Umění boje

Takže se hlásím s pokračováním dílu, opět mě asi nebudete mít rádi, ale věřte, že jsem to udělala jen pro to, abych mohla udělat něco dobrého v příštím díle. Takže když mě teď budete mlátit, tak se nedozvíte, co pěkného tam příště bude ;). Takže přeji příjemné počtení a nechte mi prosím komentář:

.

.

"Jedna, dvě tři, čtyři, a znovu, jedna, dvě, tři, čtyři…soustřeďte se, jedna, dvě tři čtyři, zase jste prohrála," namířil mi zbraní už poněkolikáté na krk. Frustrovaně jsem si povzdechla. Asi mi bylo opravdu souzeno zemřít jednou v boji na potupný boj z blízka, protože jsem nebyla schopná se pořádně bránit.

"Pojedeme ještě jednou, nakonec to půjde, uvidíte," chlácholil mě a znovu se proti mně postavil. Zvedla jsem svůj meč, který i když nevážil téměř nic, mi únavou těžkl v ruce.

"Do toho," kývla jsem. A spustila se série dalších útoků z jeho strany, protože já jsem stíhala jen bránit a to ještě jenom občas.

"Já na to prostě nemám," zanadávala jsem, když už mi poněkolikáté vylétl meč z ruky.

"Nešvihej s tím mečem, tak prudce a silně. Držíš ho moc křečovitě," objevil se za mnou Tren.

"Když ho nebudu držet pevně, vyrazí mi ho ještě dřív, než obvykle," zabručela jsem naštvaně.

"Věř mi, v tomhle oboru se pohybuji déle než ty," usmál se. Měla jsem štěstí, že Tren nepatřil mezi ty, kteří by se pro každé ostřejší slovíčko naštvali, dnes by mě totiž musel přetrhnout, jak jsem byla protivná. Trénovala jsem už několik týdnů, ale neviděla jsem moc žádné výsledky, i když jsem do toho dávala všechno. A tentokrát jsem musela uznat, že učitelem to nebylo.

"Chyť ho jen tak, abys cítila v ruce jeho pohyby a snaž se je upravit podle sebe," vysvětloval, přitom se postavil za mě, zezadu mi vzal ruku do své a vedl moje pohyby. Pomalu jsme takhle ve třech bojovali a šlo to mnohem lépe.

"Vidíš, hlavně žádné zbytečně trhané a prudké pohyby, všechno musí jít plynule," šeptal mi do ucha.

"Vciť se do svých pohybů, nehýbej jen rukou, hýbej celým tělem, ovládej pohyby svého meče," zněl mi v uchu jeho melodický hlas. Postupně přidával na tempu, moji ruku ale stále nepouštěl., druhou mi položil na bok a jemně vedl i moje pohyby celým tělem.

"Zkuste to, co jsem vám dneska ukazoval," vybídl mě můj cvičitel. Když jsem teď odrážela ve vzduchu jeho útoky v přesné sérii tak, jak mi řekl, cítila jsem jistou kontrolu nad tím, co dělám. Tren mě pomalu pouštěl, až ode mě o dva kroky odstoupil a jen nás pozoroval.

"Víc krč kolena, jsi moc prkenná, musíš se u toho hýbat. Musíš cítit každé ohnutí tvého těla," radil mi. Snažila jsem se uvolnit, ale bylo to těžké. Jak už jsem si sama vyzkoušela, oba meče byly neuvěřitelně ostré, takže jsem se trochu bála, proto jsem byla tak prkenná. Následovalo dalších pár jeho rad, kdy mi říkal, co mám dělat a používal přitom terminologii, kterou se do mě můj cvičitel snažil už nějakou tu dobu nabouchat. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem je dělala správně, ale nikdo si nestěžoval. Podle Trenova návodu se mi podařila zatlačit cvičitele do kouta, takže se musel začít víc ohánět, což mi působilo trochu problém.

