Zkouškové

Tak se vám hlásím s pokračováním. Dnes to nebude nijak moc extra dějové, i mě občas opouští fantazie. Ale snad vás to apoň trochu pobaví. Přeji pěkné počtení a jsem ráda za komenty:

.

.

Bylo 1. ledna dopoledne a já i Tren jsme ještě leželi v posteli a dospávali Silvestrovské oslavy. Tedy Tren už byl vzhůru a kreslil mi prstem kroužky na nahé rameno. Já jsem si užívala jeho doteky a přitom vlastně ještě napůl spala. Dost nás oba překvapilo, když se ozval zvonek. Kdo by mohl takhle brzy otravovat? Copak ostatní nezahání spánkový deficit?

"Jdu tam, ještě se dospi" zašeptal mi Tren do ucha a opatrně se zvedl z postele, aby se mnou zbytečně nehoupal. Sledovala jsem ho, jak si oblékl kalhoty a sešel dolů otevřít tomu vlezlému hostu. Opřela jsem se o lokty a napínala uši, abych slyšela, kdo to je. Měla jsem totiž takové tušení a jen jsem doufala, že není správné.

"Nevidím jediný důvod, proč by nemohla přijít až odpoledne. Je trochu nezdvořilé někoho takhle tahat z postele," slyšela jsem Trenův napůl rozčilený hlas.

"Je deset hodin, to je akorát tak čas, vytahovat lidi z postele," ozvala se Kevinova hrubá odpověď, a pak už dvoje kroky stoupaly po schodech.

"Nedal se zastavit," pokrčil Tren omluvně rameny.

"Na rozdíl od tebe, drahý Kevine, jsme nebyli zalezlí jako krtci doma u televize, ale na Silvestra jsme si vyšli mezi lidi. Takže mám právo si dneska poležet," odpověděla jsem na větu, kterou sice nepronesl na mě, ale já ji slyšela.

"Prostě si bal věci, odcházíme. Řekl jsem do Silvestra, ten už skončil," ignoroval mě a stál tam.

"Mám se převlékat před tebou, nebo mi necháš v našem domě trochu soukromí?" zeptala jsem se a schválně se usmála na Trena, aby věděl, že to náš dům, jsem řekla schválně. Bydlím tady a je to můj domov. Usmál se, pochopil mě.

"Čekám dole, a ne že mě tam necháš zapustit kořeny," zabručel a odešel dolů. Vstala jsem z postele a začala se oblékat.

"Musím jít, protože jeho kořeny rozhodně mít v obýváku nechci," bručela jsem a balila to, co mě první uhodilo do očí.

"Hm, to se vám vůbec nedivím, paní domácí," zavrněl Tren a chytil mě kolem pasu. Zasmála jsem se, když mě líbal na krk.

"To se mi moc líbilo, když jsi řekla to v našem domě," zašeptal mi do ucha. Otočila jsem hlavu, abych ho mohla políbit.

"Tohle je teď moje hnízdo, do kterého se budu vždycky vracet," ujistila jsem ho.

"Hnízdečko lásko," zamrkal na mě a obě ruce mi sunul pod sukni.

"Lásko, vždyť sedí dole," odháněla jsem ho. Odtáhl se ode mě a pomohl mi zabalit věci, co jsem měla v ložnici. Zase jsem se tu tak zabydlela, že to vypadalo, jak když balím na rekreaci, vyklízela jsem si skříň a poličku s osobními věcmi a oblečením. Tren mi pak odnesl tašku dolů a pomohl mi dát dohromady všechny moje dárky, taky učebnice co jsem měla s sebou a ještě pár drobností. Kevin to celou dobu v tichosti podmračeně sledoval, zajímalo by mě, co si myslel. Když jsem byla sbalená, dal mi Kevin jasně najevo, že odcházíme. Těžce jsem si povzdechla, oblékla si kabát a boty, vtiskla Trenovi poslední vášnivé polibky a pak už jsem šla vedle toho hromotluka, který v sobě neměl ani kousek galantnosti, aby mi třeba vzal tu těžkou tašku, co jsem nesla celou cestu k němu do bytu na rameni. U něj v bytě jsem se hned zavřela ve svém pokoji a odmítala vyjít ven, vyhnal mě jen hlad, kdy jsem si uvařila něco rychlého a zase se zavřela. Jednak jsem na něj byla hrozně naštvaná, že mě odvedl od Trena a taky jsem se musela učit, protože pozítří mě čekala další důležitá zkouška.

