Cesta domů

Jsem dokonalá a zasloužím si velkou svatyni, neboť jsem to zase zvládla a přinásím pokračování včas :D. Takže já vám přeji příjemné počtení a užijte si dílek...myslím, že hlavně Kuroki udělám velikou radost :D

.

.

Přesně jak Tren naplánoval, ráno jsme sbalili stany, všechny věci naložili na koně a kolem desáté ráno byli připraveni k odjezdu. Tren ještě vydal poslední pokyny co dělat, kdyby náhodou cestou došlo k napadení, protože se obával nějaké pomsty ze strany Ragara s Radimem. Když skončil a všichni se otočili ke svým koním, přitáhla jsem si ho k jednomu vášnivému polibku. Věděla jsem, že celý týden teď budu muset sedět za Kevinem a nemohla jsem se dočkat toho, až dojedeme do naší vesnice, kdy s ním strávím celý víkend.

Pomalu jsem se došourala ke Kevinovu koni. Nechtěla jsem s ním jet, mnohem radši bych jela s Trenem na jeho krasavici Dafiné. Tam už ale postávala ta malá žába a culila se na Trena jak sluníčko. Tren mi věnoval jeden povzbudivý úsměv, ani on z toho všeho nebyl nadšený. Nasedli jsme. Seděla jsem za Kevinem tak, abych se na něj musela co nejméně lepit, i když to pro mě bylo dost nepohodlné. Naopak jsem si všimla, jak se Claire k Trenovi ochotně přivinula. Zase jsem žárlila, ale mlčela jsem.

Tren dal pokyn a my vyrazili vpřed. Kevin se schválně zařadil tak, abychom byli co nejdál od Trena s Erikem, kterého taky neměl rád, hlavně kvůli tomu, jak moc ho měl Tren pod svou ochranou. Jen jsem nad jeho počínáním protočila oči v sloup a v tichosti pokračovala v jízdě. Po několika hodinách mě bolelo úplně všechno z toho, jak nepohodlně jsem seděla, posadila jsem se proto blíž k němu, abych ulevila bolavým zádům. Všimla jsem si, jak se nenápadně otočil a mírně ušklíbl. Tohle bylo určitě přesně to, na co čekal a já mu udělala tu radost. Můžu říct upřímně, že kdyby mě to tolik nebolelo, vydržela bych to ještě déle.

"Zastavíme," zvedl Tren ruku a celá skupina zůstala stát. Byl večer, sluníčko už zapadalo a do nás se opíral chladný večerní vzduch.

"Utáboříme se a budeme pokračovat zítra. Stejně jsme ujeli cestu nad plán," oznámil Tren a sklidil tím všeobecné veselí. Nečekala jsem na nic, okamžitě se vyhoupla ze sedla a těch pár desítek metrů, které mě dělily od přesné polohy tábořiště, jsem došla pěšky. Okamžitě jsem si našla Trena a bez milosti od něj vyšoupla Claire, která si pravděpodobně myslela, že když jsem jela s Kevinem, má na Trena nárok celý tenhle týden. To se ale spletla. Tren rozdělal deku, na kterou jsem se posadila a poslouchala jeho vyprávění o naší cestě. Claire ještě chvilku postávala nad námi, ale pak si s tichým bručením odešla za tím chlapcem, který se jí celou dobu, co jsme tady, snažil uhnat. Tren si brzy přilehl ke mně, pořádně mě objal pažemi a přehodil přes nás tlustou deku. V noci už byla pěkná zima, ale já tentokrát nijak netrpěla, protože jsem se celým tělem tiskla na Trena, který hřál jako malá kamínka.

V noci mě probudilo vlčí vytí. S trhnutím jsem se posadila a poslouchala okolní zvuky. Byli jsme ve volné přírodě a nebylo by divné, kdyby se jich tu pár ukázalo. Otočila jsem se k ohništi, kde u vyhasínajícího ohně podřimoval jeden strážný. Lusknutím prsty jsem oheň nechala znovu vzplanout, přeci jen se divoké šelmy ohně bojí. Strážný se tím náhlým teplem a světlem probral a zmateně se rozhlížel kolem. Trochu se uklidnil, když si mě všiml, každý už věděl o mé schopnosti ovládat přírodní živly.