"Neboj se toho, vlož se do toho, zapoj i smysly, nesoustřeď se jen na to, co vidíš před sebou," dolehla ke mně další jeho rada. Začala jsem se spoléhat i na sluch a dolehlo ke mně ostré oddechování mého cvičitele. Že by už nemohl? Byla pravda, že jsme do sebe bušili celé odpoledne, a já dočerpávala energii ze svých bohatých zásob, což on očividně nemohl. Udělala jsem pár rychlejších pohybů, kterými jsem se pokusila mu podkopat rovnováhu a otočit tak prospěch na svoji stranu. Sice zavrávoral, ale ne tolik, kolik jsem chtěla. Zamračil se, udělal pár ostřejších výpadů proti mně, jednou se kolem mě otočil, já ztratila orientaci, a už jsem ucítila ostrou bolest v pravé ruce, švihem mi vyhodil meč a v další vteřině jsem už klečela před ním s mečem u hrdla. Prudce jsem oddechovala stejně jako on. Najednou sebou trhl, jakoby si na něco vzpomněl a s omluvou mě zvedl na nohy. Tren už stál u nás a trochu se mračil, možná toho se můj cvičitel leknul.

"Ukaž mi tu ruku," řekl Tren starostlivě a bral mě za bolavou pravou ruku. Nebylo to nic vážného, jen povrchové zranění, ale dost to krvácelo.

"Moc se vám omlouvám, nechal jsem se trochu unést," sklopil oči můj cvičitel a bylo na něm vidět, že ho opravdu mrzí, že mě zranil.

"To patří k výcviku," mávla jsem nad tím zdravou rukou a tu zraněnou si vyléčila.

"Já myslím, že to pro dnešek stačilo," řekl Tren a odcházel ke koním.

"Zrovna mi to začalo jít," prosila jsem, ale jeho pohled byl nesmlouvavý. Poděkovala jsem cvičiteli a šourala se za Trenem.

"Dneska jsme tě nebezpečí vystavili víc než dost," okomentoval to ještě, když jsem byla na doslech.

"Samozřejmě, tati," zabručela jsem sarkasticky. Jen po mě střelil pobaveným pohledem. Ale já byla vážně naštvaná. Občas se choval hůř jak Kevin, pokud šlo o moje bezpečí.

"Nic hrozného by se mi nestalo, kdybys mě nechal trénovat o něco déle. Opravdu mi to začalo jít," vyčítala jsem mu, když jsme odjížděli.

"V nejlepším se má přestat," zamumlal, ale jinak to už nekomentoval, čímž tuhle debatu uzavřel. Nesnášela jsem, jak prostě přestal komunikovat a tím byla veškerá diskuze nemožná. Copak on rozhodoval, o čem se budeme a o čem se nebudeme bavit? Držela jsem se sedla tak, abych se nemusela držet jeho. Až tak jsem na něj byla naštvaná. Já vím, vlastně jsem se neměla proč zlobit, jenom mě hrozně rozčilovalo, jak všechno rozhodoval za mě. I když bych mu spíš měla být vděčná za všechno dobré, co mě zatím potkávalo. Sice mi nedovolil všechno, ale to, co mu nevadilo, tak za to tvrdě bojoval u ostatních, aby mi to prosadil. Třeba i tyhle lekce, o které jsem tolik stála. Asi v půli cesty jsem přestala trucovat a pevně se ho chytila. Natáhl jednu ruku dozadu, aby mě mohl pohladit po tváři. Tren mě dovezl až ke Kevinovi domů, který už stepoval venku před vchodem.

"Kde jste tak dlouho?" ptal se útočně.

"Vracím ji na minutu přesně, tak se nerozčiluj," odsekl Tren, kterého už Kevinovi rozmary dost vytáčely. Seskočil z koně a pomohl ze sedla i mě. Tak proto mě už nenechal trénovat. Měla bych problém u Kevina, kdybych přišla pozdě. Omluvně jsem ho lípla na tvář.

"Je v pořádku?" otravoval Kevin dál.

