Dokonalá strategie

Moc, moc, moc a moc se omlouvám, ale já vážně vůbec nic nestíhám, poslední dobou se na mě všechno valí...doufám, že se mnou vydržíte, opravdu se pokusím zlepšit a tohle bdue takové malé bolestné ;)

.

.

Ještě ten den jsme se vydali na zpáteční cestu do našeho tábora. Nevěděla jsem, proč Tren tolik pospíchal, ale bylo mi to víceméně jedno. Šla jsem prostě za ním. Do tábora jsme dorazili kolem poledne druhého dne a já měla hned zkaženou náladu tou malou pijavicí, která se okamžitě pověsila Trenovi kolem krku a dětským hláskem mu žalovala, jak se na ni ten zamilovaný mladík pořád lepí. Dost mě překvapilo, když ji jinak trpělivý Tren odstrčil stranou a se slovy, že ho to nezajímá, odešel do svého stanu. Claire zůstala zaraženě zírat a pak se vrhla do náruče právě onomu chlapci, na kterého si předtím stěžovala. Ten si ji s ochotou přivinul na hruď. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a opatrně vešla do stanu za ním.

"Můžu?" zeptala jsem se ve vchodu. Překvapeně ke mně zvedl hlavu.

"Jistě, proč bys nesměla?" usmál se. Přešla jsem k němu a lípla ho na tvář.

"Vypadal jsi rozzlobeně. A jak jsi odstrčil Claire…" nechala jsem vyznít svou větu do ticha.

"Ach, tohle. Už mě to její neustále fňukání unavuje. Vždyť ona si přeje, aby za ní ten chlapec běhal, tak ať si mi pak nestěžuje. Mám jiné věci na práci," odpověděl.

"Například?" zeptala jsem se. Na chvíli přestal v přehrabování se hromadou papírů a dlouze se na mě zadíval.

"Musíme ještě vyřešit ty obludy, co se nám tu potulují. Kdykoliv mohou zaútočit znovu," odpověděl a sklonil hlavu zpět k papírům. Přikývla jsem, i když jsem věděla, že to nemohl vidět. Posadila jsem se do jednoho křesla a chvíli ho sledovala, jak něco ustavičně hledá. Pomohla bych mu, ale věděla jsem, že nemá rád, když se mu někdo jiný přehrabuje v papírech. Během chvíle toho nechal a posadil se naproti mně. Pročítal se nějakými listy a opět si připravil svoje barevné propisky. Věděla jsem, že teď začne kreslit ty pro mě naprosto nesmyslné čáry do plánů, ve kterých se pak díky nim bude lépe orientovat.

Tahle jeho práce byla dosti náročná a Tren ji tedy často dělal za úplného mlčení, jen občas něco zabroukal. Stejně to ale nebylo určeno mě, takže jsem tomu často vůbec nerozuměla. Trochu jsem se nudila. Vzala jsem mu jeden čistý list papíru a sama začala kreslit obrázky. Nekreslila jsem nic konkrétního, jen tak co mě napadlo. Barevnou květinu, na ní motýla, opodál tůňku s žábou a rákosím…

"Zlato, červenou," zahučel Tren nepřítomně. Podala jsem mu zmiňovanou barvu a zase chvíli sledovala jeho práci. Barevné čáry se začaly překrývat a já se úplně ztrácela v té změti šipeček, čáreček a jiných geometrických tvarů.

"Jak se v tom můžeš vyznat," položila jsem spíše řečnickou otázku, abych prolomila to dlouho trvající ticho.

"Celkem jednoduše, jednou ti to vysvětlím podrobně a pak se v tom taky vyznáš," odpověděl mi, aniž by se na mě podíval.

"To těžko. Je to horší jak sudoku," zabručela jsem a on se zasmál. Věděla jsem, že jemu přijde sudoku celkem jednoduché. Všechno, co mělo matematický základ, mu nedělalo žádný problém, což se o mě rozhodně říct nedalo.

"Můžu tě zase využít jako náhradu za své posluchače?" zeptal se mě celkem zbytečně, protože odpověď mu byla už předem známá. Vždycky jsem se mu snažila aktivně pomáhat v jeho pracovní činnosti. Dalších pár hodin jsme strávili tím, že mi Tren vykládal svůj plán a já se ho snažila pochopit, abych mu pomohla vypilovat, co říkat a u čeho se déle zastavit, aby to pak pochopilo celé mužstvo bez jakýchkoliv nejasností. Zajímalo by mě, jestli se ještě nějaký jiný velitel, kromě Trena, takhle svědomitě připravuje. Asi těžko. Když jsem se po dlouhé době konečně mohla přestat soustředit, měla jsem hlavu těžko jako po přednášce ve škole.

