věděl. Nemohl jsem slibovat nic bližšího, protože jsem samozřejmě nemohl vědět, jestli po cestě nenastanou nějaké další komplikace. Anori by pravděpodobně mohla něco namítat, ale já se na její jasnovidectví rozhodně nechtěl naplno spoléhat.

"Chci vědět, jak to bude, až se vrátíme," mluvil Kevin dál ve svých hádankách a mě už pomalu začínala docházet trpělivost. Viděl na mě, že nevím, o čem mluví a očividně si to užíval.

"Řeknu to narovinu," povzdechl si.

"To bychom byli rádi," vložila se do hovoru Anori s jasnou dávkou nechuti v hlase. Měla na něj docela dobrou alergii.

"Já pojedu s Anori a odvedu si ji domů, ty pojedeš s Claire, kterou odvedeš zpět jejímu otci a budeš tam za ní po odpoledních běhat, aby ses ujistil, že je všechno v pořádku?" zašklebil se Kevin s do očí bijící radostí z toho, že mě může před Anori shazovat. Všiml jsem si, jak Anori zatnula ruce v pěst, věděl jsem, že si na Claire sice zvykla, ale stále proti ní měla jisté výhrady. Nechtěla, abych s ní byl déle, než bylo nezbytně nutné a žárlivost se v sobě snažila co nejvíce zadusit.

"Ano, ty pojedeš s Anori a já s Claire, protože to je naše pracovní povinnost. Máš pravdu, že Claire odvedu jejímu otci a budu se muset stále starat o to, aby byla v pořádku. Nic to nemění na tom, že každé volné odpoledne mě budeš mít ve své kuchyni, každé druhé volné dopoledne si Anori budu vyzvedávat a každý druhý víkend bude u mě, počínaje tímhle, co se vrátíme zpátky," vmetl jsem mu do tváře všechna pravidla, která on sám nastolil a na která doufal, že už jsem zapomněl. Jak bych mohl zapomenout na čas, který mohu trávit se svojí milovanou?

"Tohle už neplatí," zavrčel Kevin. Pozdvihl jsem obočí.

"Jak to?" vyskočila rozčileně Anori na nohy.

"Prostě jsem se rozhodl že ne. Má na tebe špatný vliv a kazí moji práci," odsekl jí.

"Měli jsme dohodu, Kevine. A já budu usilovat o to, abys ji dodržel. A co se týče tvojí práce, tu jsi dělal víc než špatně, takže bych raději mlčela," obula se do něj Anori.

"Mlč, tebe se nikdo na nic neptal. Můj dům, moje pravidla, a když řeknu, tak to tak bude. A ty se můžeš jít vycpat," zaječel na ni. Nevěřícně jsem se díval na to, co všechno si k Anori dovolil.

"Jak to se mnou mluvíš?" nedala se Anori ani v nejmenším zastrašit, na to byla až příliš bojovná.

"Tak jak si zasloužíš. Jak s malou a nevychovanou cuchtou," zaprskal jí přímo do obličeje. Hřbetem ruky od ní dostal takovou facku, že otočil hlavu do strany. Zasloužil si ji a vůbec jsem se Anori nedivil, že jí ujely nervy. V tom samém okamžiku se napřáhl Kevin, že ránu opětuje, ale to jsem mu nedovolil a jeho pěst chytil.

"Ani na to nemysli. Nijak se jí nedotkneš," zavrčel jsem a druhou rukou bránil Anori v tom, aby po něm skočila. Byla rozzuřená. Kevin se jen zašklebil, že jeho rána nedopadla tam, kam chtěl, takže svou zlobu obrátil na mě. Druhou rukou mě udeřil do stále ještě trochu bolavých žeber. Bolestí jsem hlasitě vydechl a prohnul se v zádech, když mi v žebrech zase zapraskalo. Ovšem nečekal jsem na další ránu. Okamžitě jsem se mu vrhnul naproti a začali jsme se bít. Skončili jsme venku před stanem, kde jsme si rozsévali jednu ránu za druhou. Kevin byl sice o hlavu vyšší než já a byl i o dost mohutnější, na druhou stranu byl ale těžkopádnější, zatímco já jsem se jeho ranám hbitě vyhýbal, on to většinou nestihl. I když taky jsem občas dostal. Kolem nás se brzy seběhlo mužstvo a nerozhodně tam postávalo, protože nevěděli, jestli nás mají roztrhnout nebo ne. Tohle všechno jsem vnímal jen okrajově. Hrozně mě bolela žebra a navíc jsem se soustředil na Kevina a jeho rány.