"Byla se mnou, takže ano," odpověděl Tren úsečně, ještě jednou mě políbil, tentokrát na ústa a odjel. Bez povšimnutí jsem prošla kolem Kevina a zamířila dovnitř. Tam jsem si hned dala sprchu, která mi pěkně rozmasírovala ztuhlé a bolavé svaly. Opravdu jsem se cítila příjemně unavena. Jediná věc, která mi chyběla, byla přítomnost mého Trena, který byl teď na opačném konci vesnice a pravděpodobně se taky chystal do postele. V noci se mi po něm vždycky stýskalo nejvíc. A taky po mojí kočičce, která kvůli Kevinovu zákazu zůstávala s Trenem. Věděla jsem, že on ji moc nemusí, ale také jsem si všimla, že se o ni vzorně stará a řekla bych, že mu i trochu přirostla k srdci. Co se jí týče, ta ho měla ráda hned od začátku, i když ji Tren stále odstrkoval. Chtěla jsem si číst knížku, ale nemohla jsem. Místo toho jsem se posadila na parapet okna, kde jsme sedávali společně, když za mnou v noci chodil. Dívala jsem se ven a jedna část mého mozku naivně vyhlížela jeho postavu, která by mohla vystoupit z temného lesa a vyšplhat mi do okna. Ovšem věděla jsem, že dnes nepřijde, jinak by mi přece něco naznačil.

Všimla jsem si, že ve vesnici se něco děje. Po ulicích se kolébala žlutá světýlka, jak místní obyvatelé pobíhali s ručními lucernami. Shlukovali se a zase se rozdělovali, aby se setkali někde jinde s ostatními.

"Kevine!" volala jsem do kuchyně, kde jsem slyšela štrachat.

"Co je," odsekl.

"Venku se něco děje. Měli bychom tam jít," odpověděla jsem mu, ovšem oči nespouštěla z těch kmitajících světýlek.

"Dej mi pokoj, takhle večer nikam nejdu," zabručel a odcházel k sobě.

"Fajn, jdu sama. Někdo se tam musí jít podívat," rozhodla jsem se a šla se převléknout z nočního úboru do normálních šatů. Hodila jsem na sebe kabát a boty a vyběhla ven. Kevin se mě ani nesnažil zadržet. Jen nade mnou mávl rukou a zalezl si k sobě. Utíkala jsem do místa, kde jsem viděla nejvíce světýlek. Těsně před cílem jsem zpomalila, abych tam nevlítla jak velká voda a vešla jsem rychlým, ale klidným krokem.

"Tamtudy, slečno," směrovali mě hned dál do středu.

"Potkáte tam mladého Anthonyho, běžte," pobízela mě nějaká stařenka. Zrychlila jsem krok a hledala jsem tu nejkrásnější a mě nejznámější tvář. Už to vypadalo, jako že se mi snad vyhýbá, když jsem ho konečně spatřila. V černé vestě, vyšívané stříbrnými znaky, bílé košili a tmavých kalhotách mu to tak strašně slušelo. Objala jsem ho zezadu.

"Ahoj lásko," pozdravila jsem. Bylo vidět, že se mě trochu lekl, ale hned nasadil úsměv.

"Ahoj, dlouho jsme se neviděli, co?" zavtipkoval.

"Čím častěji tě vidím, tím lépe," vytáhla jsem se na špičky, abych ho mohla políbit za ucho. Vzal mě za ruku a zatočil mě tak, že jsem teď stála před ním. Přitáhl si mě do náruče. Přetočila jsem se tak, že jsem se mu zády opírala o hruď a sledovala dění kolem nás.

"Co se vůbec děje?" zeptala jsem se.

"Shinigami," odpověděl jednoduše. Chápavě jsem přikývla.

"Co vy dva zase děláte pohromadě," ozval se jeden z dědků Bratrstva. Na to, že měli centrální místo asi tak 10 dní odsuď, tu byly nějak nepříjemně často. Než jsem stihla vymyslet nějakou peprnou odpověď, otočil mi Tren prstem obličej k sobě a políbil mě tak vášnivě, až jsem se červenala. To všem na chvíli sebralo schopnost řeči, někteří se tvářili pobaveně, jiní naštvaně, myslím, že to nemusím specifikovat, komu přesně ty výrazy patřily.

"Kde máte Kevina?" zeptal se Nejvyšší, který se vzpamatoval jako první, a na hlase mu byl znát potlačovaný smích.