"Unavuje tě to, viď? Běž se projít na vzduch, ať si trochu vyčistíš hlavu," poradil mi Tren, když mě chvilku pozoroval, jak si rozhýbávám ztuhlé svaly na krku.

"To ty bys měl jít taky," upozornila jsem ho na fakt, že je na tom dost podobně jako já, ale jinak jsem poslechla jeho příkazu a šla se projít. Moje kroky téměř automaticky vedli k ošetřovně, kde jsem se podívala na naše zraněné. Už jsem tohle ošetřování měla jako odreagování. Nebyla to pro mě nijak náročná činnost, bavilo mě to a ještě navíc mě to procvičovalo v citu, který jsem si musela neustále uchovávat. Nejen kvůli operacím, ale také kvůli svojí moci, bylo jí tolik, že v její kontrole jsem nesměla nikdy moc polevit. Nevyplatilo by se mi to.

"Neříkal jsem ti, že si máš jít odpočinout? A ty zase pracuješ?" objaly mě najednou zezadu Trenovy paže a za uchem mi přistál jeden něžný polibek.

"Já u toho odpočívám, takovéhle ošetřování mě uklidňuje. A hlavně že to víš, že se má odpočívat…kdy naposled jsi odpočíval ty?" zeptala jsem se ho na oko přísně. Zatvářil se jako největší neviňátko.

"Mám takový dojem, že před tím, než celá tahle akce začala. To jsem odpočíval víc, než dost," odpověděl s úsměvem.

"To určitě, leda tak v paralelním vesmíru, ty kecko," brblala jsem a vyměnila obvaz na ruce posledního pacienta. Tren mě pak vzal kolem pasu a společně jsme se vydali do jídelny na večeři. Moje místo bylo opět obsazeno Claire, jenže Tren neváhal a sedl si na zcela jiné místo, aby mě mohl mít u sebe. Claire nafoukla tváře na znamení toho, že se urazila, a Trenovo místo rychle obsadil ten mladík. Bylo strašně vtipné ty dva pozorovat. Jak on jí neustále nadbíhal, ona ho odmítala, ale jakmile se jeho pozornost stočila jinam, okamžitě udělala něco provokativního, čímž ho na sebe zase upozornila. Popravdě jsem se bavila. A nejen já, ale všichni, kteří u stolu seděli s námi. Tren mi zasunul ruku hluboko pod sukni a já ho nechala, protože jsem byla ráda, že už ho mám zase jen pro sebe. Po večeři jsme se opět odebrali do našeho stanu, kde si Tren unaveně sedl za stůl a jen tak si prohlížel všechny po stole poházené papíry. Objala jsem ho zezadu kolem ramen a položila mu tvář do vlasů.

"Já už vážně nevím co s tím," zašeptal a položil svou dlaň na moji ruku. Nevěděla jsem, jak ho mám povzbudit, takže jsem ho jen políbila do vlasů a jemně mu prsty kroužila po ramenou.

"Pojď si to všechno zrekapitulovat, když to budeš říkat nahlas, tak tě třeba napadne i jiné řešení," navrhla jsem mu a posadila se na židli naproti němu. Přikývl.

"Takže, co je náš hlavní cíl?" začala jsem nejdůležitější otázkou.

"Dostat ty potvory zpátky do podsvětí," odpověděl okamžitě.

"A to chceš provést jak?" pokračovala jsem.

"Chci je vrátit stejnou cestou, kterou sem přišli a průchod zajistit. Z čehož vyplívá, že ze všeho nejdřív budeme muset ty průchody najít," odpověděl.

"Jenže to jsem zase zpět u svého problému. Jsou příliš rychlí na to, abychom je mohli účinně sledovat a zjistit, odkud se berou. A čekat na nějaký pořádný přívalový déšť, který by je zpomalil, mi přijde jako hloupost. Nemůžeme být připraveni pořád. Navíc si myslím, že za deště budou někde zalezlí a rozhodně tu na nás nebudou čekat, vzhledem k tomu, že jsou si vědomi svojí nevýhody," pokračoval ve své myšlenkové úvaze. Kousla jsem se do rtu.

"Zlato, ta bouřka, která vás minule zachránila, nebyla až tak úplně přírodní," oznámila jsem mu a čekala, jak zareaguje. Několikrát se nadechl a naprázdno otevřel ústa.