"Tak je od sebe sakra oddělte!" slyšel jsem Anorin vyděšený hlas. V tu chvíli mě několik párů rukou odtrhlo od Kevinova potlučeného obličeje a i jeho drželo několik chlapů. Ještě se jim cukal, ale postupně toho nechal, věděl, že proti nim neměl šanci.

"Anthony, jste v pořádku?" ptali se mě muži, kteří drželi mě. Kývl jsem v souhlas a oni mě pustili, zatímco Kevina stále drželi pevně u země a odmítali ho i přes jeho výhružky pustit. Odplivl jsem si a spolu s krví vyplivl i jeden zub. Jazykem jsem si přejel po zubech a zjistil, že mi chybí jeden v horní řadě. Výborně, vždycky jsem si přál být bez zubu. Za tohle mi zaplatí. Chtěl jsem ten zub zlostně odkopnout, ale Anoriny dlouhé štíhlé prsty byly rychlejší, sebraly ho ze země a omotaly do látkového kapesníku.

"Odveďte je oba na ošetřovnu. A jestli se budou prát, tak je zlijte studenou vodou," oznámila přísným a chladným hlasem. Pak zmizela ve stanu, kde jsem slyšel, jak převracela zpátky povalený stůl. Trochu mě zarazilo, jak chladně vystupovala, pral jsem se přece kvůli ní. Bez jakýchkoliv řečí jsem se pokusil zvednout. Moc to nešlo, žebra mě tolik bolela. Nakonec se vedle mě objevil Erik, který mi pomohl na nohy a zapřen do jeho ramene jsem se pomalu vydal k ošetřovně, cestou si tiskl bolavou dáseň. I Kevina odváděli na ošetřovnu a museli využít Anoriny rady a zlít ho ledovou vodou, aby se trochu uklidnil a přestal se jim vycukávat. Posadili nás na lehátka dost daleko od sebe, ale zároveň jsme na sebe viděli a já si mohl vychutnat pohled na jeho nateklou čelist a zakrvácená ústa. Slyšeli jsme cinkání kovu o kov a pak už ze zadního vchodu vstoupila Anori v bílém plášti s táckem a nějakými nástroji, vodou a čistými ubrousky. Nejdřív si pobaveně prohlédla úplně mokrého Kevina, zatímco já zůstal suchý a pak zamířila ke mně.

"Neměla bys začít u vážnějších případů?" zeptal se jí Kevin podrážděně.

"Taky že začínám," odsekla mu. On se zachechtal.

"Zřídil jsem ho víc," prohlásil samolibě a já jsem se zašklebil.

"Ne, ale on je srdeční záležitost," vrátila mu to Anori s provokativním úsměvem a úplně se otočila ke mně.

"Co ta tvoje žebra?" ptala se mě a přitom mi pomáhala z košile. Byla sice jemná, ale jinak profesionálně chladná a odtažitá.

"Bolí," odpověděl jsem popravdě. Prsty mi jemňounce prohmatávala hrudních v místě, kam jsem dostal ránu.

"A dýchat můžeš?" pokračovala.

"Bez problému," pokrčil jsem rameny. Položila mi ruku na místo, kde to bolelo nejvíc. Objevilo se slabé světlo a v tu chvíli bolest začala ustupovat.

"Lepší?" pousmála se.

"Mnohem, ale teď mě zase bolí ta dáseň," zaúpěl jsem, když jsem cítil bolest v ústech, která byla původně skrytá za žebra. Anori sáhla do malého kyblíku a vyndala kostku ledu, zabalila ji do čistého kusu látky a podala mi ho.