"Slyšela jsem tu vlky, bála jsem se, aby se nesnažili dostat k táboru, máme tu koně," oznámila jsem mu. Strážný hned vyskočil, přiložil do ohně pár polen, aby oheň mohl hořet opravdu a ne abych ho živila já svojí energií. Hned potom běžel kolem celého tábora a rozdělával menší ohníčky kolem dokola. Uznala jsem, že je to asi dobrý nápad a lehla si zpátky do Trenovi náruče.

"Copak zlato?" zabroukal Tren rozespale a přivinul si mě blíž k sobě.

"Slyšela jsem vlky, tak jsem probudila strážného, aby něco dělal," odpověděla jsem šeptem. Tren zvedl hlavu, aby zkontroloval situaci, a když viděl, že kolem nás jsou rozdělané drobné ohníčky, kývl hlavou a opět se uložil vedle mě.

"Tak spi miláčku, teď už ti nic nehrozí," zabroukal. Zabořila jsem mu tvář do prsou, protože mě zima štípala do nosu a uší. Víc si mě k sobě přitáhl a celou si mě k sobě schoulil. Brzy mi bylo dostatečně teplo na to, abych mohla usnout, mě to ovšem nešlo. Ve vlasech jsem cítila jeho rty a věděla, že taky nespí. Vzhůru jsem zůstala až do svítání.

"Měla sis odpočinout a prospat se. Teď pojedeme zase celý den a pochybuji o tom, že tě Kevin nechá spát. Musel by tě hlídat, abys mu nespadla ze sedla," zašeptal mi Tren do ucha. Zvedla jsem k němu hlavu.

"Ty jsi taky nespal a to řídíš," upozornila jsem ho na to, že mi nemá zrovna dvakrát co vyčítat. Tiše se zasmál.

"Já se budu celý den upínat k tomu, že večer budu moct zase strávit s tebou, takže to snad uteče rychle a já nestihnu spadnout z koně," vyložila jsem mu svůj plán. Objal mě pevněji, a tak jsem cítila, jak se mu ramena otřásají smíchem, dušeným o moje vlasy. Netrvalo to dlouho a slyšeli jsme tichý šepot, jak se mužstvo pomalu začalo probouzet. Mě se nechtělo ani za nic vstát, v Trenově náruči bylo tak neuvěřitelně teplo. Jen jsem vystrčila ruku, která se mi málem okamžitě pokryla jinovatkou a rozhodla se, že takhle zůstanu, dokud nezačne svítit sluníčko a trochu mě neprohřeje. Tren mi ovšem můj plán zkazil, kdy zpode mě prostě vyskočil, hodil na sebe teplou bundu a začal se starat, abychom se sbalili a mohli zase vyrazit. Já jsem zůstala sedět a snažila se udržet si alespoň trochu tepla, které jsem ještě kolem sebe měla.

"Na, vezmi si ji," podával mi Tren svoji bundu, když viděl, jak neuvěřitelně jsem promrzlá.

"Budě ti zima," zadrkotala jsem zuby.

