Vánoční prázdniny doma

Tak se hlásím s pokračováním...vím že nestíhám vydávat oravidelně v neděli, ale hold můj čas není nafukovací. Tak aslespoň takováhle malá omluvička. Přeji příjemmné čtení a nechte mi komentář:

.

.

Hned druhý den ráno jsme Danymu zabalili všechny věci a vyrazili jsme do Chamonu. Normálně by nám cesta trvala několik dní, ale Dante nedávno vytvořil takový malý a nenápadný průchod, který nás přenesl jen několik málo kilometrů před město. Nikdo o něm nevěděl, jen my zasvěcení. Dante by asi ani nechtěl, aby jím chodilo příliš mnoho lidí. Jenže poslední dobou potřeboval stále častěji přemisťovat některé osoby do naší vesnice a tohle byl ten nejjednodušší způsob. Oba jsme kladli Danymu na srdce, aby o tomhle průchodu nikde moc nevyprávěl, ale oběma nám bylo jasné, že se to úplně neutají. Vzali jsme s sebou i naše koně, abychom nemuseli pěšky, takže za průchodem si Tren vzal k sobě Danyho a já jela na Minet a vezla jsem naše zavazadla. Kvůli Danymu jel Tren pomaleji než obvykle, takže jsem mu krásně stačila a nemusela jsem se ani nijak zbytečně snažit.

Bylo po poledni, když jsme dorazili k branám Chamonu. Zpomalili jsme jen do chůze. Nechala jsem Trena jet jako prvního, přeci jen jsem si nebyla jistá, jestli znám úplně tu nejkratší cestu ze všech. Juana už nás vyhlížela, takže když jsme přijeli k jejímu domu, už stála ve dveřích a mávala nám. Tren seskočil a sundal Danyho, aby se mohl jít přivítat s babičkou. Než jsem se stihla pořádně připravit na svůj seskok, už mě sundávaly jeho silné paže. Jemně mě postavil na zem, pak se věnoval odvazování zavazadel a odvádění koní do stájí. Já se mezitím pozdravila s Juanou a Razielem a zašla jsem dovnitř. Tren nás následoval jen o chvíli později, se všemi taškami, co jsme s sebou měli. Pomohla jsem mu je poskládat v hale, aby se i on mohl přivítat se svými rodiči. Samozřejmě se to neobešlo bez slz, bylo to už docela dlouho, co jsme se s nimi viděli naposledy, vlastně to bylo právě minulé Vánoce.

Juana nás poslala do obývacího pokoje, kde jsme se s Trenem usadili do pohovky. Přisedl si k nám Raziel a okamžitě se rozběhla živá debata. Na to, jak jsem ho z počátku neměla ráda, mi do téhle rodiny zapadl naprosto samozřejmě. Možná proto, že Tren byl v tolika ohledech jako on, a mě tedy jeho chování přišlo naprosto přirozené. Dany zmizel neznámo kam, pravděpodobně do našeho pokoje, kde měl jednu z mnoha jeho vlakových drah. Za chvíli se objevila i Juana s několika tácy nacpanými všelijakým občerstvením. Mělo nás být hodně, ale stejně toho bylo jak pro armádu. Juana měla vždycky sklony přehánět, co se jídla týkalo, snad si myslela, že všichni trpíme hlady a ona se tyhle nedostatky snažila dohnat.

"Děti moje, vyprávějte, co je u vás nového," sedla si mezi mě a Trena a oba nás vzala za jednu ruku. Pustila jsem se do vyprávění, věděla jsem, že Tren na povídání moc nebyl. Snažila jsem se všechno shrnout bez zbytečných podrobností, ale i tak to zabralo minimálně hodinu. Celou dobu Juana jen trnula a tiskla nám pevně ruce. Je pravda, že to většinou nebyly zrovna klidné a bezpečné zážitky. A samozřejmě měla nesmírnou radost z mé první složené zkoušky.

"Je to první důležitý krok. Teď už ti to půjde samo, když budeš vědět, do čeho jdeš," usmála se a chlácholivě mě hladila po hřbetu ruky.

"Kdo jiný, než Anori by to měl zvládnout?" přidal se Raziel.