"Zůstal doma, že prý takhle pozdě večer nikam nejde," přetlumočila jsem jeho slova a doufala, že je všichni pořádně slyšeli. Ucítila jsem ve vlasech Trenovy rty, které byly roztažené do úsměvu. Očividně se celou situací dobře bavil. Provokativně jsem se mu zadečkem zavrtěla na rozkroku. Jeho ruce mě okamžitě odtáhly kus stranou. Otočila jsem se, abych na něj viděla. Ve tváři měl káravý výraz, ale poznala jsem, že se nezlobí.

"Teď na to není vhodná chvíle," zašeptal mi do ucha a provokativně ho skousl. Zabodla jsem mu loket do žeber, když nesmím provokovat já, tak on taky ne. Se smíchem mě jen něžně objal a dál poslouchal debatu, kterou Bratrstvo vedlo.

"Tohle mě nebaví," povzdechla jsem si.

"Mě taky ne," přikývl Tren. Všimla jsem si toho významného pohledu, který poslal směrem k Dantemu a Nejvyššímu. Ti oba přikývli.

"Pojď," vzal mě za ruku a vedl mě dál od nich.

"Ty jejich plány se nedají poslouchat. Nemá to ani hlavu, ani patu," bručel si pro sebe.

"Miláčku, co mi tajíte? Ty, Dante a Nejvyšší," uhodila jsem na něj.

"Co bychom ti tajili?" zatvářil se Tren nechápavě, ale já poznala, že lže. Něco skrýval.

"Třeba si jenom vyprávíme o tom, jak udržet naše drahé polovičky v bezpečí a dál odsuď," odpověděl Dante. Jak ten se sem zase dostal? Nevšimla jsem si, že by šel za námi.

"Vtipné," zabručela jsem, protože jsem tu narážku na moji přítomnost pochopila.

"Shinigami se údajně objevili támhle," ukázal Tren opačným směrem, než kterým ukazovalo Bratrstvo.

"Tak se tam půjdeme podívat, co vy na to?" navrhl Nejvyšší.

"Půjdete také?" zeptala jsem se překvapeně.

"Ano, je na tom snad něco divného?" odpověděl otázkou. Pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem zvyklá, že by se přímo účastnil takovýhle akcí. Zavolali si k sobě ještě pár dalších mužů, aby naše skupinka byla o něco početnější, mimochodem tu byl i můj cvičitel, a vyrazili jsme směrem k lesu, který Tren označil. Byla jsem uprostřed skupinky, z jedné strany mě bránil Tren, z druhé Dante a za sebou jsem měla Erika s mým cvičitelem. Trochu mě rozčilovalo, že mě všichni takhle chránili, ovšem znamenalo to, že situace je více než jen obyčejně nebezpečná. Jinak by se s takovým zástupem neobtěžovali.

"Kdyby se cokoliv dělo, budeš se držet vzadu, Anori. Slyšel jsem, že ve cvičení sice postupuješ, ale na tohle by tvoje schopnosti nestačili. Necháš to na nás a nehneš se od Anthonyho, který ví, jak tě má chránit," napomenut mě Dante šeptem. Protočila jsem oči v sloup a vzápětí mi přilétl drobný pohlavek z jeho strany. Překvapeně jsem se na Danteho podívala a mnula si ono zasažené místo. Přikývla jsem a dál šla mlčky. Tren se mě nezastal, a ani nijak nedal najevo, že si všiml, i když to přehlédnout nemohl. To mě opravdu naštvalo. V tu chvíli jsem ani nepomyslela, že situace je opravdu vážná, a přidala jsem do kroku.

"Anori, drž se u nás," slyšela jsem Danteho varování, ale nedbala na něj. Udělala jsem ještě několik kroků a pak se ozvala rána a zablesklo se.

"Anori, pozor!" uslyšela jsem Trenův výkřik, než mě strhl stranou. Já dopadla do trávy, Tren ovšem dostal přímý zásah, který ho odhodil. Při pádu se uhodil do hlavy a zůstal ležet v trávě. Ještě jsem si stihla všimnout, jak má na zasažené levé straně hrudi i paže velkou krvavou skvrnu, která se nadále rozrůstala. Pak se všechno dělo strašně rychle. Nejvyšší odběhl k Trenovi, zběžně ho zkontroloval a kývnutím nám všem naznačil, že žije. Byl tedy jen v bezvědomí. Pak se i s ním přemístil, pravděpodobně do vedlejšího města, kde byla nemocnice. Dante mě za ruku vytáhl na nohy a postavil za sebe.