*****

V dostavníku ten den bylo naprosté ticho. Nikdo by neuhodl, že v něm jede ta samá parta lidí, které normálně čouhají ruce a nohy z okýnka a ozývá se veselý smích a hovor. Jenže dneska nás měla čekat veřejná poprava. Poslední a nejdůležitější zkouška, aby nás pustili do dalšího ročníku. Každý včetně mě měl na kolenou rozložené papíry o léčbě, kterou jsme ve svém volném čase a bez nároku na odměnu museli provádět. Já jsem si věřila, měla jsem to zkontrolované od Terua a navíc jsem se dostala asi k nejvíc vážené práci, ale přesto jsem si nemohla být jistá. Co když nedokážu takhle skvělou práci obhájit a její hodnota tím o dost klesne? Nervózně jsem si žmoulala cíp halenky a civěla z okna na ubíhající krajinu. Ono možná kdyby mě vyprovodil Tren a řekl by mi něco povzbudivého, cítila bych se lépe, než když mi Kevin ve dveřích řekl: "Udělej to a hned zpátky," To mi rozhodně na sebevědomí nepřidalo. Když dostavník zastavil, nikomu z nás se nechtělo vystoupit. Seděli jsme dál jako zařezaní.

"No tak mládeži, vystupte, já musím jet dál. Ale budu vám držet palce," zavolal na nás kočí, který už nás znal, protože jsme s ním jezdili pravidelně. Zvedla jsem se a vystoupila jako první. Tím jsem prolomila tu nejhorší clonu a ostatní už celkem klidně následovali mého příkladu. Cestou na fakultu jsme se začali bavit i o jiných věcech, než o zkoušce a nálada hned vyrostla o 110%. Jenže pak zavolali první jméno a všichni jsme zase hned zmlkli a civěli do svých papírů.

"Anori Leona Hokaido," ozvalo se z komisní místnosti a v tu chvíli jsme měla nohy jako z olova a měla jsem pocit, že do těch dveří snad nikdy ani nevejdu.

*****

Už jsme čekali jen na Lizzy až nám i ona ukáže palec vzhůru nebo dolů. Zatím všichni z naší party jsme to zvládli, já nejlépe. Komisaři mě téměř nenechali promluvit. To mi Teruo říkal, ale já mu to moc nevěřila. Moje práce se jim líbila natolik, že vysvětlující komentář nebyl potřeba. Lizzy tam ovšem byla už přes půl hodiny. Proč jí tam proboha trápili tak dlouho? Popravdě jsme za ni byli všichni nervózní víc, než sami za sebe. Konečně se otevřely dveře a vystoupila Lizzy, v obličeji bílá jako stěna, ale s úsměvem ukázala palec nahoru. Byla jsem nejblíže, takže jsem ji taky jako první objala.

"Vidíš, že jsi to zvládla," říkala jsem jí.

"Ale trápili mě, příště se budu muset připravit úplně jinak. Aspoň, že už vím jak," usmívala se a dokonce se jí trochu i vracela barva do obličeje.

"Takže já bych to šel někam pořádně oslavit," navrhl Marek a ostatní nadšeně souhlasili a hned se vydali na cestu. Já tam stála a kousala se do rtu.

"Měla bych se vrátit zpátky," namítla jsem a všichni se zastavili a čekali, jak se rozhodnu. Musela jsem vybírat mezi tím, jestli přijdu o parádní párty s kamarády, ale nebudu mít žádné průšvihy. Nebo se budu skvěle bavit, ale Kevin mě pak přetrhne jako hada.

"Noo?" ptala se Lizzy, která už dopředu musela vědět, jak se rozhodnu.

"Ale slavíte s oficiální mrtvolou," odpověděla a došla ten kousek k nim.

"My tě nedáme, víš, kolik já jsem měl takových problémů?" objal mě starší Marek kolem ramen, ten sice zkoušky nedělal, ale byl tu s námi.

"Jenže Kevin není můj otec a já nejsem každý," namítla jsem a všichni se zasmáli. Byla to pravda, měla jsem trochu jiná měřítka, jakožto vyvolená.

Došli jsme si do místního studentského klubu, kde jsme to nejprve oslavili přípitkem a následně jsme začali tancovat a jinak se bavit. Měli jsme těch přípitků několik za tu dobu, co jsme tam byli a to večer ještě ani zdaleka neskončil.