"Děkuju, krásně se to poslouchá," zasmála jsem se, doufala jsem, že se téma stočí trochu jinam. Znervózňovalo mě, jak si všichni byli až moc jistí mými úspěchy.

"Nemáte zač, chvála se hezky poslouchá a ještě lépe, když je pravdivá," dodal k tomu s úsměvem a šel ke dveřím otevřít, protože se zrovna ozval zvonek. Trochu mě rozčilovalo, že mi Raziel ještě pořád vykal, jenže jsem si říkala, že díky svému věku nejsem v postavení, abych mu tykání nabídla jako první. Z myšlenek mě vyrušil příchod Airine, Setha a malého Tima, který za tu dobu pořádně yvrostl, bylo to už téměř dvouleté batole, chodil a začínal mluvit. Rozhodně se mi s ním vycházelo lépe, než s tím malým uzlíčkem. A samozřejmě, pro mě naprosto nepochopitelně, si mě nejvíc oblíbil, vlezl si mi na klín a odmítal se kamkoliv hnout, celou dobu mi něco povídal, ale rozuměla jsem stěží polovině z toho. Přesto jsem s úsměvem přikyvovala, a když jsem mu náhodou rozuměla, odpověděla jsem mu, jak jsem uznala za nejvíce vhodné. Tren si brzy přisedl k nám a s úsměvem poslouchal náš malý soukromí rozhovor.

"Děti, jednu fotku, tak pěkně sýr," zavolala na nás Juana. Oba jsme s Trenem zvedli hlavu a předvedli parádní úsměv.

"Vám to společně tak sluší," povzdechla si Juana.

"Jestli se ještě někdy rozejdete, tak vám oběma vlastnoručně nakopu zadky, abyste si to zase rozmysleli," zabručela Airine. V místnosti na chvíli zavládlo hrobové ticho. Tuhle naší malou kapitolu ještě nikdo nahlas nepřipomenul, Airine byla první.

"To se nemusíš bát, to už nikdy nedovolíme, viď miláčku?" zareagoval pohotově Tren a otočil se na mě.

"Samozřejmě," přikývla jsem s úsměvem a věnovala mu jeden sladký polibek. Na Airine bylo vidět, že ji asi trochu mrzí, že to takhle nahlas řekla, ale naštěstí se tím netrápila příliš dlouho. Brzy se zase zapojila živě do debaty.

"Už nikdy tě nenechám odejít," zašeptal mi Tren do ucha. Pevně jsem se k němu přitiskla, on si mě navíc ještě za pas přitáhl blíže k sobě.

"Miluji tě," zašeptala jsem tiše. Polibek do vlasů mi dal najevo, že to slyšel. Pak už jsme se věnovali trochu zábavnějším věcem, i když Tren mě celou dobu nepouštěl z pevného objetí. Juana nám připravila výborný oběd, ale dala jsem si jen málo. Předtím jsem ochutnávala chlebíčky a jiné občerstvení a na další jídlo jsem neměla moc místa. Pak jsme si sedli ke stromečku, kde byly další dárky a tentokrát si Dany mohl spravit chuť, protože většina jich byla pro něj. Já dostala jen nějaké drobnosti, ovšem i ty potěšily. Juana pak na nás naléhala, abychom s Trenem zůstali přes noc, ovšem zítra měla přijít Mia s Martinem, a kdybychom se zdrželi tady, měli bychom to dost knopové. Odpoledne jsme se tedy se všemi rozloučili a vydali se na zpáteční cestu.

"Tak, lásko moje, jaký máme program na večer?" ptal se Tren, když jsme společně kráčeli po pískem sypané cestičce směrem ke vstupním dveřím.

"Postel," zavrněla jsem.

"To už chceš jít spát?" zeptal se nevěřícně.

"Kdo mluvil o spaní, zlato," zamrkala jsem a on se hlasitě zasmál.

…

"Máma se nemůže divit, že jsi pořád tak hubená, když máš takové výdaje energie," posmíval se mi Tren, když jsme si uprostřed noci dali trochu pauzu mezi milováními.