"Mohlo mě napadnout, že jsi v tom měla prsty," zabručel, ale nemyslel to zle.

"Já myslela, že ti to bylo jasné? Jednou jsem se před tebou zmínila…" načala jsem větu. Jeho pozdvižené obočí mě zarazilo.

"Když jsem se vrátil z té naší akce, byl jsem dlouhou dobu mimo. Jednak mi byla spousta informací zatajena a navíc jsem ne všechno dával do souvislostí. Musíš na mě pomalu," vysvětlil s pousmáním. Chápavě jsem přikývla, to se dalo pochopit.

"Takže, když budu operovat s tím, že ty budeš schopná kdykoliv a za jakýchkoliv okolností vyvolat silné deště, vyplývá mi z toho…" zamyslel se a tužkou opět začal kreslit do svých plánů. Zvědavě jsem se mu dívala přes rameno a zmateně sledovala tu další změť čar.

"Potřebuji další mapu," zabručel Tren a vytáhl jinou, čistou a nepopsanou. Začal kreslit znovu, tentokrát opatrněji a v trochu jiném pořadí, než předtím.

"Když vyjdeme ven, abychom je vylákali, jak ti dám vědět, že potřebujeme déšť?" zeptal se nahlas, z čehož jsem poznala, že tahle otázka opravdu patří mně.

"S tvojí myslí se dokážu spojit na vzdálenost několika mil, to není žádný problém," pokrčila jsem rameny. Něco nesrozumitelného zabručel, ale hned zase pokračoval.

"A jak rychle zvládneš vyvolat déšť na takovou vzdálenost?" otázal se znovu. Na chvíli jsem se zamyslela.

"Dešť zvládnu vyvolat během několika vteřin, pak stačí, dopravit ho k vám, což ovšem může nějakou tu dobu trvat. Jedině že bych dešťové mraky zhmotnila přímo nad vámi, to by pak mohlo být do deseti vteřin?" nadhodila jsem. Střelil po mě pohledem, aby se z výrazu mojí tváře ujistil o tom, že si z něj v žádném případě nedělám legraci a vše, co říkám, myslím smrtelně vážně.

"Deset vteřin," zamumlal si pro sebe a jeho ruka závratnou rychlostí črtala na papíře jednu čáru za druhou. Tren u toho neslyšně pohyboval rty, z čehož jsem usoudila, že si něco pro sebe říká, ovšem tak potichu, že jsem nijak nedokázala sledovat jeho myšlenkové pochody.

"To by šlo," prolomil najednou ticho. Tázavě jsem na něj pohlédla a čekala, kdy mě zasvětí do situace.

"Uděláme to tak, jak říkáš. Ty zůstaneš tady v bezpečí, my se po nich půjdeme podívat. Myslím si, že nebude problém je vylákat ven, jsou celkem citliví na oheň a od toho tu máme Erika," usmál se na mě a já souhlasně přikývla. Erik se svými ohnivými šípy byl mezi námi v celku raritou.

"Tak dál, až je vylákáme, dám ti vědět pomocí myšlenek a ty k nám pošleš silný déšť. Pak už to bude na nás, abychom je sledovali do jejich úkrytů. A pak záleží na tom, kde ty úkryty budou, abych vymyslel, jak je do nich nahnat a zatarasit je, aby se vrátili zpět tam, odkud přišli," dopovídal a znovu si prohlédl všechny nakreslené šipky.

"To nezní zle. Jen tě předem upozorňuji, že jestli nebudeš opatrný a necháš se zmrzačit jako minule, tak mě poznáš z mojí rozhněvané stránky," pohrozila jsem mu vztyčeným ukazováčkem. Jen se zasmál, chytil moji ruku do své a políbil mi všechny prsty.

"Budu se snažit, ale znáš mě," odpověděl s úsměvem.

"No právě, že tě znám," zabručela jsem, ale to on už pravděpodobně neslyšel, protože vyběhl ven za Erikem, aby zkontroloval stav zásob a mužstva. Tahle akce bude, doufejme, konečná a my se pak budeme moct vrátit domů. Tedy, on se vrátí domů a já budu muset ke Kevinovi. Už mě ta Danteho hra vážně štve, doufám, že silně pracuje na důkazu, kterým by usvědčil Bratrstvo z toho záhadného počinu, který nikomu nesdělil a který je údajně tak závažný, že obrátí naše životy naruby. Měl by si pospíšit. Kevin sice uvolnil pravidla co se Trena týče, ale přesto to pro mě bylo málo. Vždyť jsme spolu dva roky bydleli a byli jsme neustále spolu. A teď mám na něj vypsané úřední hodiny. Nejhorší je, že po návratu se Kevin možná zase kousne a zakáže mi Trena úplně, protože si poslední dobou docela jdou po krku a Kevin zatím vždy vyšel jako ten poražený. Jestli to udělá, tak tvrdě narazí. Už mě nebaví hrát si na hodnou a poslušnou. Mám moc a postavení, tak ho budu využívat taky trochu po svém, ne jen pro druhé.