"Myslím, že větší než tobě určitě ne," zasmál se a pomohl mi se do ní dostat, hned potom si mě přitáhl na hruď a rychlými pohyby rukou mě zahříval. Jelikož byla bunda vyhřátá od jeho těla a ještě mě k sobě tiskl, brzy jsem se prohřála na provozní teplotu. Nedlouho na to jsme vyrazili. Dnešek byl obzvláště chladný. Bundu jsem za celý den ze sebe nesundala, naopak se do ní pořádně zachumlala. Chladný vítr nám foukal do tváří a rychlá jízda tohle všechno ještě umocňovala. Kevin nebyl zrovna dvakrát dobrý jezdec. Nejednou se nám stalo, že jsme za ostatními zaostávali. Navíc jsem se s ní trochu bála, protože i já jako spolujezdec jsem cítila, že nemá svého koně úplně pod kontrolou. Jen jsem čekala, kdy se oba dva vysekáme. Naštěstí jsme až do večera dojeli bez jediné nehody. Tentokrát jsme nezastavili na žádné mýtince, ale přímo v lese, kde nás stromy alespoň trochu chránily před studeným větrem. Vyhledala jsem Trena, který kvůli mně jel jenom v lehkém svetru, musel být zmrzlý na kost. Objala jsem ho a i přes to, že bych měla zahřívat já jeho, hřál on mě. Nechápala jsem, jak to dělal. Takhle probíhaly ještě další dva dny, pořád to samé. Studené noci, kdy jsem spala těsně nalepená na Trenovi, promrzlá rána, celodenní jízda v sedle doprovázená štiplavým větrem. Když se stala ta neočekávaná událost, téměř jsem ji přivítala. Ten stereotyp mě zmáhal daleko víc než to, co se na nás chystalo.

Byl to pátý den cesty, už k večeru. Slunce zapadalo a zima začala být ještě vlezlejší. Podle Trena nám do dalšího místa, kde jsme se měli utábořit, zbývalo jen necelých dvacet minut jízdy. Nemohla jsem se dočkat, až slezu ze sedla a přitulím se k Trenovi. S Kevinem jsem jela mezi posledními, tak jako obvykle, když se koně před námi začali plašit. Tren, který jel výjimečně taky vzadu, pobídl Dafiné k rychlejší jízdě, aby se mohl podívat, co se děje. Zarazil ho ovšem Clařin hysterický pláč. Nechal ji sesednout a to byla chvíle, na kterou jsem čekala já. Během vteřiny jsem seskočila z Kevinova koně a vyhoupla se do sedla za Trena, jen co jsem dosedla, pobídla jsem Dafiné jemným stlačením slabin k pohybu. Bylo to tak rychlé, že ani Kevin ani Tren nepostřehli svou výměnu spolujezdkyň, až po několika metrech jsem uslyšela Kevinovo vzteklé zavolání a Trenovo tiché a usměvavé "Ahoj,"

Dojeli jsme dopředu, kde se před námi objevila bariéra z ohně, pod náporem plamenů padaly stromy a zabraňovali nám v cestě. Koně se plašili a divoce vyhazovali kopyty, chtěli se dostat co nejdál od žáru, který oheň vydával. Dafiné nerozhodně postávala na místě. Věděla, že Tren nechce odjet pryč, ale ani ji nelákala představa vjet do toho pekla. Viděla jsem, že ji Tren jemně hladil po krku a něco jí šeptal, uklidňoval ji. Na druhé straně bariéry jsme si všimli několika postav. Bylo od začátku jasné, že ten oheň nemůže být přírodní. Zem byla příliš vlhká a prokřehlá, než aby uživila takový plamen.

"Jdu tam," řekla jsem a políbila Trena na tvář.

"An, co chceš dělat?" ptal se mě Tren obezřetně a nespouštěl mě z očí.

"Odstranit ten oheň, ať víme, s kým máme tu čest," odpověděla jsem. Jen jsem to dořekla, moje služba už nebyla potřeba. Oheň se zmírnil jen na menší ohnivou čáru a já se dívala do tváře Radima, Ragara a ještě několika lidí, které jsem neznala. Okamžitě mi stál po boku Tren, který by nikdy nedopustil, aby se mě Ragar byť jen dotknul.

"Příjemné setkání, že?" pousmál se Ragar.

"Ani bych neřekla," odpověděla jsem jízlivě. Vedle nás se tvořila řada našich mužů, všichni byli připraveni okamžitě zaútočit.