"Není to zase tak často, jak bych si představovala," odporovala jsem mu okamžitě. Zvedla jsem se z postele a nahá sešla dolů do kuchyně, abych si nalila trochu vody do sklenice. Následoval mě a sklenici mi vzal, aby se také mohl napít.

"Víš, lásko, já za to nemůžu, že tě nemám nikdy dost," zavrněla jsem mu do ucha, což jsem asi neměla dělat tady, protože jsme se k dalším postelovým radovánkám vůbec nedostali do postele, ale postačilo nám i vybavení kuchyně. Někdy se kreativitě meze nekladou.

…

Ráno se mi vůbec, ale vůbec nechtělo vstát z vyhřáté náruče mojí lásky, ale musela jsem. Měla přijít Mia, a tak jsem musela připravit nějaké to pohoštění a trochu porovnat věci v bytě, aby nebylo poznat naše noční řádění. Trena jsem nebudila, nechala jsem ho v klidu dospat, i když on vstal sám a přišel mi pomoct.

"Ahoj, lásko," políbil mě na rty. Místo odpovědi jsem mu vrátila několik dalších polibků. Tren se pak pustil do uklízení a já odešla do kuchyně, kde jsem nám připravila snídani. Hned pak jsem namazala pár chlebíčků a nějaké jednohubky. Pak už jsem se stačila jen obléknout a už drnčel zvonek. Tren byl blíž, takže otevřel jako první. Spěchala jsem dolů po schodech, přitom si ještě zapínala náušnici. Samozřejmě se to neobešlo bez pádu. Když jsem se sbírala ze země, slyšela jsem ho, jak vtipkuje u dveří s Martinem a Miou. V rychlosti jsem se upravila a běžela za nimi.

"Ahoj," pozdravila jsem s úsměvem. Všichni se ke mně otočili.

"Ahoj," odpověděli Mia s Martinem sborově, ovšem hned poté všem ztuhl úsměv na tváři.

"Co je?" ptala jsem se nechápavě.

"Miláčku, co jsi dělala?" zeptal se Tren a prst mi přiložil na čelo, kde mě to trochu bolelo od toho, jak jsem upadla na schodech. Když prst odtáhl, měl ho celý od krve. Zmateně jsem si sáhla na čelo a opravdu, tekla mi krev.

"Upadla jsem ze schodů, když jsem za vámi teď běžela," zamumlala jsem a odcházela do koupelny.

"Tak to byl ten rámus. A ty jsi to sváděl na kočku," slyšela jsem za sebou Martina.

"Vezměte místo v obýváku, já za vámi hned přijdu," řekl Tren a už mi dával vlasy z čela, abych se mohla lépe ošetřit.

"Musíš na sebe dávat pozor, miláčku. Být opatrná," šeptal mi do ucha.

"Já vím. Jenom jsem prostě upadla, jak jsem pospíchala za vámi," odpovídala jsem a přitom se snažila sama sobě vydezinfikovat ránu.

"Dej mi to," vzal mi Tren polštářek s dezinfekcí z ruky a jemně mi ránu vyčistil a přelepil vatovým polštářkem a náplastí.

"A je to," políbil mě na špičku nosu. Společně jsme pak došli do obýváku.

"Už jsem si málem myslela, že tě tu trápí," smála se Mia. Jen jsem zakoulela očima a víc se přitulila k Trenovi.

"Jediný, kdo mě týrá je Kevin, ale od toho mám teď naštěstí pokoj," pokrčila jsem rameny. Mia tázavě pozdvihla obočí. Tren došel do kuchyně pro již připravené občerstvení, já mezitím začala vyprávět o věcech, které se nám tu teď odehrávaly.

"Bože, vy máte ale komplikovaný život. Nejdřív ta tvoje akce s rozchodem a teď zase tohle," brblala Mia. Skousla jsem si spodní ret a musela trochu zadržovat slzy. Nebylo zrovna dvakrát jednoduché slyšet zmínku o téhle událostí hned několikrát v tak krátkém čase. Tren mě objal o něco silněji.

"Nemůže za to, co se kolem ní děje. Nejvyšší a Dante nám teď celou situaci dost zkomplikovali, ale děláme, co můžeme, aby to všechno bylo co nejvíc v normálu," zastal se mě okamžitě Tren.