"Zlato, nad čím dumáš?" vytrhl mě jeho hlas z přemýšlení. S trhnutím jsem se za ním otočila.

"Nad ničím podstatným," zalhala jsem s úsměvem. Pokrčil rameny, pravděpodobně mě prokoukl, ale rozhodl se to nijak nerozebírat.

"Jak to vypadá?" zeptala jsem se, abych na sebe zpět strhla jeho pozornost.

"Jak by to mělo vypadat? Prostě řeknu a tak se stane," odpověděl trochu zmateně, protože si nebyl zcela jistý, co tou otázkou sleduji.

"Žádný skrytý odpor v mužstvu?" navedla jsem ho tam, kde jsem ho chtěla mít. Pochopil.

"Řekněme, že nedostal prostor protestovat. Na jeho názor jsem se neptal a sebou ho brát nebudu," odpověděl mi.

"To je od tebe hezké, že mi ho tu necháš," teatrálně jsem se zašklebila a jeho to rozesmálo.

"Promiň, ale jinak to nejde. Už ho vidím, jak půjde do takové akce. Na to má svou kůži až příliš rád. A já ho nenechám uvolňovat morálku mezi mužstvem. Ty ho zvládneš," políbil mě na čelo.

"Uvidíš zkrocení zlého muže," ďábelsky jsem se usmála.

"Teď ho začínám trochu litovat. Možná by přece jen šel raději se mnou," okomentoval Tren můj výraz ve tváři, ale já moc dobře věděla, že uvnitř mu to hrozně přeje, aby mu konečně někdo srazil jeho příliš vysoké ego.

"Kdy vyrazíte?" změnila jsem téma na trochu vážnější notu.

"Brzy. Zásob už nemáme moc a já to chci co nejdříve ukončit. Chci tě mít v soukromí doma jen sám pro sebe," přitáhl si mě do náruče. Zarazila jsem jeho rty, které se blížili k těm mým.

"Broučku, zapomínáš na jeden malinkatý, ale podstatný detail jménem já a moje bydlení u Kevina," opravila jsem ho. Na chvíli se zarazil, než si mě přitáhl k jednomu vášnivému polibku.

"Tak to naplánuju tak, abychom se domů vrátili v pátek večer a pokud vím, tak jednou za čtrnáct dní trávíš víkend se mnou, nebo ne?" usmál se. Nemohla jsem jinak než souhlasit. To by bylo přesně to, co potřebuji po celé téhle náročné akci. Trochu domácího klidu s mým dokonalým mužem.

"Platí, kámo. A Kevina si pěkně zpracuju," mrkla jsem na něj šibalsky. Zasmál se a řekla bych, že znovu uvažoval nad možností, že si Kevina přece jen vezme k sobě do skupiny.

"Pane, nesu zprávy," bez vyzvání vběhl do našeho stanu jeden z Trenových mužů. Tren jeho náhlý vpád přešel jen pozdvihnutým obočím a vzal si od něj lístek. Podle rychlosti, kterou se ten mladík spakoval, jsem poznala, že je mu obsah zprávy zcela známý a nebude to asi nic pěkného. To mi později i potvrdilo Trenovo vzteklé odhození papíru a roztržité přecházení tam a zpět.

"Co se děje?" zeptala jsem se, abych se taky konečně věděla, co a jak. Tren zvedl psaní ze země, kam ho odhodil, a podal mi ho do nastavených dlaní. Začetla jsem se do obsahu a pochopila, co Trena tak rozčílilo.

"Jak jim mohli utéct?" zeptala jsem se nahlas.