"Nemluvil jsem s tebou, kotě," pokrčil rameny a zadíval se na Trena. Ten si jen povzdechl, už ho nepřekvapovalo, že o něj měl Ragar očividný zájem. Věděla jsem, že ho trochu trápilo, když po něm pokukovalo i mužské pohlaví, zatímco on se zajímal výhradně o ženy. A taky jsem věděla, že by to Ragarovi nikdy nedal najevo, protože by mu tím udělal radost a to by on nedopustil. Vzala jsem ho za ruku, kterou mi pevně stiskl. Ragar se trochu napřímil a propaloval naše propletené prsty pohledem.

"Proč jste tady?" zeptal se Tren přísně.

"Můžeš hádat dvakrát, cukroušku. Chceme jí," odpověděl Ragar a prstem ukázal na mě. Ušklíbla jsem se.

"V tom případě musíte projít přes nás všechny," odpověděl Tren a přitom volnou rukou máchl do prostoru za námi, který byl plný ozbrojených mužů připravených mě bránit.

"Vezmeme si ji, a je nám jedno, kolik přitom promrháme životů. Až na ten tvůj," podíval se Ragar na Trena a pomalu se blížil k ohnivé bariéře. Cítila jsem, jak se mi vlévá horkost do žil, moje žárlivost alarmovala moje ochranitelské pudy. Nedovolím, aby se k Trenovi ještě kdy přiblížil. Rozhlédla jsem se po ostatních mužích, kteří tu byli s Ragarem. Někdo z nich musel ovládat ten oheň, jinak by to nebylo možné. Věděla jsem z minulých setkání, že ani Ragar, ani Radim to být nemůže. Pozorně jsem si prohlížela jednotlivé tváře, věděla jsem, že ostatní mě budou bránit a já se tedy nemusela soustředit na Ragara, který se k nám pomalu blížil. Zastavila jsem se u jednoho mladého muže, který nesledoval scénu před námi, ale zarytě se díval do strany a bylo vidět, že se soustředí. Všichni ostatní se bavili Ragarovým laškováním s Trenem, jen on nic. Buď byl stejně chladný jako Radim, ale i ten se věnoval oné rozmluvě. Nebo právě on byl tím, kdo držel moc nad ohněm. Věděla jsem, že pokud budu chtít oslabit jejich nápor, budu muset rozhodit toho muže. Nevypadal na to, že by se dokázal na udržení ohně soustředit i za boje.

Během mého myšlenkového pochodu se Ragar dostal až těsně k bariéře, stál tedy ve vzdálenosti asi tak 30 centimetrů od nás. Stačilo by jen natáhnout ruku a mohl by Trena nebo mě chytit. On to neudělal, věděl, že se budeme okamžitě bránit, jen vyčkával, protože byl přesvědčen o jejich výhodě. Když čekání trvalo asi 10 minut a nikdo se nijak nepohnul, došla Ragarovi trpělivost. Využila jsem jeho nedočkavosti a ve chvíli, kdy natahoval ruku přes bariéru, zaútočila jsem myšlenkami na toho mladého muže, který přestal ovládat svůj oheň, a zároveň jsem zdvihla plameny do výšky několika metrů. Ragar okamžitě odskočil a chránil si obličej před náhlým žárem, kdežto nám žár neublížil, o to jsem se postarala.

"Proč nepochopíš, že ji ani mě nikdy nedostaneš?" zeptal se ho Tren. Odpovědí mu byl pohrdavý úsměv.

"Drahý Trene, máme silnější spojence, než si vůbec dokážete představit," odpověděl s úšklebkem, ale nestáhl se tak, jako vždycky. Pravděpodobně odměna na moji a Trenovu hlavu byla příliš velká, než aby nás nechali jít.

"Kolik dostanete za to, že je předvedete druhé straně?" zeptal se někdo v davu za námi. Pravděpodobně se našim mužům honily hlavou stejné myšlenky, jako mě.

"Za ni dost, co se jeho týče, je to jen Ragarův rozmar ho mít," odpověděl Radim tak nezúčastněným tónem, až mi přišlo, že ho obtěžuje, že se s námi vůbec musí bavit a zabývat. Zajímalo by mě, proč to vůbec dělá, když ho to nebaví.