"Já vím," pousmála se Mia. Popravdě ona byla ta jediná, která měla právo mi to připomínat, když jsem nebrala v potaz Trena. Vždyť právě ona byla ta, která se o mě starala po celé ty měsíce, kdy jsem byla naprosto na dně. Až do konce návštěvy se o tom už nikdo nezmínil a bavili jsme se o mnohem příjemnějších věcech. Chtěla jsem vědět něco blíž o tom, jak to Mia má s Martinem. Nenápadně jsem jí naznačila, aby šla za mnou do kuchyně, nechaly jsme tam tak chlapy samotné.

"Tak povídej," udeřila jsem na ni. Přesně věděla, co myslím, a tak začala povídat. Mysleli to spolu vážně, i když ještě nebyli zasnoubení.

"No a co vy dva?" podívala se Mia na mě. Jen jsem si povzdechla.

"Co by? Máme se rádi, jsme stále zasnoubení a čeká se jen na to, až dorostu do správného věku, abychom mohli přejít k další fázi," zasmála jsem se.

"Hned ten samý den, co ti bude 55, se berem," objevil se ve dveřích od kuchyně Tren a hned za ním i Martin.

"Lásko, já nechci mít svatbu a narozeniny v jeden den.," brblala jsem a přešla přes kuchyň, abych ho mohla obejmout kolem pasu.

"Proč ne? Na co zbytečně čekat?" ptal se se smíchem.

"Protože chci mít víc dní na to, abys mě extrémně rozmazloval," objasnila jsem mu to. Všichni se sborově zasmáli a Mia ukázala vztyčený palec. Tohle jsem měla promyšlené.

"Lásko, jak moc ses bouchla do hlavy, když jsi padala?" ptal se mě hned Tren. Jen jsem ho šťouchla do ramene. Věděla jsem, že on s takovými plány nemůže nesouhlasit. I on měl rád dny, kdy jsme se měli jen sami pro sebe. Ještě chvíli jsme povídali, a pak se Mia rozhodla, že je načase odejít. Venku už se totiž začalo stmívat a oni ještě museli dojet domů. Nechtělo se mi s nimi loučit, ale co se dalo dělat. Šli jsme je ven vyprovodit a mávala jsem jim tak dlouho, dokud mi nezmizeli z dohledu.

"Tak ty chceš další dny na rozmazlování," zavrněl mi Tren do ucha. Zaklonila jsem hlavu, abych se na něj podívala.

"To je samozřejmé, ty bys nechtěl?" zeptala jsem se.

"To víš, že chtěl. Ale nevím, proč bychom k tomu museli mít takový důvod. Copak ti nepřijde, že tě rozmazluji i normálně?" ptal se mě dál a líbal mě na krku. Zasmála jsem se.

"Miláčku, nechceš si to nechat na doma? Každý nás tu může vidět," smála jsem se, když mi jazykem přejížděl po klíčních kostech, dost to lechtalo.

"No a? Ať mi každý závidí," pokrčil rameny. Musela jsem ho já sama od sebe odstrčit. Nevzal to zle, taky se smál, vzal mě za ruku a vedl mě zpět domů.

"Ještě jsi mi neodpověděla," poznamenal, když mi otvíral vchodové dveře.

"Samozřejmě, že si přijdu rozmazlovaná. Ovšem nezlobila bych se, kdyby toho bylo ještě o něco víc," zamrkala jsem na něj a sundala si kabát.

"Víc? O kolik víc?" zděsil se hraně.

"O hodně," zasmála jsem se a hodila po něm obě svoje boty. Chytil je tak tak a hned na to se za mnou rozeběhl.

"Já ti dám o hodně," zavrněl, a chytil mě kolem pasu. Rozesmála jsem se tak, že jsem se vůbec nemohla bránit a on mě naprosto jednoduše odnesl do obýváku, kde se se mnou svalil na pohovku. Jemně mi přejížděl špičkami prstů po rameni. Otočila jsem se, abych mu viděla do obličeje. Oplatil mi pohled, a já si tak opět mohla prohlédnout jeho nádherné modré oči.