"Tohle si spolu ještě vyřídíme, mladá dámo," zavrčel mým směrem. Nemusel nic říkat, už takhle jsem se cítila mizerně. Moje myšlenky se všechny točily kolem Trena, kterému jsem svým chováním zase ublížila.

Shinigami nás obklopili ze všech stran. Nebyly to ledajací nováčkové, ale pořádní staří vlci, kteří věděli, co a jak. Postupně nás stahovali blíž k sobě, čímž nám chtěli zamezit v tom, abychom mohli bojovat. Vedle mě se objevil Nejvyšší. Upřela jsem na něj pohled.

"Anori, soustřeď se na boj," slyšela jsem Danteho. Copak to šlo, když jsem nevěděla, co je s Trenem?

"Je v nemocnici," odpověděl Nejvyšší na mou nevyslovenou otázku. Tahle informace mě ovšem nijak neuklidnila. Zhluboka jsem se nadechla a začala se alespoň trochu soustředit na situaci před sebou.

"Zastrašíme je," řekl Dante a natáhl ruku před sebe, stejně tak i Nejvyšší. Následovala jsem jejich příkladu a společně jsme vysílali různě silné tlakové vlny, které rozrážely řady našich nepřátel. Ovšem nedrželo je to dlouho, jak jsem řekla, byli zkušení. Co se nám ale povedlo, by to, že nás už nedrželi v tak těsné kruhu a my se mohli začít bránit i jinak. Hned jsme se od sebe oddálili a první muži zaběhli mezi Shinigami. Ve stejný okamžik zaútočili i oni. Přivolala jsem svůj meč, i když jsem si vůbec nebyla jistá, zda se dokážu sama ubránit.

"Eriku, Simone, hlídejte ji. Je schopná si ještě ublížit. Já musím řešit tuhle zapeklitou situaci," křikl Dante na Erika a mého cvičitele, kteří mě okamžitě obstoupili.

Tohle byla moje první bitva, kde jsem bojovala bez Trena. Chyběl mi tu. Bylo to poprvé, kdy jsem se o sebe opravdu bála. Dřív jsem totiž věděla, že se mám na koho spolehnout. Ovšem dnes jsem si svého jediného ochránce zlikvidovala ještě před začátkem bitvy a musela se tak spoléhat hlavně sama na sebe. S Erikem a ani se Simonem - jak se tedy můj cvičitel jmenoval, jsem nebyla tak sehraná. Několikrát jsem dostala ránu loktem nebo jílcem meče, když jsem se ochomýtla moc blízko k nim.

Jelikož jsme ale měli Danteho a Nejvyššího na své straně, navíc i já, i když jsem se mečem neoháněla zrovna moc obratně, jsem pomáhala kouzly, zahnali jsme je celkem rychle. Odešli s nepořízenou, problémem zůstávalo, že jsme nevěděli, o co měli zájem.

"Chlapy, vy běžte prozkoumat terén a snažte se zjistit, co tu chtěli. A my jdeme," kývl na Nejvyššího, mě vzal za loket a vedl mě zpět do vesnice.

"Umím chodit sama," rozčilovala jsem se a snažila se mu vyškubnout.

"Anori, ještě chvíli mě štvi a přehnu tě přes koleno a nasekám ti na holou jak malé holce. Začni se chovat podle svého věku," zavrčel, takže jsem radši zmlkla a poslušně šla vedle něho. Odvedl mě až do budovy radnice, kde jsme vešli do poradního sálu. Dante mě posadil do křesla a Nejvyšší za námi zavřel dveře.

"Tak a teď mi laskavě vysvětli, co jsi tímhle svým výstupem sledovala," zeptal se mě Dante podrážděně. Mlčela jsem a jen se na ně dva dívala. Připadala jsem si jako malá školačka, když se nade mnou oba dva tyčili. O to hůř, že za mnou nestál Tren, který by mě před nimi chránil.