"Přidrž si to v místě, kde ti ten zub chybí," pobídla mě. Nechápal jsem, co tím sledovala, ale poslušně udělal to, co mi řekla. Anori zatím přešla ke Kevinovi. Zatímco u mě pracovala bez jakékoliv známky emocí a naprosto jemně a šetrně, Kevinovi dávala naprosto zřetelně najevo, že mu tu bolest způsobuje naschvál.

"Jak se ti bude chodit s bezzubkou?" provokoval ji a Anori mu utáhla obvaz na poraněné paži silněji, než musela.

"Myslím, že bez problému," odpověděla mu. Jen se zašklebil a škodolibě sledoval mě. Byla sice pravda, že mě ten vyražený zub dost mrzel, ale rozhodně bych mu neudělal tu radost, že bych mu to dal najevo. Hold už dokonalý chrup nebude mojí předností. Anori se vrátila zpátky ke mně a natáhla si na ruku tenkou gumovou rukavici. Vzala mi krví nasáklý hadr z rukou a zkontrolovala bolavou dáseň. Pak sáhla do malé nádobky s vodou, odkud vytáhla můj vyražený zub.

"Sice nevím, co budeš dělat, ale asi se mi to vůbec nelíbí," bránil jsem se jejímu dalšímu postupu.

"Chceš mít všechny zuby, nebo ne?" zeptala se mě přísně.

"Chci," zabručel jsem.

"Tak si nestěžuj," odtušila, otevřela mi ústa a plnou silou vtlačila zub na původní místo. Popravdě, bolelo to tak moc, že kdybych neměl v ústech její ruku, ale kohokoliv jiného, radši bych mu ji ukousl, než tohle dál snášet. Neubránil jsem se bolestnému zasténání a do očí mi vhrkly slzy. Anori setrvala ještě malou chvilku, přitom bylo znát, že se soustředí.

"Tak a je to," pousmála se a odtáhla ruku. Zub pevně držel na svém původním místě.

"Neměl bys jíst nic moc tvrdého, dokud se to úplně nezahojí, protože si ho pořád můžeš vylomit, ale jinak by měl držet," upozornila mě. Otřel jsem si hřbetem ruky oči od slz a jednou popotáhl. Anori si to pravděpodobně vyložila trochu jinak, protože si mě hned přitáhla k sobě a jednou mě lehounce políbila. Nebránil jsem se.

"Teda, že bych si taky nechal vyrazit zub?" ozvalo se z druhé strany, kde celý proces sledovalo pár mužů.

"To určitě," zavrtěl jsem hlavou a přitáhl si Anori k sobě.

"Radši se běžte balit, ať zítra můžeme vyrazit co nejdříve," poslal jsem je pryč. Vedle se na lehátku postavil Kevin.

"Podám Bratrstvu zprávu o napadení, doufám, že mi tohle popravdě zapíšeš do karty," odtušil a měl se k odchodu.

"Nemusíš se bát, v něčem takovém bych nikdy nepodváděla. Ale můžeš si být jist, že hned vedle té tvé bude ležet ta Trenova, protože já si budu stěžovat také. Hrubé porušení tvých pracovních povinností, násilné napadení mé osoby, maření práce úředně pověřené osoby, máš toho na krku dost, drahý Kevine," usmála se Anori sladce a za ruku mě vedla k nám do stanu. Tam se mi vrhla kolem krku.

"Ty můj blázínku, proč ses s ním pouštěl do rvačky? Víš, jaký jsem o tebe měla strach? O kolik je proti tobě větší," šeptala mi do ucha.

"Přece nikoho nenechám, aby ti ubližoval. A měla jsi strach? Mě spíš přišlo, že se zlobíš," bránil jsem se.

"Víš, proč doktoři většinou nesmí ošetřovat své blízké? Měla jsem o tebe takový strach, kdybych si to připustila, brečela bych," omlouvala své chladné chování.

"Teď je všechno v pořádku. Vážně budeš na Kevina podávat stížnost?" zeptal jsem se jí.

"Jestli on podá tu svoji, tak ano," přikývla vážně. Políbil jsem ji na spánek.

"Moje bojovnice Anori," zabroukal jsem jí do ucha. Jen se mi se smíchem vykroutila a začala si balit svoje věci. Taky jsem se pustil do příprav, chci zítra vypadnout co nejdříve.