"Teď už je to lepší?" zeptal se. Spokojeně jsem přikývla. Takhle bych se mohla nechat hýčkat pořád.

*****

"Lásko, pospěš si," volal na mě ze zdola Tren. Stále jsem stála před zrcadlem v koupelně a snažila si nějak zamaskovat tu modřinu, co jsem měla na čele.

"Už budu," zavolala jsem zpátky.

"Ksakru!" zanadávala jsem si pro sebe a snažila se zamazat to make-upem. Jasně, mohla jsem ji odbarvit, to jistě, ale to bych na ni pak zapomněla a hned bych se do ní uhodila znova. Znala jsem se.

"Miláčku, děláš si legraci?" promluvil Tren dost blízko. Viděla jsem ho v zrcadle, jak se opíral o zárubně.

"Hned to bude," zamumlala jsem si pro sebe. Protočil oči v sloup, ale zůstal stát na místě, asi aby mě mohl psychicky popohánět.

"Lepší už to nebude, spokojený?" ptala jsem se, když mi pomáhal do kabátu.

"Naprosto," mrkl na mě.

"A až si toho někdo všimne, ne že si vymyslíš, nějakou historku o tom, jak jsi týraná," zavrněl mi do ucha. Šťouchla jsem ho loktem do břicha, věděl, jak na mě tenhle tón jeho hlasu působil.

"To bych vlastně mohla. A co by se stalo, kdybych neposlechla?" zamyslela jsem se.

"Doma pak dostaneš tak na zadek, že budeš moct vyprávět pravdivé historky o výprasku," odpověděl s obličejem tak vážným, že jsem nejprve hlasitě polkla.

"Děláš si legraci, přece bys mě neuhodil," přitáhla jsem si k sobě jeho obličej. Vtiskl mi polibek.

"Myslíš?" nechal vyznít svou otázku a pokračoval v cestě.

"Doufám," zamumlala jsem si pro sebe a doběhla ho. Vzala jsem ho za ruku a on věnoval mi úsměv. Došli jsme až na náměstí, kde jsme vešli do kulturního domu, kde byl sál připravený na naše novoroční oslavy. Hned nás všichni bouřlivě vítali, líbila se mi ta jejich přátelskost a otevřenost. Věděla jsem totiž, že to nedělají jen proto, že jsem vyvolená. Tren mě pak odtáhl ke stolům, kde mě nechal vybrat místa a společně jsme se posadili. Všimla jsem si, jak moc mu vadilo, že po mě pokukovali ostatní chlapci, ale držel se a neřekl ani slovo. Dokonce ani tehdy, když mě jeden z nich přišel požádat o tanec. Střelila jsem po něm pohledem, protože jsem si ho nechtěla zbytečně pohněvat, ale on jen pokrčil rameny a napil se limonády. Možná zbytečně dlouho ji promílal mezi rty, viděla jsem, jak ho to žere. Zvedla jsem se, a když jsem procházela kolem něj, jemně jsem mu prohrábla vlasy. Otočil se ke mně, i když jeho oči byly smutné, usmíval se. Možná jsem ho neměla takhle trápit, ale nemohl ode mě čekat, že budu navždycky jenom sedět na zadku a nebudu komunikovat s ostatními. Nemohl mě mít úplně stoprocentně jenom pro sebe. Netancovala jsem dlouho, jen jednu písničku, a pak jsem se hned vracela zpátky. Když jsem si sedala na místo, všimla jsem si, jak ten mladík na mě kouká, a dokonce mi i zamával, když si všiml mého pohledu. Samozřejmě to neuniklo ani Trenovi. Přitáhla jsem si ho k sobě a věnovala mu tak vášnivý polibek, že by to na veřejnosti kdekdo mohl považovat za neslušné. Tren byl chvíli docela vyplašený, je pravda, že jsem se na něj vrhla naprosto bez předchozího upozornění. Jenže byl velice inteligentní a dokázal si dát dva a dva dohromady, takže mu brzy došlo, proč to vlastně dělám a přestal se mi bránit. Když jsem ho pustila, nenápadně jsem se podívala na toho mladíka. Stál tam jak opařený a zíral s otevřenou pusou. Myslím, že jsem mu dala jasně najevo, že tohle je cizí píseček. Tren se pousmál, naklonil se ke mně a šeptem mi začal něco povídat. Nic podstatného, spíš mi přišlo, že si mě tu snaží udržet. Nechala jsem ho povídat, ve skutečnosti ale spíš poslouchala hudbu, než jeho. I když Tren uměl tancovat snad na všechno, se mnou dával přednost těm pomalejším písničkám. A přesně na ty jsem čekala.