"To já nevím. Přesně jsem věděl, že na co nedohlédnu sám, to se nějak pokazí. Měl jsem je vlastnoručně předat spravedlnosti," brblal Tren, přičemž ani na chvíli nepřestal pochodovat ze strany na stranu. Popravdě jsem se mu moc nedivila. Neměl na Ragara s Radimem zrovna pěkné vzpomínky a i mě ti dva lezli na nervy. Radim svým vždy přítomným klidem a Ragar hlavně jeho narážkou na to, že kdyby byl Tren jen trochu svolný, okamžitě by mu skočil do postele. A tahle představa se mi dost příčila. Byla jsem ohledně Trena docela žárlivá a to nejen na ženy. Na všechny a všechno co odvádělo jeho pozornost ode mě.

"Co budeš dělat?" chtěla jsem vědět. Tren se zastavil a chvíli jen tak zíral do prázdna.

"Nic, co bych dělal," odpověděl konečně a znovu začal chodit v přesném intervalu tam a sem.

"Myslíš, že ti nedají pokoj?" zabručela jsem. Přestal pochodovat a zkoumavě se mi zadíval do tváře.

"Já se nedám, zlato," chlácholivě mě objal, protože správně rozpoznal osten žárlivosti v mém hlase. Přitiskla jsem ho blíž k sobě.

"O důvod navíc naši další akci vůbec neodkládat. Čím dřív se odsud dostaneme, tím větší je pravděpodobnost, že na ty dva nenarazím," zabručel ještě.

"Hm, v tom máš naprostou pravdu. Není potřeba to nijak odkládat. Přesto apeluji na to, že budeš opatrný," podívala jsem se mu do očí. Jemně se usmál.

"To víš, že budu," lípl mě na špičku nosu. On sice chtěl ještě sedět nad všemi svými plány, ale já jsem ho nenechala. Jeho strategie už byla dokonalá. Stáhla jsem si ho k sobě do postele, kde jsem si plně užívala jeho rozmazlování. Tušila jsem, že bude chtít odejít hned během zítřka, maximálně pozítřka, aby byl opravdu co nejdříve doma. Jenže jak jsem ho znala, bez nějakého toho zranění se to pravděpodobně vůbec neobejde. A jestli pak bude zase indisponován, jako tomu bylo minule, mohla bych si vyčítat, kdybychom dneska zůstali vůči sobě pasivní. Takhle jsem ho pouštěla s o drobítek klidnějším srdcem.

Přesně jak jsem očekávala, druhý den ráno začaly velké přípravy na cestu. Tren se domníval, že jejich úkryty nebudou někde poblíž našeho tábora, protože jinak by útoky byly mnohem častější. Zároveň spoléhal na to, že úplně daleko to taky nebude. Abych nemusela všechno tohle pobíhání sledovat, odebrala jsem na ošetřovnu, kde mi bylo poslední dobou nejlépe. Prací jsem se odreagovala od všech svých normálních problémů a starostí, kterých bylo více než dost. Dnes ovšem i tady byla cítit tak nějak napjatá atmosféra. Nevěděla jsem přesně, čím to je, ale moc se mi to nezamlouvalo. Nevydržela jsem tam dlouho, hned jak jsem měla hotovo, jsem odešla ven a moje kroky automaticky a bezmyšlenkovitě zamířily do skladu. Když jsem vešla dovnitř, obklopilo mě příjemné ticho, protože venku v tom mumraji panovala docela nepříjemná vřava.

"Ahoj Anori, co tě sem přivádí?" zeptal se mě Erikův tichý hlas a brzy zpoza krabic vykoukla i jeho hlava.

"Hledám kousek tichého a klidného místa, kam bych se na chvíli schovala. Venku to vypadá jak při evakuaci, na ošetřovně je strašně napjatá atmosféra a v našem stanu jsou neustále procesí lidí. Navíc jak je Tren nervózní, je s ním docela k nevydržení," odpověděla jsem popravdě a sedla si na jednu osamocenou krabici.

"To chápu, já jsem docela rád, že si to pobíhání můžu odbýt tady," mrkl na mě Erik a znovu se sklonil k hromadě krabic.

"Pokud do konce týdne neodejdeme, nebudou nám zásoby stačit a budeme si muset poslat pro další. Můžeš to pak Trenovi vyřídit? Přece jenom od tebe to vezme mnohem klidněji, než ode mě. Předpokládám, že na tebe nepoužije ani hrubé násilí ani žádných nevybraných výrazů," požádal mě Erik opatrně. Zasmála jsem se. Tren byl opravdu trochu nepříjemný, když se plánovala nějaká akce, takže jsem se Erikovi ani moc nedivila, že mě o něco takového žádal. Nebyl první ani poslední. Připadala jsem se teď trochu jako sova, protože jsem neustále od někoho nosila nejrůznější zprávy pro Trena, protože spoléhali na to, že na mě křičet nebude a než dojde k nim, tak vychladne.