"Necháte nás v klidu odejít, nebo vás budeme muset poslat do vašich pevností násilím?" zeptala jsem se dost, nahlas, aby mě bylo zřetelně slyšet.

"Samozřejmě, že bez vás dvou neodejdeme. Všechno bude mnohem snadnější, když půjdete dobrovolně," zazněla z druhé strany odpověď. Stáhla jsem plameny tak, aby na ně bylo vidět.

"A co kdybyste vy dobrovolně odešli a nás nechali být? I nám tím ušetříte dost starostí," odvětila jsem klidně. Tren vedle mě si nervózně přešlápl, moc se mu nelíbilo, jak se tu s nimi vybavujeme, narušovalo mu to jeho plány a navíc vůbec netušil, co od nich může očekávat. I když to netušil asi nikdo z nás.

"To nikdy," odpověděl Ragar a dal pokyn, aby se všichni připravili k boji. Tren nic takového dělat nemusel, protože ve chvíli, kdy druhá strana tasila meče, byli už naši muži připraveni. I já měla kolem pasu jednu delší dýku, kterou jsem se uměla celkem slušně ohánět. Občas nestačilo jen kolem sebe metat kouzla, ale musela jsem umět bojovat i nablízko. Stáhla jsem oheň úplně a naši muži se vrhli na ty na druhé straně. Já zůstala kousek stranou, protože jsem stejně raději kouzlila. Samozřejmě mě nenechali být, při první možné příležitosti se na mě nalepili jak vosy na sladké lízátko. Nestíhala jsem se dostatečně bránit, naštěstí jsem měla po boku svého věrného Trena, který byl všude tam, kde jsem nestíhala být já. Rozhodla jsem se, že jen co se dostaneme zpátky domů, požádám Trena o nějaké trénovací hodiny, protože jsem se potřebovala umět bránit.

"Zpátky!" ozval se výkřik a po našich nepřátelích jakoby se zem slehla. Jedna věc se jim opravdu musela uznat, uměli výborně a rychle zmizet. Ohlédla jsem se na Trena.

"Všechno v pořádku, zlato?" ptala jsem se. Překvapeně se na mě podíval.

"Samozřejmě, jak jinak," odpověděl se zářivým úsměvem. Takhle byl přímo k sežrání, omezila jsem se ovšem jen na vášnivý polibek. Tren se nenechal pobízet, jemně mi zuby stiskával spodní ret, prsty mi přitom zamotal do vlasů.

"Od sebe," zavelel Kevin a odtrhl mě od Trenových sladkých rtů. Nesouhlasně jsem vydechla a Kevinovi se plnou silou vyškubla.

"Nemáš jediné právo zakazovat mi být s ním. Kde jsi byl, když jsi mě měl bránit?" rozkřikla jsem se na něj. Během boje někam záhadně zmizel a nebýt Trena, asi bych se jen těžko dokázala sama ubránit.

"Klid miláčku, nic se neděje," přitáhl si mě k sobě Tren. Nechala jsem se od něj uklidňovat a na Kevina, který mi poslední dobou pěkně pil krev, na chvíli zapomněla. Co jsem si mohla přát víc, než být přivinutá v Trenově ochranitelské náručí?

*****

Přesně podle plánu jsme do vesnice dojeli ve čtvrtek navečer. Trochu mě mrzelo, že není pátek, jinak bych vůbec nic neřešila, seskočila ze sedla a vydala se k Trenovi domů, tam se mu natáhla do postele a nepustila ho z ní až do neděle večer. Jenže on byl čtvrtek. Když jsme míjeli Dafiné, poslala jsem Trenovi jeden vzdušný polibek a nechala se odvézt ke Kevinovi domů. Hned jak zastavil, jsem sesedla, vzala si tašku se svými věcmi a odešla do svého pokoje. Tam jsem si rovnou sbalila věci na víkend, abych byla připravená zítra ráno hned vyrazit.

"Nevím, kam se chystáš, mám takový pocit, že jsem ti zakázal za ním chodit," ozval se Kevin, který stál opřený o zárubně a pozoroval moje počínání. Narovnala jsem se a postavila se naproti němu.