"Pojď," vzala jsem ho za ruku a vedla ho na parket.

"Copak takhle se žádá o tanec?" divil se Tren s úsměvem, ale jinak mě bral kolem pasu a kroužil v rytmu pomalé hudby.

"A ne snad?" podivila jsem se tentokrát já.

"Asi vás budu muset naučit správným mravům, krásná slečno," vtipkoval a políbil mě na čelo. Hudba se mezitím o něco zrychlila a mě bylo hned jasné, že bude mít co nevidět zaječí úmysly. Objala jsem ho pevněji a nenechala ho, aby se mi tak snadno vykroutil.

"Kampak, mladý muži?" ptala jsem se, když jsem si všimla, že se krouživým tancem blížíme k našim místům.

"Trochu odpočinout?" zeptal se mě.

"Nikam," zašeptala jsem mu do ucha. Zatvářil se trochu trpitelsky, ale poslušně se mnou zůstal na parketu, i když se tempo hudby dost zrychlilo. Nechápala jsem, proč nechtěl moc tancovat, když mu to tak výborně šlo. Já jsem si to s ním vždycky náramně užila. Vytáčel mě pěkně dlouho, byla jsem to já, kdo ho přemluvil, abychom si šli na chvíli sednout. Na tváři mu hrál klukovský úsměv, i když se mu původně nechtělo, moje nadšení ho nakonec rozesmálo taky. A hlavně měl škodolibou radost z toho, že se mu podařilo mě utahat. Přinesl nám oběma něco dobrého k pití, mě i sklenici červeného vína. On se pití záměrně vyhýbal.

"Aspoň ochutnej," nabídla jsem mu svoji skleničku. Napil se, ale spíš proto, aby mě neurazil. Přitáhla jsem si ho k polibku. On byl tak neskutečně dokonalý. Z líbání nás vyrušil všudy přítomný šum. Rozhlédla jsem se kolem sebe, parket se začínal vyprazdňovat a všichni si sedali na svá místa. Na stolech se objevovali láhve šampaňského a nablýskané skleničky. Tren se hned ujal jedné a připravil si ji tak, aby ji mohl co nejrychleji otevřít. Kolem se ozvalo odpočítávání.

"Šťastný nový rok!" ozvalo se sborově a všude bylo slyšet bouchání šampaňského a cinkání skleniček. Tren zručně otevřel láhev, nalil nejdříve nám a pak ji poslal kolovat dál. Přiťukli jsme si spolu a taky si popřáli. Hned potom jsme museli dodržet tradiční novoroční polibek, i když popravdě řečeno, kdo dbal na tradice, hlavně když jsem ho mohla líbat. Pak už jsme za ruku vycházeli ven, kde začínal další z krásných ohňostrojů. Okouzleně jsem zírala na oblohu, jen koutkem oka jsem si všímala toho, že Tren se spíš než na oblohu dívá na mě. Nevadilo mi to. Víc jsem se mu přitiskla na hruď, on mě objal pažemi, čímž mě i trochu zahříval, nebylo zrovna teplo. Ohňostroj trval dobrých dvacet minut, pak jsme si ještě přáli do nového roku mezi sebou, až jsme se konečně mohli s Trenem vypařit k nám domů.

"Trochu klidu a ticha," povzdechl si Tren.

"Neříkej, že se ti tam nelíbilo, vždyť jsi byl celou dobu se mnou," objala jsem ho zezadu kolem pasu a tvář mu přitiskla na záda.

"To víš, že líbilo," odpověděl měkce, vzal mě za ruku, a několikrát mě otočil dokola.

"A noc ještě nekončí," zvolala jsem, když jsem pouštěla rádio s taneční muzikou.