"Já chci jít za Trenem," řekla jsem po chvíli napjatého ticha.

"Já jí snad přerazím," rozkřikl se Dante a nebýt Nejvyššího, možná by mi opravdu nějaká přilítla.

"No tak, uklidni se příteli," mírnil ho Nejvyšší.

"Dereku, ona mi usiluje o duševní zdraví. Když jí vysvětluji důležitá fakta, o tom, jak se má chovat, aby nikoho z nás neohrozila, protáčí oči v sloup. Když jí dám malý pohlavek, aby si uvědomila, jak se má chovat, urazí se a vyrazí si jen tak napospas dopředu, když vůbec neví, kde jsou naši nepřátelé. Tímhle svým výstupem nejenže ohrozila, ale dokonce i zranila Anthonyho, takže naše už takhle malá skupinka ztratila schopného bojovníka. A místo slov omluvy, řekne jen, že chce za ním," rozčiloval se a přecházel přitom po místnosti sem a tam. Celou dobu jsem jeho proslov sledovala mlčky.

"Prosím, chci jít za ním, co když budou místní doktoři potřebovat někoho na pomoc?" snažila jsem se je přemluvit.

"Na to jsi měla myslet dřív, než jsi ho zranila," odsekl Dante.

"Je u něj Teruo, lepšího lékaře snad ani zatím nemáme," odpověděl Nejvyšší, stále klidný. Chvíli jsem pozorovala nasupeného Danteho, jak pobíhá sem a tam. Pak jsem sepnula ruce v prosebném gestu.

"Dante prosím, pusťte mě za ním. Vysypu si popel na hlavu, když budete chtít, udělám cokoliv, co mi za trest uložíte, budu poslouchat třeba hodinu vaše kázání a ani nepípnu, jenom mě za ním nechte jít," prosila jsem ho. Dante si povzdechl a promnul si spánky.

"Jdi, než si to rozmyslím," kývnul hlavou ke dveřím. Spěšně jsem poděkovala a běžela ven.

"Počkejte, vezmu vás tam," doběhl mě Nejvyšší.

"Nesmíte se na Danteho zlobit. Je to dobrý člověk a záleží mu na vás i na Anthonym. Jen toho má poslední dobou moc. Občas mu ujedou nervy," říkal mi cestou ven z budovy.

"Vždyť já se na něj nezlobím. Jsem naštvaná sama na sebe. Poslední dobou jsem to vždycky já, kvůli komu je Tren zraněný," povzdechla jsem si.

"Zvládne to," mrkl na mě a nabídl mi rámě. Chytila jsem se a už jsme stáli před nemocnicí z vedlejší vesnice. S díky jsem vběhla dovnitř.

"Slečno, koho tu hledáte?" zeptala se mě ostře vrchní sestra.

"Svého snoubence, přivezli ho tak před hodinou. Je u něj doktor Teruo Setochi," odpověděla jsem okamžitě. Sestra zalistovala v papírech.

"Ano, takového muže tu máme. Přesto vás musím poprosit, abyste počkala tady. Nikdo cizí dovnitř nesmí," oznámila mi nekompromisně.

"Musím vědět, co s ním je," prosila jsem. Chvíli si mě přeměřovala pohledem.

"Je to opravdu váš snoubenec?" zeptala jsem. Natáhla jsem levou ruku se zásnubním prstýnkem. Kývla a někam odešla. Nervózně jsem si sedla na židli v čekárně a vyhlížela její příchod.

"Můžete jít dovnitř, třetí chodba, páté dveře zprava. Hodně štěstí," popřála mi, když se vrátila. Vyběhla jsem zmiňovaným směrem. Tren musí být asi hodně vzteklý, když mi sestra přála hodně štěstí. Přede dveřmi jsem se psychicky připravila na nejhorší a se zaklepáním vešla dovnitř. Teruo mě pozdravil a Tren mě přivítal zamračeným výrazem.

"Jak ti je?" špitla jsem tiše. Tren mlčel a díval se zase zpět do země.

"Máš štěstí, že je Tren téměř nezničitelný. Neumím si představit, že by někdo jiný přežil tolik tvých karambolů," okomentoval jeho stav Teruo.