*****

Vrátil jsem se z práce dříve, než bylo obvyklé. Dnes jsem neměl tolik práce a tak jsem si to mohl dovolit. Navíc jsem měl doma rozdělanou nějakou práci, kterou jsem chtěl dokončit a teď k tomu měl skvělou příležitost. Dům bez Anori byl hrozně velký a prázdný. Nikdy jsem si toho nevšiml, ani když jsem bydlel ty dlouhé roky sám. Až teď mi to tak přišlo.

Když jsem dokončil svou práci, uvařil jsem si večeři a hrnek čaje, posadil se na pohovku a četl si knížku. Na klíně jsem měl to vrnící klubíčko, kterému jsem se jemně probíral v srsti. Nebylo nijak pozdě, když jsem se chystal jít spát. Jen jsem si dodělal večerní hygienu, uslyšel jsem strašnou ránu na domovní dveře a pak takové divné zaťukání. Bylo mi to podezřelé, tak jsem se šel raději podívat, co to dělá takový rámus. Otevřel jsem dveře a málem jsem ji ani nechytil, jak mi Anori hned upadla do náruče. Tušil, že něco nebude úplně v pořádku, co by tady dělala o půlnoci? Její smích mi to ihned potvrdil.

"Jsem sem přišla sem…Kevina nechci…" zadrmolila a dodala k tomu ještě něco, což jsem ovšem nebyl schopný rozpoznat. No nazdar. Anori nebyla schopná ani pořádně stát, nechápu, jak se dostala až sem.

"Jak koukám, tak zkoušky máš úspěšně za sebou," zasmál jsem se a Anori zabroukala něco, v čem se dal rozpoznat souhlas. Nevěřícně jsem vrtěl hlavou, když jsem si svojí úplně opilou lásku odváděl do ložnice. Kde se mohla takhle ztřískat? Pak mi došlo, že poblíž každé univerzity je nějaký studentský klub, takže moje volba padala tam. Po schodech jsem ji musel vynést, protože se ukázaly býti nepřekonatelným problémem. Dovedl jsem ji až k posteli, kde jsem ji posadil a začal ji svlékat ze sukně a punčocháčů, tílko jsem jí nechal. Ve chvíli, kdy jsem nedával pozor, si mě přitáhla k sobě a okamžitě jsem měl obě její ruce v kalhotách. Překvapeně jsem zalapal po dechu a odtáhl ji od sebe co nejdál. Na to, že sama nedokázala stát, byla neuvěřitelně zručná. Musel jsem ji rychle přikrýt dekou, jednak abych zabránil jí, mě takhle dál provokovat a taky abych zabránil sobě se na ni vrhnout. Nejsem zvíře, abych si ji vzal, když byla mimo. Samozřejmě si myslím, že by ráno nelitovala ničeho, ale stejně to odporovalo mým morálním zásadám. Ještě jsem odběhl dát vědět na radnici, že je Anori u mě a v pořádku, protože jsme všichni byli svázáni přísnými pravidly ohledně toho, když u nás zůstávala, a tím hůř, když neohlášeně. Ona sama vůbec nevěděla, jak moc je všechno kolem ní hlídané a prověřované.

Vrátil jsem se domů, a našel ji, jak tvrdě spí. Lehl jsem si vedle ní, ovšem ne pod deku. Bál jsem se jejích dalších výpadů na mou osobu a to už bych se pak taky třeba nemusel udržet. V noci mě vzbudila hned několikrát, když běžela do koupelny zvracet. To jsem pak vždy vstal, a držel jí vlasy z obličeje. Posílala mě pryč, ale já jsem nešel. A na to, aby se mnou zápasila, jí bylo až příliš špatně. Radši ani nechci vědět, co všechno vypila.

*****

Ráno jsem se probudila s neuvěřitelnou bolestí hlavy. Přetočila jsem se na záda a snažila se uklidnit svůj rozhoupaný žaludek. Tikot hodin, co se ozýval z kuchyně, byl naprosto nesnesitelný.

"Jak ti je," ozval se Trenův tichý hlas. Ten jsem snášela. Nerezonoval mi v hlavě tak, jako všechno ostatní.

"Hloupá otázka," zabručela jsem a on se tichounce zasmál.