"Drahý Kevine, já mám zase takový pocit, že si vůbec, ale vůbec neuvědomuješ, s kým mluvíš, a jak by ses měl chovat. Ještě chvíli mě štvi a garantuji ti, že si budeš přát, abys mě v životě nepoznal, protože jsem schopná ti udělat ze života peklo," říkala jsem tichým hlasem a postupně se blížila k němu, poslední slova jsem mu šeptala přímo do ucha. Mělo to přesně takový efekt, který jsem očekávala. Kevin ztuhnul a obezřetně mě sledoval, věděla jsem, že se mě alespoň částečně bojí.

"Já dodržím tvoji dohodu, počkám do zítra, ale zítra se sbalím a odejdu na víkend k Trenovi, přesně tak, jak jsi to ty sám navrhoval," oznámila jsem mu. Na to neřekl ani popel, jen tam stál a díval se na mě. Otočila jsem se a pokračovala v balení mých věcí. Kevin se otočil a odešel. Tohohle jsem chtěla dosáhnout. V pátek ráno jsem se nasnídala, vzala si svou tašku a chtěla vyrazit.

"Nezapomněla jsi na něco?" zeptal se Kevin otráveně. Otočila jsem se s obočím tázavě zdvihnutým do oblouku.

"Řekl jsem, že si tě vždycky vyzvedne a zase vrátí ke mně do bytu. Takže dokud nepřijde, budeš tady," oznámil mi vítězoslavně. Věděl, že jsem se s Trenem nijak nedomlouvala na tom, kdy a jak mě vyzvedne a myslel si tedy, že mě tímhle udrží u něj v bytě, protože Tren zapomene, že má pro mě přijít. Shodila jsem tašku ze svého ramene a posadila se na ni. Chtěla jsem počkat pár minut, a pak se pokusit kontaktovat Trena pomocí myšlenek. To ovšem nebylo potřeba, protože se ozval zvonek. Šla jsem otevřít a radostně se dívala do Trenovy tváře.

"Ahoj lásko moje, jdu tě zachránit ze spárů ďáblových," zahrál Tren teatrálně svůj příchod. Zasmála jsem se a vrhla se mu do náruče. Kevin mi mrzutě hodil tašku a odešel k sobě. Na nic jsem nečekala, zabouchla dveře a s Trenem se vydala k jeho koni.

"Neměla jsi s ním včera nějaké problémy?" zeptal se mě, když mi bral tašku, aby ji mohl přivázat k sedlu.

"Ani ne, nic co bych nezvládla," odpověděla jsem s úsměvem. Nasedli jsme, ale Tren mě nevezl domů, nýbrž na radnici.

"Copak se děje, budeme se brát?" ptala jsem se v žertu, že mě přivezl zrovna sem. Tren se rozesmál a pomohl mi ze sedla.

"Až na to budeš mít věk, tak s radostí miláčku," odpověděl a políbil mě na čelo.

"Ale jinak potřebuju pracovat. Znáš Bratrstvo, musím jim předložit všechno, co jsme tam dělali," protočil otráveně oči v sloup.

"Jdu s tebou, chci tě slyšet v akci," chytla jsem ho pevně za ruku a nechala se odvést dovnitř. Tam moje přítomnost způsobila značné pozdvižení.

"Co to má znamenat?" ptal se ten nejhorší dědek.