"Mrzí mě to," sklopila jsem hlavu.

"To by mělo," odpověděl Tren kousavě. Přešla jsem k němu a natáhla se pro jeho ruku, ale on uhnul.

"Když se řekne, že se máš držet stranou, budeš se držet stranou a nehnat se dopředu. Když se řekne, že zůstaneš u mě, zůstaneš u mě a bude to bez odmlouvání. A když ti to navíc řekne Dante, budeš to brát jako zákon," spustil rozčileně.

"Trene buď v klidu. Zvýšil se ti tep a zase to krvácí," zamumlal Teruo od jeho rány na paži.

"Já vím," kývla jsem.

"Ty víš! To je výborné. A proč se podle toho neřídíš? Málem jsem z tebe dostal infarkt, když sis prostě vykročila dopředu, a tam se objevila armáda Shinigami," pokračoval.

"Já zase dostanu infarkt z tebe. Jestli se nepřestaneš okamžitě rozčilovat, tak ti to nepřestane krvácet. Tady se vážně nedá pracovat. To, že sem může, je jen na tvoji prosbu, ale jestli mi bude mařit práci, tak jí zase pošlu proč," rozčílil se tentokrát Teruo.

"Promiň," zamumlali jsme s Trenem sborově.

"Kdybych mohl, tak tě přehnu přes koleno a dostala bys na holou, jako malá. Jenže teď bych si tím spíš ublížil," sykl, když mu Teruo utáhl obvazy.

"Lásko, tak už se na mě nezlob. Stačí, že mě chtěl přehnout Dante," povzdechla jsem si.

"Vždyť já se nezlobím. Jen jsem měl o tebe hrozný strach," přivinul si mě ke zdravé polovině hrudníku.

"A co teprve já o tebe, když mě za tebou nechtěli pustit," postěžovala jsem si a on se zasmál.

"Já bych chtěl mít tvoji trpělivost Trene. Stát se to mě, tak ji přetrhnu jako hada," okomentoval to Teruo, když nás od hrnku kávy pozoroval od svého pracovního stolu.

"Já si jí klidně nechám v celku. Občas je sice na zabití, ale někdy to má i své výhody," přitáhl si můj obličej k polibku. Nechala jsem se svést jeho omamnou vůní a sladkými rty, vyrušil nás Teruo, který si odkašlal, aby na sebe strhl naši pozornost.

"To si nechte na doma děcka," vtipkoval. Tren mu poděkoval za pomoc, pak se zvedl, vzal mě za ruku a společně jsme odcházeli pryč z nemocnice. Tam už čekali Dante a Nejvyšší a s nimi ještě Dafiné navíc.

"Tak jak je?" zeptal se Dante, na tváři veselý úsměv. Přesto jsem se trochu schovávala za Trena.

"Já se cítím výborně," odpověděl Tren stejně nenuceným tónem.

"Z té tvojí snoubenky mě jednou trefí šlak. Doufám, že si to uvědomuješ," řekl Dante Trenovi, i když se přitom díval na mě.

"Věřte tomu, že mě z ní trefí prvního," vydechl Tren, ovšem přitom mě objal kolem ramen a políbil mě do vlasů.

"Vážně by mě zajímalo, čím nás všechny tak okouzluje, že jí ty průšvihy procházejí," zamyslel se Nejvyšší a vyhoupl se do sedla. Následovali jsme jeho příkladu.

"Pravděpodobně to bude jejím kouzlem osobnosti," odpověděl s úsměvem Tren pobídl Dafiné k trysku. V tuhle chvíli jsem si vzpomněla, že tam mě určitě bude čekat Kevin, vzteklý až za hrob, který mě zabije. Smutný konec na to, kolik rozběsněných mužů už jsem dneska zažila.

"S Kevinem si to vyřídíme, to se neboj. To on měl skončit na místě Anthonyho, protože on tě má teď chránit," mrkl na mě Nejvyšší jako by věděl, na co myslím.

"To doufám, jediné, na co se teď těším je sprcha a postel," zívla jsem. Přeci jen jsme byli vzhůru celou noc a teď už bylo spíše pozdní odpoledne.