"Buď bez obav, vyřídím mu to. Stejně mám pocit, že by opravdu rád do konce týdne vypadl," ujistila jsem ho a na něm bylo vidět, že si oddechl. Držet účetnictví asi nebylo nic jednoduchého.

"Tak se zatím měj, já doufám, že už se to venku trochu uklidnilo," rozloučila jsem se s ním, když jsem po několika hodinách proseděných na krabici usoudila, že je na čase se vrátit. Neřekla jsem totiž Trenovi, kam jdu, mohl by mě hledat. Vyběhla jsem do odpoledního slunce, které poskytovalo alespoň tolik tepla, abych se nemusela balit do teplých svetrů. Tren ani nezaregistroval, že jsem byla pryč, až tak byl zabraný do práce. Ve volné chvíli jsem mu oznámila to, co po mě Erik chtěl. Přešel to jen s mávnutím rukou, takže jsem si ani nebyla jistá, jestli ví, co jsem mu řekla. Rozhodla jsem se ho nerušit. Zašla jsem ještě jednou na ošetřovnu, kde jsem zůstala až do večera a pak se vrátila. Zalezla jsem si do peřin, protože už byla docela zima a na kus papíru kreslila postavičky všech osob, které k nám do stanu přišli a něco chtěli. A všemu figuroval Tren, který jen ztrápeně seděl za stolem a řešil jednu situaci za druhou.

"Vyrazíme zítra ráno, všechno je připraveno, běžte si odpočinout. Zítra musíme být v plné síle," oznámil jim Tren konečně. Už jsem se bála, že usnu, než všechny vyhodí. Můj ospalý výraz byl možná taky důvodem, proč si Tren uvědomil, že je načase přestat. Netrvalo to dlouho a přilehl si ke mně, byl ovšem tak unavený, že usnul téměř okamžitě, takže jsem si jeho přítomnost ani nijak zvlášť neužila.

Druhý den ráno jsme vstávali brzy. Tren se s mužstvem připravoval na cestu. Všude kolem nás ležela na zemi v cárech mlha, přes kterou nebylo pořádně nic vidět. Moc se mi to nelíbilo, ale chápala jsem, že takhle po ránu mají asi největší příležitosti je chytit. Byla jsem zachumlaná do teplého svetru, ale stejně mi byla zima. Tren i jeho muži měli na sobě teplé bundy s kožíškem, který je chránil před vlezlým mrazem. Přeci jenom půjdou dlouho a potřebují mít svaly neprokřehlé, jinak by nemohli dostatečně rychle reagovat. Políbila jsem Trena na ústa a popřála mu hodně úspěchu. Přikývl a jemně se otřel o moji mysl, vpustila jsem ho dovnitř. Hned jsem viděla, že je stále ještě docela unavený, ale nemělo smysl mu něco vyčítat.

Vyrazili na cestu. Já se vrátila zpátky do stanu a sedla jsem si do křesla. Zima mi rychle začala lézt přes prsty do rukou a nohou, což nebylo dobré znamení. Normálně jsem to nedělala, ale teď jsem se potřebovala udržet svěží. Nechala jsem vzduchu kolem mě vyhřát na příjemných dvacet stupňů, což v porovnání s okolím byl přímo ráj na pláži. Prsty se mi rychle rozehřáli, a abych se udržela v pozoru, chodila jsem po stanu tam a sem. Vzhledem k tomu, že naše myšlenky byly těsně spojené, věděla jsem, že je Trenovi pěkná zima a on se mi zase smál za to, jak jsem tu cvičila, abych se prohřála. Alespoň se nenudil. Trvalo ještě dobrou hodinu, než mi Tren dal vědět, abych byla připravená. Zjistila jsem si jejich polohu a napjatě očekávala jeho příkaz.

"Teď!" zaznělo mi v hlavě prostě a já neváhala ni vteřinku, vzpažila jsem obě ruce, které jsem spojila nad hlavou. Chvilinku jsem se soustředila a pak prudce rozpažila. Z Trenovi mysli jsem se ujistila, že se povedlo a že u nich právě teď parádně prší. Tren stáhl svou mysl, aby se mohl lépe soustředit na to, co se bude dít a mě tím odkázal jen na mou vlastní fantazii. Posadila jsem se zpět do křesla a čekala, co se bude dít dál.

Představte si, že to není ze Země a je to tak padesátkrát složitější...vážně nemám sílu hledat výstižnější obrázky :D