"Uvařil jsem…" začal povídat, ale můj žaludek se zrovna v tu chvíli rozhoupal víc, než měl a já letěla do koupelny, kde jsem se okamžitě sklonila nad mísou. Tren tu byl zase se mnou, držel mi vlasy z obličeje a cítila jsem jeho rty na svém krku.

"Tohle bys neměl vidět," zamumlala jsem, když jsem se zase cítila o něco lépe.

"Když jsem ti dával prstýnek, přísahal jsem ti věrnost v dobrém i ve zlém, pamatuješ?" usmál se a podal mi kartáček a pastu. Vyčistila jsem si zuby, v tu samou chvíli už mi podával sklenici s pitím.

"Co to je?" ptala jsem se podezřele.

"Na hlavu, pomůže ti to," odpověděl a sledoval mě, jestli to vypiju všechno. Měl pravdu, pomohlo mi to, ovšem pořád jsem se cítila mizerně.

"Pojď," vzal mě za ruku a odvedl mě do kuchyně, kde přede mě postavil talíř polévky.

"Teď nic nesním, mám žaludek jak na vodě," odporovala jsem.

"Právě proto," oznámil mi a zapnul konvici s vodou. Pustila jsem se do výborné česnečky, i když tentokrát jsem ji nedokázala zcela ocenit. I když pravou bylo, že mě to trochu probralo.

"Jestli se mi snažíš zase něco vařit a plánuješ mi to vnutit, tak na to rovnou zapomeň," bručela jsem na něj, když jsem ho slyšela štrachat v kuchyni.

"Vařím ti kafe, lásko. Protože co nevidět tu budeš mít nemilou návštěvu," odpověděl a postavil přede mě hrnek kávy. Vypila jsem ji, a pak se natáhla na pohovku, protože mi pořád nebylo nejlépe.

"Už nikdy nebudu pít," mumlala jsem si pro sebe. Tren si ke mně přisedl a jemně mě vískal ve vlasech.

"Zlato, udělej pro mě něco. Nějak šetrně mě zabij, ať nemusím trpět," fňukala jsem. Jen zavrtěl hlavou.

"To přejde. A aspoň už tě podobná blbost znovu nenapadne," políbil mě na čelo. Ozval se zvonek a já myslela, že mi snad mozek vyletí z hlavy. Zakryla jsem si obě uši a schoulila se do klubíčka. Byl to tak protivný zvuk. Tren šel otevřít a já rozmrzele čekala, kdo to může být. Brzy vešel Kevin, Dante, starostka, Nejvyšší a pár dalších členů Bratrstva. Mračila jsem se a přemýšlela, co po mě můžou chtít, že je jich tu taková delegace.

"Můžeš mi říct, co jsi ksakru dělala, že jsi nedorazila domů?" zakřičel na mě Kevin.

"Neřvi," procedila jsem skrz zuby a tiskla si prsty na spánek, jak mi z jeho křiku pulzovala hlava. Všimla jsem si, jak se ty tři sudničky - Dante, starostka a Nejvyšší, o něčem baví a očividně se celou scénou dobře bavili.

"Čekám na odpověď," založil si ruce na prsou.

"Přišla jsem domů, jak vidíš," vyhnula jsem se přímé odpovědi na to, kde jsem byla a stočila téma tak, aby každý jasně věděl, kde jsem doma. Tren stál vzadu, protože mu ostatní zatarasili cestu a jen poslouchal. Doufala jsem, že když na mě budou zlí, tak se mě zastane.

"Řekl jsem ti, že máš po zkouškách přijet rovnou zpátky. Rozhodně tam nebylo nic o tom, že se máš jít ožrat, a pak se nakýblovat sem," zuřil Kevin.

"Proč jste neposlechla?" přidal se k němu jeden z dědků.

"Musíte všichni tak strašně křičet?" zlobila jsem se, že mě tu vyrušují, když mě se chce jen v klidu umřít.

"Vaše odpověď," zeptal se mírně jiný člen.

"Na rozdíl od Kevina, který zůstává celé dny zavřený doma, potřebuji trochu společnosti. Nemůžu být pořád jenom zavřená ve svém pokoji a vycházet jen, když musím jet do školy. Chci se se svými spolužáky a kamarády vidět i mimo školní půdu. A oslava závěrečných zkoušek je snad normální, ne?" vysvětlila jsem své důvody, protože jsem doufala, že mě pak nechají na pokoji. To jsem se ovšem mýlila.