"Mám ji půjčenou na víkend, s Kevinovým vědomím, samozřejmě," odpálkoval ho Tren a nijak jinak nekomentoval jejich narážky. Posadila jsem se do křesla kousek stranou, přece jenom se mě ta debata úplně netýkala. Brzy si ke mně přisedl Dante, a místo aby poslouchal to, co říkal Tren, si povídal se mnou. Bratrstvo to očividně strašně rozčilovalo, ale mě ani jemu si nedovolili nic říct. Trvalo to asi tři hodiny, než byli s Trenovým vyprávěním spokojeni a propustili ho. Hned jsem se zvedla, rozloučila se s Dantem a vydala se za ním. Tren nás oba odvezl domů, vzala jsem si věci dovnitř, zatímco on šel ustájit koně. Bylo k polednímu, ale já měla chuť na něco naprosto jiného, než na jídlo. Stála jsem v obýváku, když jsem slyšela bouchnutí dveří a jeho melodický hlas, jak si broukal nějakou melodii. Stála jsem zády ke vchodu, takže jsem odhadla chvilinku, než došel ke mně, a pak si naprosto bezostyšně svlékla tričko. Jeho melodie se na chvíli zastavila, a pak se ozvalo uznalé zahvízdnutí. Vyhrnula jsem si sukni a pomalu, svůdně předkloněná s vystrčeným zadečkem, jsem si svlékala punčochy. Když jsem rukama zajela za sukni, abych ji taky svlékla, zastavily mě jeho ruce.

"Nechceš něco nechat i na mě?" otázal se mě a líbal mě na nahé rameno. Zaklonila jsem hlavu a nechala jeho ruce, aby mi jezdily po těle a svlékaly mě z těch zbytků oblečení. Když jsem se otočila k němu, byl už bez košile a jeho prsty si hbitě radily s páskem od kalhot, které následně letěly do kouta. Přitáhla jsem si ho k polibku a jemně mu podrazila stojnou nohu, abych ho položila na zem.

"To už nevydržíš ani do ložnice?" ptal se mě se smíchem.

"Zbytečná cesta," oznámila jsem mu mezi vášnivými polibky na jeho hrudníku. Za tohle odpoledne jsme se přesunuli ještě na pohovku, a nakonec opravdu skončili v ložnici v posteli.

"Ty jsi moje svůdnice, nemůže mě odrovnat nic jiného, než tvůj chtíč," zavrněl mi Tren do ucha a já se mu znovu přilepila na rty. Proč mě tímhle svým tónem hlasu vždycky tolik rozpálil?

"Ne, už dost," smál se, když jsem si rty mapovala cestu po jeho krku.

"Ještě jednou, naposled," zaprosila jsem a on mi vyhověl. Jak by taky mohl odmítnout, když měl pod sebou moje nahé a rozpálené tělo? Po tomhle čísle mi Tren usnul v náručí, já spát nemohla, byla jsem tolik šťastná. Zklamaně jsem zasténala, když se ozval zvonek.

"Nechoď tam, lásko. Nejsme doma," zabroukal Tren a pevněji mě objal. Zůstala jsem ležet, ovšem zvonek protivně zvonil dál.

"Asi ví, že doma jsme," konstatovala jsem.

"Jdu dolů," rozhodla jsem se. Vstala jsem a oblékla si jen lehký župánek. Vlasy jsem nechala rozcuchané a rozlítané, aby kdokoliv, kdo za těmi dveřmi stojí, věděl, že nás vyrušil při našich intimních chvilkách. Byl to Dante. Přelétl mě pohledem. Čekala jsem, že mi udělá nějaké kázání o tom, že takhle oblečená bych rozhodně otevírat neměla, ale on se jen chápavě pousmál a nekomentoval to.

"Přinesl jsem Trenovi nějaké papíry, které mu posílá Bratrstvo. Kdyby si pro ně šel sám, asi by ho uhnali pro celovíkendovou práci, takhle jsem to zachránil pro tebe," usmál se na mě. S díky jsem si vzala papíry a rozloučila se s ním.

"Kdo to byl?" ptal se mě Tren z postele, když jsem se vrátila do ložnice.

"Dante, přinesl ti papíry od Bratrstva a zachránil tě tím před další zbytečnou prací," odpověděla jsem.

"Asi mu budu muset poděkovat a podívat se na to, co mi přinesl," zauvažoval Tren.

"Až potom, teď nikam, broučku," zarazila jsem ho a stáhla ho zpátky do postele.

"Ty se odsuď až do zítra ani nehneš," oznámila jsem mu. Jen se zasmál, ale poslušně se nechal položit zase zpátky.