"Samozřejmě, že to je normální, ale ne pro někoho vašeho formátu," spustil hned jiný.

"Nejsem rozdílná od ostatních, mám stejné potřeby a zájmy," odsekla jsem.

"Jenže vy máte jednat hlavně v našem zájmu," vyjel na mě, až se mi zase roztočila hlava.

"A to jako proč?" zasyčela jsem už značně rozčílená. Všimla jsem si, jak Dante drží za rukáv Trena, který se do toho chtěl vložit.

"Jste přece vyvolená!" vykřikl a já ho probodla nenávistným pohledem. Proč museli všichni tolik křičet?

"To ale neznamená, že nemám svoje vlastní myšlenky a potřeby," zavrčela jsem.

"A proč jste jela v noci místo do svého bydliště k panu Natori?" zeptal se další a prstem přitom zamířil na Trena, kterému se napínaly všechny svaly, byla jsem si jistá, že kdyby ho Dante nedržel, jistě by sem už dávno vlítnul.

"Protože jsem věděla, že tady najdu klid a oporu, abych se ze svého stavu mohla dostat. U Kevina, by mě to rozhodně nečekalo," odsekla jsem a modlila se, aby už bylo po všem. Po tomto mém prohlášení to pokojem vzrušeně zašumělo.

"Vidíte? Pořád říkám, že maří mou práci. Zakázal bych mu k ní přístup úplně," otočil se Kevin na druhou stranu, kde stál Tren s Dantem a ostatními, co byli na naší straně.

"Na to nemáš právo," ozval se už Tren ostře.

"Že nemám?" usmál se Kevin.

"Zapomínáš na to, že já rozhoduji o tom, kdo se s ní může stýkat a kdo ne," dodal k tomu.

"Ty zase zapomínáš na to, že je to moje snoubenka, což mi dává právo se s ní stýkat, a nikdo mi v tom nemůže zabránit. Navíc, přistoupil jsem na všechna tvoje pitomá pravidla, vždy jsem dodržel všechny časy, které jsi mi pro ni vyměřil. Nevidím tedy jediný důvod, aby sis stěžoval. A vyprošuji si, abys mě obviňoval ze své neschopnosti," pustil se do něj ostře Tren.

"Jaké časy?" zeptal se někdo z Bratrstva. Ujala jsem se slova sama a vyjmenovala všechna pravidla, kterými mě Kevin svázal.

"O tomhle přespání jsem se s tebou ale nedomlouval, tohle bylo porušení," nevzdával to Kevin.

"Já o tom taky nevěděl. A rozhodně ji nebudu hnát přes celou obec, když přišla ke mně. Navíc jsem její příchod řádně ohlásil, jinak byste tu všichni asi nestáli," shodil Tren i tento jeho trumf.

"Tak co pánové, stačí vám to?" zeptal se Nejvyšší ve snaze tohle setkání ukončit. Členové Bratrstva se po sobě podívali a souhlasně přikývli.

"Až se jí udělá lépe, odveď ji zpět ke Kevinovi, tohle nemůžeme zrušit," řekl Nejvyšší Trenovi a naznačil všem, aby opustili místnost. Když jsme byli konečně zase sami, plácla jsem sebou zpátky do pohovky. Nebylo o nic moc lépe, než ráno, navíc jsem se ještě tolik rozčilovala.

"Klidně si běž lehnout nahoru do postele, ať se z toho trochu vyspíš," políbil mě Tren na čelo.

"Jak jsi to myslel s tím, že jsi můj příchod ohlásil?" zeptala jsem se ho. Povzdechl si.

"Miláčku, neumíš si vůbec představit, jaká pravidla se kolem tebe točí. Nemáš o nich často ani ponětí. Kdybys u kohokoliv zůstala přes noc, aniž by to věděla pověřená osoba, v tvém případě je to nyní Kevin, musí se to hlásit. Kdybych to neudělal, měli bychom z toho oba ještě mnohem větší průšvih," odpověděl a pomohl mi na nohy a do ložnice. Vděčně jsem zapadla do peřin, na to, abych existovala, mi bylo až příliš mizerně.

*****

U Kevina od té doby panovala tichá domácnost. Nemluvil se mnou, ani s Trenem. Spíš nás jen akceptoval, ale jinak nic. Tedy ne, že by mi to vadilo. I já na něm měla od té doby pořádný vztek.

Ozval se zvonek a já běžela otevřít. Stál tam Tren, překvapeně jsem na něj zírala, dneska nebyl den, kdy k nám mohl přijít. Přesto jsem ho ráda viděla a přivítala ho polibkem.

"Oblékni se, půjdeme ven," mrkl na mě Tren.

"Ven?" podivila jsem se, ale zavřela za ním dveře a odcházela se obléknout. Bylo mi jedno, jak to udělá, řekl, že jdeme ven, tak se půjde. Když jsem se oblečená vracela zpátky, zarazil mě Kevin.

"Kam jdeš?" vyštěkl Kevin.

"S Trenem," odpověděla jsem stejným tónem. Už se nadechoval k odpovědi, ale Tren natáhl ruku a podával mu nějaký papír. Kevin se začetl, zlostně ho zmačkal a odešel k sobě do pokoje.

"Co to bylo?" ptala jsem se a obouvala si boty.

"Úřední prohlášení, že si tě můžu půjčit," blýskl po mě úsměvem. Občas se hodilo jeho administrativní zaměstnání, vyznal se pak ve všech formulářích.

"Kam jdeme?" ptala jsem se.

"Nech se překvapit," zavrtěl hlavou a nepovolil celou cestu, i když jsem ho prosila. Nakonec jsem se jen rozhlížela kolem, protože tu jsem nikdy nebyla. Ani jsem nevěděla, že tu někde jsou pískovcové skály. Pokračovali jsme stále hlouběji, až jsme se dostali k placu, který byl ze všech stran, kromě té přístupové obklopen skalami a uprostřed bylo průzračně čisté jezírko, které lákalo ke koupání. Tedy, kdyby nebyla taková strašná zima.

"Povíš mi už konečně, co na mě chystáš?" ptala jsem se netrpělivě.

"Vidíš támhle?" ukázal hlavou doleva. Když jsem tím směrem zaměřila pohled, uviděla jsem démona, který s Trenem jezdil na spoustu akcí. Dobře jsem ho znala. Zamávala jsem mu na pozdrav a on mi odpověděl.

"Co ten tu dělá?" zašeptala jsem Trenovi do ucha. Nechal to bez odpovědi a dojel až k němu.

"Zdravím vás, veliteli," pozdravil démon tentokrát nahlas. Tren kývl v odpověď.

"Anori, představuji ti tvého nového trenéra boje," pronesl Tren slavnostně. Údivem mi klesla brada.

"Tys to myslel vážně," vydechla jsem.

"Samozřejmě, a pro tebe vždy jen to nejlepší," zazubil se, seskočil z koně a pomohl dolů i mě.

"Tak se připravte, slečno. Zbraň do ruky a jedem," vyskočil na nohy. Tren mi podal krásný meč, byl celý bílý, snad jako by byl z keramiky. Držadlo bylo zlaté s jemnými tepanými květinami a černými kameny, které pokračovaly asi až do půlky čepele.

"Nezlomí se?" ptala jsem se a nedůvěřivě si ho prohlížela.

"Je z té nejtvrdší oceli, pracovali na něm nejlepší šermíři, kováři a estetici, nelíbí?" zeptal se. Všimla jsem si, jak po něm oba závistivě pokukují.

"Je nádherný, jen vypadá moc jemně na to, aby skrýval nějakou sílu," odpověděla jsem a prsty přejela po jemných vzorech.

"Stejně jako ty," pousmál se Tren. Vzala jsem ho do ruky a podivila jsem se jeho neuvěřitelné lehkosti.

"Dělali ti ho na míru, jak jsem řekl, pro tebe jen to nejlepší" vysvětloval.

"Jak dlouho tohle plánuješ?" otočila jsem se k němu.

"Od té doby, co jsi mi řekla, že se chceš učit bojovat," odpověděl.

"Dobrá, tak tedy začneme," postavila jsem se naproti démonovi. Tren odešel stranou ke koním, kde se posadil na kámen a všechno pozorně sledoval.

"Jestli jí ublížíš, budeš mít co dočinění se mnou," zavolal na démona Tren.

"To si netroufám podstoupit, pane. Nebojte se, nebude mít ani škrábnutí," ujistil ho démon s úsměvem. A pak se podíval zpříma na mě.

"Zaútočte a uvidíme, co s vámi budeme dělat," řekl a já hlasitě polkla.

Omlouvám se za ne příliš vkusný obrázek :D ale jiný se mi tématicky moc nehodil :D.